Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Všichni žili šťastně až do smrti. No není to krásný závěr příběhu? Život nicméně nekončí ve chvíli největšího štěstí. Musíme otočit na další stranu a trpělivě čekat, co dalšího si pro nás osud přichystá.  

Pohled Lizzie

Zimnice mi třásla celým tělem a žaludek byl jako na vodě. Nečekala jsem, že následky náročného kouzla budou až takové. Byla jsem jediná, koho náš souboj zmohl natolik, že mě museli při cestě do bytu podpírat. Styděla jsem se sama za sebe, ačkoliv ta myšlenka byla naprosto absurdní. I přes drobné komplikace, které způsobila má bláznivá sestřička, všechno vyšlo podle plánu - stejně jako vždycky. Důvodem mé rozladěnosti byla pravděpodobně jenom skutečnost, že jsem nechtěla, aby si Kol myslel, že jsem slaboch.

Zároveň jsem byla ještě stále otřesená vším tím, co ztropila Josie. Občas se mi zdálo, že ji nepoznávám. V jednu chvíli to byla má milovaná, věčně bezstarostná a uvolněná, sestra a ve druhé se chovala jako posedlá démony. Znepokojovalo mě to a netušila jsem, co za tím mohlo být. Rozhodně to byla další věc, na kterou jsem se mínila zaměřit po návratu domů.

Tohle všechno šlo nicméně stranou ve chvíli, kdy dorazili rodiče. Vypadalo to, že se v obýváku strhne obrovská hádka, která nebude mít konce. Tu naštěstí přerušila Hope se svým emotivním projevem lásky vůči otci. Koutky mi samovolně vylétly do úsměvu, jelikož tohle byl pravý důvod, proč jsem na celý plán přistoupila. Všechno dopadlo, jak mělo. Hope mohla mít zpátky rodinu a víc jsem si ani nemohla přát. Tedy - jasně, že mohla, ale mohlo by být hůř. 

"Nebudeme se tu dál zdržovat," promluvil nakonec Alaric. "Čeká nás dlouhá cesta domů. Mimochodem, děvčata, ještě nás čeká dlouhý rozhovor," významně přejel očima přese mě a Josie a já kajícně sklopila zrak k zemi. To už holt byla cena za naši rebélii. Bylo nám naprosto jasné, že si to ještě šeredně odskáčeme.

Teď před námi ovšem ležela ještě jedna otázka - co bude s Hope? Za celou dobu jsme vůbec nepomyslely na to, jestli se s námi naše kamarádky vrátí zpátky do Mystic Falls, nebo jestli bude chtít zůstat tady se svým otcem. A zdálo se, že ona sama nad tím doteď taky nepřemýšlela. "Tati... já," začala trochu nervózně a o krok od něj odstoupila. "Jsem strašně ráda, že to všechno dobře dopadlo, že jste všichni volní, ale... chtěla bych se vrátit domů. Do Mystic Falls. Jestli nikdo nebude mít nic proti," dodala a nejistě se zadívala na Rica s Caroline.

Klausovi přeběhl přes tvář stín. Těžko říct, jakou emoci měl zračit, ale zdálo se, že s takovouhle alternativou vůbec nepočítal. Na rozdíl od něj, Caroline okamžitě věděla, co říct. "To je snad samozřejmost, zlato," usmála se na ni, "u nás máš vždycky dveře dokořán." Na tváři vyloudila hřejivý mateřský úsměv a Hope jí ho okamžitě oplatila.

"Oba vás moc miluju," vyhrkla nečekaně a objala oba dva najednou. Ric se zatvářil dost zaskočeně, ale nakonec se i on usmál a objal ji stejně jako to udělala Caroline. "Možná bych tu mohla strávit víkend, hm? V pondělí dorazím do práce jako na koni, Car, ano?" Tátovi se dvakrát nechtělo přistupovat na takovou dohodu, ale v obležení šílených ženských neměl tak úplně na vybranou. Nakonec pod tíhou argumentů povolil i Klausovi návštěvy. Zdálo se, že měl Hope opravdu moc rád, a nebyl připravený říct jí ne.

Jakmile se začalo schylovat k další trochu nepříjemné výměně názorů, máma zavelela k odjezdu. Vždycky poznala, kdy je správný čas k ústupu. Ve skutečnosti vlastně neproběhlo ani žádné loučení - Hope se po víkendu vrátí a zbytek osazenstva se navzájem dvakrát nemusel, takže odjezd vlastně uvítali.

Z bytu jsem odcházela jako poslední. Dovolila jsem si ještě jeden pohled přes rameno, ale očima jsem se nesnažila vyhledat Hope. Hledala jsem Kola. Netušila jsem totiž, jestli ho ještě někdy uvidím, a cítila kvůli tomu až nepříjemný smutek. Jako kdyby to snad tušil, protože stál opřený ramenem o zeď, a díval se ke dveřím s tím svým pokřiveným úsměvem. "Neměj strach, drahoušku, brzy se zase uvidíme." Vyzývavě povytáhl obočí a s hravým úsměvem nakonec přešel až ke mně. "Mám v plánu ti ještě osobně poděkovat," pobaveně na mě mrkl a nakonec za mnou zavřel dveře od bytu.

Ještě chvíli jsem stála na jednom místě a zpracovávala jeho slova. Nemohla jsem si pomoct, ale vlastně to znělo dost... nemravně. V břiše mě zašimralo a po obličeji se opět rozlil ten hloupý úsměv, který se objevil vždycky, když byl Kol poblíž. "Lizzie!" slyšela jsem křiknout mámu a na ten popud jsem se rychlým krokem rozešla dolů po schodech. Při chůzi jsem se několikrát nadechla a vydechla, abych na sobě nedala znát žádnou zbytkovou nervozitou. Nesměla jsem dát mámě najevo, že se na Kola pořád dívám jako na svatý obrázek. 

Cesta domů byla - řekněme - náročná. Takovou přednášku o hlouposti, sobectví a lehkomyslnosti už pravděpodobně nikdy v životě znovu neuslyším. Na druhou stranu jsme si všechno odbyli už v autě a zpátky jsme dorazili v daleko uvolněnější náladě.

Okamžitě po příjezdu jsem tak táhla tátu do našeho studijního přístavku, abychom si mohli promluvit mezi čtyřma očima. Měla jsem na srdci totiž ještě spoustu dalších věcí, kterých jsem si stihla všimnout během našeho dobrodružství, a chtěla je s někým probrat. "Něco jsem pochopila, tati. Coven se díval na sifony celou dobu úplně špatně. Viděli, že jsou jiní, a automaticky je odsoudili. Nedívali se na to komplexně," mudrovala jsem, odhodila bundu do kouta a rychlým krokem se přesunula k velkému stolu uprostřed místnosti.

Popravdě jsem byla ještě stále fascinovaná výsledkem celého kouzla. A nejenom jeho, ale i našeho spojení s Josie a Kaiem. Jistě, tušila jsem, že to bude fungovat, ale to nebylo to samé. Teď byl teprve čas se do toho pořádně ponořit a vyvodit nějaké závěry. Asi bych si mohla vystačit s tím, že všechno fungovalo, ale já ne. Já potřebovala vidět hlouběji. 

"O čem to mluvíš?" vzdychl táta a rukama se unaveně opřel o hranu masivního nábytku. "Jak celá ta vaše akce souvisí s Gemini covenem? Není jedno, jaký na to měli názor? Všichni jsou pryč."

"Ne, ty tomu nerozumíš! Ve skutečnosti je to úplně jinak," vysvětlovala jsem se zápalem a vytáhla z kapsy propisku. Okamžitě jsem si k sobě přitáhla velký papír a pustila se do vykreslení včerejší situace. Táta sice neuměl kouzlit, ale byl vynikajícím historikem s obrovským přehledem ze všech možných věd. Včetně nadpřirozena. Často jsme spolu prováděli různé výzkumy, takže měl pro tohle mé nadšení pochopení. "Vidíš?" poklepala jsem prstem na papír, "všichni považovali sifony za hříčku přírody - jenom za omyl, genetickou mutaci. Jenže tak to není. Ve skutečnosti jsou dalším článkem ve vývoji. Se správným zaklínadlem a dobrou sebekontrolou zničí kohokoli - klidně i Původního. Je to snaha přírody nastolit rovnováhu," zvedla jsem na něj hlavu s očekáváním v očích.

Tohle všechno mi došlo ve chvíli, kdy mi Hope sdělila, že nebojovala jenom s Inadu, ale i s námi. Musela Kola chránit, abychom mu svou silou neublížily. Až tehdy mi došlo, že jsme ho opravdu mohli zabít a dost mě to vyděsilo. Prakticky nic nemá sílu zabít Původního a my bychom to měli zvládnout? Co jsme kruci zač? 

Tohle byl nejuspokojivější závěr, který jsem si mohla vyvodit, a chtěla jsem ho s někým sdílet. A na to byl táta naprosto ideální osoba. Dlouho se mlčky díval na mé poznámky a evidentně si všechny mnou podané informace třídil v hlavě. Nechávala jsem mu dostatek času, protože tohle bylo poměrně obtížné téma na zpracování. Ale brzy ho pochopil do posledního puntíku. A nevypadal, že by se mi chystal mou teorii vymluvit. "Tohle se nesmí nikdo dozvědět, jasné? V nesprávných rukou by to mohlo mít katastrofální důsledky. Představ si, že by něco takového kdysi tušil třeba Kai," zavrtěl hlavou a zatvářil se ustaraně.

Kai. Jistě. Málem bych na něj zapomněla. Táta naštěstí nevěděl, že si můj strýček běhá na svobodě a mě nezbývalo, než doufat, že to tak i zůstane. "S tím souhlasím," přikývla jsem nakonec a umístila papír s výpočty do svého šuplíku, který jsem pečlivě zamkla. "Jenom jsem ti chtěla předat informace. Člověk by měl být připravený na vše," pousmála jsem se a posadila se na stůl. 

"Lizzie, zlato," oslovil mě nakonec táta a já na něj znovu zvedla hlavu s tázavým výrazem. "Už se nikdy do ničeho takového nepouštějte na vlastní pěst, jasné? Nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo."

Po tváři mi přeběhl letmý úsměv, když jsem k němu přešla a políbila ho na tvář. "Neměj strach, taťko. Už je to za námi," ujistila jsem ho. Opravdu jsem byla přesvědčená, že to tak je. Občas asi není nejlepší nechat se ukolébat šťastnými pohádkovými příběhy. Nakonec bude mít stejně poslední slovo osud.