Sama Smrt jezdí noc co noc s čtyřspřežím vraníků po temných hvozdech. Spolu s ní vyjíždí i Temnota a Strach. Bok po bok přináší jenom zkázu a zmar. Žádný chrabrý princ ve zlatém brnění je ale nepřijede zastavit. Nemůže. Souboj s osudem je totiž předem prohraná bitva.  

Pohled Josie

'Ty víš, že ti něco tají.' 'Měla bys zjistit, co!' 

Hlasy v mé hlavě už téměř neutichaly a já je začínala brát jako samozřejmost. Pomalu se stávaly mou součástí a už ke mně neodmyslitelně patřily. Nebyl jenom jeden - bylo jich víc - mužské i ženské. Každý byl tak trochu jiný a já je pomalu začínala rozeznávat jeden od druhého. 

'Ty víš, kde bys to měla hledat.' 

Naslouchala jsem jejich šepotu jako kdyby šlo o dobré přátele. Jiná alternativa pro mě ani neexistovala – oni zkrátka byly já. Vůbec jsem si neuvědomovala, že už jsem ztratila vládu nad svými rozhodnutími. Ten převrat byl rychlý a bezbolestný. Oni mě přesvědčily, že to tak mělo být.

Brzy jsem přistihla sama sebe, jak stojím v přístěnku u domu a urputně hledám to, co po mně chtěly. Nebyla jsem si jistá, co přesně by to mělo být, ale věděla jsem, že oni mi to řeknou. Vzala jsem za rukojeť jednoho z šuplíků ve stole, ale nešel otevřít. Ani za použití hrubé síly. 

'Proč je ten šuplík zamčený?' 'Musíš se do něj dostat!' 'Bude to tam!' 

Zněly vzrušeně. Rozhodně to muselo být ono. Dokonce mi propůjčily i část svých sil, abych se do něj dostala. A když jsem během chvilky v ruce převalovala popsaný papír, věděla jsem, že mám tu správnou věc.

'Vidíš? Říkali jsme ti to.' 'To ona ti o tom neřekla.' 'Proč by ti to měla tajit?' 

Měly pravdu. Proč mi o tom sestra neřekla? Zatajila přede mnou, jaká je skutečná podstata našich sil. Že máme daleko víc schopností, než jsem vůbec tušila. A taky jsem teď věděla, že ani ten zmetek Kol přede mnou není v bezpečí. 

'Představ si kolik magie z něj získáme.' 'Zesílíme společně, Josette!' 

Poslouchala jsem je. Věděla jsem, že Kol je ten správný cíl. Ranní pohled přes škvíru ve dveřích, ve které jsem zahlédla sestřičku se zakrváceným krkem, mě v tom jenom utvrdil.

'Máš strach o sestru.' 'Víme to. A víme, jak ji ochráníš.' 

"Jak ji mám ochránit?" zašeptala jsem tiše do prostoru a ukryla ten důležitý papír du kapsy kalhot. '

Když bude tvou součástí, nic jí neublíží.' 'Vždycky bude s tebou.' 'Budeš ji moct chránit navždy.' 

"Spojení," uniklo mi skrz rty pochopení. "Ale to nejde. Nemáme ten správný věk," odpověděla jsem jim. 

'To nevadí.' 'Pomůžeme ti.' 'Věř nám.' 

"Věřím vám." A opravdu jsem věřila. Dokázaly mě v tom utvrdit, ačkoliv nedokážu říct jak. 

Přesvědčit Kola do telefonu o krátkém dostaveníčku mimo zvídavé pohledy, nebyl vůbec žádný problém. Byl to narcistický hlupák, který rád myslel rozkrokem a stačilo mu dát najevo nenápadný zájem. 

"Myslel jsem, že mě nemůžeš vystát, drahoušku," uchechtl se pobaveně, když dorazil na smluvené místo. Netušil žádnou zradu – jeho ego už dávno přerostlo jeho rozum.

"Nějak si nemůžu pomoct," obdařila jsem ho širokým úsměvem a koketně si skousla ret. I díky tomu mě nechal přijít blíž, na dosah ruky. '

Už ho skoro máš.' 'Nechala jsi sestře vzkaz?' 

Na poslední chvíli jsem se zarazila a neodpověděla jim nahlas. Samozřejmě, že jsem sestře nechala vzkaz, nejsem hlupák.

Kol se jenom samolibě usmál a i on ke mně udělal krok blíž. Zvedl ruku a drze mi ji položil na pas. "Věděl jsem, že nakonec nebudeš moct odolat. Sestřička vyprávěla, jak nezapomenutelné to bylo, co?" povytáhl vyzývavě obočí a evidentně byl naprosto spokojený sám se sebou.

'Slyšíš ho?' 'Vysmívá se jí!' 'Nenech ho takhle mluvit!' 

Odměnila jsem ho širokým úsměvem ve chvíli, kdy jsem udělala krok zpátky za ochrannou bariéru. "Máš pravdu. Nemůžu odolat, cukrouši," ušklíbla jsem se a lusknutím prstů rozsvítila svíce sestavené do pravidelného kruhu kolem Kola. V hlavě mi zněl škodolibý smích a já byla ráda, že jsou mí noví přátelé šťastní. "Přišla jsem na nový způsob čerpání magie. Věděl jsi, že v krvi jí koluje nejvíc? Ale ten největší výbuch – tak ten přijde v okamžiku smrti. Stačí ji jenom nechat téct." Usmála jsem se a jediným pohybem zápěstí ho strhla na kolena.

"Budeš litovat, čarodějko!" zavrčel Kol vztekle a z očí mu div nešlehaly blesky. "Až se k tobě dostanu, už tě nic nezachrání, rozumíš?" '

Vyhrožuje ti.' 'Nenech to tak.' 'Víš, že potřebujeme krev!'

"Ticho!" štěkla jsem a rozhlédla se kolem dokola, jako kdybych je mohla vidět. Hned nato jsem se obrátila zpátky na Kola a přešla jenom těsně před neviditelnou bariéru. Tam jsem si klekla na zem a vytáhla obřadní nůž. Bez něj to nefungovalo. Tentokrát jsem ovšem přejela ostřím přes svá vlastní zápěstí, nikoli přes jeho. Zatajila jsem dech, jako kdybych si nebyla jistá, jestli mi hlasy nelhaly. Tvrdily, že mě ochrání a měly pravdu. Hluboké rány se v tu samou chvíli začaly otevírat na Kolových zápěstích. Krev začala tvořit mělkou kaluž, která se brzy rozrostla až za kraj kruhu. Stačilo do ní zabořit prsty a spustit vhodné zaklínadlo. Fungovalo to. 

"Mrcho!" štěkl znovu vztekle Kol, ale nemohl vůbec nic dělat. Kouzlem jsem ho držela u země a nedovolovala mu hnout se byť jen o píď. Měla jsem ho naprosto ve své moci a moc se mi to líbilo. '

To je ono, Josette.' 'Cítíš to? Tu sílu.' 'Tiše, tiše! Taky to slyšíte?' 

A já okamžitě natáhla uši, abych se mohla zaposlouchat do zvuků okolí. První jsem slyšela křupot větviček a zběsilé oddechování a hned potom se ozval hlas, který jsem znala nejlépe na světě: 

„Spojím se s tebou!" vykřikla má drahá sestřička a bojovně se postavila na kraj obětního kruhu. „To přece chceš. Jen ho nech být!" 

'Už je připravená.' 'To je lepší, než jsme čekali.'

Ačkoliv jsem měla hlavu stále skloněnou s očima upřenýma do země, neubránila jsem se vítězoslavnému úsměvu. Má naivní sestřička, hrající si na hrdinku, byla tak moc předvídatelná. Věděla jsem, že umí milovat celým srdcem, jenže vždycky ty špatné muže. A byla se pro ně ochotná vzdát čehokoliv. Věděla jsem, že přijde, když budu mít jeho. Milovala totiž naprosto slepě.

„Jsem ráda, že jsi přišla, sestřičko," zvedla jsem pohled na Lizzie a vykouzlila na tváři letmý úsměv. Prsty jsem stále nevyndala z jezírek krve, které už se stihly vytvořit pod Kolovými zápěstími. Skrz ně jsem stále čerpala velké množství sil z Původního upíra a tím si už teď zajistila vítězství nad svým dvojčetem. '

Tak do toho, Josette.' 'Nejde přece o smrt. Chceš jí jen ochránit.' 'Budete navždycky spolu.' 

Už dříve jsme bývaly jedna duše, tak teď bychom mohly být i jedno tělo. Společně položíme základy úplně nového covenu a staneme se legendami. Znělo to úžasně.

Kol mezitím ztěžka zakašlal, až mi zacákal obličej pár kapkami krve. Zřejmě mu pomalu docházely síly. Mikaelson ale i přes očividnou bolest roztáhl koutky do letmého úsměvu a ukázal svůj oslnivý chrup zbarvený čerstvou krví. „Krásné rodinné shledání, slečny. Ale já do něj tak úplně nezapadám, co myslíte?"

„Ale ne, ty jsi byl důležitý. Byls volavka a navíc jsi lahodil mému oku," počastovala jsem ho pobaveným pohledem. „Teď už jsi mi k ničemu, ale miluji svou sestru, takže tě nechám jít," usmála jsem se znovu a postavila se na nohy. '

Neměla bys ho pouštět.' 'Může být nebezpečný.' 'Zabij ho!' 

Rozhodla jsem se je neposlouchat. V tomhle byla láska k mé sestře silnější, než jejich brebentění. Pohybem zápěstí jsem uvolnila sevření, které Kola poutalo k zemi, ačkoliv ochranný kruh jsem stále nechávala nedotčený. Nerada bych, aby se pokusil přerušit moje plány.

„Volavka?" zeptal se nechápavě, když se posadil a začal si mnout poraněná zápěstí. Hlupáček. Ten trouba opravdu netušil, jakou moc měl nad mou sestrou a všechno pro něj byla jenom zábava. Tentokrát se ovšem trochu přepočítal, chlapec. Tentokrát jsem měla navrch já a celý můj plán vyšel až do posledního puntíku. 

Postavil se na nohy a chystal se vystoupit z kruhu, když ho zastavila neviditelná zábrana. Několikrát se do ní pokoušel praštit otevřenou dlaní, ale bez výsledku. „Pusť mě, čarodějko," ušklíbl se, „už mě evidentně k ničemu nepotřebuješ."

'Tak už to nezdržuj!' 'Slova nemají smysl. Čiň!' 'Honem, než tě někdo zastaví.'

Jenom jsem protočila oči a zavrtěla hlavou. „Ty tu teď budeš stát, Kole Mikaelsone, a budeš sledovat obrození našeho covenu. Sifoni už nebudou odporná hříčka přírody. Budou vládnout a někdo o tom přece musí vyprávět. Můžeš jednou napsat své memoáry." 

Mrkla jsem na něj a přešla ke své sestře, která zhluboka dýchala a oči měla rozšířené strachem. I přesto stála odvážně na místě a pohledem neustále těkala mezi Kolem a mnou. „Neměj strach, sestřičko. Teď, když jsi tu, už mu nezkřivím jediný vlásek na hlavě," usmála jsem se vstřícně a natáhla před sebe obě ruce dlaněmi vzhůru. „Společně budeme neporazitelné, Lizzie. Budeme mít moc něco změnit, vytvořit si vlastní pravidla. Už nikdy nebudeme samy." Na tváři se mi rozlil široký úsměv. Těšila jsem se na to. Těšila jsem se, až budu mít svou sestru u sebe napořád. Znělo to moc hezky, když o tom oni vyprávěly.

„Já nechci být neporazitelná, Jo," zašeptala tiše v odpovědi, ale i přesto natáhla ruce ke mně. Zběsile se jí třásly a vypadala ještě vyděšeněji, než před chvílí. Pevně mě chytila za dlaně a já cítila, jak má zpocené ruce. Věnovala ještě jeden jediný pohled Kolovi, který stál přitisknutý na neviditelné bariéře a v očích se mu pomalu začínalo objevovat pochopení.

Několikrát znovu marně uhodil do vzduchu, „Elizabeth! Zmiz odtud, rozumíš? Nemůžeš ji porazit, je moc silná! Elizabeth!" vyhrkl ze sebe. 

Takže už konečně pochopil, že tahle situace není žádný vtip. To bylo víc, než bych od něj vůbec čekala. Navíc vypadal, že měl opravdu starost. Jak sladké. To muselo Lizzie určitě moc těšit. Já ovšem trochu znejistěla. Co když mají pravdu? Co když to všechno není tak, jak si myslím. '

Neváhej, Josette.' 'Nevnímej ho. Nemá pravdu.' 'Věř jenom nám!' 

Ještě nikdy mi neradily špatně. Proč bych jim teď vlastně neměla věřit? Určitě moc dobře vědí, co říkají.

Liz ještě pevněji chytila moje ruce a zadívala se mi přímo do očí. „Já vím, Kole," zamumlala. Ta slova zřejmě ani nepatřila jemu. Možná jí měly dodat sílu, kdo ví. „Tak ať to máme za sebou, Josette," dodala nakonec roztřeseně a pevně zavřela oči.

Usmála jsem se, věnovala ještě poslední pohled uvězněnému Kolovi a zavřela oči stejně tak. „Josette! Elizabeth! Zastavte to šílenství!" pokoušel se nás přerušit, ale jeho výkřiky neměly žádný význam. Byla to jen prázdná slova, která nemohla nic změnit. '

Jsme tu s tebou.' 'Neměj strach.' 'Všechno máme pod kontrolou.' 

Uvolnila jsem se a oprostila se od strachu, který mě doteď částečně svazoval. Zaklonila jsem hlavu a začala – první tiše, a hned potom s narůstající naléhavosti – odříkávat potřebná slova. 

Byl to zvláštní pocit. Jednu chvíli jsem cítila své tělo, stejně jako její. Jako kdybych byla jeden člověk v obou schránkách. Hned potom se na mě začaly sypat obrazy a pocity, které vůbec nebyly mé. Všechny patřily jenom jí. Před očima mi proběhla spousta výjevů, které mi byly moc dobře známé. Naše společné hry, večery strávené pod jednou dekou, kdy jsme si svěřovaly své starosti a obavy, i nesčetné oslavy narozenin plné smíchu a objetí. Spousta dalších pro mě ovšem byla překvapujících. Ať už to byl rozhovor s Caroline o jedné z jejích bývalých lásek, večery strávené v tátově společnosti u studia nebo vášeň noci, kdy přišla o svou nevinnost. Kdy jsme si vlastně přestaly svěřovat úplně všechno? Možná jsme se až příliš odcizily, ale to teď napravíme. Teď už budeme navždycky jedno těla a jedna mysl.

Občas se mi hlavou prohnala některá z mých vzpomínek, jak se se mnou pokoušela má sestra bojovat, ale byla oproti mně tak slabá, že se objevovaly čím dál tím řidčeji. Navíc je přehlušovalo nadšené povykování všech hlasů v mé hlavě. Byly doslova nadšené. Všechno šlo zřejmě podle plánu. Brzy začaly obrazy minulosti slábnout, přicházelo jich méně a méně, až zmizely úplně.

A pak jsem otevřela oči. Ležela jsem v jehličí na zádech a nebe už začínalo pomalu šednout. Navíc se z něj spouštěly prudké provazce deště a já už byla mokrá až na kost. Opatrně jsem se posadila a zadívala se na své ruce. Bylo mi... zvláštně. Jako bych to nebyla tak úplně já a zároveň byla. Těžko se to popisuje, ale na druhou stranu – přesně takhle jsem si to představovala. Jako kdyby byla má sestra opravdu mou součástí. Cítila jsem její křehké nitro, záchvěvy jejího strachu a dokonce i lásku, která přeplňovala její srdce.

„Co jsi to udělala?" ozval se šepot. Jako ve snách jsem pootočila hlavu na jeho původce a střetla se očima s těmi Kolovými. Seděl na zemi s dlaní přitisknutou na kouzelné bariéře a hlavu upíral na tělo ležící jenom kousek ode mě. Záplava zlatých vlasů mé sestry byla rozprostřena po zemi a oči měla otevřené dokořán. I přes prudký déšť, bubnující na její tvář, se nepohnula, hrudník se nezvedal a srdce nebilo. 

'Dokonáno jest.' 

Pohled Kola

Nikdy bych netušil, že to dojde takhle daleko. Možná jsem od Josette čekal nějakou podlost, ale nikdy v životě jsem si nepředstavoval tohle. A teď jsem sledoval bezvládné tělo jedné ze Saltzmanových sestřiček a cítil se... podivně. Bolelo to, ačkoliv jsem nebyl schopný určit, jaký druh bolesti to byl. Jestli bych to připodobnil ke ztrátě mladší sestry nebo spíš dobré přítelkyně. Ať tak nebo tak, cítil jsem se za to tak trochu zodpovědný. Tohle jsem vážně nechtěl.

Elizabeth se rozhodně zachovala jako prvotřídní idiot, ale ani tím jsem si to nedokázal omluvil, ač jsem se snažil. Na druhou stranu jsem se z toho ani nehroutil, nicméně ten nepříjemný pocit v hrudníku mě stále svíral a ne a ne odejít pryč. Svět se teď bez její dětské naděje zdál najednou tak nějak temnější. Byla jako ta malá prodavačka zápalek, která žila pouze pomíjivostí plápolající plamínku, jenže poslední sirka už zhasla a všechno nakonec zahalil chlad a temnota.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Nepřestával jsem sledovat její hrudník, jako kdybych čekal na nádech, který už nikdy nepřijde. Dokonce jsem si ani nevšiml, že Josette bez jediného slova zmizela. To jsem poznal až ve chvíli, kdy povolila kouzelná bariéra a má ruka se najednou propadla do prázdna a zabořila se do blátivé země.

Déšť ještě stále smáčel celý svět, jako kdyby i on plakal pro ztracenou duši. Několika nemotornými pohyby jsem se po zemi přesunul až k jejímu tělu, abych se opatrně dotkl její tváře. Byla chladná jako led. "Omlouvám se," zamumlal jsem tiše a hrudník mi sevřel pocit, který jsem obvykle příliš nepociťoval – lítost. Nebylo ale nic, čím bych to mohl změnit. Nedokázal jsem vrátit čas, ani jsem neměl živou vodu, protože život prostě nebyl pohádka.

Možná by bývalo bylo nejjednodušší, kdybych se otočil a odešel. Prostě ji tam nechal a tím se zbavil veškeré zodpovědnosti, jenže jsem to nedokázal. Něco málo jsem jí dlužil a tohle byla zřejmě poslední příležitost, jak jí to vrátit. Udělal jsem tedy to jediné, co jsem udělat mohl. Opatrně jsem zvedl její bezvládné tělo do náruče, přivinul si ho blíž k hrudníku a vyrazil na dlouhou cestu potemnělým lesem. Musel jsem totiž princeznu donést zpátky do jejího království.