Hvězdy v sobě uchovávají spousty příběhů o lásce, zradě i vykoupení. Šťastné i tragické osudy do nich byly vepsány navždy. Ne vždy potřebujeme pohádkové knihy, abychom si některé z nich mohli připomenout. Stačí obrátit zrak k noční obloze a nechat ji vyprávět. Zbytek už přijde sám.
Pohled Kola
Stačil jeden večer k tomu, abych se přesvědčil, že opravdu nezvládnu ani jednu další hodinu ve společnosti Hope a Klause. To jeho: "Vyprávěj mi, co jsi dělala tehdy, a co jsi dělala onehdy," mi lezlo příšerně na nervy. Divím se, že po ní nechtěl její deníček, nebo tak něco.
Chvíli jsem je dokonce poslouchal, ale jelikož jsem se nedozvěděl žádné peprné historky, nakonec jsem to vzdal. Zkrátka jsem odtamtud musel vypadnout a trochu se pobavit. Začínal jsem se totiž příšerně nudit. Hope se mezi řečí zmínila, že se bude v Mystic Falls konat nějaká středoškolská párty, takže jsem měl program na večer jistý. Jak jsem mohl něčemu takovému vůbec odolat? Moc mě nezajímalo, že jsem před pár hodinami slíbil Alaricovi, že mu nebudu chodit za dcerami. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Zábava už byla v plném proudu, když jsem dorazil na místo určení. V davu nalitých teenagerů jsem se ztratil jedna dvě. Jak jsem se tak protloukal hloučky lidí a vybíral si večeři, zahlédl jsem u ohně dvě postavy s nataženými klacky. No jistě. Přesně jsem věděl, kdo to je, aniž bych musel dlouze přemýšlet. Saltzmanovic bloncka a ten její hlídací pejsek Aaron, nebo jak se vlastně jmenoval.
Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli se k nim mám vůbec hlásit. Pak jsem si ale vzpomněl na její sestřičku, která by mě určitě nepřivítala s otevřenou náručí. A ani já ji pravděpodobně ne. Vlastně je skoro škoda, že Kai neměl dost času jí ublížit. Jednou jí rupne v bedně a někdo to odnese, ale tím jsem si dneska nemínil zatěžovat hlavu. Teď byl čas na zábavu.
Elizabeth byla z těch dvou koneckonců to menší zlo a já bych rád zjistil, co s ní udělá pár panáků alkoholu. Kazit nevinnou mládež byla totiž moje specialita. Proto jsem nakonec přešel do jejího zorného úhle a v lehkém úklonu jsem jí naznačil směr hned, jakmile si mě všimla. Během chvilky se ke mně připojila s širokým úsměvem na rtech. "Přišel jsi! Teda ahoj," zasmála se. I ona už měla zřejmě něco málo upito, ale to ničemu nevadilo. Vlastně se díky tomu zdála daleko uvolněnější, než obvykle.
Pobaveně jsem pokrčil rameny. "Věř mi - kdybys tam teď byla s Klausem a Hope, taky rychle utečeš."
"Mají si toho spoustu co povědět, vždyť je to hezké," usmála se a já se zhluboka nadechl. Dnešní večer jsem si chtěl užít a nevhodným protáčením očí bych ho pravděpodobně trochu zkazil, tak jsem se pokoušel ovládat. Jedna věc se Elizabeth upřít nedala - velice rychle pochopila jakým směrem vést rozhovor, aby mě příliš neotravoval. Ačkoliv za to možná mohla i whiskey, kterou jsem s sebou pro jistotu vzal do zásoby.
Té malé žábě nakonec pití nějak moc zachutnalo a já jí alespoň nemusel dvakrát přesvědčovat, aby se mnou vyrazila na noční procházku. Jediné, co mi trochu lezlo na nervy, bylo její brebentění. Znal jsem ji spíš jako zamlklou knihomolku, ale tentokrát mě téměř nepustila ke slovu. Nebylo ovšem těžké z ní v tomhle stavu dostat spoustu zajímavých informací. Dozvěděl jsem se o schopnostech, která děvčata měla, stejně jako o spojení, jež provázelo všechna dvojčata v jejich rodině. Bylo to fascinující, ale zároveň i znepokojující - možná bych vůči nim měl mít zdravý respekt, protože se to mohlo stejně tak rychle obrátit proti mě.
Ač jsem to nečekal ani v nejmenší, ten večer jsem si vlastně docela užíval. Ta její dětskost a bezstarostnost byla vcelku osvobozující. "Nebuď labuť a řekni mi, jaká je tvoje nejoblíbenější pohádka," zakřenila se na mě a už asi potřetí se ze mně pokoušela dostat tuhle naprosto irelevantní informaci.
"Jsi otravnější, než Klausovi výhrůžky, drahoušku," zavrtěl jsem hlavou a napil se z lahve. Nakonec jsem se ovšem rozhodl přistoupit na její hru. "Dobře, mám rád Cínového vojáčka," odpověděl jsem bez delšího přemýšlení. Byla to jedna z prvních pohádek, co mi přišla na mysl.
"Vážně?" poměrně překvapeně se na mě zadívala. "Říká se, že tvá oblíbená pohádka o tobě dost vypovídá."
"No a?" povytáhl jsem pobaveně obočí. "Co je špatného na Cínovém vojáčkovi?"
"Je to tragický milostný příběh," spustila okamžitě svá literární moudra. "O lásce, která neměla budoucnost. Oba byli z jiného světa a nikdy nemohli být spolu. Andersen měl moc rád tragické konce."
"Musíš ze všeho udělat takovou kovbojku, Saltzmanová? Je to jen pohádka, nic to neznamená," zavrtěl jsem pobaveně hlavou a posledním loknutím dopil zbytek lahve. A přesto jsem se nad jejími slovy zamyslel. I nad tím cínovým vojáčkem a jeho papírovou baletkou. Možná ten příběh připomínal mě a Davinu. I nás navždy rozdělily jiné světy a nebyla šance, jak je znovu spojit. A ta křivda ve mně zřejmě ještě stále ležela, ač jsem si to možná sám neuvědomoval.
"Tak si tomu nevěř, když nechceš," uculila se na oplátku a z ničeho nic si uprostřed mýtiny lehla na záda do trávy s roztaženýma rukama. "Motá se mi celý svět," zasmála se. "Pojď se ke mně přidat. Podívej, jak se točí," zahihňala se znovu a trochu nečekaně mě stáhla k sobě do trávy.
"Úžasný," pronesl jsem cynicky a trochu si oklepal mikinu, která se mi pádem na zadek zašpinila. "Nejsem zrovna ideální společník na sledování hvězdiček, drahoušku," otočil jsem se na ni s úšklebkem a uvědomil si, že mě vlastně vůbec neposlouchá. Jednu ruku si dala za hlavu a druhou ukazovala nahoru na nebe.
"Vidíš? To je Velká medvědice. Věděl jsi, že podle indiánské legendy jsou to tři bratři pronásledující medvěda? Dopadli ho na podzim a jeho krev kapající z nebes obarvila listy javorů do ruda," vyprávěla mi se zápalem a já se chtě nechtěl musel zasmát. "To není sranda!" začertila se.
"Já vím, já vím," odpověděl jsem pobaveně a nakonec si lehl na záda vedle ní. "Takže máš dneska na programu ještě nějaké další indiánské legendy?" Rýpnul jsem si škádlivě. Možná jsem si takhle dnešní večer nepředstavoval, ale zároveň jsem nemohl říct, že bych se vyloženě nudil. Saltzmanovic bloncka byla zkrátka správně střelená a navíc si očividně užívala mou přítomnost. A to já měl rád - nikdy nebylo na škodu mít nějaké děvče v záloze, když člověk neměl do čeho píchnout.
Pohled Lizzie
Hvězdy na nebi vypadaly jako kdyby padaly a celý vesmír se řítil na mě. Tak moc se mi míhaly před očima. A přesto mě hrudník naplňoval opojný pocit, ačkoliv jsem si nebyla jistá, co ho vyvolalo. I když vsadila bych celé svoje kapesné na alkohol. A možná i na společnost, jakou jsem ani v nejmenším nečekala. Byla jsem si jistá, že Kolova představa vydařeného večera je trochu jiná, ale bylo mi to jedno. Na druhou stranu - pořád tu se mnou byl, takže asi nebylo tak zle.
"Utahuješ si ze mně," otočila jsem na něj pohoršený pohled. V očích mu hrály pobavené jiskřičky, které mi vlastně odpověděly i beze slov. "Abych ti náhodou neublížila," hravě jsem ho praštila rukou do hrudníku, až se mi pod rukou zablesklo světlo.
Nebyl to žádný útok, bylo to jenom škádlení, ke kterému mě tak trochu navedl alkohol v krvi. Ten mi postupně ubíral zábrany a já nedokázala domluvit svému zoufale žadonícímu tělu, aby si drželo zdravý odstup. Pod prsty jsem totiž cítila bušit Kolovo srdce a to ve mně probouzelo pocity, které bych neměla mít. "Je příjemné ji necítit," zadívala jsem se na něj s úsměvem a děkovala bohu, že už byla tma, která zakryla ruměnec na mých tvářích. "Jsem ráda, že je konečně pryč," dodala jsem a pomalu ruku stáhla zase pryč.
"No, co si budeme nalhávat. To, co jste se ségrou udělaly, nebylo až tak špatné," blýskl se oslnivým úsměvem a přitom zachytil mou ruku, kterou si přitiskl zpátky na hrudník. Žaludek mi poskočil až někam do krku a srdce se rozbušilo jako splašené. Začínala jsem se bát, že ho budu muset za chvíli chytat až někde v lese.
Sama pro sebe jsem se té představě zasmála. Vlastně jsem se uchechtla nahlas. Dobře, takže teď jsem vypadala jako cvok. Elizabeth, opravdu víš, jak na chlapy, to se musí nechat. Když jsem chtěla zachránit situaci něčím spontánním, opravdu mě nenapadlo nic lepšího, než vypustit z pusy první věc, která mi přišla na mysl - a to pravdu. „Promiň. Jenom mě napadlo, že mi srdce asi vyskočí krkem a uteče do lesa. Však víš. Kdyby mělo nožičky. No... bože. Přísahám, že zavřu oči a budu počítat do deseti a během toho máš šanci odejít. Jako kdybys tu nikdy nebyl a vyhneme se dalšímu trapasu. Platí?" spustila jsem svoji litanii.
Slyšet mě táta, pravděpodobně by mi řekl, že jsem celá Caroline. Tedy hned potom, co by mě i Kola zabil za tuhle naši interakci. Já ovšem samozřejmě chtěla splnit svůj slib a rukou jsem si zakryla oči. „Jedna, dva, tři, tři a půl...," začala jsem okamžitě počítat a doufala, že se tím vyhnu jakémukoliv jeho dalšímu pohledu.
Jenže on měl zřejmě jiné plány a rozhodl se, že zná daleko lepší způsob, jak umlčet děvče. Jeho rty byly horké a až překvapivě měkké, když se ke mně naprosto nečekaně přitiskly. Rozhodně nešlo o žádný nevinný kamarádský polibek. Tenhle byl hluboký, hladový a s jasným příslibem hříšné noci. V první chvíli jsem byla tak zaskočená, že jsem jen bez reakce seděla a pokoušela se ovládnout vlastní tělo. Dech se prohloubil, krev se nahrnula do tváří a motýlci se ze žaludku přesunuly o něco níž.
Neměla jsem příliš příležitostí uvažovat nad tím, co se mnou měl Kol vlastně v plánu. Jediné, co jsem vnímala, totiž byly konečky prstů obkreslující křivky mého těla a horký dech, ze kterého se mi stavěly všechny chloupky na těle. Dovolila bych mu naprosto cokoliv, když mi polibky zasypával celou délku šíje i dekolt. Nebránila jsem se dokonce ani ve chvíli, kdy mi jeho zuby porušily kůži na krku, a Kol začal hladově polykat horkou krev prýštící z mých žil.
Byla jsem naprosto v opojení smyslů a ve vášni noci jsem si vůbec neuvědomovala, jak hloupě jsem se zachovala. Prostá husopaska, která uvěřila princovým slibům, že z ní jednou učiní královnu a naivně mu darovala věneček z kopretin. Jenže princové si ve skutečnosti šedé myši neberou a věneček pro ně nic neznamená. Po noci plné falešných sladkých slibů zase zmizí zpátky na zámek a na hloupou husopasku si už nikdy znovu nevzpomenou.
Přesně takové bylo procitnutí do reality. Ranní pohled do zrcadla mi až bolestně připomínal chybu včerejší noci. Límeček trička a celé pravé rameno bylo zborcené krví, ačkoliv na krku nebylo znatelná žádné kousnutí. Mírné bodání v podbříšku mi navíc prozrazovalo, že naivní představy o mém poprvé, tak trochu vzaly za své.
"Díky za večer, drahoušku," ozývala se mi v hlavě Kolova poslední slova, než mě nechal uprostřed noci venku samotnou. Byla jsem hloupá, naivní a ještě k tomu opilá. Polykala jsem hořké slzy zklamání a přesto jsem se mohla zlobit jenom sama na sebe. Stačil jeden večer, jedna slabá chvíle a mě zbyly jenom oči pro pláč a zlomené srdce. Budiž mi to poučením pro příště. Už nikdy se nenechám zlákat uhrančivým pohledem a krásným úsměvem. Doufám.
VˇˇˇˇV
Máme tu den svatého Valentýna a k té příležitosti mi zrovna vyšla tak trochu tématická kapitola :) Nicméně doufám, že těm z Vás, kteří dneska razí na rande, se bude dařit lépe, než dopadla Lizzie :D Nicméně ona nemohla od Kola pravděpodobně čekat nic moc jiného :) co se dá dělat. I takové věci k dospívání patří.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top