Zvláštní.

Ano, to bylo to slovo, jež přesně vystihlo moje emoce z téhle situace. Celé to bylo tak neskutečně moc zvláštní. Jít s někým bok po boku a ze všech sil se při tom snažit vést nenucenou konverzaci. Už jen ten pocit, že opravdu s někým mluvím, neformálně a vcelku přátelsky, byl tolik nezvyklý. Nic podobného jsem nezažila víc než rok.

Celý dlouhý rok skrývání se před okolním světem, kdy jsem lidský hlas téměř ani nezaslechla, natož abych s někým komunikovala. Ale změna to byla opravdu úžasná.

Skoro jsem se až bála tomu uvěřit. Ginger možná byla vyčleněná z kolektivu, nebrali ji mezi sebe a neustále jejím směrem vysílali podivné pohledy, ale ke mně se chovala mile. Přátelsky. Opravdu se o mě zajímala a pokud jsem mohla soudit už jen podle té chvilky, kterou jsme spolu strávily, vypadalo to, že má snad dokonce i zájem o to, aby se z nás staly kamarádky. A já to nechápala.

Doopravdy jsem nerozuměla tomu, proč se se mnou tak baví, proč se tolik stará. Ve svém oblečení jsem musela vypadat jako někdo, komu se slušný člověk raději vyhne velikým obloukem, a plně jsem si to uvědomovala. Ze všeho nejradši bych ze sebe všechno to zbytečné oblečení strhala a zahodila, jenomže já nemohla. Nemohla jsem už od chvíle, kdy se mi podařilo utéct oknem z laboratoří.

Lidi se kvůli tomu dívali tak odsuzovačně. Pokaždé, když jsem kolem někoho procházela. Jenže Ginger ne. Ginger to neřešila, ona mě za to neodsuzovala. Nechala to být. Pro ni šlo čistě o moji věc, do níž neměla právo strkat nos. Nezajímalo jí, co mám na sobě, nezajímala se o to, zajímala se o mě.

A to před ní dělala jen jediná osoba. Osoba, na kterou jsem se skoro až zoufale pokoušela teď nemyslet. Teď jsem se chtěla soustředit na ten neskutečný zázrak, jež pro mě představovala přátelská blonďatá dívka vedle mě.

Když jsme o chviličku později bok po boku s Ginger dorazily do třídy, v níž nás obě čekala následující hodina matematiky, na okamžik mě téměř zachvátila panika. S rozšířenýma očima jsem se rozhlížela po místnosti a viděla ten strašně nízký počet lavic a všude kolem nich tolik lidí. Stačilo mi to k tomu, aby se mi znovu rozbušilo srdce, které se předtím v přítomnosti a za hovoru s blondýnkou uklidnilo, byť jen na několik minut. Těch lidí bylo tolik a těch míst tak málo…

Stačilo mi jenom tohle, aby mi myslí znenadání problikla vzpomínka. Vzpomínka, která mě pomalu rozežírala zevnitř, ta, která mi drtila srdce na prach a po nocích mě rdousila bolestí.

Příliš málo místa. Příliš málo možností. První, nebo druhý z nás. Jeden musel zemřít.  Jednomu nebylo přáno žít. A tím jedním se stal on. Ze své vlastní vůle. Protože odmítl dopustit, aby ten osud potkal mě.

Vzpomínky se přese mě přelily jako přívalová vlna, jež mi bránila nadechnout se. Nedostatek místa v téhle třídě mě ale neděsil jen kvůli tomu, co ve mně vyvolal za záblesk minulosti.

,,Podívej, támhle je ještě jedna lavice volná,” ukázala dívka vedle mě na dvě místa pod oknem, asi uprostřed řady, a na okamžik mě vytrhla z náruče těch neskutečně bolavých myšlenek.

Dvě místa.

Dvě. To znamenalo, že někdo bude nejspíš sedět vedle mě. Někdo cizí. Někdo, kdo se mě za žádnou cenu nesmí dotknout, protože to by pro mě znamenalo téměř jistý konec, ať už by to byl kdokoli. A to představovalo při sezení jen kousek od sebe obrovský problém.

Kousla jsem se pod šátkem do rtu. Můj pokus o začlenění začínal být pořád riskantnější a rizikovější. Pod zuby jsem ucítila jejich ztvrdlý, sklem poznamenaný povrch, jako by mi to snad mělo připomenout, co jsem a že sem nepatřím. Že nepatřím nikam. Nikdy jsem nikam nepatřila. Jediné místo, kde jsem se nemusela skrývat, mi vyrvalo srdce z hrudi a rozdrtilo ho v prach.

V tu chvíli, kdy jeho křik utichl.

Lapavě jsem se nadechla a ucítila, jak se ve mně při pohledu na ta dvě místa všechno svírá. Už zase. Ten stísněný pocit, který na chvíli zmizel, když jsme s Ginger mířily sem, se ke mně teď rychle znovu vrátil. Nedokázala ho zahnat ani ona. Stejně jako její přítomnost nedokázala přehlušit bolest, i když to po tak dlouhé době byla první osoba, která si pro mě našla pár laskavých slov.

On byl pryč, navždy, a to nemohlo změnit vůbec nic.

,,Vivian?" promluvila opatrně Ginger.

Odtrhla jsem oči od lavice a pohledem se setkala s jejím. ,,Copak?"

Zdálo se, že neví, jak pokračovat. Slabě nakrčila čelo, několikrát se mělce nadechla a zase vydechla. Jako by bojovala sama se sebou. Chvíli to vypadalo, že neřekne už nic, navzdory tomu, jak hovorná se zdála ještě minutu zpátky.

Nakonec ale přeci jen slabě promluvila. ,,Vadilo by ti, kdybychom si sedly vedle sebe? Totiž… Já… Chápu, jestli vadilo, prostě to řekni a já se můžu posadit někam jinam…" Rozhlédla se po třídě, když viděla, jak na ni zírám.

Cože?

,,Ne!" zavrtěla jsem ke svému vlastnímu šoku urychleně hlavou. Tak urychleně, že jsem si to nejdřív skoro ani neuvědomila. ,,Ne, nevadilo. Naopak, budu… budu ráda."

Váha a význam vlastních slov mi došel až o několik vteřin později.

Co jsem to pro všechno na světě právě teď řekla?

Jestli jsem musela sedět s někým v lavici, chtěla jsem, aby to byla Ginger, jenomže… Byla jediná, kdo se se mnou tak nějak bavil, první osoba, která se mnou mluvila po takové době. Nechtěla jsem tolik riskovat, že tuhle osobu hned zase ztratím. Protože to byl tak nezvyklý pocit, mluvit s někým. Dokonce mu ještě říct, že budu za něco ráda. Jako by to snad někoho někdy zajímalo.

Ale ji to opravdu zajímalo. Jakkoli neuvěřitelné se mi to zdálo. A já o ni nechtěla přijít, ne už teď, ne takhle rychle. Prosím. Ještě ne… Ještě nemůžu přijít o jediného člověka, který se na mě nedíval skrz prsty. Vždyť jsem ho sotva našla…!

,,Dobře," objevil se jí po mé odpovědi na rtech úsměv a já navzdory svým obávám a zoufalým myšlenkám v té chvíli s překvapením zaregistrovala, jak se jí najednou úplně rozsvítily oči. Zamrkala jsem ve snaze zahnat tu iluzi. Když jsem však znovu zaostřila zrak, tu záři jsem v nich viděla pořád.

Pořád. Nechápala jsem to. Muselo se mi to jen zdát, musela jsem si to jen představovat. Proč by se měla takhle radovat z toho, že bude sedět vedle podivínky v černém s téměř celým obličejem schovaným? Zdálo se mi to.

Než jsem však dostala možnost o tom samu sebe ujistit, Ginger se odvrátila a zamířila k lavici. Přes rameno na mě vrhla plachý úsměv. ,,Jdeš?"

,,Jo, jasně," hlesla jsem tak slabě, že mě v žádném případě nemohla slyšet, a vykročila za ní.

Právě jsem se rozhodla riskovat všechno, co jsem dnes získala.

Učitelka do třídy vešla prakticky okamžitě poté, co jsme se obě posadily. A na rozdíl od dějepisářky se tahle o úsměv ani nepokoušela. Věnovala nám sotva letmý pohled, než zaplula na židli za katedrou, otevřela pusu a hlasitým, rázným hlasem si zjednala ticho.

Nikdo se neodvažoval odporovat tónu, jakým svůj požadavek vyslovila.

Rozevřela jsem sešit, popadla propisku a chystala se si psát poznámky, dokud se ještě dokážu soustředit. Mohla jsem jen doufat, že to nedopadne jako na předchozí hodině a já se už po několika minutách nezačnu znovu dusit a neúmyslně nevypnu vnímání okolního světa. Svíravý pocit ve mně o něco málo zeslábl, jako by ho přítomnost Ginger ho z nějakého důvodu trochu oslabovala, ačkoli by ve mně měl právě teď spíš narůstat. Bolest ale zůstávala pořád stejná.

Vědomí o tom obrovském riziku zrovna tak. A jak se vzápětí ukázalo, rozhodně bylo obrovské. Dokonce větší než jsem si představovala.

Stihla jsem si totiž napsat jen pár prvních vět, než jsem nad loktem ucítila letmý dotek.

V ten okamžik jako by se mi zastavilo srdce. Vzápětí se dalo do natolik zběsilého tempa, až mě napadlo, jestli je to pro lidské srdce vůbec možné. Zalapala jsem po dechu tak hlasitě, že to muselo být zřetelně slyšet i přes šátek, který mi zakrýval doširoka rozevřená ústa zkřivená zděšením.

Ne. Ne, prosím.

Ucukla jsem, jako by mě něco spálilo, okamžitě. Prudce jsem si přitáhla ruku tak těsně k tělu, jako kdybych se snad snažila, aby s ním splynula v jeden celek. Ještě štěstí, že vrstvy oblečení utlumily náraz skla o sko. Připadalo mi, že snad na místě zkolabuju. Poznala to? Byl to jen letmý dotek, třeba by nemusela… Pro všechno na světě, prosím, ať to nepozná!

Jenomže v jejím obličeji jsem četla překvapení a šok. Mohla jsem to způsobit svou zdánlivě nepochopitelnou reakcí? Nebo jsem právě přišla o veškeré šance na pokus o normální život? Dech se mi zadrhával v hrdle.

No tak, Ginger, řekni něco…!

A ona řekla.

,,Omlouvám se," naznačila mi bezhlesně rty a já se úlevou div nezhroutila na lavici.

Nepoznala to.

Nepoznala, že to, čeho se dotkla, rozhodně nebyla ruka normálního člověka. Jinak by se mi neomlouvala. Za ten výraz v jejích očích mohlo jen leknutí z mé reakce. Z reakce, která jí samozřejmě musela připadat hrozně přehnaná.

,,Promiň, chtěla jsem jen…" hlesla, sklopila zrak k lavici a letmo pohodila hlavou směrem k něčemu na ní.

Slabě jsem nad tím mávla druhou rukou, tou, které se nemohla dotknout. Ze všech sil jsem se snažila nedat na sobě znát, jak strašně moc jsem se vyděsila. Jak moc mě ona vyděsila. I když to snad neměla ani jak poznat, protože z mého obličeje prakticky nic neviděla.

Pokoušela jsem se uklidnit své pořád ještě divoce bušící srdce, zatímco jsem stejně jako ona skláněla oči k lavici, abych se podívala, co mi chtěla ukázat. Ležel na ní list papíru.

 Poněkud zmateně jsem opět vzhlédla k Ginger. Lehce se pousmála a znovu kývla k onomu papíru hlavou. Zamrkala jsem a pohlédla na něj znovu. Pečlivěji. A uviděla jsem to.

Nahoře v levém rohu bylo něco napsané.

Opatrně jsem si přitáhla list blíž k sobě a přelétla očima řádku drobného, úhledného písma. Skoro jako kdyby ho vytvořil počítač, ne člověk. To bych si i myslela, kdybych si nepovšimla té zvláštní kličky na konci písmene E. A kdyby vedle mě neseděla blonďatá dívka s plachým úsměvem a nesměle zářícíma modrozelenýma očima.

Jak se jmenuješ celým jménem? stálo na papíře a já mimoděk sevřela v ruce propisku pevněji, jakmile jsem si ta slova přečetla.

Ještě před dvěma hodinami bych odpověděla, že Seventeenová. Jenomže teď už bylo všechno jinak. A i když tu změnu představovalo vlastně jen jediné číslo, připadalo mi, jako by se změnilo naprosto všechno.

Možná to nebyl nejlepší nápad, vzít si jeho příjmení. Možná jsem měla zvolit jiné. Jiné než Eighteenová.

Přesto jsem to slovo načmárala pod blondýnčinu otázku. Pod šátkem jsem se hořce ušklíbla, v duchu porovnávajíc svůj rukopis s tím jejím. Oproti jejím písmenům vypadala ta má jen jako změť čar. Jako kdybych držela tužku v ruce poprvé.

Já vždycky psala příšerně. Vivian Seventeenová psala příšerně. Ona ano. On, Eighteen, ne. On psal skoro jako Ginger. A když jsem se znovu zadívala na řádku jejího písma, oči se mi zalily slzami.

Zase.

Musela jsem se sebrat. Zoufale moc jsem se potřebovala uklidnit. Když jsem vycházela z toho rozpadlého domu a kráčela vstříc své budoucnosti, nenapadlo mě, kolik vzpomínek až po okraj naplněných bolestí to ve mně vyvolá. Nepočítala jsem s nimi. Nepočítala jsem… s ním.

,,Vivian?" hlesla slabě Ginger a já k ní vzhlédla. Tvářila se starostlivě a v ruce ještě pořád držela tužku. Znovu mi přistrčila papír, s další otázkou.

Bydlíš daleko? Dneska vážně nevypadáš dobře, nechceš, abych tě doprovodila domů?

Domů? Do toho zničeného domu na okraji města? To nesměla v žádném případě zjistit. Že se zajímala, bylo úžasné, ale přehnaný zájem už pro mě nevěstil nic dobrého.

Ne. odepsala jsem proto urychleně a záměrně ignorovala její první dotaz. Zvládnu to sama. Ale děkuju.

S posledním slovem jsem si dala na čas. Děkuju. Jak je to dlouho, co jsem naposledy opravdu upřímně někomu děkovala? Kdy naposledy se mě vůbec někdo na něco podobného ptal? Kdy jsem se naposledy na cokoliv ptala já?

Dávno. Hodně dávno. A tak jsem další řádek napsala já. Nejen proto, že jsem potřebovala změnit téma.

A jak jsi příjmením ty?

Přitáhla si papír k sobě a tužkou připsala odpověď.

Leafová.

₪₪₪

Podobným stylem probíhal i zbytek hodiny. Přišlo mi to trochu zarážející. Ginger od pohledu působila jako dívka, která bude celých dlouhých čtyřicet pět minut poslušně a tiše sedět v lavici a dělat si poznámky. Jenomže se zdálo, že jsem se spletla. Za tuhle hodinu si do sešitu nepoznamenala snad ani čárku. Nejspíš jsem ji prostě špatně odhadla. To, že jsem ji ráno potkala na chodbě a ona v tu chvíli měla hlavu zabořenou v učebnici, nemuselo přece ještě nutně znamenat, že bude taková.

Když za učitelkou matematiky zapadly dveře, papír jsem právě držela já. Chystala jsem se zavřít si ho do sešitu a schovat, abych si večer mohla sednout do té části domu, kam dírami proudilo světlo zvenčí, a číst si ho pořád dokola a dokola. Jako důkaz toho, že se mi to nezdálo. Že se tohle všechno stalo.

Jenže Ginger ke mně natáhla paži, aby si ho vzala sama. Držela jsem ho ve vzduchu, stačilo by mi rukou jen trochu pohnout, aby na něj dosáhla. Přesto jsem ho položila na lavici a raději ho k ní jen kousek přistrčila. Nehodlala jsem riskovat podruhé.

Okamžik jako by se nad tím pozastavila. Když si ho posléze vzala k sobě, vrhla po mně zvláštní pohled. Pak jsme společně zamířily ven ze třídy.

,,Ty nemáš ráda lidský dotek, že ne?" zeptala se mě přímo, když jsme procházely dveřmi.

Němě jsem zavrtěla hlavou. I když to nebyla tak docela pravda. Neměla jsem jen ráda to riziko, který s sebou přinášel.

,,Chápu," pousmála se koutkem úst. ,,Promiň. Budu to respektovat."

Jen jsem přikývla. Nevěděla jsem tak docela, co na to mám říct. V tohle jsem totiž snad ani nedoufala.

,,Z čeho budeš vlastně maturovat?" změnila obratně téma, protože si zřejmě uvědomila, že o tomhle si se mnou moc nepopovídá. A já jí za to byla upřímně vděčná.

Vyjmenovala jsem jí tedy všechny své maturitní předměty a pak už jen sledovala, jak se jí rozzářil obličej.

,,Já mám přesně ty samé. Páni, to je skvělé! Totiž, chci říct... Budeme mít všechny hodiny spolu, mohla bych... no... mohla bych na nich sedět s tebou?" Na konci zněla tak nejistě, jako kdyby snad i jí hrozilo, že bude odhaleno nějaké její tajemství.

Zamrkala jsem, jako kdyby mi něco spadlo do oka a já se usilovně snažila dostat to ven. Slyšela jsem správně?

Cože?

To přece… Přece jsem nemohla mít až takové štěstí. To snad ani nebylo možné. Slíbila, že bude respektovat mé nevyslovené přání, že nechci, aby se mě jakkoli dotýkala, a teď by vedle mě ještě chtěla sedět?

To by přece znamenalo, že by vedle mě neseděl krom ní nikdo jiný. Nikdo, kdo už by moje přání tak úplně respektovat nemusel.

Ale zároveň to znamenalo taky to, že se vystavím o to většímu riziku, že mě odhalí a já o ni přijdu. Přijdu o jediného člověka, co se o mě upřímně zajímal a neodsuzoval mě hned po prvním pohledu. Přijdu o svůj poslední záblesk naděje v temnotě, který pro mě představovala.

A tak jsem na ni zůstala prostě jen nevěřícně zírat.

Kousajíc se do rtu, sklonila pohled k zemi. ,,Já vím, pořád tě něčím obtěžuju, pochopím to, když chtít nebudeš, ale – "

,,Samozřejmě že chtít nebude!" dolehl k nám zpoza našich zad čísi posměšný hlas a přerušil ji v půli věty. ,,Ber jako úspěch, že od tebe dávno neutekla, ale to se brzo změní, neboj se. Nikdo s tebou nechce nic mít, vzdej to!"

Vzdej to.

Jako by křičel na mě. Jako by jeho věty patřily mně, ne jí. Přesto byly určeny pro ni. Už zase.

Už zase na ni někdo ječel téměř ta samá slova. Slova, při nichž sklopila hlavu k zemi a trhaně se nadechla, jako by se jí usadila v krku a bránila ji v dýchání. Slova, při nichž sevřela v pěsti popruh od batohu a zrychlila krok, jako by před nimi chtěla utéct. A když ke mně na okamžik zvedla pohled, její oči už nesvítily štěstím. Ta radostná jiskra v nich pohasla, uhasily ji slzy neodbytně se deroucí na povrch, jakkoli moc se snažila je zadržet.

Při tom pohledu mě ostře píchlo u srdce.

,,Já tomu rozumím. Nemusíš to dělat ze soucitu, jestli se se mnou bavit nechceš, tak se nebav. Pochopím to. Opravdu," špitla Ginger, zatímco se za námi chodbou nesly další podobné poznámky a ona s každou další vypadala pořád zdrceněji. Svíralo se ve mně všechno, když jsem se na ni dívala, když jsem slyšela všechny ty věty ostré jako nůž, který se zařezával hlouběji a hlouběji do jejího srdce.

A nejspíš z části i pro to ze mě v následující vteřině vypadlo to slovo.

,,Můžeš."

Zastavila se v půli kroku a zůstala na mě zírat. ,,Cože?"

,,Můžeš sedět se mnou," zopakovala jsem a pokusila se o úsměv, než mi došlo, že přes spodní část obličeje mám pořád šátek. Poprvé za celou dobu jsem toho litovala.

,,To myslíš vážně?" Skoro jako kdyby se ani neodvažovala doufat.

,,Jistě že ne!" ozval se znovu hlas.

,,Jistě že ano!" vyrhkla jsem o něco rychleji a hlasitěji, než jsem plánovala. Když jsem to vyslovila, srdce mi bušilo, jako by se mi chtělo každou chvílí prodrat hrudí. A já jako bych nemohla uvěřit tomu, že tohle opravdu říkám, jako bych to ani nedokázala ovládnout. Ale nelhala jsem. Já to vážně myslela. Nechápala jsem, proč na ni ten kluk tak pokřikuje, proč jí to všechno říká. Nezasloužila si tohle trpět, ne podle toho, jak se ke mně chovala.

A zajímala se. Na rozdíl od všech ostatních v téhle budově se doopravdy zajímala. O mě. A dělala si starosti. Kvůli mně. Jestli se jedna z nás měla otočit zády k druhé, musela to jednoznačně být ona. Ať už na ni pokřikovali kvůli čemukoli, moje tajemství bylo horší.

V tu chvíli znovu promluvila. Řekla jen jediné slovo, ale emoce, které z něj sálaly, by nepopsalo slov ani tisíc.

,,Děkuju."

Podívala se na mě a já okamžitě věděla, že svého rozhodnutí nelituju, jakkoli zbrklé a neuvážené bylo. Možná to bude znamenat větší riziko, ale byla jsem ochotná podstoupit ho, pokud to mělo znamenat, ze na její tváři uvidím tenhle výraz ještě aspoň jednou. Protože tolik upřímné vděčnosti a štěstí jsem v jediném pohledu za celý svůj život nespatřila.

Kapitola tak trochu o ničem, aspoň co se týče děje, ale už teď má přes tři tisíce slov a já ji nechtěla ještě prodlužovat. Nicméně, slibuju, že v té příští už se něco dít bude. Tak snad mi tu do té doby aspoň nějací čtenáři vydrží :D Vážím si všech, co pořád trpělivě čekají, a děkuju vám za to.

Věnováno SleepyOwl42, autorce naprosto úžasného obrázku níže, za všechny slohovky, co jsme si poslední dobou napsaly přes zprávy. Vždycky mi ohromně zvednou náladu ^^