Kouzelné prsteny, tajemné truhlice, ukrytá schodiště. Příběhy jsou plné ztracených a znovu nalezených pokladů. Občas se ovšem může stát, že místo vchodu do Narnie, objevíte ve skříni kostlivce. Některá tajemství by měla zůstat neobjevená. Nikdy totiž nevíte, jaká monstra můžete vypustit z Pandořiny skřínky.

Pohled Lizzie

"Josie! Hope!" zakřičela jsem nadšeně ze svého pokoje, "myslím, že to mám!" 

Konečně! Nikdy jsem do ničeho nevložila tak velké úsilí jako do tohohle kouzla. Strávila jsem tolik hodin v tátových archivech studiem původu smečky Půlměsíce a jejich jazyka, že se mi o tom téměř denně zdávaly i sny a věřte mi – už jsem toho měla plné zuby. Co bych ale neudělala pro svou nejlepší kamarádku, že? Kromě toho, historie byla moje vášeň a zdálo se, že jsem v tomhle směru podědila i pár tátových genů.

Obě dvě se za mnou přihnaly jako velká voda. Hope měla ve svých zrzavých vlasech ještě zbytky šampónu a Josette dožvýkávala poslední sousta z oběda. Ani jedna ovšem neudržela zvědavost na uzdě, a tak nechaly všechno odpadnout od rukou, aby si ke mně mohly přisednout. 

Byly jsme tu jako jedna velká rodina od doby, kdy přijela Hope se svou mámou Hayley. Moji rodiče je přijali pod svou střechu a nakonec tu úplně zakořenily. My holky jsme si nestěžovaly, protože tři jsou vždycky lepší, než dvě. Kdysi jsme si společně hrávaly na pískovišti a skákaly přes švihadlo. Teď jsme si svěřovaly všechna svá tajemství a společně prožívaly první lásky a první zlomená srdce. Byly jsme jako sestry a nic nás nemohlo rozdělit.

"Co myslíš?" Posunula jsem před Hope velký papír popsaný odshora až dolů složitými slovními spojeními v cizím jazyce. Tentokrát jsem si byla naprosto jistá, že jsem konečně uhodila hřebíček na hlavičku a tohle kouzlo je přesně to pravé.

Hope si vzala papír do rukou a proletěla ho několikrát očima. "Nerozumím ani slovu, ale předpokládám, že se ho zvládnu naučit. Určitě to bude fungovat?"

"Jelikož Inadu pochází z kmene původních indiánů, musela jsem použít jejich jazyk. Našla jsem u táty v archivech pár knížek, které mi s tím pomohly. Jsem si naprosto jistá, že tohle je ono," přikývla jsem, "...ale."

"Proč by tu taky nebylo nějaké ale, že?" poznamenalo mé tmavovlasé dvojče s letmým úšklebkem na rtech, až jsem se na ni nepřátelsky zapitvořila. Vždycky musela mít poslední slovo. Ona byla z nás dvou ta hlasitější, temperamentnější a tak nějak... větší mrcha. Bez urážky vůči ní, ale ona by to určitě stejně brala jako kompliment.

"Potřebuji krev. Od všech Mikaelsonových. Jako hlavní kotva nám poslouží jeden z nich, ale musíme ho propojit se zbytkem. Ale hlavně – já a Jo nejsme dost silné, abychom dokázaly odčerpat všechnu její magii. Myslím, že by nás porazila." Zavrtěla jsem hlavou. Bylo by naivní myslet si, že jen já a moje sestra zvládneme porazit víc jak tisíc let starou čarodějnici s obrovskou mocí. Tolik víry jsem v nás vážně nikdy neměla.

"Takže potřebujeme dalšího sifona?" Obrátila na mě nevěřícně hlavu Josette. "Kde ho jako chceš hledat?"

"No, ne jen tak ledajakého sifona," začala jsem opatrně. „Musí se s námi dokázat spojit, abychom vytvořili uzavřený kruh. Musí být naší krve." Lehce jsem povytáhla obočí a obdařila své dvojče významným pohledem. Spoléhala jsem na to, že se dovtípí i bez větší nápovědy.

"Ne!" vyhrkla z ničeho nic, když pochopila můj záměr. "To je šílenství, rozumíš mi? Zabil naší mámu!" Zamračila se vzpurně a založila si ruce na hrudníku.

Její chování se dalo pochopit, nicméně jsme neměly příliš na vybranou. Možná to byl vrah naší pravé matky, ale to bylo už před sedmnácti lety. Nemůžeme žít v minulosti. Ne, když ho potřebujeme na naší straně. A já byla pro úspěch téhle akce ochotná odložit staré křivdy stranou. 

Pokrčila jsem pouze trochu nervózně rameny. "Nemáme jinou možnost, ségra. On je naše poslední šance."

"Jasně, několikrát se nás pokusil zabít, takže proč by nám teď s otevřenou náručí nenabídl pomoc, že?" ušklíbla se. Nedovolila bych si tvrdit, že neměla tak trochu pravdu, ale něco se pro výhru prostě riskovat musí.

"A o koho jde?" přerušila nás Hope, která neměla evidentně nejmenší tušení, o kom se bavíme. Je pravda, že člověk se obvykle genocidou mezi svými příbuznými dvakrát nechlubí, takže se k ní tahle naše bolestná vzpomínka z minulosti ještě nedostala.

"Malachai Parker," odpověděla jsem a sáhla do krabice, do které jsem ukládala věci, jež by mi mohly být užitečné pro vytváření kouzla na záchranu Mikaelsonových. "Vyvraždil celý náš coven na tátově svatbě." Vytáhla jsem starou fotografii Kaie s naší biologickou mámou Josette, po které je pojmenovaná má sestra, a posunula ji po stole směrem k Hope.

"To je on? Je sexy," zvedla fotografii výš a zkoumavě se na ni zahleděla. Jen jsem letmo protočila oči. Řešila se tu záchrana její rodiny a ona mezitím debatovala o tom, jak vypadá nebo nevypadá můj šílený strýček.

"Hope!" okřikla ji okamžitě Josette pohoršeně, "je to psychopat!"

"A to se snad vylučuje? Jen se nedělej. Viděla jsem, jak flirtuješ s tím novým učitelem a ten taky nevypadá, že má svatozář," ušklíbla se na mou sestru Hope. Ta už sice na naši výjimečnou školu nechodila jako student, ale nedávno se ujala výuky nejmladších dětí a vypadala, že tím našla svůj životní smysl. A ti malí prcci zase zbožňovali ji.

"Můžete se přestat dohadovat, holky?" přerušila jsem je dřív, než se začaly pořádně hádat. Potom už by se mi to totiž nemuselo povést. "Tohle je jediná možnost, jinou nabídku už vám nedám. Jiné řešení prostě není." Nekompromisně jsem založila ruce na hrudníku a přejela obě očima.

Obě chvíli mlčely, dokud Josette odevzdaně nevzdychla. "Jak ho tedy dostaneme zpátky? A jak ho donutíme, aby s námi spolupracoval?" zeptala se pochybovačně.

"Nebudeme ho muset nutit, bude chtít sám. Myslíš, že pohrdne možností získat tolik síly, kolik se uvolní z ní? To je jako kdybys před někoho položila výherní tiket a myslela si, že si ty peníze nevyzvedne." 

Ve svých odhadech jsem spoléhala na informace, které jsem o Kaiovi věděla od svého otce. Podle všeho vždycky toužil po co největší moci a já mu ji teď mohla nabídnout. Jestli to byl šílený nápad? To rozhodně byl, ale celý tenhle nadpřirozený svět je konec konců jedno velké šílenství. Pokud v něm žijete celý život, nakonec si zvyknete.

"No dobře, ale co nám zaručí, že se pak okamžitě neobrátí proti nám a nepokusí se nás zabít jako kdysi?" zeptala se znovu sestra s pochybami v hlase.

To byla rozhodně dobrá otázka, na kterou jsem bohužel neměla uspokojující odpověď. "Nic," přiznala jsem neochotně, "budeme moct jenom doufat."

"No, to zní neodolatelně," zasmála se Hope a položila ruku před sebe na stůl, "jdeme do toho?" Jako vždy se bez dalšího přemýšlení rozhodla namočit do největšího průšvihu, který jsme se za celý život pokusily udělat. A že už jsme toho provedly dost. Zřejmě to byl nějaký dar, který získala od své rodiny, protože oni byli v našem světě legendy. A rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu.

"Jdeme!" Přikývla jsem a položila dlaň na tu její. Nedokázala jsem si ani představit, jaké to pro Hope muselo být – žít s rodinou tak daleko od sebe – když já měla všechny své milované na jednom místě. To byl hlavní důvod, proč jsem se jí rozhodla pomoct, protože každý si zaslouží být se svými blízkými.

Už zbývala jenom Jo, která se ještě chvíli nervózně ošívala, než konečně připojila i svou ruku. "Čert to vem, nějak umřít musíme. Jdu do toho!"

A tak jsme založily pakt, který nám všem měl v blízké budoucnosti změnit životy. Ačkoliv tehdy jsme ještě netušily, že sousto, které jsme si ukously, pro nás bude možná až příliš velké. 

------

Jelikož prolog Vám nemohl objasnit směr ani téma téhle povídky, rozhodla jsem se tento víkend vypustit ještě první kapitolu, která tak trochu prozrazuje hlavní téma, kolem kterého se bude točit většina děje. 

Budeme sledovat společný osud téhle trojice, nicméně každá z nich má svá vlastní tajemství, do kterých se taky trochu ponoříme. Dočkáme se tedy vyprávění z několika pohledů, abychom se seznámili se vším, co si pro nás tentokrát Mystic Falls připravilo :)