A tak se úlomek kouzelného zrcadla zabořil do očí nevinného dítěte. Sněhová královna ho políbila svými ledovými rty a zasela do jeho srdce zlobu. Ty úlomky prý mohly vyplavit jen slzy z pravé lásky. Jenže slzy ve skutečnosti temnotu vyléčit nedokáží. Zůstává hluboko v nitru a člověk už navždy svádí boj sám se sebou. Tenhle souboj ale nebývá vždy vítězný.  

Pohled Josie

Ta zatracená cesta autem byla naprosto nekonečná. Myslela jsem, že mi ze všech těch kázání asi exploduje hlava. Přitom se mi tělem proháněla obrovská zásobárna síly, která se mi v tuhle chvíli zdála prakticky bezedná. Bohužel jsem moc dobře věděla, že nakonec zmizí a nezbude z ní vůbec nic. Tátovo spílání mi tak šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. On se vypovídal a nakonec se konečně uklidnil. Už bylo načase.

Hned po příjezdu tátu navíc okamžitě zabavila Lizzie, takže jsem si mohla konečně oddychnout a mít chvilku jenom pro sebe. Měla jsem obrovskou chuť jít vyzkoušet svou nově nabytou magii, ale popravdě jsem na to byla až příliš vyčerpaná. Odporoučela jsem se do pokoje s tím, že si na chvíli zdřímnu. Z chvíle byla nakonec celá noc a dokonce i většina dalšího dopoledne. Vůbec jsem netušila, že mě to až takhle zmůže. No co naplat, alespoň jsem si dostatečně odpočinula.

Ač rodiče vyhrožovali doživotním zarachem, i z něj vlastně nakonec sešlo. Jistě, naši sice uměli být přísní, ale po našem zoufalém kňourání se nechali ukecat. Stačilo pár argumentů o lásce k Hope, o dobrém úmyslu a měly jsme je v kapse. Díky bohu za to, protože jsem ani v nejmenším nemínila přijít o večerní párty u vodopádů.

Trochu mě mrzelo, že na ní nebude Hope, ale co se dalo dělat. Cameronovi bude určitě líto, že se nebude mít s kým šmajchlovat v lese. Byl to takový roztomilý slaďouš, který se k Hope dokonale hodil. Až na to, že netušil, kdo ve skutečnosti Mikaelsonová je. Kdyby to věděl, pravděpodobně by prchal tak rychle, až by se mu prášilo za patami. Vlastně by byla zábava, kdyby se setkal tváří v tvář s dalším jejím obdivovatelem. Ač se to zdálo absurdní, dala bych doslova ruku do ohně za to, že Malachai si pro ni vypěstoval jistou slabost, která s největší pravděpodobností vůbec nebyla vzájemná. Dobře, zas taková zábava by to asi nebyla, protože Cameron by z toho ani náhodou nemohl vyjít v jednom kuse.

Těšila jsem se, až zase uvidím Sorena, abych mu mohla vypovědět všechno, co se během pár předchozích dní stalo. Na to ovšem dnes večer nebyl tak úplně prostor. Pořád to byl můj učitel a museli jsme si dávat pozor, kdo nás spolu uvidí - respektive spíš neuvidí. To mi samozřejmě ani v nejmenším nezabránilo, abych si užila dnešní večer.

"Abych tě tu taky nenašel s pivem v ruce, co?" zasmál se jenom kousek vedle mě známý hlas. Nadzvedla jsem obočí a otočila se na Aidena. Sestřin nejlepší kamarád byl dost zvláštní týpek. Samozřejmě jsem věděla, že se mu líbím - sestřička se mě nejednou pokoušela přesvědčit, že je to skvělý kluk, a že by nám to spolu dost slušelo. To určitě. Možná byl vcelku roztomilý a měl pěkný úsměv, ale já dávala přednost trochu mužnějším klukům. Aiden byl hubený, vytáhlý, s vrabčím hnízdem na hlavě. Rozhodně to nebyl zrovna můj typ.

I přesto jsem ale vyzývavě povytáhla obočí a zazubila se na něj. "Jako bys mě neznal," cucla jsem si z plastového kelímku a rozhlédla se kolem sebe. "Kde je ségra? Myslela jsem, že bude s tebou." Ti dva na takovéhle akce chodili obvykle spolu, protože si ani jeden nedokázal sehnat žádné žhavé rande. Nic proti gustu, ale o čem jiném tyhle středoškolské párty byly?

"To snad ani nechceš vědět," zavrtěl O'Connor pohoršeně hlavou a upil ze svého kelímku. Tak nějak bych řekla, že popíjel jen džus, ale nechtěla jsem ho podceňovat.

Letmo jsem se zamračila a založila ruce na hrudníku v přísném gestu. "Jak to myslíš? Kde je?" Nelíbilo se mi, jak se Aiden zatvářil. Zřejmě to bylo něco, co mu nebylo dvakrát po chuti, a to patřil k vcelku tolerantním jedincům. Navíc sestřička nebyla člověk, který by obvykle své okolí šokoval.

Můj společník jedním loknutím dopil své pití a hlavou přitom kývnul k velkému ohništi, které stálo poblíž vodopádu. "Stáli jsme u ohně a opékali si marshmallowny," začal s vyprávěním a já potlačila nutkání protočit oči. Jenom tihle dva mohli jít na školní párty a něco si u ohně opékat. No nic, asi už nemělo cenu pozastavovat se nad jejich výstředností. Teď bych totiž ráda věděla, kde je moje sestra. "No a Lizzie najednou odložila klacek a vyrazila za někým do davu. Říkal jsem si - za kým to tak asi mohla jít? Myslel jsem, že za tebou, ale pak jsem si všiml, že jsi to ani zdaleka nebyla ty."

"Bože, Aidene, můžeš mi to konečně říct? Kdyby byl ve škole kroužek zbytečných řečí, byl bys prezident," ušklíbla jsem se a evidentně ho tím trochu urazila. To mě nicméně příliš nezajímalo. Chtěla jsem jenom odpověď na svoji otázku.

Oplatil mi úšklebek, ale konečně přestal chodit kolem horké kaše. "Přišel za ní Mikaelson. Ten, co je z něj hotová. Vůbec se mi to nelíbí," zabručel nespokojeně.

No alespoň v jednom jsem s ním byla za jedno - Kol rozhodně nebyl pro Lizzie vhodná partie. "Cože? Myslela jsem, že už sem nepáchne," zamračila jsem se. S Kolem jsme se rozhodně nerozešli v dobrém a popravdě jsem doufala, že toho zmetka už nikdy neuvidím. O to spíš, že se až nepříjemně motal kolem mé sestry. Zřejmě ji považoval za lehkou kořist a ta trubka se moc ráda nechá ukolébat krásnými slovíčky. V těch byl Kol navíc mistr. 

"Mně to povídej," přikývl Aiden. "Možná bychom jí mohli trochu pohlídat, co říkáš?" Navrhl a já neměla jediný důvod nesouhlasit. Na cestu jsem si vzala ještě čerstvý kelímek piva a vyrazila s O'Connorem na špionážní misi. Překvapivě to byla docela psina - ve skutečnosti to byla spíš hra. Nebála jsem se, že by Mikaelson sestře nějak opravdu ublížil. Spíš jsem byla zvědavá. 

Vlastně jsem vůbec netušila, jestli jdeme dobře, protože v lese už byla tma jako v pytli. No alespoň jsme byli nenápadní, i když možná spíš ani to ne. 

'Josette.' 

"Slyšíš to?" zašeptala jsem tiše a očekávala od Aidena odpověď.

"O čem to mluvíš?" odpověděl stejně tak tiše. "Nic neslyším."

"Ten šepot," odpověděla jsem a rozhlédla se kolem sebe. 

'Slyšíš nás?' 

Odkud to mohlo jít? Zdálo se to tak blízko a zároveň daleko. Jako kdyby to kroužilo ve vzduchu kolem nás. A přesto mě to neděsilo - udržovalo mě to až překvapivě klidnou - jako kdyby tam byly vždycky. 

Matně jsem zahlédla, že na mě Aiden nechápavě otočil hlavu. "Jaký šepot, Jos? Já vážně nic neslyším. Jos? Josette!" zatřásl mi nečekaně ramenem, až jsem sebou trhla. "Co je to s tebou?"

Neodpověděla jsem mu. Otočila jsem se znovu kolem dokola a zrak upírala do neprostupné tmy, jako kdybych doufala, že něco zahlédnu. 

'Cítíš to? Ta síla vyprchává. Nechceš přece, aby zmizela.' 

Zhluboka jsem se nadechla. Co to bylo? Začínala jsem být přesvědčená, že to vycházelo přímo z mé vlastní hlavy. 

'Máš strach o sestru? Možná bys jí mohla pomoct.' 

Ztěžka jsem polkla a otočila hlavu konečně zpátky na Aidena. 

'Možná by sis mohla vzít jeho sílu. Ochránila bys jí tím.' 

"Promiň, vážně jsem si myslela, že něco slyším," odpověděla jsem naoko klidně, "asi se mi to jenom zdálo." Nesměl o tom vědět. Nikdo o tom nesměl vědět. Ty hlasy měly přece pravdu. Kol je pro sestru nebezpečí a já mám možnost jí pomoct. Co kdyby jí ublížil? Měla bych tomu předejít. 

Ze zamyšlení mě vytrhlo až světlo, které mi najednou ostře zasvítilo do očí. "Tady jste!" zasmál se Cameron a přejel baterkou z jednoho na druhého. "Snad jsem vás nevyrušil," uculil se a narážel tím na pohled, jakým mě Aiden sledoval.

Prudce jsem zamrkala, jak mě světlo oslepilo a nakonec jsem si dala předloktí před oči. Najednou bylo ticho. Žádný šepot. Žádné hlasy. 

"Hele, sviť někam jinam, frajere," odpověděla jsem pobaveně. Jako kdyby se ani nic nestalo. "Někoho jsme hledali."

"Ať je to, kdo chce, kašlete na něj. Tina donesla naprosto úžasnej punč. Pojďte si dát, než žádný nezbude," uculil se a baterkou pokynul směrem zpátky k vodopádům. A já si řekla, že měl asi pravdu. Možná jsem mohla vážně ségře dopřát nějaké to soukromí. Vždyť nebyla hloupá a nenechá se opít rohlíkem. 

Tak jsem rovnou vyrazila směrem, kterým pokynul. Aiden se chvíli zdráhal, ale nakonec se rychle rozešel za mnou. "Co se to tady stalo? Měla jsi úplně černé oči - jako kdyby tě něco posedlo," zašeptal tiše O'Connor. Uměl být tak příšerně otravný a řešil věci, do kterých mu vůbec nic nebylo. 

Ačkoliv přiznávám, že i mě ten šepot přinejmenším znepokojil. Nebyla jsem ale připravená řešit ho. Mysl jsem měla najednou čistou. Možná jsem měla nutkání chytit Kola pod krkem, ale ani v nejmenším jsem nepociťovala touho ho zabít. Určitě to byla jenom hloupost - přeci jen jsem toho dost vypila. To určitě bude tím. 

"To se ti zdálo," odvětila jsem s úsměvem. "Nechápu, jak bys něco takového mohl poznat uprostřed lesa ve světle baterky," pobaveně jsem do něj drcla ramenem a uvolněně vypustila všechny špatné myšlenky z hlavy. Dnešní večer jsem se přišla bavit, takže jsem to mínila i splnit. Na dělání si starostí bude dost času i zítra.