Děti budou pro své rodiče vždycky princové a princezny, ať se děje cokoliv. Celý život se je snaží chránit zuby nehty. Bojují jako lvi za jejich štěstí a zároveň trpělivě otírají jejich slzy. A pokud selžou, ze světa se vypaří veškeré pohádkové kouzlo a zbude jenom bolest. Pak už jenom zbývá doufat, že polibek z pravé lásky je silnější, než smrt. 

Pohled Caroline

Už dobré dvě hodiny jsem se neustále vracela k oknu a vyhlížela návrat svých dcer. Nedokázala jsem se zbavit tísnivého pocitu, který mi ležel na hrudníku. Bylo to jako neblahé tušení něčeho zlého. Ten pocit ještě zesílil ve chvíli, kdy za oknem začalo hustě pršet. Vůbec jsem nechápala, proč na mě zrovna dnes ležela taková tíha. Nebylo neobvyklé, že se děvčata nevrátila před setměním - už to nebyly malé děti.

„Takhle to nejde. Musím se po nich jít podívat, Ricu," křikla jsem směrem k obývacímu pokoji a sáhla pro bundu na věšák. Nedokázala jsem to vydržet a musela něco dělat. Cokoliv. I kdyby to mělo znamenat bloudění po městě v dešti. Žádná z nich mi totiž nezvedala telefon a to mě znervózňovalo ještě víc.

„Půjdu s tebou," zvedl se Alaric okamžitě z křesla a připojil se ke mně v chodbě. I on byl dneska až podivně neklidný. Ačkoliv v jeho případě za to zřejmě mohl fakt, že měl každou chvilku dorazit Klaus a přivézt zpátky Hope.

Dovolila jsem si ještě jeden pohled z okna, když jsem si oblékala kabát, a zahlédla matnou siluetu kráčející v hustém dešti. Zaostřila jsem pečlivěji a rozeznala mužskou postavu, která držela něco v náručí. Už tehdy se mi hrudník sevřel strachy. Jako ve snách jsem přešla blíž ke skleněné tabuli a sledovala, jak se silueta vynořuje na světle. Během pár okamžiků jsem poznala Kola. Šel pomalým krokem přes naši zahradu a v náručí držel... „Pane bože," dostala jsem ze sebe překotně a bez dalšího váhání se rozběhla ke vchodovým dveřím. Nemotorně jsem se je snažila odemknout a vyběhla ven okamžitě, jakmile se mi to povedlo.

Po pár krocích už jsem s jistotou jsem rozeznávala dívku, kterou držel v náručí. Nohy ohnuté v kolenou se pohybovaly jako kdyby šlo o hadrovou panenku. Stejně tak bezvládné ruce roztažené naznak a nakonec zakloněná hlava se záplavou zlatých vlasů. „Lizzie!" vykřikla jsem a během okamžiku stála před nimi.

„Mrzí mě to, Caroline. Tohle jsem nechtěl," zamumlal Kol. Jeho hlas byl podivně zastřený a já si byla naprosto jistá, že kapky, stékající po jeho tváři, nebyly déšť. Ještě, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, klesl na kolena, ale mou holčičku stále pevně držel v náručí. Teprve teď jsem si všimla hlubokých ran na jeho zápěstích, které se nehojily, a nezdravě bledé barvy v obličeji. Co se proboha mohlo stát? V první chvíli mě ani nenapadlo ho z ničeho obvinit. Najednou to byl v mých očích jenom osmnáctiletý zoufalý kluk, ne tisíciletý násilnický upír.

Nad tím jsem ovšem neměla čas přemýšlet, protože tady šlo o Lizzie. Okamžitě jsem si klekla k zemi naproti Kolovi a odhrnula vlasy z jejího obličeje. Nic v životě vás nepřipraví na takový pohled. Na vaše bezvládné dítě, jehož oči sledují nebe se slepým leskem. Pootevřené rty, které jsem tolik let opatrovala, byly najednou mrtvolně bledé, stejně jako celá její tvář. „Bože, Lizzie," vydralo se ze mě spolu s hlasitým vzlyknutím. Stále mi to asi tak úplně nedocházelo. Možná to byl jen špatný vtip. Nebo noční můra a já se z ní musím brzy probrat. Tohle totiž nemohla být skutečnost.

To už u nás byl ale i Alaric, který doběhl celý udýchaný a na chvíli zůstal stát přímo nad námi. S široce otevřenýma očima sledoval obličej své nezletilé dcery, který už ztratil veškerou barvu. Oči se mu začaly plnit slzami ještě dřív, než se vrhnul na zem a zoufale vytrhl Elizabeth Kolovi z náruče. Okamžitě si jí přivinul k hrudníku a rukou jí zajel do vlasů. „Holčičko moje," zašeptal a zabořil obličej do těch blonďatých kadeří. S hlasitým zaštkáním si přitáhl její tělo ještě pevněji do náruče a zoufale s ním kolébal sem a tam.

Ta skutečnost mě zasáhla jako obrovská rána palicí. Byl to okamžik, kdy jsem okamžitě zauvažovala, že sáhnu k vypínači emocí. Vždyť ten by všechno vyřešil. Necítila bych tu příšernou bolest, která mi jako ve svěráku svírala srdce a nedovolila mi nadechnout se. Byla jsem tak moc blízko. Nedokázala jsem ani sledovat Alarica, který už přišel o tolik lidí, že tohle nemohl znovu zvládnout. Když už jsem byla přesvědčená, že to bude nejlepší rozhodnutí, cítila jsem pevný stisk na rameni a něžné pobídnutí k tomu, abych se postavila.

S očima naprosto zaslepenýma slzami, jsem se nechala zvednout jako hadrová panenka a vděčně zabořila hlavu do nabídnutého náručí. Až poté, co jsem se zhluboka nadechla, jsem poznala Klausovu vůni. Naprosto odevzdaně jsem kolem něj pevně omotala ruce a hlasitě se rozplakala. Ten největší tlak na vypínač polevil. Uvědomila jsem si, že pokud to udělám, tu bolest jenom oddálím. Nic nevyřeším. Byli tady další lidi, kteří mě potřebovali při smyslech.

Klaus položil jednu ruku na mou hlavu a začal mě hladit po vlasech mezitím, co se otočil na Kola. „Co se stalo?" šeptl tiše, aby nezneuctil tenhle už tak dost zoufalý moment.

„Josette," odpověděl Kol stručně. Zdál se opravdu vyčerpaný. Jako kdyby ho i těch pár slov stálo spoustu sil.

Tohle jméno jako kdyby okamžitě zastavilo veškerý pláč. Tak moc mi hrklo v hrudníku. Nechápavě jsem se otočila na Kola a nemotorně si otřela nos rukávem. „Josette? Jak to myslíš, že Josette?" zeptala jsem se fascinovaně. I Alaricovi na tváři zamrzly slzy, když zaslechl jméno svého druhého dítěte.

„Chtěla se s ní spojit. Říkala, že společně obnoví coven," odpověděl Kol téměř zoufale. „Vážně jsem to netušil." Zdálo se, že mluvil upřímně. Takový herecký výkon mi na Kola Mikaelsona neseděl. Nehledě na to, že by nic takového neměl ani zapotřebí. Očekávala bych od něj spíš posměšnou poznámku o tom, ať zatneme zuby, ale ta překvapivě nepřišla.

„Zabila svou sestru," zašeptal Alaric jen tak sám pro sebe. „Pro moc. Jako Kai Lucase. Jako Jo."

Zněl jako tak moc zklamaný sám sebou, že se mi do očí znovu vedraly slzy. Jako kdyby to byla jeho chyba. Jako kdyby je špatně vychoval, ale nic z toho nebyla pravda. Byl to ten nejúžasnější táta, jakého si holky mohly přát, a mě bylo ctí být pro ně máma. A teď mi v hrudníku zela obrovská a bolestivá díra na místě, kde by mělo být srdce.

Nakonec jsem znovu propukla v zoufalý pláč a k mému vlastnímu překvapení jsem pustila Klause, klekla si před Kola a pevně objala jeho. Jako správná máma jsem věděla, jak moc ho má dcera milovala. Vím, že by moje holčička nechtěla, abych ho z toho vinila. Ač jsem neschvalovala její výběr, respektovala jsem ji a chtěla se držet jakéhokoliv stébla, které mě s ní ještě pojilo. A teď to byl právě Kol. 

Pohled Kola

Držela mě pevně a úpěnlivě, jako kdyby mě už nikdy nechtěla pustit. Nedokázal jsem pochopit proč – čekal jsem křik, možná výčitky, ale místo toho se na mě tahle blonďatá upírka vrhla a tiskla mě v náručí, jako kdyby tím mohla oživit svoji dceru. I přes to všechno jsem jí byl ale vděčný. Mohl jsem být jakýkoliv, ale sliby jsem vždycky plnil a Elizabeth jsem slíbil, že ji pohlídám. Byla ještě dítě a já se za ni cítil trochu zodpovědný. Ačkoliv ani tak jsem se neobával, že bych se z toho během pár dalších dní neoklepal. Takové věci se prostě občas stávaly.

Teď jsem byl nicméně naprosto vyčerpaný a jaksi emočně nevyrovnaný. Zřejmě za to mohla ta ztráta krve. Byl jsem si jistý, že po pár blahodárných doušcích se mnou tyhle emoce okamžitě přestanou mávat.

Všichni jsme byli promočení až na kost, když jsme se konečně zvedli z mokré trávy. Alaric zvedl tělo Lizzie do náruče a rozešel se mlčky a s naprosto prázdným pohledem zpět do domu. Zůstal jsem stát na místě a jenom sledoval jeho záda – neodvážil jsem se vyrazit za ním. Nepředpokládal jsem, že bych tam byl kdoví jak vítaný.

To už ale na mé předloktí něžně dopadla ruka. Caroline na mě zvedla uslzený pohled. „Pojď s námi," zašeptala tiše, a aniž by pustila mou ruku, vyrazila pomalým krokem zpět do domu. Niklaus se připojil k jejímu druhému boku. Koutkem oka jsem si všiml, jak něžně přejel Caroline po ruce a nakonec propletl jejich prsty. Ona jenom pevněji opětovala jeho stisk, aniž by spustila oči z přibližujícího se domu. Na krátký okamžik jsem povytáhl koutek do úsměvu, když jsem si uvědomil, jak moc by tohle Elizabeth potěšilo – byla jejich fanynka. A já si říkal, že pokud by to takhle dopadlo, s bratříčkem by bylo určitě daleko jednodušší soužití. Tak aspoň něco pro mě positivního ze dneška vyplynulo.

Alaric odnesl tělo své dcery do ložnice a odmítal se od ní byť jen na okamžik hnout. Seděl vedle ní a pevně jí držel za ruku. Za celou dobu nepřestal mluvit. Říkal jí o všem - o jejím dětství, o prvních láskách a zlomených srdcích a o tom, jak moc ho bolela každá její bolest. Mrtvým ovšem netřeba vyprávět příběhy - to je nevzkřísí. Bylo to od něj patetické a navíc dost dětinské.

Já mezitím seděl dole u jídelního stolu vedle zamlklé Hope a popíjel kakao, které mi udělala. Caroline mi darovala něco ze své zásoby krve. Ačkoliv jsem opovrhoval tekutinou z pytlíků, pomohla mi oklepat se a zahojit rány na zápěstí. "Měl by ses s ní jít taky rozloučit," otočila na mě najednou Hope hlavou a vytrhla mě tím ze zamyšlení.

Letmo jsem se ušklíbl a odložil hrnek na stůl. "Proč bych měl? Stejně už to neuslyší. Vybrala si to tak sama."

"To myslíš vážně?" zamračila se najednou má neteř a zatvářila se jako paní učitelka. To nové pracovní místo jí vůbec neprospívalo. "Díky ní tu teď vůbec sedíš v jednom kuse a neslyšíš hlasy v hlavě. Nemůžeš si vážit aspoň toho?" ušklíbla se na mě a zřejmě se tím ve mně pokoušela probudit nějaké další emoce.

Potlačil jsem protočení očí a smířlivě si povzdechl. "Přestaneš mi tohle dělat, když tam půjdu?" Pokusil jsem se smlouvat. Zdálo se, že Hope se až moc podobala Klausovi a, stejně jako on, byla naštvaná naprosto nesnesitelná.

Zavrtěla hlavou a zvedla se od stolu. Zřejmě už tam se mnou dál nemínila být. Podezíral jsem ji, že se chce jít vyplakat do polštáře. Snažila se být silná, ale nedokázala zakrýt tu očividnou bolest, kterou jí to způsobilo. "To už je na tvém svědomí, Kole," ušklíbla se znovu a vyrazila chodbou pryč z jídelny.

Seděl jsem tam ještě nějakou dobu, dokud Alaricův hlas neutichl a já neslyšel, jak se za ním zavřely dveře koupelny. Nebyl jsem si jistý, jestli tam chci jít, ale na druhou stranu jsem chtěl mít pokoj od Hope. Nejspíš i proto jsem se vydal prohodit pár slov jenom tak do větru.

Oblékli ji do pěkného oblečení a položili na postel. Působilo to dost tragicky a pohřebně, ale to k tomu zřejmě patřilo. Nakonec jsem se posadil i na kraj postele a chvíli jí jenom mlčky pozoroval. "Možná jsem se k tobě mohl chovat o něco líp, uznávám," zamumlal jsem pár slov, které byly vrcholem mé empatie. "Spi sladce, princezno," dodal jsem nakonec a sklonil se k jejímu čelu, abych na něj přitiskl své rty.

Přesně v tu chvíli jsem zaslechl zabušení srdce, které začalo pracovat na plné obrátky a hluboký nádech, jak se dostal vzduch do jejích plic. Prudce jsem se narovnal a jen tak tak tím zabránil tomu, aby mě praštila hlavou, když si nečekaně sedla a zalapala po dechu.

S vytřeštěnýma očima si několika rychlými pohyby prosahala celé tělo - zřejmě jestli je stále její. Potom si úlevně povzdechla, s roztaženýma rukama se skácela zpátky na záda do postele a hlasitě se rozesmála. Nedokázal jsem ze sebe překvapením vydat jedinou hlásku. Byl jsem v šoku a vůbec nic jsem nechápal. To už se ale opět posadila a překvapeně upřela oči na mě.

„Kole? Bože, jsi v pořádku!" vyjekla a skočila mi kolem krku tak prudce, že mě strhla z postele, a já se rozplácl jak dlouhý tak široký na zádech na zemi a ona na mě. Ani tehdy jí ovšem smích nepřešel a zaskočila mě tím, že mi vlepila rychlou nadšenou pusu, než zase vyskočila zpátky na nohy. Já zůstal sedět na zemi, jednou rukou se opíral o postel a sledoval celé to nečekané rozuzlení dnešního večera, aniž bych byl vůbec schopný zareagovat.

Z koupelny se ozvalo tříštění skla - Alaric se zřejmě překotně pokoušel přiběhnout a u toho zničil vše, co mu přišlo pod ruku. „Co se tady děje?" přiběhla jako první Caroline, které se Liz zavěsila kolem krku dřív, než vůbec stihla postřehnout, co se stalo.

„Maminko!" vyhrkla Elizabeth šťastně a pevně ji sevřela v náručí. Během okamžiku ji zase pustila, když k nim konečně doběhl i Alaric.

Tentokrát to byl on, komu věnovala dlouhé a pevné obětí. Delší, než komukoliv jinému a přesto beze slov. V tu samou chvíli jsem ovšem v nose ucítil kovovou vůni krve a všiml si otevřené rány na Alaricově ruce, kterou si zřejmě způsobil o sklo v koupelně.

Nebyl jsem ovšem zřejmě jediný, kdo něco takového zaznamenal. Elizabeth se zhluboka nadechla a pod očima se jí začaly objevovat tmavé stíny. Pootevřela ústa, ve kterých se jí najednou zaleskly dlouhé špičáky, jež ve zlomku vteřiny zabořila do Alaricova krku.