Shledání po letech patří k těm nejkrásnějším. Znovu zahlédnout dlouho ztracenou tvář je jako pohlazení po duši. Vůbec nezáleží na tom, jestli jde o pohádkový příběh nebo o realitu. Vždy jde tak trochu o zázrak.

Pohled Hope

Uběhlo sotva pár hodin od realizace našeho šíleného plánu a mě to přitom připadalo na hony vzdálené. Jako kdyby se to stalo v daleké minulosti. Seděla jsem v jednom z nejzazších koutů Freyina bytu a v rukou držela hrnek horkého čaje. Ještě stále jsem se trochu třásla a myšlenky se mi neuspořádaně honily hlavou a valily se jedna přes druhou. Popravdě nebylo kam spěchat. Freya nás připravila na skutečnost, že rodiče si pro nás jedou a už všechno ví. Bylo to tak trochu jako čekat na rozsudek u soudu. Jak tohle vůbec mohlo dopadnout? Pravděpodobně nás nepoplácají po rameni a neřeknou nám, jak skvěle jsme to provedli.

Vlastně jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že jsme to všichni zvládli ve zdraví. A to jediné mě udržovalo v relativním psychickém pořádku. Ještě pořád jsem viděla Kaiovo bezvládné tělo pokaždé, když jsem zavřela oči. Zvládla bych vůbec žít s tou vinou, kdyby tam někde z nás zemřel? I kdyby to měl být ten, ke kterému jsem si příliš sympatií nenašla? Díky bohu se nic takového nestalo a já mohla dnes v noci klidně spát.

Zároveň jsem si lámala hlavu, jestli bude Kai moje přání respektovat. Obávala jsem se, že se nakonec stejně vrátí do Mystic Falls a možná si tím podepíše rozsudek smrti. Uklidňovala jsem se ovšem tím, že to už by nebyla má vina. Nemohla jsem přece zachránit všechny.

Mé zamyšlení vyrušilo opatrné oslovení: "Hope?" Otočila jsem hlavu tím směrem a očima se střetla s oříškovým pohledem své nevlastní sestry. "Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo," kajícně si sedla naproti mě a zdálo se, že jí to opravdu mrzí. "Pořád si myslím, že Kai by tu neměl být, ale neměla jsem se proti vám stavět. Občas si připadám, jako kdyby... něco myslelo za mě. Je to zvláštní, ale... to teď není důležité," mávla rukou a uvolněně se usmála. "Zvládly jsme to, nebo snad ne?"

I mě se na tváři velice brzy roztáhl úsměv, když mi došlo, co vlastně řekla. "Máš pravdu. Zvládly. Děkuju vám oběma, Jo. Za všechno." Odložila jsem hrníček na stůl a okamžitě pevně sevřela Josette v náručí. Její poznámka o podivných myšlenkách mi nějakým způsobem vešla jedním uchem dovnitř a druhým ven. V tuhle chvíli mi nedošlo, že něco muselo být špatně. Teď jsem si užívala našeho vítězství a ignorovala informaci, která mi měla napovědět, že se děje ještě něco dalšího.

"Jsme prakticky sestry. Byla to samozřejmost," usmála se na oplátku a pustila mě ze svého sevření. Byla jsem si jistá, že teď už se všechno vrátí do starých kolejí s jediným rozdílem - budu moct vídat svou rodinu. A to bude k nezaplacení.

Srkla jsem si z hrníčku s čajem a rozhlédla se po okolních trochu oprýskaných stěnách. Teta si možná mohla najít trochu lepší bydlení, ale nic proti gustu. "Jak je na tom Lizzie?" vzpomněla jsem si najednou na druhé dvojče, které celé to náročné kouzlo poměrně těžce neslo.

Josie jenom přikývla, ačkoliv tentokrát už bez úsměvu. "Už je jí líp. Konečně přestala zvracet. Té síly na ni bylo prostě trochu moc, ale bude dobrá. Odpočívá," starostlivě se pousmála. Ať se ty dvě hašteřily sebevíc, nikdy na sebe nedaly dopustit a chránily jedna druhou. Přesně tak, jak by to měla rodina dělat. A já byla šťastná, že jsem do jejich rodina mohla patřit - alespoň částečně. "Mám ještě jeden dotaz," promluvila nakonec znovu a zdálo se, že neví, jak ho správně položit. Kousala si ret a já začínala být nervózní. O co asi mohlo jít? "Ty a Kai... no... mezi vámi něco bylo?" dostala ze sebe nakonec.

"Co?!" zareagovala jsem okamžitě a vykulila oči. "Já a Kai? Bože, to ne! Proč si to myslíš?" Ve skutečnosti jsem dobře věděla, proč si to myslela. Všechno, co jsem o něm kdy slyšela, bylo stále uložené v mé hlavě - psychopatický egoista nemilující nic kromě sebe. Člověk, který se neštítí naprosto ničeho. Já si ale na lidi dělala radši obrázek sama. Kai byl nepochybně sobec a psychicky nevyrovnaný jedinec a já ho svým způsobem nemohla ani cítit, ale přesto v něm něco bylo. A to něco mě donutilo vyrazit na jeho záchranu a vím, že bych to bez váhání udělala znovu. V tomhle nikdy nebudu Mikaelsonová. Nechci být. A já byla ochotná vidět v lidech dobro a viděla jsem ho dokonce i v něm. Nic víc v tom nebylo. "Kai je osina v zadku, ale Jo... tohle přece nejsme my. My lidem neubližujeme."

Josie si znovu skousla spodní ret a nakonec přikývla. "Máš pravdu, Hope. A děkuji - zastavila jsi ho. Taky jsem mohla skončit daleko hůř," pousmála se, až jí na rtu znovu praskla nezahojená ranka z dnešního střetu. "Každopádně nechápu, jak jsi to udělala. On tě prostě poslechl. Jsi vážně kouzelnice," uculila se a hravě na mě mrkla.

"Asi měl slabou chvilku," odpověděla jsem pobaveně. I tak jsem se ale nad jejími slovy trochu pozastavila. Kai se opravdu zastavil ve chvíli, kdy jsem se ho dotkla. Byl to snad nějaký druh magie, o kterém jsem netušila, že ho ovládám? Ještě teď se mi občas stávalo, že jsem v sobě našla nevyužitý potenciál. Mohlo to nějak souviset?

Tok mých myšlenek přerušilo hlasité bouchnutí dveří. "Holky?!" poznala jsem okamžitě Alaricův hlas. Tak už to bylo tady. Teď se dočkáme dlouhého kázání, pravděpodobně minimálně ročního zaracha a řečí o tom, jak jsme je zklamaly. Zřejmě nebylo na co čekat, takže jsem odložila hrnek a společně s Josie jsme vyrazily do obývacího pokoje, odkud se ozývaly hlasy.

Hned ve dveřích jsem se zastavila a zadívala se na všechny příchozí. K mému překvapení byla první, koho jsem zahlédla, Bonnie. Teď už jsem chápala, jak je možné, že nás našli tak rychle. Přeletěla jsem očima přes evidentně poměrně naštvaného Alarica a starostlivou Caroline, až jsem se nakonec zastavila na posledním člověku v té podivně složené skupině. Hrudník se mi sevřel a já si chvíli připadala, jako kdybych se topila a nemohla se nadechnout. Tolik emocí, které se mi z ničeho nic prohnaly tělem, jsem už dlouho necítila. Bylo to štěstí? Obavy? Možná všechno dohromady a já se s tím nedokázala poprat. Tak jsem zůstala stát na místě s nečitelným výrazem v obličeji a jenom sledovala tvář svého táty.

Pohled Klause

Na půl cesty do New Orleans se do ticha panujícího v autě rozezněl telefon. Krátkým pohledem na displej jsem zjistil, že je to má sestra. Freye jsem volal okamžitě, jakmile jsem zjistil, kde je má dcera. S Keeline totiž stále žily v tom prokletém městě a díky tomu byla jediná, kdo mohl okamžitě zasáhnout.

Teď už ve vzduchu visela jenom otázka, jestli mi chce sdělit dobré nebo špatné zprávy. Zjistit se to dalo jenom jedním způsobem - přijal jsem tedy hovor a přiložil si telefon k uchu. "Mám je!" ozvalo se okamžitě z reproduktoru a mě spadl ze srdce obrovský kámen. Až do poslední chvíle jsem si v hlavě promítal ty nejhorší scénáře, které mohly nastat a tahle dobrá zpráva mě vlastně zaskočila naprosto nepřipraveného. "Jsou trochu otřesení, ale jinak v pořádku. A Niku?" na chvíli se odmlčela, než se rozhodla větu dokončit: "Zvládly to. Je pryč."

Nebyl jsem vůbec schopný odpovědět. Myslela tím, že se dokázaly zbavit Inadu? Že budu moct znovu obejmout svou dceru a setkat se se svými sourozenci? To snad ani nemohla být pravda. "Jsi v pohodě?" ozvala se znovu má sestra z telefonu. Uvědomil jsem si, že už jsem mlčel nepřirozeně dlouho, a že bych měl zřejmě zareagovat.

"Jsem. Děkuji, sestřičko. Dorazíme co nejdřív to půjde," zmohl jsem se pouze na strohou odpověď a ukončení hovoru. Krátkým přikývnutím jsem dal Alaricovi najevo, že je všechno v pořádku. Caroline už z očí tekly slzy úlevy, protože všechno slyšela a Bonnie? No, řekněme, že ta byla trochu nadbytečná. Proč s námi vlastně jela, když svou část splnila už v Mystic Falls? Zřejmě kvůli nějaké přehnané přátelské vazbě ke Caroline, ale pro tentokrát jsem se rozhodl upustit od sarkastických poznámek - až natolik jsem byl spokojený s výsledkem dnešního večera.

Zbytek jízdy už proběhl v relativně uvolněném duchu a do New Orleans jsme dorazily krátce před svítáním. Když jsem vstupoval do bytu své sestry, vlastně jsem cítil až podivnou nervozitu. Čtrnáct let jsem svou jedinou dceru neviděl - pokud nepočítám tu krátkou chvíli na plese - a najednou tu byla. Stála ve dveřích do jednoho z pokojů a upírala své modré oči přímo na mě. Bez jediného slova, bez jediné emoce a já bych dal cokoliv za to, kdybych věděl, na co právě myslela.

Tuhle křehkou chvilku nakonec dost nevybíravě přerušil Kol. S úšklebkem se objevil uprostřed místnosti a přelétl pohledem mě i Hope. "Rád tě vidím, Hope," zamumlal hlubokým hlasem, který měl pravděpodobně imitovat mě. "Taky tě ráda vidím, tatínku," zapitvořil se znovu - tentokrát vysokým ženským tónem. Nakonec roztáhl ruce dlaněmi vzhůru v bezstarostném gestu, na tváři vyloudil svůj typický široký úsměv a konečně se vrátil ke svému běžnému projevu. "Uf, ještě, že jsme se takhle hezky vyhnuli té trapné chvíli ticha. Můžeme teď jít slavit? Co myslíš, bratříčku?"

"Ty si troufáš chodit mi na oči?" přimhouřil jsem pohled a nesmlouvavě si ho prohlížel. Neměl jsem pochopení pro jeho cynický humor. Nejradši bych mu do hrudníku zabořil dlouhou špičatou čepel a nechal ji v něm alespoň další století. "Ohrozil jsi mi dceru svoji lehkomyslností!" zavrčel jsem.

Kol povytáhl obočí a na tváři se mu usadil letmý úšklebek. "Za těch pár let, co jsme se neviděli, jsi ztratil i poslední zbytky smyslu pro humor. Smutné. Ricu!" otočil se z ničeho nic na Alarica a dovolil si ještě přisadit pár dalších slov. "Ještě pořád si hraješ na Van Helsinga? Mimochodem - máš nádherné dcery, přímo k nakousnutí," pobaveně se uculil. Zřejmě mu nešlo o nic jiného, než vyvolat menší konflikt. Jenom tak, pro zábavu, ale pro tentokrát jsem to byl ochotný přehlédnout. Už jen kvůli faktu, že jsem proti němu mohl stát a neslyšet žádný šepot. Bylo ticho - po tolika letech ty hlasy konečně utichly a bylo to úžasně osvobozující.

Lovec ovšem tolik pochopení neměl. V obličeji byl brunátný a hleděl na Kola s přimhouřenýma očima. "Ani se neopovažuj takhle mluvit o mých dcerách!" zavrčel. Netuším, čeho tím chtěl dokázat. Už jsem se chystal zasáhnout - pravděpodobně by z toho vznikla jedna obrovská hádka, kterou ovšem z ničeho nic přerušilo nečekané gesto.

Než jsem se nadál, pevně mě kolem krku svíraly ženské ruce. Záplava zrzavých vlasů mě prakticky zabránila ve výhledu na všechny ostatní a já ucítil lehkou vůni vanilky, která se kolem ní vznášela. "Chyběl jsi mi, tati!" dostala ze sebe Hope a stiskla mě ještě pevněji. Zhluboka jsem se nadechl a okamžitě zapomněl na počínající roztržku. Místo toho jsem rukama objal její tělo a zavřel oči. Pocit, který mě okamžitě naprosto zaplavil, byla nepopsatelná směsice štěstí, úlevy a lásky. Už nikdy jsem ji nechtěl znovu ztratit - a byl jsem ochotný pro to udělat cokoli. Naprosto cokoliv.