Na konci příběhů jsou království vždy zachráněna, nepřátelé poraženi a hlavní hrdinové stojí na věčných piedestalech. Nikdo už ale nevidí skutečnou cenu vítězství - prolitou krev, prožitou bolest a zhroucené sny. Po vítězství už se totiž nikdy nemluví o jeho ceně. 

Pohled Josie

Zdálo se, že New Orleans je větší díra, než jsem vůbec tušila. Pravděpodobně proto, že přímo do města jsme vůbec nejeli. Kol zabočil kamsi do luhů a hájí a nakonec zastavil na lesní pěšině. Vystoupila jsem z auta a okamžitě šlápla do mazlavého bláta - líp už to snad ani začít nemohlo. "Mikaelsone, jsi si jistý, že jsme tu správně? Tady může žít jedině nějaký zoufalec," ušklíbla jsem se a přeskočila tu největší bažinatou louži.

Kol se na mě otočil s letmým úšklebkem na rtech. "Tak to určitě ráda uslyšíš, že půjdeme ještě tak kilometr pěšky, drahoušku," posměšně se uchechtl.

Lehce jsem přimhouřila oči, ale nakonec jsem usoudila, že nemá smysl se tím zabývat. Místo toho jsem si z kufru vytáhla batoh s věcmi a vytáhla z něj běžné oblečení. "Co tak koukáš? To sis myslel, že se tu po lese budeme promenádovat v šatech?" ušklíbla jsem se na Kola, který se tvářil jako bychom ho příšerně zdržovaly.

"Jen si poslužte," uculil se na oplátku a opřel se ramenem o strom. Nepřekvapilo mě, že se ani neotočil zády, aby nám dal trochu soukromí. Vlastně nepokrytě civěl hlavně na mě a nebudu tvrdit, že to bylo příjemné.

A tak jsem prostě přešla vedle Hope a teprve tam si začala rozepínat zip u šatů. "Je zvrhlost civět na svou vlastní neteř, jak se převléká, takže se laskavě otoč," vyzvala jsem ho s vítězoslavným úsměvem na tváři.

Zatvářil se otráveně, protočil oči a nakonec se opravdu otočil. Ani jemu se zřejmě nechtělo okoukávat polonahou Hope, což mě poměrně uklidnilo. Místo toho nás nechal u auta a prostě se rozešel směrem, kterým jsme měli vyrazit všichni.

Věděla jsem, že nemá cenu se s ním hádat, takže jsem si místo toho bleskově natáhla mikinu a obula boty. Rychlým krokem jsem nakonec vyrazila za ním, dokud jsem ho nedohonila. Tři zbylé členy naší skupiny jsme nechali několik metrů za sebou. Na to jsem popravdě čekala. Nechtěla jsem, aby se má slova dostala k nepovolaným uším. "Holky se ho nebudou chtít zbavit. Obě se cukaly. Ten zmetek je dostal," ztišila jsem co nejvíc hlas a upřeně se na něj zadívala.

Tohle byla jedna z mála věcí, na kterých jsme se s Kolem shodli - Kai musel pryč z povrchu zemského. "Nemíním dělat dalších několik desítek let chůvu, takže doufám, že máš plán, drsňačko," mrkl na mě a zároveň se rozhlížel všude po okolí. Zřejmě hledal správné místo, kam bychom měli dojít.

Kolova loajalita neležela s nikým. Ačkoliv se ostatním mohlo zdát, že se s Kaiem spřátelili, o nic takového nešlo. Byl na té straně, která mu dala lepší podmínky. A v tom jsme byli za jedno. Jinak bychom my dva nikdy nemohli spojit síly proti tomu psychopatovi. Mikaelson byl totiž jediný, na koho jsem se mohla v tuto chvíli spolehnout. "Neměj péči. Všechno je vymyšlené - ty se musíš jenom postarat o to, aby nestál nikdo v cestě, jasné?" ujišťovala jsem se, ačkoliv jsem jeho odpověď znala předem.

Kol se sebevědomě usmál a zdálo se, že mi chce dát při chůzi ruku kolem ramen. "Myslím, že Parker se dneska v noci vrátí do pekla, drahoušku," uculil se a já se jenom o kousek vyhnula jeho podivnému záměru. Nevím, jestli mělo jít o kamarádské gesto, nebo mě tím balil, ale ani o jedno jsem nestála.

"To, že máme společný cíl, neznamená, že si z tebe sednu na zadek," ušklíbla jsem se. "A o tom drahouškovi jsme se už bavili, pokud si dobře vzpomínám!" zavrčela jsem varovně. Neměla jsem náladu na další jeho přihlouplé a cynické poznámky. Už jsem to chtěla mít za sebou.

Koutek úst mu pobaveně cukl, ale nakonec se přemohl a dokonce mi na to ani nic neodvětil. Zřejmě bych si toho měla vážit, protože se to často nestávalo. "Jsme tady drazí a milí," zastavil se z ničeho nic uprostřed lesa a v přehnaném gestu roztáhl obě ruce. Nechápala jsem, jak věděl, že je to přesně tady, ale netroufala jsem si to zpochybňovat. Mě každý hloupý strom, kolem kterého jsme prošli, připadal naprosto stejný. Nezbývalo mi tak nic jiného, než mu věřit.

Během několika desítek minut jsme rozložili menší tábor a začali se pečlivě chystat na náš plán. Mezitím, co Lizzie připravovala na zem vhodnou kresbu a rozestavovala svíce, jsem si vybrala místa tvořící rovnoramenný trojúhelník. Do každého z jeho rohů jsem nenápadně umístila obsidiánové kameny s runami. Patřily mé rodině, našemu covenu a já si byla jistá, že mi dnes večer pomohou. Všichni byli naštěstí až příliš zaneprázdněni přípravami, takže mi nikdo nevěnoval pozornost.

Nakonec jsem se tedy jenom líně doloudala na předem vytyčené místo ve složitém obrazci. "Tak kdy budeme moct začít, sestřičko?" uculila jsem se na ni a protáhla si prsty. Nemělo smysl to zdržovat, všichni už jsme to chtěli mít za sebou.

Lizzie se ještě několikrát zahleděla po okolí, pak do svého notýsku s poznámkami, načež ho zaklapla a odhodila na zem. "Můžeme. Každý musí přesně na své místo. A je tu jedna důležitá věc - nepouštějte se. Nikdo a za žádnou cenu. Všichni musíme zůstat ve spojení, jinak...," pro jistotu ani nedokončila větu, nicméně my všichni věděli, co by to znamenalo. Byli bychom doslova v hajzlu a ta čarodějka by nás slupla jako malinu.

Kol se podle instrukcí postavil přímo do středu kruhu a pevně se rozkročil. "Bude to bolet. A bojím se, že hodně," vysvětlovala mu Lizzie s provinilým výrazem a já měla sto chutí protočit oči. Koho to zajímá? Pro svobodu se prostě musí něco vydržet. Kol si navíc trochu té bolesti zasloužil, co si budeme nalhávat.

S úšklebkem jsem se otočila na Mikaelsona a chytila ho za levou ruku. "Doufám, že to bude bolet ještě víc, než ségra tvrdí," popřála jsem mu s cynickým úsměvem a druhou rukou chytila Kaie.

Sestřička udělala na druhé straně přesně to samé, takže jsme teď tvořili trochu nepravidelný trojúhelník. Poslední na řadě byla Hope, která ke Kolovi přistoupila zezadu. Roztřesenýma rukama pevně sevřela jeho hlavu a zavřela oči. Několikrát se zhluboka nadechla, načež spustila zaklínadlo. Když jsem jí tak slyšela chrlit všechna ta slova, vcelku jsem obdivovala, že se je vůbec dokázala naučit.

Téměř okamžitě se začal zvedat prudký vítr. První nám pouze cuchal vlasy, brzy ovšem nabíral na síle a kolem nás se začínalo ozývat praštění větví. Trochu jsem se bála, že nám brzy nějaká z nich spadne na hlavu, ale to bohužel nebyl čas řešit. Zbývalo nám jen doufat, že nás nic nepraští po palici.

Hlas Hope nabíral na síle a naléhavosti a já se začínala obávat, že to vůbec nevyjde, protože se nic nedělo. Téměř v tom samém okamžiku ale přišla prudká vlna, která se prohnala přes nás tři, až jsme všichni udělali jeden krok dozadu.

Kolovi se z hrdla vydral bolestivý křik, který evidentně nedokázal zadržet. "Táhni, ty mrcho," zařval směrem do nebe, než ho znovu přemohla bolest a on měl co dělat, aby se udržel na nohách. Evidentně se mi moje přání splnilo - zdálo se, že ho to opravdu bolelo.

A pak jsem ji ucítila. Nekonečnou studnu síly, která se nám otevřela a nabídla se jako na stříbrném podnose. Pevněji jsem sevřela Kaiovu ruku a on mi stisk stejně tak oplatil. V mém případě ani nešlo o bolest. Ačkoliv jsem cítila silné bodání v hlavě a hrudník byl sevřený neznámou silou, převládala euforie. Síla proudila od konečků prstů dál do těla a zároveň putovala mezi námi třemi v nekonečném koloběhu.

Inadu začínala velmi rychle slábnout. Cítila jsem její ubývající moc a překvapilo mě, jak moc jednoduché to bylo. Neradovala jsem se ovšem dlouho. Velice rychle zaútočila - silně a nelítostně. Ženský křik se rozezněl v mé hlavě a doslova mě uvnitř trhal na kusy. Bylo to jako kdyby mě zevnitř škubaly obrovské drápy. Musela jsem zatnout zuby a začít bojovat. A nešlo jenom o mně, ale usídlil se ve mně strach o sestru. Pokud ta čarodějnice tohle dělala se mnou, co asi musela způsobovat jí?

Stačil mi jeden krátký pohled, abych pochopila, že trpí jako zvíře. Daleko víc, než já. Skrz rty se jí dral ještě děsivější křik, než se mi ozýval v hlavě. Slzy jí stékaly po tvářích a nechávaly za sebou černou stopu po rozpytém líčení. A přesto stále pevně svírala obě ruce, až jí bělaly klouby. Pochybovala jsem o ní zbytečně - byla silná, pokud měla motivaci.

Jen jeden jediný člověk vypadal, že netrpí tolik jako ostatní, a to byl Kai. Měl pevně zaťatou čelist a na obličeji doslova výraz šílence. Nicméně oči měl otevřené a přimhouřeně sledoval Kola s Hope. Tvář mé kamarádky už pomalu začínala ztrácet barvu, hlas jí slábl a z nosu vytékal pramínek husté krve. Museli jsme si pospíšit, než bude příliš vyčerpaná. "Nakopeme té mrše prdel, děvčata," dostal ze sebe Kai a v jeho hlase jsem snad dokonce zaslechla pobavení. Jenom on dokázal si dokázal užívat takovouhle situaci.

Jakmile to dořekl, pevněji sevřel mou ruku a dokonce udělal i malý krůček vpřed. Ani ve snu by mě nenapadlo jakou sílu Kai má. Zřejmě jsem ho dost podceňovala a i já skočila na lep jeho štěněčímu výrazu. To mě ovšem utvrdilo ve správnosti rozhodnutí zbavit se ho. Až vstřebá její sílu, už ho nikdo nezastaví a my se možná nikdy nevrátíme domů. Tvář se mu zkřivila do soustředěné grimasy a skrz prsty mi začalo z ničeho nic procházet dvakrát takové množství energie.

Ženský křik ještě zesílil, jak se Inadu pokoušela znovu bojovat. Prudce se zařízla do našich myslí a na krátký okamžik nám třem propojila myšlenky a vzpomínky. Byla jsem si jistá, že nás tím chtěla rozdělit a donutit nás přerušit spojení. Ale to ta mrcha doufala marně.

Většina z těch obrazů byla krvavá, drastická a zcela jistě z Parkerovi hlavy. Něco jiného bylo slyšet o masakru, kterého se dopustil na vlastní rodině, a něco jiného ho vidět. Jakmile se mi myslí mihly svatební šaty s krvavou skvrnou a tvář mé umírající matky, pohltil mě vztek. Chtěla jsem tu šílenou čarodějnici zničit hlavně proto, abych následně mohla zničit jeho. Toho, který doslova rozmetal mou rodinu na kusy.

I já jsem tak zaťala zuby a z posledních sil zabojovala. A když už jsem si myslela, že dál nemůžu, křik ustal. Přes zavřená víčka se ke mně dostala silná modrá záře. Prudce jsem tedy otevřela oči a zahleděla se na oblohu nad Kolovou hlavou. Modré pulsující světlo ozařovalo les až několik stovek metrů daleko. Zdálo se jako kdyby tepalo - rychleji a rychleji. A pak se s ohlušujícím výbuchem rozervalo na miliony drobných částí. Tlaková vlna se prohnala okolím a nakonec všechno ztichlo.