Na hlavu mi pražily sluneční paprsky procházející do třídy skrz okno vedle naší lavice. Vyučování touhle hodinou končilo a všichni kolem mě polehávali po stolech. Nikdo se neobtěžoval se snahou vnímat znuděný hlas učitele. Ten muž se pravděpodobně těšil domů stejně tak jako všichni ostatní v místnosti. Včetně mě.

Na jeden den se toho dneska událo až moc. Poprvé jsem vyšla mezi lidi na víc než jen několik minut. Poprvé za tím byl nějaký větší záměr. Poprvé za celou dobu svojí existence jsem se dostala do školy, do opravdové školy, ne jen do jedné z místností v laboratořích vyhrazené k tomu, aby se mě tam snažili něco naučit. A poprvé od chvíle, kdy on zmizel navždycky z mého života, jsem měla pocit, že se o mě někdo zajímá.

O mě. Ne o to, jak funguju, co dokážu a co nedokážu, ale o to, jaká jsem. Ačkoli jsem se v budově školy nepřestávala cítit nepříjemně a stísněně, nic lepšího jsem si snad ani nemohla přát.

Ginger byla jediná, kdo učiteli věnoval pozornost. Celou hodinu biologie si pečlivě zaznamenávala každé jeho slovo, na rozdíl od ostatních se neválela s hlavou na lavici a poznala jsem na ní, že ji to opravdu zajímá. Kromě ní jsem si už dělala poznámky jenom já. Pod šátkem jsem se nad tím na okamžik slabě usmála. Jako by už tak nebylo dost věcí, které nás spojovaly. Včetně vyčlenění z kolektivu.

Posledních několik minut jsem však nedokázala udržet stálou pozornost. Ve třídě panovalo horko a dusno, a to jen umocňovalo pocit, že nemůžu dýchat, který mě neopouštěl už od chvíle, kdy jsem poprvé vkročila do budovy. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu ven.

Do konce hodiny ale pořád zbývalo ještě dvacet pět minut.

Ginger na vteřinu odložila tužku, napřímila záda a protáhla se. Od toho, jak se už od začátku biologie krčila nad svým sešitem, musela být celá ztuhlá. Když znovu pokládala ruce na lavici, zavadila o propisku, která se rychle rozkutálela směrem k hraně desky.

Chtěla jsem zareagovat a zachytit ji, než spadne na zem. Prudce jsem pohnula hlavou a trhla rukou - a v tom okamžiku se mi zatmělo před očima a ucítila jsem, jak se se mnou točí celý svět.

Křečovitě jsem stiskla víčka k sobě a prsty sevřela okraj lavice. Když jsem se pokusila nadechnout, v hrudi mě píchla ostrá bolest. Hlava se mi motala a připadalo mi, že jakmile se pohnu, spadnu ze židle. V uších jsem uslyšela slabý hukot.

,,Vivian?" prořízl mlhu černoty něčí hlas. ,,Viv?"

S vypětím sil jsem otevřela oči. Svět se pořád ještě houpal ze strany na stranu. Trvalo mi několik vteřin, než se mi podařilo zaostřit pohled na obličej toho, kdo na mě mluvil.

Byla to Ginger. Samozřejmě. Nikdo jiný by si mě nevšímal. Ale můj mozek to nedokázal pochopit dřív, než poznal její tvář.

,,To nic," vypravila jsem ze sebe, jakmile se svět zastavil. ,,Jen se mi zatočila hlava."

,,To bude tím horkem," nakrčila čelo a chápavě přikývla. ,,Měla by ses napít."

Hrklo ve mně.

Napít?

Já nepila. Nikdy. Nepotřebovala jsem to. A ani jsem to neuměla. Moje tělo by přijaté tekutiny nezvládlo zpracovat. Jenže jak jsem to měla vysvětlit někomu, pro koho bylo pití naprostá samozřejmost?

,,Nemám s sebou vodu," zkusila jsem se vymluvit. A byla to pravda. Proč bych si ji taky brala?

,,Dám ti od sebe," navrhla ale ochotně Ginger a já si začala v duchu nadávat.

,,Nemusíš," zarazila jsem ji. ,,Už je to dobrý. Občas se mi to stává. Není to horkem ani ničím, prostě... to na mě někdy přijde."

,,Dobře," přikývla pomalu a nepříliš ochotně pustila svoji tašku, kterou už stihla zvednout z podlahy, zpátky na zem. ,,Když to říkáš." S tím se znovu sklonila nad sešitem a mě z hrudi spadla část tíhy.

Ta druhá část tam ale pořád zůstala. Prsty jsem si mimoděk přejela po řetízku a vnímala, jak je celé moje tělo najednou jakoby zpomalené.

A potom mi došlo, co se děje.

Za tohle nemohl přívěsek. Ne. Za tohle jsem mohla já. Horečně jsem se snažila si vzpomenout, jestli jsem to včera večer nebo dnes ráno udělala...

Ne. Nemohla jsem. Byla jsem tak rozrušená a vynervovaná z toho, že se chystám jít do školy, že jsem na to zapomněla. Stejně jako na to, že si musím pověsit na krk ten řetízek. Měla jsem chuť začít na sebe křičet, jak jsem jen ksakru mohla být tak hloupá, lehkomyslná a neuvážená. Ale to by mi nijak nepomohlo.

Stejně jako nic z toho, co bych udělala v čase, který zbýval do konce hodiny a do chvíle, kdy se dostanu domů. Mohla jsem jenom doufat, že to vydržím. Že mi zbytky energie budou stačit na to, abych tam ještě došla.

Protože jestli ne, bude to pro mě znamenat katastrofální následky.

Vzdala jsem snahu o psaní poznámek, zavřela sešit a odložila tužku. Pak jsem si hlavu položila na lavici, aby mi Ginger neviděla do tváře, stiskla víčka a přestala se soustředit na cokoliv jiného než pravidelné dýchání.

To, co jsem připisovala přítomnosti všech těch lidí kolem, jejich přehnané pozornosti a stěnám, které se okolo mě svíraly, muselo být ke konci způsobené už něčím jiným. Za šest hodin ve škole, během kterých se pak už nedělo nic, s čím bych se nesmířila za ty první dvě, už jsem přece měla uklidnit. Alespoň natolik, abych zvládala normálně dýchat. Jenže já to nezvládala. Mělo mě to varovat, že je něco špatně.

Ale já to varování přehlédla.

Ginger si moji náhlou ztrátu zájmu o cokoli kolem sebe zřejmě naštěstí vyložila tak, že mě hodina biologie pravděpodobně přestala zajímat, protože až do jejího konce už na mě ani nepromluvila. Když konečně uplynulo posledních dlouhých dvacet minut, opatrně jsem se zvedla a pomalými pohyby si začala skládat věci do tašky.

,,Vím, žes to dvakrát odmítla," pronesla Ginger váhavě, když jsme o chvíli později vycházely ven z budovy, ,,ale ty vážně vypadáš špatně. Jako kdyby ses každou chvíli měla někde složit. Opravdu nechceš, abych tě doprovodila domů? Nechci působit vlezle, jen... mám o tebe trochu starost." A v jejích zelených očích jsem četla, že to myslí upřímně.

Měla starost. O mě. O někoho, koho znala jen několik hodin a kdo od sebe všechny ostatní odrazoval tím, jak vypadal. Překvapilo mě to. A zasáhlo. Ale se mnou jít prostě nemohla.

,,Ne, děkuju," zavrtěla jsem proto i tentokrát hlavou. ,,Mám to jen kousek. To zvládnu."

,,Dobře," zatvářila se poněkud neochotně. ,,A hádám, že ani na oběd nepůjdeš."

Znovu jsem zavrtěla hlavou.

,,Chápu," hlesla. ,,V tom případě... Já tam jdu, takže... Uvidíme se zítra?"

Zítra. Neměla jsem pocit, že bych chtěla do té budovy ještě někdy vkročit. Ne když mě tam všechno tak svíralo. Ale... Byla tam Ginger. I kdybych nenašla žádný jiný důvod, proč se dál snažit zapadnout a vést aspoň trochu normální život, ona sama o sobě byla dostatečný důvod. Nemohla jsem jen tak zahodit všechno, co mi nabídla tím, že se mnou začala mluvit.

A tak jsem přikývla. ,,Zítra."

,,Skvěle," usmála se šťastně. ,,Moc ráda jsem tě poznala, Vivian."

,,Já tebe taky." Ani nemohla vědět jak moc. Už během toho jediného dne se pro mě stala jiskrou naděje v temnotě. Možná se z nás stanou kamarádky. Možná bude díky ní všechno snazší. Možná si nebudu připadat sama a zavrhnutá, když bude vedle mě.

,,Tak tedy ahoj zítra," zdvihla váhavě ruku k zamávání.

,,Ahoj." Už podruhé za dnešní den jsem litovala, že nemůže vidět můj úsměv.

Obrátila se k odchodu a já vykročila na opačnou stranu. Teď mě čekala dlouhá a náročná cesta domů. Cesta, o které jsem ani nevěděla, jestli ji vůbec zvládnu.

Vyčerpání se na mně začalo projevovat už po pár minutách chůze. Nohy mi ztěžkly, na hrudi jako bych najednou měla kámen, který mi zabraňoval v dýchání. Ale šla jsem dál. Neměla jsem na výběr. Kdybych třeba jen na chvilku zastavila, hrozilo, že pak už prostě nebudu schopná pokračovat dál.

Cesta se vlekla jako snad ještě nikdy. O dalších deset minut později se mi svět začal rozmazávat. Nezvládala jsem pořádně zaostřovat, ulice se se mnou slabě chvěla. Pak se přidaly černé tečky před očima. A nakonec se domy a silnice okolo mě rozhoupaly a svět se začal otáčet na špatnou stranu.

Srdce mi v hrudi divoce bilo. Ještě dalších deset minut. To v tomhle stavu přece nemůžu zvládnout...!

Jenomže jsem musela. Musela jsem. A tak jsem zaťala zuby, rukou se přidržela stěn domů kolem sebe a šla dál. Ještě jeden krok. A další. A další. A další...

Řady budov jako by najednou neměly konce. Připadalo mi, že na mě padají. Že se točí a chystají se mě pod sebou zavalit a pohřbít. V uších mi hučelo. Sklopila jsem pohled k zemi. Nesměla jsem zastavit. Nesměla.

Lidé kolem mě nejspíš museli mít za opilce. Opilce zahaleného od hlavy až k patě v černém. Nikdy jsem nebyla radši, že ode mě znechuceně odvracejí pohledy a dívají se skrz prsty.

A ještě nikdy jsem necítila takovou radost, když jsem konečně vyšla ven za město a uviděla před sebou ten rozpadlý domek. Z posledních sil jsem vklopýtala dovnitř a sesunula se na zem mezi cihly ze zborcených zdí. Zvládla jsem to. Dokázala jsem to!

Tak jo. Teď už to hned bude zase dobrý.

Po kolenou jsem dolezla až k hromádce sutin v rohu a odházela úlomky zdiva z vrchu stranou. Pod nimi se objevila malá krabička a obyčejná lahev do tří čtvrtin naplněná průhlednou kapalinou.

Třesoucími se prsty jsem z krabičky vytáhla injekční stříkačku a naplnila ji tekutinou z lahve. O okamžik později už jsem si jehlu přitiskla k místečku na krku a vstříkla si látku do těla.

Zavřela jsem oči.

A čekala.

Účinky přišly rychle. Hučení utichlo, svět se zastavil a můj tep vrátil do normálu. Znovu jsem se mohla opravdu zhluboka nadechnout, poprvé po celém tom dlouhém, šíleném dni, a konečně jsem si alespoň na malou chvilku připadala uvolněná a klidná.

Byla jsem v bezpečí, schovaná před zraky lidí, za sebou jsem měla první den ve světě venku a v sobě čerstvou dávku energetického séra.

Látky, která mě doslova udržovala při životě.

Když se do mého těla dostalo speciální skleněné sérum, nezměnilo totiž jen mou kůži. Zasáhlo i většinu ostatních orgánů. Nepoznamenané zůstalo jen srdce a oči. Všechno ostatní bylo nějakým způsobem působením séra pozměněno. A tím, jak se moje tělo postupně vyvíjelo a lidské buňky se se sklem propojovaly čím dál víc, ztrácela jsem schopnost jíst a pít. Moje trávicí soustava přestávala zvládat zpracovávat potravu. A tak jsem postupně přecházela z jídla na energtické sérum.

Vyráběli ho přímo v laboratořích z jimi speciálně vyšlechtěné a geneticky upravené rostliny, která v sobě ukrývala nějakou látku se schopností okamžitě po pozření dodat obrovskou spoustu energie a zregenerovat oslabené svaly a další tkáně. Bylo to skoro jako kouzlo. Drtivou většinu séra tvořila právě tato látka, zbytek voda. Látka se postarala o doplnění energie a voda se mi nahromadila v slzném vaku, díky čemuž jsem dokázala brečet a zvlhčovala se mi oční rohovka, a to jsem stále potřebovala, protože moje oči se až na barvu nezměnily.

Jedna dávka séra mi dokázala obnovit energii a zásoby vody zhruba na týden, záleželo na tom, jak moc jsem se pohybovala nebo jinak namáhala. Počítala jsem s tím, že si další dávku píchnu až za pár dní, proto jsem na to dnes ráno zapomněla - zatím jsem ji nepotřebovala. Jenomže jsem si neuvědomila, jak moc energie ve škole spotřebuju.

Co budu dělat, až mi jednoho dne sérum dojde, jsem netušila. V úvahu nepřicházel ani spánek. Sklo poškodilo i část mozku, která ho měla na starosti. Sice jsem uměla upadnout do stavu, který se mu hodně podobal - mimo jiné i tím, že se mi zdály sny -, ale zregenerovat mě nedokázal. Můj mozek přišel o schopnost brát si ze spánku jakoukoli energii. Naštěstí v ostatních ohledech zůstal nepoškozený.

Ale moje plíce ne. Už nemohly pojmout tak velké množství vzduchu, protože se nedokázaly roztáhnout tolik jako předtím. A proto jsem se musela nadechovat o něco častěji než normální lidé. Zbylé orgány byly z většiny nefunkční úplně.

Účinky séra ale nebyly ve všech případech jen negativní. To, co sklo provedlo s mou kůží, bylo na jednu stranu nelidské, na tu druhou však zároveň nesmírně fascinující. Některé vlastnosti kůže zcela odstranilo. Přestaly mi růst chlupy, nepotila jsem se, nemohla jsem si ji rozedřít do krve nebo si na ní udělat modřiny. Jiné vlastnosti, jako vnímání tepla a bolesti a do jisté míry pružnost a ohebnost, sklo oslabilo. Stále jsem se mohla hýbat, sedat si, krčit rameny a podobné věci, jen to šlo o něco více ztuha a ohýbat jsem se mohla jen do určitého úhlu. A několik vlastností sklo kůži dokonce přidalo. Údajně ztvrdla natolik, že by jí nepronikla ani letící kulka, a stala se neuvěřitelně pevnou a odolnou.

Změnila se i její barva a povrch. Oběma těmito vlastnostmi mi připomínala mléčné sklo, které se používalo jako výplň do dveří. Z jedné strany bylo lesklé a hladké, z druhé matné a na dotek jemnější. Má kůže byla jako ta druhá strana, jen tělově zbarvená, a měla světlejší odstín béžové než pokožka normálních lidí. Kdyby se na ni někdo podíval ze vzdálenosti pár metrů, nejspíš by si ale na první pohled ničeho zarážejícího nevšiml.

A nestárla jsem, protože na mně už nezbylo nic, co by čas mohl nějak ovlivnit.

Kůže se změnila ve speciální sklo. Většina ostatních orgánů zrovna tak. Tkáně a nervy mi dokázalo znovu a znovu regenerovat energetické sérum, dokonce se postaralo i o oči - voda, která je zvlhčovala, v sobě stále měla slabé množství látky z té geneticky upravené rostliny, a to stačilo k tomu, aby čas nemohl nijak působit ani na ně. A pokud šlo o mozek...

Jak zajistit, aby mi s postupujícím věkem nezačaly nezadržitelně odumírat mozkové buňky, vymýšlela doktorka Smithová neuvěřitelně dlouho. Nikdo neviděl žádné řešení tohoto problému. Až nakonec doktorku přeci jen něco napadlo. Co kdyby se místo o zastavení odumírání buněk snažila o to, aby se neustále vytvářely nové, které by ty staré nahradily?

A tak jsem do těla, dolů do páteře v místě, kde se mi prohýbala záda, dostala čip. Čip, na kterém doktorka pracovala mnoho let a který dokázal vytvořit cosi, co umělo odumřelé mozkové buňky nahradit, tudíž ani mému mozku už nehrozilo poškození vlivem času.

Ničemu na mně nehrozilo poškození vlivem času.

Když jsem se zády opřela o stěnu, chtělo se mi brečet nad tím, jak neuvěřitelně málo lidského toho ve mně vlastně zůstalo.

Znáte takový ten pocit, když najednou zjistíte, že ve vašem příběhu je strašná spousta děr a nedomyšlených věcí? Já bohužel líp než bych si přála :D A že těch věcí byla opravdu hromada. Proto ta hrozně dlouhá pauza. Vymyslet, jak všechny ty věci vyřešit, a dát jim logiku, mi zabralo neuvěřitelně dlouhou dobu a sepsat je snad ještě delší.
*proklíná své mladší já za to, že neumělo přemýšlet, než se pustilo do psaní*
Kapitolu bych chtěla věnovat třem lidem. Prvním z nich je AndrewDareon, protože mě donutil všechny ty chyby a nedomyšlenosti najít a začít přemýšlet nad tím, co s nimi. Bez něj bych si nejspíš většiny z nich ani nevšimla.
Druhou je Anzjamod - za to, že mi svými znalostmi z biologie neuvěřitelně pomohla s tím, jak Vivian vlastně funguje, a hodnotila, jestli je to, co jsem vymyslela, vůbec možné. Bez ní bych byla v koncích.
A tím třetím člověkem je AnnelieMcKey. Strávila velkou spoustu času tím, že se mnou mluvila o ladění detailů, přispěla svými skvělými nápady tam, kde už jsme si já a Anzi nevěděly rady, a pomohla mi tak zacelit hned několik velkých trhlin.

Všem třem vám moc děkuju a děkuju i těm, co si tuhle část přečetli navzdory tomu, jak dlouho mi psaní trvalo. Jste všichni úžasní :3

- A. H. Benett