Plesy bývají v pohádkách těmi nejkrásnějšími událostmi, kde princové nachází své budoucí lásky. Skleněné střevíčky jim nedávají po nocích spát. Ne každý ovšem znovu najde svou ztracenou princeznu. Někdy se ale vyplatí vracet se na stará místa - občas z nich kouzla ještě úplně nevyprchala. 

Pohled Caroline

"Neblbni, Eleno, a podej mi ten talíř," zasmála se Bonnie a domáhala se tím malého tácku s chlebíčky, který koloval po stole. Ples ještě ani pořádně nezačal a my už se skvěle bavili. Takové společenské události sice obvykle nebyly tak úplně pro rodiče, ale já byla poslední, komu by to vadilo. I mé dcery budou totiž brzy vypadat starší, než já, takže jsem se v tom davu puberťáků lehce ztratila.

Když už se Bonnie konečně podařilo ukořistit talíř s posledním chlebíčkem, byl to Damon, kdo jí ho vzal z talíře a celý nacpal do pusy. "Ěla hi ýt," pokoušel se ze sebe cosi dostat, ale místo toho se rozkuckal.

"Vidíš, to tě pán bůh potrestal za hamižnost," zasmála jsem se a napila se ze své skleničky se šampaňským. Ten večer snad ani nemohl začínat lépe. Uvolněná atmosféra se nesla celým sálem. Já ovšem po očku stále pokukovala po okolí, jestli se už náhodou někde neobjeví moje holčičky. Jistě, že už to nebyly holčičky - nesnášely tohle oslovení - ale pro mě takové budou navždy. To už byl zřejmě úděl matek.

Ozvalo se tiché zapípání a Bonnie okamžitě zalovila v kabelce. Vytáhla telefon a zvědavě se zadívala na displej. "Bože, už zase. Poslední týden mě otravuje nějaký cvok. Vůbec nevím, kdo to je," zavrtěla hlavou. "Bonnie Bennetová, doufám, že si užíváš večer. Určitě je až vražedně dobrý. Brzy se uvidíme. M.," přečetla zprávu nahlas a s povzdechem ho zase uklidila. "Vůbec netuším, kdo by to mohl být. To jsou tak hloupé vtipy. Kdyby tu Damon neseděl s námi, vsadila bych všechno na něj," pobaveně se uculila na Salvatora, který konečně zvládl spolknout chlebíček, co si nacpal do pusy.

"Znám někoho, na koho by to sedělo. Dokonce i to M. by bylo vypovídající," uchechtl se a dopil skleničku na jeden lok.

Bonnie se ve tváři objevil skoro vyděšený výraz. Jako kdyby snad nad jeho slovy chvíli uvažovala. "To není sranda, Damone," ušklíbla se nakonec.

"Vy se snad nikdy nepřestanete hádat," pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Pak jsem si na parketu všimla známých tváří a nenápadně se zvedla od stolu. Nechtěla jsem děvčatům dělat ostudu, ale nemohla jsem si pomoct a musela se na ně jít na chvíli podívat.

Muzika doléhala k mým uším ze všech koutů sálu, ale já ji příliš nevnímala. S hrdostí jsem chvíli sledovala obě děvčata, která se se svými partnery připojily na taneční parket. Josie v kratších krvavě rudých šatech bez ramínek a Lizzie v mé tmavě modré vykládané róbě. Obě byly naprosto okouzlující.

Nakonec jsem ovšem pohled přeci jen zaměřila na Lizzie. A to čistě ze sentimentu. Blond vlasy stažené do drdolu, ze kterého vypadávalo jen několik zvlněných pramenů rámujících její obličej, a ty šaty. Připadalo mi to jako kdybych se dívala na sebe před spoustou let. Ráda jsem vzpomínala na minulost - už jenom proto, že člověk má tendenci si všechno, co se událo, romantizovat. Špatné vzpomínky mizí do pozadí a zůstávají hlavně ty, které vám vykouzlily úsměv na tváři.

„Je nádherná. Stejně jako jsi v těch šatech byla ty, lásko," ozvalo se z ničeho nic tiše přímo za mnou. Trhla jsem sebou, jak mě ten nenadálý hlas zaskočil. Poznávala jsem ho a přitom jsem tomu nedokázala uvěřit. Bylo to téměř sedmnáct let, co jsem ho slyšela naposledy a přesto bych ho poznala i v davu jiných. Nikdo jiný by mě totiž takhle neoslovil. Po celém těle mi doslova naskočila husí kůže a srdce se rozbušilo jako splašené.

Na okamžik jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Přišel jsi se konečně podívat na svou dceru?" prohodila jsem ledabylým tónem, který mě ovšem stál spoustu sil. Bylo to zvláštní shledání, protože když jsem ho viděla naposledy, oba jsme skončili nazí. Na to se poměrně těžce navazuje, aniž by došlo k jakýmkoliv trapným okamžikům.

„Chtěl jsem ji jenom vidět. Teď, když už je z ní mladá dáma," usmál se a očima sledoval taneční parket, na kterém tančila i Hope s Cameronem. Klaus spojil ruce za zády a na tváři mu pohrával hrdý úsměv. Byl oblečený v tmavém obleku, modré kravatě a vypadal jako vždy elegantně. Vůbec se za ty roky nezměnil a já za to byla vlastně ráda. Byl to kus mého starého života, o kterém jsem si myslela, že už dávno skončil. Ačkoliv něco na něm bylo přece jiné. To s jakou hrdostí sledoval svou dceru mě překvapilo – tuhle jeho stránku jsem ještě neměla tu čest poznat a zdálo se, že mu opravdu sedí.

A přesto bylo za jeho výrazem skrytého ještě něco jiného. Myslím, že to byl smutek. A to bylo zvláštní - Klaus nebyl zrovna známý projevováním takových emocí. „Musí to být těžké," promluvila jsem nakonec a porušila tím ticho, které mezi námi panovalo, aniž bych se na něj otočila.

Na chvíli se odmlčel, ale nakonec odpověděl: „Co přesně máš na mysli, lásko?"

„Však víš. Nevidět vyrůstat svoje dítě," obrátila jsem na něj lehce hlavu a přísahám, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk slz. Ten ovšem velice rychle zmizel, jako kdyby tam snad ani nebyl.

„Možná je to dobře. Přišel jsem o její pubertu - určitě by to byl doma samý křik," povytáhl koutek do pobaveného úsměvu. Ačkoliv se pokoušel tvářit, že je nad věcí, bylo mi jasné, že to tak není. Žádný rodič se totiž nedokáže bezbolestně odpoutat od svého dítěte.

Bylo mi to moc líto. Vím, že prováděl strašně věci, ale tohle si nezasloužil. Ani on, ani Hope. Kdybych jim tak mohla nějak pomoct. Až bolestivě jsem si uvědomovala pomíjivost času. Naše děti vyrostou, zestárnou a nakonec zemřou, ačkoliv my zůstaneme stále stejní. To není dar, to je prokletí. A Klaus přišel o obrovskou část života své jediné dcery, kterou mu už nikdy nikdo nevrátí. „Všechno jsem točila," na tváři jsem vyloudila letmý úsměv, který se o kousek rozšířil, když se na mě překvapeně zadíval. „První den ve škole, všechny narozeniny, maturitní ples – všechno to mám. S Hayley nás napadlo, že budeš rád," dodala jsem ještě spěšně, abych nezapomněla zmínit matku jeho dítěte. Hlavně proto, aby to nevypadalo, že o něj mám snad až nepřirozenou starost.

Na mou poznámku zareagoval pouze hřejivým úsměvem, podle kterého jsem poznala, že si toho váží. „Zatančíme si, lásko?" natáhl ke mně dlaň a já šla – pro sentiment starých časů, pro jeho psí oči, a pro kouzlo dnešního večera.

Pohled Lizzie

„Pamatuješ si náš plán?" ujišťovala jsem se naposledy mezitím, co mě Aiden vedl na parketu do rytmu hudby. Byla jsem nervózní, ruce se mi potily a nedokázala jsem přemýšlet s chladnou hlavou. Přiznávám, že jsem měla příšerný strach, protože existovala reálná šance, že se domů už nikdy nevrátíme, ačkoliv jsem nad tím takhle uvažovat nechtěla.

„Ellie, vím, že vás mám krýt a nemusíš se bát, že bych to nezvládl, hm? Trochu se uvolni," roztáhl ústa do širokého úsměvu a pevněji si mě přivinul k sobě. Jeho podpora byla k nezaplacení - není nad to mít takového přítele. Ačkoliv mě jeho náruč nedokázala uklidnit úplně, přesto mi pomohla příliš nemyslet na ty nejhorší scénáře, které si má hlava dokázala představit. „Krycí kouzlo je hotové a tvé mámě řeknu, že jste na párty, kdyby se ptala. Na vás je ten zbytek," mrkl na mě a já se konečně trochu uvolnila.

Pohledem jsem přelétla dav kolem sebe a koutkem oka zahlédla na parketu mámu. Byla až na druhém konci - co nejdál od nás tří. Muže, se kterým tančila, jsem ale nepoznávala. Něco na její tváři mě ovšem donutilo k širokému úsměvu. Zasmála se a trochu hravě ho bouchla do ramene, čímž vyloudila úsměv i na jeho tváři.

Možná se vám může zdát mé nadšení hloupé a přehnané, ale všichni mi vždy vyprávěli o Caroline – královně večírků, která milovala zábavu i muže, ale takovou jsem ji já neznala. Po strýčkovi Stefanovi jí v srdci zůstala tak velká díra, že nebylo možné ji zacelit. A tyhle vzácné okamžiky, kdy jí na tváři roztáhl úsměv někdo jiný, než její děti, byly k nezaplacení.

Brzy jsem ovšem pohledem na hodiny přišla na úplně jiné myšlenky. Byl čas vyrazit, takže jsem v davu rychle očima vyhledala Hope a kývla na ni. Odpověděla mi stejným přikývnutím, které předala dál mé sestře. Rodiče byli obeznámeni s tím, že nás čeká ještě párty po plese a nic nenamítali. To nám dávalo několik hodin času k dobru, během kterých jsme se bezpodmínečně museli dostat do New Orleans na posvátnou půdu.

Nám zbývalo jen nenápadně se vytratit z místnosti do auta, které na nás čekalo před budovou, což nebyl žádný problém. Sál byl plný lidí, mezi kterými se dalo lehce ztratit.

„To je dost, drahoušci," přivítal nás Kol okamžitě jednou ze svých sarkastických poznámek. Prsty si poklepával do volantu a startoval okamžitě, jak jsme se usadily na zadních sedačkách. „Tatínek se přišel podívat, jak ti sluší šatičky?" zeptal se s mírným úšklebkem Hope a prudce sešlápl pedál plynu. New Orleans bylo vzdálené asi dvanáct hodin cesty, ale my tolik času neměli, proto musel po silnicích uhánět rychlostí zdaleka převyšující tu povolenou.

„O čem to mluvíš?" zamračila se nechápavě Hope, ačkoliv mě už pomalu začínaly docházet souvislosti. Je možné, že ten člověk na parketu patřil k Mikaelsonovic rodině?

Kol jenom povytáhl obočí a ušklíbl se, „ale au. Ani tě nepozdravil? Ta zatracená indiánka se mě pokoušela donutit, abych si s ním zašel popovídat. Díky bohu, že nevím, co je to slušné vychování, jinak bych to asi musel udělat."

„Počkej, počkej!" vyhrkla Hope hlasitě a pevně sevřela opěradlo sedadla před sebou. „Táta tam byl? Přišel? Proč mi něco neřekl?" Hlas se jí třepal vzrušením a určitě bojovala s touhou požádat Kola, aby okamžitě otočil auto. Takže to vážně byl on! Moje máma tančila na parketu s Klausem Mikaelsonem a evidentně s ním flirtovala. Možná bych z toho neměla být tak moc nadšená, ale nemohla jsem si pomoct.

„Můžete se ztišit?" přerušil ty dva Kai, který si doteď hrál s telefonem. „Nepřehánějte to s rodinnými setkáními. Většinou dopadají špatně. A navíc – neslyším kvůli vám, co tam říkají." Zvedl telefon do vzduchu, abychom se mohli zadívat na displej, kde právě běželo jakési youtube video. „Víte, že existuje pořad, který se zabývá jenom aplikacemi?"

Hope se zamračila a dobře mířenou ranou mu vyrazila telefon z ruky, až spadl Kaiovi pod nohy. „Pokud tam nemáš aplikaci, která dokáže zničit Inadu, nezajímá mě to, takže mlč!"

„Hej!" obořil se na ni Kai a telefon zase zvedl. „Super, praskl displej. Dobrá práce, rebelko. Nezapomněla jsi náhodou, že mě potřebujete? Měla by ses ke mně chovat mileji."

„Dotáhnu tě tam třeba na vodítku, jestli to bude potřeba, Parkere!" zavrčela Hope na oplátku a znovu ho prudce drcla do ramene.

Kai jenom vyzývavě povytáhl obočí a roztáhl ústa do klukovského úsměvu. „To má být nabídka? Možná bych jí využil."

„Pozor na pusu!" obořil se na něj Kol majetnicky. „Jestli mi sáhneš na neteř, přísahám, že ti utrhám končetinu po končetině, rozumíš!?"

Josette si už pěknou chvíli nervózně poklepávala nohou o podlahu. Moc dobře jsem věděla, že chybí jenom kousek, aby se zapojila do hádky. Udělala to ještě dřív, než jsem vůbec čekala, když se předklonila a položila Kolovi i Kaiovi jednu ruku na rameno. Autem se rozlil záblesk světla, a když z nich ruce sundala, bylo najednou ticho. „Tak je to lepší," přikývla se spokojeným úsměvem a pohodlně se uvelebila na sedadle. „Pokud budete hodní, možná to kouzlo zruším, abyste mohli zase mluvit, ale teďka si trochu odpočinu." Bez dalších řečí se zachumlala do mikiny a zavřela oči.

Kai jenom hlasitě vzdychl a nasadil si do uší sluchátka. "Škoda, že kouzla na mě neplatí. Ale moc si užívám to, že Kol zmlknul," otočil se posměšně na Mikaelsona, který samozřejmě nebyl schopný překonat poutací zaklínadlo, tak se spokojil alespoň s vražedným pohledem. Bože, tohle bude ještě dlouhá cesta a na jejím konci se možná budu dokonce modlit, aby už byl toho utrpení konec.