Sudičky nám při narození dávají do vínku různé vlastnosti - dobré i ty zlé - a tím určují náš budoucí osud. Pravá láska ale prý dokáže zvrátit i tu nejhorší budoucnost. Ve skutečnosti ovšem nikdy nedokáže změnit skutečnou podstatu člověka. Černá duše nikdy nevybledne jenom pro pár krásných modrých očí. 

Pohled Kaie

Vydržel jsem v New Orleans dva dny. Dva příšerně nudné dny. Možná jsem od něj čekal o trochu víc. Všude hrál jenom jazz a ten se člověku brzy oposlouchá. Myslím, že byl nejvyšší čas vrátit se zpátky do Mystic Falls.

Rozhodně jsem nemínil respektovat absurdní prosby, abych se držel dál. Ať už vyšly z jakýchkoliv úst. Koneckonců jsem tam byl tak trochu doma a navíc jsem ještě nestihl pozdravit všechny staré přátele. Možná tu byl ještě jeden, trochu nečekaný, důvod a přesně o něm jsem si potřeboval promluvit s někým, kdo alespoň trochu připomínal dobrého známého. Bez dalšího přemýšlení jsem se tedy vydal rovnou na svou hodinku terapie.

Jelikož vyznávám politiku neohlášených návštěv, tak už jsem se ten samý den v podvečer procházel místnostmi poměrně rozlehlého domu. Zrovna jsem hledal nejmladší obyvatele domu, které jsem identifikoval podle malých bot na zápraží.

Našel jsem je v obýváku na koberci před televizí. Hrály si tam s legem a zrovna se hádaly o jeden dílek. "Nazdárek, prcci. Páni, jste oba celá maminka," zazubil jsem se na dvě děti ve věku přibližně deset a pět let. "Jak ti říkají, zlatíčko?" sklonil jsem se k tmavovlasé holčičce s dvěma copánky.

Chvíli v ruce žmoulala růžového plyšového slona, než mi stydlivě odpověděla: "Jenna, a to je Stefan."

"To je ták originální," prohlásil jsem cynicky, ačkoliv to ti dva prckové nemohli poznat. "Poslyšte - vaše paní na hlídání si musela odskočit do... baru. Takže na vás chvíli dohlédnu já, jo? Jsem strejda Kai - vaše maminka i tatínek mě dobře znají," uculil jsem se na ně a okamžitě si tím získal důvěru té malé Eleny. Její bratříček si mě sice měřil trochu nedůvěřivěji, nicméně přesto nezačal křičet, za což jsem mu byl vděčný.

Čekal jsem na jejich rodiče víc, jak půl hodiny. Nějak jsem to neodhadl. Tou dobou mi už ale Jenna seděla na klíně a nadšeně poslouchala moje vyprávění. "No a pak mi váš tatínek urazil hlavu - doslova," dokončil jsem vyprávění o Alaricově svatbě - ty děti už na to byly dost velké a musely se naučit něco o životě, nebo snad ne?

Ozvalo se cvaknutí vchodových dveří. "Říkala jsem ti, abys to vyzvedl. Kam ti to mám napsat, abys na to nezapomněl?" zaslechl jsem Elenin rozladěný hlas. Všechno u nich zřejmě nebylo plné duhy a jednorožců. Veškeré jejich hašteření ovšem ustalo ve chvíli, kdy vešli do dveří obývacího pokoje. "Co to...?" dostala ze sebe Elena, když mě zahlédla sedět na křesle, s její dcerou na klíně.

Páni. Ti dva tedy zestárli. Nesmrtelnost jim rozhodně slušela daleko víc. Byl jsem samozřejmě mírně rozladěný, že Bonnie zlomila moje kouzlo, které uvedlo Elenu do dlouhého spánku, ale alespoň jsem teď měl za kým zajít. Zvedl jsem pravou ruku a jenom jim s úsměvem zamával prsty. "Rád vás oba vidím. Přišel jsem si pro radu, protože vy jste v tomhle ti nejlepší. Poslední dobou mám občas vážně divné stavy - potí se mi ruce, buší mi srdce, je mi dost zvláštně od žaludku. Myslíte, že to může být něco vážného? Měl bych radši k doktorovi?" spustil jsem, aniž bych čekal na jakékoliv jejich slovo.

Damon si jenom rukou promnul oči a podíval se znovu, jestli ho náhodou nešálí zrak. "Kde je naše chůva?" zeptal se nakonec až podivně klidným hlasem.

"Ve skříni. Vůbec se jí nelíbilo, že jsem přišel," zavrtěl jsem pohoršeně hlavou. "Nebojte, zase se probere. Nejspíš." Okamžitě jsem zachytil Elenin vyděšený pohled a rychle jsem ji přerušil, než začala mluvit ona. "Děti to samozřejmě neviděly. Máte mě snad za šílence? To je jedno. Co si o tom myslíte? To pocení, nevolnost, a tak, hm?"

Oba mě ještě notnou chvíli mlčky sledovali. Už jsem se dokonce chystal lusknout prsty, abych na sebe upozornil, ale to už se Damon rozhodl konečně zareagovat. "Děcka, běžte nahoru," houkl na ně a já je nechal odběhnout pryč. Teď jsem měl důležitější věci na práci, než vyprávění pohádek. Můj starý brach jenom sáhl do skříňky, vytáhl dvě skleničky a nalil do nich bourbon. Sedl si proti mě na gauč a mlčky mi jednu z nich podal. "Nebudu se radši ptát, kde ses tu vzal. Kdy přesně se ti tohle děje?"

"Ne tak často. Vlastně je tu jedna holka. Moc pěkná - víš jak to mám s pěknýma ženskýma. Jsem z nich nervózní. Mohla by to být nějaká alergie na ni nebo myslíš, že je to psychické? Možná jsem v tom vězení vážně zmagořel. Ughr, to je k zbláznění," chytil jsem se rukama na chvíli za hlavu. Potom jsem ale usoudil, že bych to asi neměl tolik prožívat, takže jsem se radši napil ze skleničky. Alkohol by totiž mohl také trochu pomoct.

Damon si mě chvíli jenom prohlížel, jako kdyby pochyboval o mé příčetnosti. "Tahle... holka. To mluvíš o Bonnie? Protože ta by z toho určitě radost neměla a Jeremy Gilbert ještě menší."

"Co?" nechápavě jsem se na něj zadíval. "Ale ne, nemluvím. Jak s tím souvisí Bonnie? I když... máš pravdu," zamyšleně jsem si položil prst na rty. "Občas jsem na ni měl dost podobnou reakci. Každopádně to ještě není to nejdivnější," rozhodil jsem rukama. "Víš, nedávno se něco stalo a ta holka mi přišla na pomoc. Co si budeme povídat, nikdo jste mi nikdy nepřišel na pomoc." Takže teď jsem cítil ještě k tomu křivdu? Nenáviděl jsem všechny ty emoce - až moc mě ovládaly. A já se chtěl ovládat jenom sám. "No, pak se to podělalo ještě víc a někdo nás napadl. No a já? Prostě jsem ji zakryl. Jako... vlastním tělem," ukázal jsem oběma rukama na sebe. "Co se to se mnou děje? Tohle já přece nedělám," zvedl jsem na ně oči. Těkal jsem mezi nimi pohledem a čekal značně netrpělivě na odpověď.

Damon se předklonil a opřel si lokty o stehna. U toho si upil ze skleničky a vypadalo to, že se zatím vůbec nechystal cokoliv říct. Začal jsem klepat nohou do země, protože jsem na tyhle jeho hry neměl náladu. Prostě už jsem chtěl konečně odpověď. "Hádám, že jsi zamilovaný," promluvila nakonec nečekaně Elena.

Překvapeně jsem povytáhl obě obočí a zadíval se na ni. To jako myslela vážně? Tohle mi přece nebylo vůbec podobné. Láska nepatřila zrovna mezi slova, která bych používal. Nicméně - spojení s Lukem změnilo spoustu věcí. Kvůli němu jsem cítil lítost i soucit a teď by se k tomu měla přidat ještě láska? Začínalo to být horší a horší. "No," nadechl jsem se a dopil skleničku. "A co bych s tím měl dělat?"

"Ve tvém případě?" zeptal se Damon a dolil mi další pití. "Drž se od ní co nejdál. Ať nezjistí, co jsi doopravdy zač," ušklíbl se a vyprázdnil svou skleničku jedním loknutím.

"Buď přece trochu seriózní," zavrtěl jsem hlavou a opřel si kotník o koleno druhé nohy. "Měl bych ji někam pozvat? Kam bych ji měl vzít? Na demoliční derby? Nebo na krokodýlí farmu? Bože, pocity jsou tak strašně matoucí!"

"Tak udělej nějaké velké gesto. Takové mají ženské rády. Ideálně jí vyznej lásku před velkou skupinou lidí," mrkl na mě Damon a mě zřejmě trochu unikl ironický podtón jeho hlasu. Zamyslel jsem se nad jeho návrhem a začínal si v hlavě spřádat plán, když mě z přemýšlení vytrhlo zazvonění telefonu.

Zvedl jsem prst na znamení, že mě ty dvě hrdličky nemají rušit, a přiložil si telefon k uchu. "Ano? Co má na srdci moje drahá neteř?"

"Kaii?" zaslechl jsem v telefonu hlas Lizzie, který se lehce třásl. Nebo se mi to možná jenom zdálo. "Byl jsi u nás a hrabal ses mi v šuplíku?!" vyhrkla ze sebe nečekané obvinění. Proč jí něco takového proboha napadlo? A co bych z toho vlastně vůbec měl?

Letmo jsem se ušklíbl a napil se ze skleničky. "Tak teď by mě vážně zajímalo, co v něm schováváš. Něco mi o tom pověz," uchechtl jsem se a očima stále sledoval Elenu s Damonem, aby je náhodou nenapadlo odcházet nebo telefonovat.

"Něco, co by bylo užitečné leda tak tobě!" zavrčela mírně podrážděně. Tím si získala většinu mé pozornosti, protože tohle znělo vážně zajímavě.

Ještě chvíli jsem se odmlčel, než mi došlo, o koho mohlo jít. "Zapomínáš na jednoho člena své rodiny, který je mi podobnější, než si myslíš. Ačkoliv se zdá, že to není tak úplně dobrovolně," pobaveně jsem se zasmál a pravděpodobně ji tím vytáčel k nepříčetnosti.

Zaslechl jsem, jak se jí na okamžik zatajil dech. "O čem to mluvíš, zatraceně?" hlas jí znejistěl a možná se v něm objevil i náznak hysterie.

"Vážně jsi to necítila, když jsme byli všichni spojení? Tvá sestřička má v hlavě nasazeného nějakého parádního vetřelce," odpověděl jsem s klidem a znovu se napil bourbonu. To její zoufalství se mi líbilo - přál jsem jí ho.

"Proč jsi nic neřekl?!" vyštěkla najednou. To od ní bylo vcelku nečekané, netušil jsem, že umí takhle vystrčit růžky. Nakonec se zdálo, že obě holky budou bojovnice. No, po mamince to asi mít nebudou.

Znovu jsem se pobaveně zasmál. "Pokusili jste se mě zabít, zlatíčko. Myslíš, že jsem vám měl dát na oplátku takovéhle informace? Jsem šílenec, ale ne až takový. Měla by ses obrátit na sestřičku - myslím, že by možná chtěla, abys byla tak nějak 'její součástí'. A omluv mě, mám důležitý rozhovor," ušklíbl jsem se a ukončil hovor. "Kde jsme to skončili?" zvedl jsem hlavu zpátky na ty dva, kteří se na mě dívali vcelku vyděšeně.

"Co se děje s holkama?" zamračila se Elena okamžitě a já si uvědomil, že náš hovor o mých problémech je zřejmě pasé.

Jenom jsem vzdychl a protočil oči. "To není důležité. Vlastně je nežádoucí, abyste si pamatovali, že jsem tu byl, takže...," zvedl jsem ruku a zahlédl, jak si k sobě Damon okamžitě ochranitelsky přitáhl Elenu a pokusil se proti mě postavit. Povytáhl jsem trochu nechápavě obočí. "Chci vám jen vymazat paměť. Moc mrtvol by mě mohlo prozradit dřív, než bych chtěl," ušklíbl jsem se a nenechal se už dál zdržovat.

Z paměti jsem jim odstranil všechno, co by mohlo nějak souviset s naším rozhovorem. Stejně jako těm dvěma malým prckům. No a chůvu jsem holt musel dorazit. Ta byla vedlejší ztrátou, na které vůbec nezáleželo. A mě už teď zbývalo jenom vymyslet vhodný plán, abych udělal tady v Mystic Falls co největší rozruch. Když už se mám vrátit na scénu, tak chci, aby to bylo velké a nezapomenutelné.