Můj čas za celý poslední rok utíkal pomalu. Vlekl se, prázdné dny nebraly konce a večer byl jen předzvěstí dalšího z nich. Ale od té chvíle, kdy jsem nastoupila do školy, začal ubíhat mnohem rychleji. Postupně se nekonečné dny skládaly do týdnů a týdny do měsíců. Když jsem se jednoho odpoledne ke konci října vracela domů, skoro jsem ani nedokázala uvěřit, že je to už taková doba od chvíle, kdy jsem do oné budovy vkročila poprvé.

 Chodila jsem tam dál a postupně se moje pocity z ní zlepšovaly. Nedalo se samozřejmě říct, že bych se tam cítila vysloveně dobře, ale pocit stísněnosti a zranitelnosti postupně ochaboval. Po prvních několika dnech jsem si začala zvykat a snášet to lépe. Čas běžně strávený na vyučování pro mě přestával být zdánlivě bez konce. Uklidnila jsem se, už mě neyvděsil každý pohled spolužáka nebo příchod učitele do třídy. Pořád jsem byla opatrná a pořád ve mně přetrvával strach z odhalení, zdaleka to ale nebylo tak hrozné jako dřív.

 Zásadní roli v tom sehrála Ginger. Těžko říct, jestli bych si i bez ní dokázala nakonec zvyknout. Možná, nejspíš by to však bylo mnohem horší. Sedávala vedle mě na každé hodině, snažila se povídat si se mnou a pomáhala mi, kdykoli si všimla, že něco nezvládám. Nechápala jsem to. Nedokázala jsem.

 Možná lidé vyčlenění z kolektivu zkrátka hledali jiné odvržené, aby pak mohli držet při sobě. A možná Ginger tak moc potřebovala kamarádku, že se spokojila i se mnou. A já s ní. I když na ni ostatní nepřestávali pokřikovat podobné věci jako první den.

 Škola za ty dva měsíce dávno přestala být jen místem, kde učitelé monotónně vykládali látku a já se ze všech sil snažila dělat si poznámky. Nastal čas ty poznámky využít. Přišly první testy, první zkoušky. A já se skoro nepřestávala učit.

 Ne že by mě to nebavilo. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala studiu. Neměla jsem žádný smysluplnější způsob, jakým bych ho trávila. To však neměnilo nic na tom, že matematika začala být hned ze začátku nad moje síly.

 I s tím mi ovšem pomohla Ginger, jakmile si všimla, že ji přestávám zvládat. Ona sama matematice rozuměla, rozuměla všem předmětům a ochotně mi s nimi poradila. Pomáhala mi pořád, nejen s učením, ale i se spoustou dalších věcí. Když si všimla, že mám těžkou tašku, když jsem nechala doma propisku. Zkrátka se vším. A stejně tak jsem se snažila pomoct i já jí, kdykoli se naskytla nějaká příležitost.

 Cítila jsem k ní tak obrovskou vděčnost jako nikdy k nikomu. K nikomu kromě něj. Jenomže on byl pryč. Nenávratně ztracený, zanechal po sobě jen obrovskou díru v mém srdci. Ginger byla tady. Byla se mnou. A já pořád nemohla uvěřit, že existuje duše, která při mně stojí. Mohla jsem si jen přát, aby naše přátelství vnímala stejně jako já.

 Celé ty dva měsíce jsem předstírala, že normálně piju i chodím na záchod – nosila jsem si s sebou lahev s vodou a kdykoli si Ginger potřebovala odskočit, šla jsem s ní. Snažila jsem se ze všech sil, aby nepojala nejmenší podezření. A prozatím mi to kupodivu i vycházelo.

 S tím, jak se blížil konec října, se blížila i akce, které říkali Halloweenský ples. Celá škola mi už týden před ním připadala živější než obvykle. Moji spolužáci vypadali energičtěji, hovory mezi nimi byly nadšenější. Jen učitelé se tvářili stále víc a víc zamračeně a vyžadovali stále lepší a lepší výsledky. Jako by se snad snažili svým studentům radost sebrat.

 Jediný, na kom jsem nezpozorovala prakticky žádnou změnu, byla právě Ginger. Zůstávala pořád stejně tichá, přemýšlivá a pozorná. Pořád stejná. Když jsem se jí zeptala, o co přesně na plese půjde, jen pokrčila rameny.

 ,,Nevím," řekla. ,,Ještě nikdy jsem na něm nebyla."

 Zarazilo mě to. Věděla jsem, že je zakřiknutá a že se drží od centra dění stranou. Jenže všichni kolem vypadali tak natěšeně… Nejspíš to pro ně bylo jediné oživení mezi všemi těmi zdlouhavými přednáškami. Ale jí jako by se vůbec netýkalo.

 ,,Takže tam nepůjdeš?" zeptala jsem se jí v den, kdy se měl konat. Seděly jsme vzadu ve třídě, v rohu u velkého okna s výhledem na dvůr, a Ginger se právě snažila vysvětlit mi, jak se počítají logaritmické rovnice. Pro ni nepředstavovaly absolutně žádný problém, zato pro mě nepřekonatelnou překážku. Zůstaly jsme ve třídě samy, v naprostém tichu rušeném jen škrábáním tužek o papír a našimi občasnými promluvami pronesenými tlumenými hlasy.

 Právě si opisovala jednu rovnici z učebnice, aby mi na ní mohla něco ukázat, a já upírala pohled ven. Nedokázala jsem se soustředit, i když mi to normálně žádné potíže nedělalo. Položila jsem svůj sešit i s tužkou na okno a opřela se o parapet. Dívala jsem se na zamračené nebe, pochmurnou tvář města rozkládajícího se, kam jsem dohlédla, a šedivý dvůr pod oknem a padala na mě zvláštní melancholie.

 Tělocvična stojící blízko školy byla už vyzdobená všemožnými dekoracemi, lidé kolem sháněli poslední masky a kostýmy. Jen Ginger dál seděla nad učebnicí, popostrkovala si brýle na nose a tvářila se naprosto nezúčastněně.

 ,,Ne," zavrtěla hlavou v odpověď na moji otázku. Nepřekvapilo mě to. Překvapil mě však dotaz, který přišel potom. Podívala se na mě zvláštním pohledem a zeptala se: ,,A ty?"

 Trochu zaskočeně jsem zakroutila hlavou. Nečekala jsem, že se mě zeptá. Já tam jít nemohla, ani kdybych chtěla.

 A že jsem chtěla. Zajímalo mě, proč jsou z toho všichni tolik nadšení. Možná to brali jen jako vítané rozptýlení, vybočení ze stereotypu. Ale já se do něj zapojit nemohla, jakkoli moc jsem si to přála.

 Po dvoře pod námi proběhla nějaká dívka s tak veselým výrazem, jako jsem tu snad ještě nikdy u nikoho nespatřila. V rukou svírala masku a za pár vteřin mi zmizela z dohledu.

 Zadusila jsem v sobě povzdych. Ať už jejich radost pramenila z čehokoli, pro mě určena nebyla. Já mohla být vděčná i za to, že chodím do školy, že zatím nikdo nepřišel na to, co jsem zač, a že jsem si dokonce našla kamarádku. Bylo to víc, než jsem si kdy mohla přát. A také jsem vděčná byla. Z celého svého srdce.

 Přesto jsem nedokázala zabránit slabému sevření žaludku. Byla jsem navždycky postavená stranou všeho.

 Než jsem nad tím však stihla trochu víc zamyslet, Ginger se rázně zvedla na nohy a zaklapla učebnici.

 ,,Chce se ti ještě pokračovat?" postavila se vedle mě a taky se zahleděla ven. Podepřela si hlavu rukou a téměř bez mrkání upírala pohled kamsi za obzor. Nejspíš ani neočekávala odpověď. Najednou působila strašně unaveně. Dívala jsem se na ni, pozorovala její posmutnělý, ztrhaný výraz a kousala se do rtu.

 ,,Stalo se něco?" odvážila jsem se po chvilce zeptat. Obrátila ke mně zelené oči a já si s úlekem povšimla, že se jí v nich lesknou slzy.

 ,,Víš, proč tam nejdu?" ukázala druhou rukou ven z okna směrem k tělocvičně.

 Zavrtěla jsem hlavou. Myslela jsem si, že podobné akce zkrátka nemá ráda. Jenomže podle toho, jak se ptala, za tím muselo být něco víc. Neměla jsem odvahu jí říkat, k jakému názoru jsem předtím došla. A tak jsem ji jen vyzvala, ať mluví.

 ,,Protože mě tam nechtějí."

 Z té odpovědi se mi sevřelo srdce.

 Mrzelo ji to, o tom nemohlo být pochyb. Ne když se mi pořád zdálo, že nechybí moc a slzy už nezadrží. A já při tom pohledu skoro nedokázala dýchat.

 ,,Na tom snad záleží?" hlesla jsem.

 ,,Záleží." Vypadala tak nešťastně, že bych ji nejradši objala. Jenže jsem nemohla. Nesměla jsem.

 ,,Víš, co si myslím?" promluvila jsem tedy nakonec po chvilce, aniž bych nějak víc uvažovala nad tím, co dělám. Nemyslela jsem. Prostě jsem jí jen chtěla nějak pomoct. Upírala na mě oči a já se slabě nadechla a pokračovala. ,,Myslím si, že jsou hloupí, když tě mezi sebe nevzali. Když nevidí, jaká jsi. Jsi skvělá, Ginger." Jedna z nejlepších, jaké jsem kdy potkala.

 Nikdy bych to nevyslovila nahlas, kdyby nepůsobila tak ztrápeně. Měla jsem příliš velký strach z toho, že mě nepovažuje za tak blízkou kamarádku jako já ji. Jenže jsem nemohla zůstat zticha. Ne když se tvářila takhle.

 Věnovala mi pohled plný nevyslovitelných emocí a pak se odvrátila.

 ,,Nic o mně nevíš, Vivian," pronesla tiše.

 ,,Něco ano," oponovala jsem okamžitě. Například to, že jsi jediným důvodem, proč jsem školu dávno nevzdala.

 Stiskla jsem zuby. Nevěděla jsem, co si o téhle reakci myslet, nevěděla jsem, jak si to vzala. Řekla jsem něco špatně?

 ,,Ale nevíš dost," zakroutila hlavou. Na chviličku se odmlčela a pak mluvila dál. ,,Nejsem… nejsem dobrý člověk. Udělala jsem spoustu věcí, kvůli kterým mají ostatní důvod křičet na mě. Nezlobím se, mají na to právo."

 Zůstala jsem na ni zírat jako opařená. Tak proto se nikdy nebránila, když na ni ostatní pokřikovali? Copak opravdu věřila, že mají pravdu?

 Já totiž ne. Odmítala jsem tomu věřit.

 Protože kdo z nich ji doopravdy znal? Když se s ní odmítali bavit, jak by mohli vědět, jaká je?

 Možná o ní věděli něco, co já ne a kvůli čemu ji neměli rádi. Já ale znala její povahu. A ať sama říkala, co chtěla, zlí lidé se nechovali jako ona. To jsem věděla líp než kdokoli jiný.

 A tak jsem jí to řekla.

 ,,Kdybys byla tak špatná, jak tvrdí, nepomáhala bys mi."

 Zkoumavě se na mě dívala. Pár vteřin mi jen hleděla očima do tváře. A pak se rozbrečela.

 Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem ani, proč brečí. Chtěla jsem ji obejmout, strašně moc jsem chtěla. Jenomže jsem nemohla. Nemohla jsem. Prozradila bych se. A tak jsem tam jen stála a zoufale si přála moct něco udělat. Jenže jsem neměla co. A vidět takhle jediného člověka, který se ke mně neobrátil zády, mi rvalo srdce.

 ,,Ginger," hlesla jsem. ,,Prosím. Nenech si od nich namluvit, že jsi zlý člověk."

 Vzlykla. Pak se na mě znovu podívala, zakroutila hlavou a svěsila ramena.

 ,,Já musím pryč."

 Popadla svoje věci a rozběhla se ke dveřím. Na prahu se ještě zastavila, otočila a špitla: ,,Promiň." Pak za ní dveře zapadly a já zůstala v učebně úplně sama. Jen se zmatenými, nechápavými myšlenkami v hlavě.

 Nerozuměla jsem tomu. Její reakci ani jejímu tvrzení. Proč utekla? Proč byla ochotná přijímat urážky ze všech stran a souhlasit s nimi? Co se jí stalo?

 Pohled mi padl na zářící červené číslice na stěně oznamující, že za několik minut bude šest hodin večer. Vyučování se dnes táhlo až do pěti a další hodinu jsme tu seděly nad matematikou. Měla bych vyrazit domů.

 A taky jsem to udělala. Hlavou mi táhly miliony myšlenek, byla jsem roztěkaná a nesoustředěná, cesta mi trvala dvakrát déle než jindy. Naštěstí jsem venku v ulicích nepotkala moc lidí. I kdyby ale ano, nezajímalo by mě to. Na to jsem byla příliš zaneprázdněná Ginger.

 Mohla mluvit pravdu? Udělala v životě něco tak špatného, že si nezasloužila nic než urážky? Byla by toho schopná?

 Ne.

 Ne, nebyla, ona ne. Ne moje jediná kamarádka, jediný člověk, který při mně stál. Nevěřila jsem, že mohla udělat něco tak hrozného. Ona by to nedokázala. Neznala jsem ji dlouho, ale už za tu relativně krátkou dobu jsem pochopila, že má neskutečně laskavé srdce. Někdo takový nemohl napáchat zlo, za které by ho ostatní měli právo odsuzovat.

 Dorazila jsem k rozbořenému domu a ztratila se mezi troskami. Energii jsem doplňovala dnes ráno a na večer jsem neměla v plánu nic jiného než se učit matematiku na zítřejší velkou, důležitou písemku. Jenže teď bych se na ni nezvládla soustředit ani za nic na světě. Odložila jsem tedy učení na později, až si alespoň trochu vyčistím hlavu, vzala do ruky střep ze zrcadla a začala si z tváře stírat make-up. Dnes už nikam nepůjdu.

 Dlouho jsem seděla v místě, kde dovnitř rozvalin pronikaly skrz několik děr slabé sluneční paprsky, a přemýšlela. Neustále jsem se musela vracet k našemu rozhovoru. Řekla jsem něco špatně? Měla jsem ji obejmout, i když bych tím riskovala odhalení? Jen se na ni dívat bylo bezcitné. Nijak jsem jí nepomohla, ani jsem se ji nepokusila utěšit.

 Musela jsem pro ni něco udělat. Ale co?

 Slunce se rychle chýlilo k západu a já nakonec přeci jen zavrtěla hlavou, odehnala myšlenky na Ginger stranou a sáhla po sešitu s tím, že se na to znovu podívám, dokud je ještě světlo. Kamarádkou jsem se mohla zabývat i za tmy.

 A potom mi to došlo.

 Já nechala sešit ve třídě. Položený na parapetu a vzdálený několik kilometrů. Složila jsem hlavu do dlaní a tlumeně zasténala.

 Měla jsem v něm všechno. Z něj bych to snad dokázala pochopit, takhle ale ani náhodou. A já to nemohla nepochopit a zítra pokazit. Nemohla. Musela jsem se pro něj vrátit. Okamžitě, dokud jsem měla ještě možnost. A možná bych se mohla učit ve škole, kde bylo světlo, abych získala víc času. Tady jsem si neměla jak svítit a k zemi už se pomalu snášela tma.

 A já se musela učit. Nemohla jsem se na to vykašlat. Nesměla jsem si to dovolit. Bojovala jsem za každý den ve škole, nemohla jsem se nenaučit na test. To by bylo jako pohrdnout vším, co jsem získala, všemi možnostmi, co se přede mnou otevíraly. Ten sešit jsem potřebovala.

 Odevzdaně jsem se natáhla po sáčku, ve kterém jsem uchovávala líčidla, a sáhla do něj, abych vytáhla to potřebné. A potom jsem ztuhla.

 Ještě na jednu věc jsem zapomněla.

 Ráno jsem vypotřebovala poslední zbytky make-upu. Všechny tubičky s ním byly prázdné. Došel.

 Na chvíli se se mnou zatočil svět, než jsem byla zase schopná normálně uvažovat. Tak jo. Prostě se zvednu a dojdu si koupit nový. Měla jsem vyhlédnutou drogerii někde v půli cesty ke škole a když si trochu pospíším, stihnu tam dojít ještě před zavíračkou. Peněz jsem zatím měla dost. Jediné, co bylo třeba udělat, bylo znovu se tam zastavit a tentokrát toho radši nakoupit víc. Buď jsem to mohla udělat hned, nebo ráno před vyučováním. A když to udělám teď, budu se moct ještě zastavit ve škole pro sešit a chvíli se učit.

 Jedna překážka tu ale byla. A děsila mě k smrti.

 Budu muset vyrazit ven bez líčení a spolehnout se jen a pouze na oblečení.

 Jenom při té představě se mi rozbušilo srdce. Bylo to strašně riskantní. Zatím jsem se odvážila ven bez make-upu jen jednou, když jsem si ho šla koupit poprvé. Už nikdy jsem to nechtěla zažít znovu. Jenže se zdálo, že nemám tak úplně na výběr.

 Nepřemýšlela jsem. Věděla jsem, že kdybych to udělala, nedokázala bych to. Skoro až násilím jsem poplašné myšlenky vyhnala ven z hlavy a prostě na sebe navlékla svoje dlouhé kalhoty, mikinu s hlubokou kapucí, rukavice a sluneční brýle a šátek na obličeji si vytáhla až k očím. Pak jsem popadla tašku, vysypala z ní prázdné tuby a do kapsy strčila několik bankovek.

 Byla jsem připravená, jak jen jsem mohla být. A večerní slabé světlo hrálo v můj prospěch. Slunce právě zapadalo za obzor, když jsem se zhluboka nadechla a vyšla na ulici.

 Nikdo další poblíž nebyl. Opatrně jsem se rozhlédla do všech stran a vnímala, jak mi srdce pod mikinou zběsile buší. Pomalu jsem vykročila kupředu a nepřestávala těkat pohledem kolem sebe. Byla jsem neskutečně nervózní a všechny smysly měla zjitřené. Kdesi za zatáčkou zatroubilo auto a já sebou při tom zvuku poplašeně trhla.

 Měla jsem strach. I když jsem byla zakrytá oblečením, jak jen to šlo. Nepřipadala jsem si v bezpečí. Ani trochu.

 No tak, Vivian, vzchop se! Zvládla jsi to jednou, zvládneš to znovu. Předtím jsi navíc ani nechodila dva měsíce mezi lidi jako teď. Dokážeš to.

 S podobnými myšlenkami, kterými jsem se ze všech sil snažila uklidňovat, jsem pokračovala v cestě. Vyhýbala jsem se lidem, jak to jenom bylo možné, abych na sebe nepřitáhla příliš pozornosti. Cesta k drogerii mi připadala nekonečná, jako by se vzdálenost, která mě od ní dělila, s každým mým krokem vpřed prodlužovala. Nakonec jsem se však přece jen dostala až k ní.

 Částečně jsem si oddechla, pořád jsem ale neměla vyhráno.

 Vstoupila jsem dovnitř a s úlevou zjistila, že jsem tu sama. Byl to jen malý, trochu zastrčený obchůdek, kam nejspíš nikdy nechodilo moc lidí, a měl každou chvíli zavírat. Rychle jsem z regálů vybrala, co jsem potřebovala, a zamířila k pokladně.

 Přicházel nejobtížnější bod celé téhle mojí výpravy. Pokladní.

 Mladá žena sedící u kasy ale očividně neměla vůbec žádný zájem se se mnou bavit. Bez zájmu mi oznámila požadovanou sumu a ani se nepozastavila nad tím, proč si toho kupuju tolik. Přistrčila jsem k ní bankovku, posbírala všechny tubičky a co nejrychleji vykročila ven.

 Zvládla jsem to. Měla jsem, co jsem potřebovala. Zbývalo se jen upravit a dostat do školy.

 Jenže kde jsem tady měla najít místo, kde bych se mohla nalíčit beze strachu, že na mě při tom někdo narazí? Byla jsem uprostřed města. Nechodilo tudy moc lidí, ale nějací přece. Musela bych si z obličeje všechno sundat, abych se mohla zamaskovat pořádně, a to jsem na ulici odmítala udělat.

 Nejspíš bude nejlepší nalíčit se až ve škole. Tam se budu moct zavřít do koupelny bez obav, že na někoho natrefím. Bylo pozdě, teď už vevnitř nikdo nebude. S nově nabytým odhodláním jsem vykročila vpřed.

 Dorazit ke škole mi netrvalo ani tak dlouho, jak jsem si myslela. Brána byla kvůli probíhajícímu plesu naštěstí pořád otevřená a dostat se dovnitř mi nedalo žádný problém. Hodiny ukazovaly chvíli po osmé hodině a podle zvuků doléhajícím sem z tělocvičny jsem usoudila, že zábava už je v plném proudu. Smutně jsem se pod šátkem pousmála a rychle zamířila ke třídě, kde jsem nechala položený sešit. Ze všeho nejdřív jsem se potřebovala přesvědčit, že tam opravdu pořád je.

 Pořád tam byl.

 S úlevou jsem vydechla a strčila ho i spolu s propiskou do tašky k ostatním věcem. Teprve pak jsem se chodbou vydala k záchodům. Nezdálo se mi příliš pravděpodobné, že někdo vejde do třídy, ve které jsem se chtěla učit, a uvidí mě, ale přeci jenom budu nepopsatelně klidnější, až si zamaskuju obličej.

 Když jsem se blížila ke koupelně, rty se mi samy od sebe roztáhly do slabého úsměvu. Povolila jsem si šátek, abych se mohla lépe nadechnout, a usmála se ještě víc. Zvládla jsem to. Došla jsem od domu skrz město a se zastávkou v obchodě až sem bez líčení, aniž by si někdo něčeho všiml. Dokázala jsem to. Bylo to za mnou, konečně jsem si mohla vydechnout.

 A právě když mi hlavou táhly podobné myšlenky, dveře záchodů, které jsem se akorát chystala otevřít, se rozletěly dokořán.

 Nestihla jsem uskočit. Nestihla jsem vykřiknout. Nestihla jsem nic. Jejich hrana mě zasáhla ze strany přímo do tváře, strhla mi brýle i šátek a z hlavy kapuci. Na světlo se vydrala záplava mých černých vlasů a okamžik poté mě nějaká dívka srazila k zemi. 

 Spadla jsem na tvrdou podlahu. A neměla jsem zakrytou kůži. Vůbec ničím!

 To bylo jediné, na co jsem dokázala myslet. Všechno ostatní mi z hlavy zmizelo rychlostí světla. Ona mě vidí. Vidí, co jsem zač…! Do očí se mi nahrnuly slzy zděšení, bezmoci a strachu. Nestihla jsem si natáhnout kapuci, zakrýt tvář rukama, nic.

 Otevřela pusu a vyvalila oči. ,,Co to máš s obličejem?"

 Ne. Ne, ještě ne, ještě ne, prosím! Prosím! Je moc brzo… Moc brzo! Roztřásla jsem se od hlavy až patě. Nebyla jsem s to se ani pohnout. Nedokázala jsem se zvednout a utéct, nedokázala jsem udělat nic. Jen jsem ležela na zemi a vyděšeně se jí dívala do tváře.

 Bylo po všem. Její postava se rozmazala za slzami v mých očích. Skončila jsem.

 Čekala jsem, že začne křičet. Čekala jsem cokoli, jenom ne to, co doopravdy přišlo.

 ,,To je ta nejdokonalejší maska, jakou jsem kdy v životě viděla!"

 Prudce jsem zamrkala. Maska? Cože? Jak to… A potom mi to došlo. 

 Halloweenský ples! Myslí si, že jsem jedna z účastníků? Přerývaně jsem se nadechla. Ona má za to, že se dívá na masku? Hlava se mi zamotala a žaludek zhoupl.

 ,,Vůbec jsem tě neviděla, moc se omlouvám," natáhla ke mně ruku s vcelku přátelským úsměvem. Něco na něm však na mě působilo neskutečně falešně a neupřímně. ,,Jsi v pořádku?"

 ,,J-jo," vyrazila jsem ze sebe, když se se mnou chodba přestala točit.

 Nemohla jsem tomu uvěřit. Vidí mě a neutíká, protože je jediná noc v roce, kdy nepůsobím jako netvor. Ze srdce mi spadl tak obrovský balvan, jako snad ještě nikdy, a já se konečně dokázala opravdu nadechnout.

 Tohle bylo tak neskutečné štěstí…

 Pořád ještě otřesená jsem se sama zvedla na nohy. Stáhla ruku k sobě a stiskla rudé rty do úzké čárky. Teprve teď jsem si ji mohla pořádně prohlédnout. Měla kratší červené vlasy, temně hnědé oči, světlou pleť, na obličeji umně nakreslenou masku jakési víly a na sobě přiléhavé, jedovatě zelené šaty posázené flitry a končící zhruba v půli stehen.

 ,,Jak to, že nejsi dávno v tělocvičně?" podivovala se. ,,Zábava už jede. Tak pojď, s touhle maskou se tam prostě musíš ukázat!"

 Zarazila jsem se. Do tělocvičny? Na ples? Já? Ne. Ne, to přece nešlo…

Jenže ona už vykročila kupředu a chodbou se rozlehlo hlasité klepání jejích jehlových podpatků. Na okamžik ustalo, když se zastavila a ohlédla přes rameno.

 ,,No tak jdeš?"

 ,,Jasně," vydechla jsem a jako ve snách udělala první krok směrem k ní.

 Nemohla jsem přece jít na ples! Ne po tom, co se právě stalo.

 Nebo ano?

 Technicky vzato, masku jsem měla. A dnes byla pravděpodobně jediná příležitost ukázat před lidmi svou pravou tvář a nemuset se při tom bát odsouzení, odporu a nenávisti. Nikdy víc už se to nemuselo opakovat. Srdce se mi rozbušilo.

 Možná bych neměla. Co kdyby se něco stalo? Vždyť jsem si ještě minutu zpátky myslela, že je konec…

  Jenže já chtěla. Chtěla jsem tak moc, až se mi z toho zadrhával dech v hrdle. Byla to moje šance. Moje jediná šance.

 Šance na jednu noc zapadnout. Být na jednu noc součástí lidské společnosti. A nemuset se skrývat.

 Oni všichni si dnes na zrůdy hráli. Kdo jiný by měl přijít na ples než zrůda hrající si na člověka?

 A tak jsem zahnala všechny pochybnosti stranou a navzdory tomu, že se mi pořád třásla kolena, jsem se rozběhla za dívkou.

 S bušícím srdcem a kůží na tváři vystavenou světu.

Moje vydávání je naprosto strašné, já vím. :D Tentokrát je ale kapitola o něco (asi o tisíc pět set slov, heh) delší než obvykle, tak to můžete brát jako takovou malou kompenzaci. Od této chvíle nadále se příběh začíná konečně opravdu rozjíždět a já už se sama těším, až to budu psát, takže možná by mohly být kapitoly častěji. Možná, nebudu radši nic slibovat. :D Tak snad se vám dnešní část líbila a uvidíme se zase příště. ^^

- A. H. Benett