Princezny jsou vychovávány tak, aby se z nich staly budoucí královny. Často ovšem dělají stejné chyby jako jejich předchůdkyně - věří stejným lidem, zamilují se do podobných mužů a nakonec jim zbudou jenom oči pro pláč. Občas je totiž lepší věřit zkušenosti starších, než doufat v zázrak.

Pohled Lizzie

Maturitní ples se blížil mílovými kroky a já byla čím dál tím nervóznější. Všechno, co se teď dělo kolem nás, bylo vlastně zatraceně děsivé. Balancovaly jsme na jedné noze na zábradlí nad obrovskou propastí a neměly žádné jištění. Jeden jediný špatný krok a možná už nikdy nedostaneme možnost to napravit.

A tentokrát už nešlo jenom o naši pochybnou snahu zničit Inadu, ale i o mezilidské vztahy. Hope s Kaiem byli doslova na válečné stezce. Tedy spíš Hope - Parker jenom přiléval olej do ohně a náramně se tím bavil. Nicméně to bylo vlastně dobře, protože se alespoň dostatečně zabavil a neškodil nikde jinde. Zatím ne. Upřímně jsem doufala, že to tak zůstane. 

Co se Kola týkalo, bylo to ještě daleko horší, než s Malachaiem. Nejen, že mi ten zmetek ukradl grimoár a odmítal mi ho vrátit, ale hlavně si nedělal starosti s tím, kdo ho v Mystic Falls uvidí. Tudíž už v polovině týdne si místní starousedlíci začali šuškat o návratu Mikaelsonových. To nebylo vůbec dobré, protože z očividných důvodů nikdo z města ve skutečnosti netušil, čí je Hope vlastně dcera. Táta se domníval, že bude lepší tenhle fakt zamlčet - už jenom pro její vlastní dobro. Většina lidí si totiž stále pamatovala Klausovo řádění a pravděpodobně by se k Hope nechovali zrovna vstřícně. To všechno teď bylo v ohrožení tím znuděným hlupákem.

"Liz, zlato, můžu?" ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje a vyrušilo mě tím ze zamyšlení. Moc dobře jsem poznávala mámin hlas a s téměř nehlasným pokynutím jsem jí pozvala dál. Věděla jsem, že to uslyší - byla přece upír.

Jakmile vstoupila do místnosti, otočila jsem se na ni, abych mohla odhadnout její náladu. Při každém zaklepání na dveře jsem se totiž děsila, že přijde dlouhý výslech na téma Mikaelsonovi. Usmívala se, nicméně na čele se jí tvořila téměř nepatrná vráska, která prozrazovala, že má starosti. V rukou držela poměrně velkou krabici, kterou položila před mou postel. "Copak?" vstřícně jsem se na ni usmála a zaklapla knihu, kterou jsem doteď četla.

Zhluboka se nadechla a posadila se na postel. Tím si získala veškerou mou pozornost a já si začala nervózně okusovat zuby spodní ret, protože jsem čekala, že přijde něco, co se mi nebude líbit. "Teď mi řekni, co máte s tím vším společného," začala bez jakýchkoliv příkras a zatvářila se přísně. Byla jsem si jistá, že jsem první, za kým šla. Jenom proto, že jsem byla známá svou přehnanou poctivostí a neuměla jsem moc dobře lhát. Nehledě na to, že se mámě lhalo velice špatně, protože slyšela bušení mého nervózního srdce.

"Co přesně myslíš?" zkusila jsem se opatrně zeptat - co kdyby náhodou?

Povytáhla obočí a zamračila se ještě o kousek víc. "Nehraj si se mnou, děvče, a vyklop to dřív, než se na to přijde zeptat táta." Do hlasu se jí vkradla nekompromisnost a já věděla, že už je zle. Caroline nebylo dobré naštvat, protože dokázala řádit jako uragán.

Zhluboka jsem se nadechla a nakonec jenom smířlivě přikývla. "Je tu Kol."

"A proč?" zeptala se, ale její rysy až podivně ztvrdly. Věděla jsem, že jde o hodně tenký led a odhadovala, co všechno můžu prozradit, a jak si realitu upravit k obrazu svému, aby měla co nejmenší dopad.

"Přijel za Hope. Chtěl s ní strávit trochu času a zase pojede. Nikoho neohrožuje, chová se slušně a...," rozmluvila jsem se a pokoušela se Mikaelsona vykreslit v co nejlepším světle. Nejhorší na tom bylo, že to vůbec nešlo těžce. I přes to, jak se ke mně dokázal chovat zle, mě moje splašené hormony přesvědčovaly o opaku.

Máma na mě chvíli mlčky hleděla a já jen odhadovala, kdy přijde křik a spílání. Nepřišlo. Jenom si unaveně prohrábla vlasy a sáhla do krabice, kterou přinesla. Čekala jsem cokoliv, ale rozhodně ne modré splývavé šaty vykládané drahými kameny. "Vím, jací umí Mikaelsonovi být, Lizzie. Okouzlující, galantní, odhodlaní. Jenže to jsou všechno lháři a vrazi." Přes tvář jí na okamžik přeběhl temný stín. I přesto ke mně ovšem natáhla ruce s šaty. "Na tvůj maturitní ples, jestli budeš chtít. Josie by se nelíbily, na ni jsou moc dlouhé," trochu nevesele se zasmála.

Chápala jsem proč. Ona a Josie neměly úplně nejlepší vztah a vzdalovaly se jedna druhé víc a víc. Na vině byly tak trochu obě. Jejich rozdílné hodnoty se totiž silně projevovaly a docházelo k dennodenním hádkám, jelikož obě byly velice horkokrevné. Máma nicméně stále doufala, že se všechno brzy zase srovná. V to jsem doufala i já, i když jsem již začínala být značně skeptická. Josie jí totiž dávala občas dost hlasitě najevo, že není její pravá máma a to Caroline moc bolelo. Sestra to nemyslela zle, jen si občas neviděla do pusy.

Vzala jsem do rukou jemnou saténovou látku šatů, která mi okamžitě začala protékat mezi prsty. Ty šaty musely být velice drahé. Dražší, než si mohla máma kdy dovolit. Navíc jsem si je vybavovala na jedné z fotek, které jsem našla ve skříni. "Schovej si pro mě tanec," zašeptala jsem tiše jenom tak pro sebe. Začínala jsem chápat, od koho ty šaty dostala, a že je sem nedonesla vůbec náhodou. "To jsou šaty od Klause!" zvedla jsem na ní prudce hlavu a oči se mi rozzářily.

Vypadala překvapeně. Vlastně víc, než to. "Jak o tom víš? To Kol moc mluvil, že?" ušklíbla se a dala tím za pravdu mé domněnce, že s Kolem již několikrát měla tu čest. 

S úsměvem jsem zavrtěla hlavu a začala se soukat do šatů, abych si je vyzkoušela. "Ne. Našla jsem náhodou staré dopisy. Měla jsi ho ráda? Co se stalo?" chrlila jsem ze sebe. Byla jsem nesmírně zvědavá a nedokázala to v sobě zadržet. Máma ovšem nevypadala, že by se mnou chtěla tyhle vzpomínky sdílet.

"Máme svou historii. Je plná bolesti a smrti. Kam přijdou Mikaelsonovi, tam není bezpečno, zlato." Došla ke mně, aby mi zapnula zip šatů a poodešla o kousek dál. "Jsi nádherná," usmála se tím svým ustaraným pohledem. Bála se o mě - viděla jsem jí to na očích. Odhrnula mi pramen vlasů z čela a zastrčila ho za ucho. "Neztrácej pro něj hlavu, nezaslouží si to. Nikdy se nezmění."

Provinile jsem sklopila pohled. Měla jsem tušit, že to na mě máma okamžitě pozná. Od toho přece mámy jsou - znají své děti nejlépe na světě. "Brzy zase odejde. Nemusíš se bát, mamko," vykouzlila jsem na tváři trochu posmutnělý úsměv. Věděla jsem, že mi bude líp, až bude pryč. Na druhou stranu jsem ale nedokázala ovládat to šimrání v břiše, když stál někde blízko mě.

Snažila se mě pochopit. Vždycky se snažila nás pochopit, ale i přesto byla nekompromisní. "Po plese musí být pryč. Tátovi to neřeknu, ale jenom pokud mi slíbíš, že se od něj budeš držet dál." Stiskla rty do přísného výrazu a čekala na mou odpověď. Věděla jsem, že nemám jinou možnost, než jí to odkývat. Nechtěla jsem si dělat doma zle.

"Slibuji, mami," usmála jsem se a prohlédla se v zrcadle. Ty šaty byly nádherné; Klaus měl rozhodně moc dobrý vkus. Mrzelo mě, že mi toho o něm máma řekla tak málo. Zdálo se, že ty vzpomínky ji nějakým způsobem bolely. I proto jsem zanechala marných snah a nechala to být. Však já si to zjistím jinde. "Zítra mi do nich pomůžeš, že?" pokoušela jsem se odvést řeč jinam.

Mámě se po tváři okamžitě roztáhl úsměv. "To je samozřejmost. Přijdu před plesem. Ještě toho kolem něj musím hodně zařídit." Mateřsky mě políbila na čelo a nechala mě v pokoji samotnou, abych měla čas zamyslet se nad jejími slovy.

Zřejmě bych opravdu měla dát na její rady, ale já vlastně sama nechtěla. Co naplat - puberta má být obdobím vzdoru nebo snad ne? Sáhla jsem do šuplíku pro černý řetízek ze zeleným smaragdem. Kdysi jsem ho našla mezi tátovými věcmi a vhodnou úpravou z něj udělala čarodějnou pomůcku. Pokud jsem ho zavěsila na kliku dveří, ani máma nemohla slyšet, o čem se v místnosti mluví. Už mnohokrát jsme toho s Josie a Hope využily, když jsme potřebovaly něco probrat.

"Dobré dopoledne, drahoušku," ozvalo se v telefonu okamžitě po prvním zazvonění. "Pššt, tiše, zlatíčko, hned se ti budu věnovat," promluvil najednou Kol na někoho, kdo tam byl evidentně s ním. Zároveň jsem zaslechla tichý pláč, takže jsem si nedělala žádné další iluze. Zdálo se, že si právě dopřával dopolední svačinku.

Jenom jsem si unaveně promnula oči a vzdychla. "Kole," pronesla jsem naprosto rezignovaně. "Nemohl bys dávat trochu větší pozor? Už jsem kvůli tobě byla u výslechu."

Kol se jenom tiše uchechtl a evidentně si s tím nedělal vůbec žádnou hlavu. "Zdá se, že Forbesová na mě nezapomněla, co? Škoda, že radši dováděla v lese s mým bratříčkem. Dal bych si býval říct," prohlásil pobaveně. "A nebo to byl Ric? Určitě už si brousí svoji výbavičku." 

"To není sranda, Kole," napomenula jsem ho, ačkoliv mi bylo jasné, že na úrodnou půdu má slova určitě nepadnou. "Mohl by ses prosím alespoň do zítra do večera nikde neukazovat a nikoho neprovokovat?" pokusila jsem se vyjednávat.

V telefonu bylo chvíli ticho. Už jsem si začínala říkat, jestli Mikaelson prostě jen nepokračoval ve svačince a nerozhodl se mě ignorovat. Nakonec ale promluvil, ačkoliv v tónu jeho hlasu byla citelně znát neochota. "Dobře, princezno," prohlásil nakonec k mému překvapení, ačkoliv mi bylo jasné, že to oslovení bylo spíš posměšné, než cokoliv jiného. Nedělala jsem si iluze, že by to bylo pro mé krásné oči. S největší pravděpodobností šlo pouze o to, že nechtěl zničit celý náš plán. Opravdu se chtěl toho kousku duše zbavit. Kol Mikaelson totiž vždycky všechno dělal jenom pro sebe.

"Díky. Uvidíme se zítra. Víš kde a v kolik máš být, že?" ujistila jsem se ještě. Nebýval na něj totiž zrovna dvakrát spoleh a já chtěla, aby vše šlapalo přesně podle plánu.

Jeho otrávená odpověď mi dala jasně najevo, že náš rozhovor už dál probíhat nebude. "Jistě, drahoušku, nejsem hlupák," odbyl mě krátce. "A teď, když dovolíš - stydne mi oběd." Pak už se z telefonu ozvalo pouze tiché pípání, tak jsem ho odhodila na postel a vrátila se ke své původní činnosti. Už aby to bylo za námi, protože z téhle naší podivné party budu mít pravděpodobně brzy žaludeční vředy.