Z vedlejší místnosti přiletěl výkřik.

Přiletěl ke mně, naplnil mi hlavu bolestí, sebral mi poslední dech. Už nebylo proč se radovat.

Rukama jsem se držela za hlavu. Chtěla jsem ten křik zmírnit, vytěsnit ho z mysli, ale nešlo to. Našel si skulinku, kterou se protáhl dovnitř. A pak bodal, sekal, ničil mě. Ničil všechno, celý můj život, zbyly z něj jen trosky.

Nic víc.

Slzy se mi řinuly z očí, byly jako dva vodopády. Neviděla jsem skrz ně. Všechno se slilo dohromady. V uších mi zněla bolest. Ta bolest, která odkapávala z jeho výkřiku jako kyselina. Rozleptala mi srdce.

Nebylo proč žít. Už mi nezbylo nic. Jen touha dostat se odtud.

Měli jsme to udělat společně. Měli jsme dostat lepší život… Ale zbyl jenom prach a i ten odvál vítr. Zůstala jsem sama. Sama na celém světě, sama a opuštěná, sama v hrozivém utrpení.

Prosím…

Nemohla jsem tady zůstat. Ne po tomhle všem, ne bez něj, ne v příslibu brzké smrti. Nemohla jsem ho tolik zklamat. Chtěl nás odtud dostat, a především mě. Chtěl mi zachránit život, i když mně na tom nezáleželo. Udělal pro to úplně všechno. Nemohla jsem dovolit, aby to teď přišlo vniveč. Musela jsem utéct. Rychle. Teď.

Jenže ten křik jako kdyby mě zmrazil na místě. Nedokázala jsem se ani pohnout, mohla jsem se jen krčit v rohu a snažit se z jeho vlivu vymanit. Ale nešlo mi to.

Věděla jsem, co musím udělat, znala jsem náš plán do posledního detailu. Jenomže jsem se vůbec nemohla donutit k pohybu.

Teprve po pár minutách se něco změnilo.

Ten křik utichl.

Už se nerozléhal celou budovou. Už se mi nezabodával do srdce jako dýka. Už nezněl.

Byl konec.

Chtělo se mi udělat jen jediné – brečet tak dlouho, dokud mi nedojdou poslední slzy. Jenže to jsem si právě teď rozhodně nemohla dovolit. Místo toho jsem myšlenky na něj násilím vytěsnila z mysli a ochromeně doklopýtala k zrcadlu. Když jsem v něm zahlédla svůj odraz, sjela jsem očima na stranu. Nechtěla jsem se na sebe dívat. Z mnoha důvodů.

Raději jsem roztřesenými prsty strhla velké zrcadlo ze zdi. Tvrdě dopadlo na zem a roztříštilo se na kousky. Mimoděk jsem sebou při zvuku praskání skla škubla. Tenhle zvuk vždycky značil jediné – něco se se mnou stalo. Se mnou nebo s ním.

A teď se vlastně taky dělo.

Sundala jsem ze zdi tašku, kterou předtím ono zrcadlo zakrývalo, a věci z ní vysypala na zem vedle skleněných střepů. Že by mohly nějaké uvíznout v dlouhém, tmavém oblečení zahalujícím kůži co nejvíc to šlo, mi bylo jedno. Natáhla jsem ho na sebe a ochable zvedla z podlahy i provaz.

Zalila mě další vlna emocí a k oknu jsem se jen tak tak zvládla dostat bez pádu. Kéž bych tak mohla svoje city jen na chviličku vypnout. Jen na několik minut. Jen do chvíle, než dokončím plán...

Ale to jsem neuměla. Po celou dobu, kdy jsem připevňovala provaz ke sloupku postele těsně u okna, se mi prsty třásly, v uších hučelo a celý svět se rozmazával.

Možná jsem se ani neměla snažit ho uvázat pevně. Možná by bylo pro všechny lepší, kdybych to odbyla a prostě spadla…

Další tříštící se sklo. Tentokrát to z okna.

O chviličku později jsem se už spouštěla po provaze ven. Nechávala jsem za sebou celý svůj dosavadní život. Všechno zůstalo tam. Včetně mého srdce.

Jakmile se mé nohy dotkly země, rozběhla jsem se co nejrychleji pryč. Budova, odkud jsem právě utíkala, naštěstí stála v postranní uličce, a to okno bylo směrem, kudy kvůli uzavírce nikdo nechodil. Nikdo mě neviděl. Ani človíček.

To jsem si tehdy alespoň myslela.

S bušícím srdcem a dalšími slzami na lících jsem běžela pryč. Pryč od místa, které mi s dnešním večerem vzalo už úplně všechno.

Když jsem prudce otevřela oči, kolem mě panovala tma. Srdce mi bušilo tak divoce, až jsem dostala strach, že mi prorazí hruď a vyskočí ven. Cítila jsem se naprosto strašně. Pokaždé, když se mi vrátila tahle… vzpomínka, jsem si připadala, jako kdyby celý svět zahalil temně šedý mrak, a dopadla na mě nevyslovitelná tíha.

Zvykla jsem si na to. Stávalo se to téměř denně. A trvalo to už téměř celý rok. Jenomže ani to mi nepomohlo, abych se po probuzení z tohohle snu pokaždé málem nezhroutila. Jako kdybych se ocitla zpátky tam…

Tam, odkud jsem před měsíci utekla.

Škvírou v polorozpadlé zdi se dovnitř protáhl závan ledového větru a roztřásl mě od hlavy až k patě. Schoulila jsem se v rohu a objala si kolena rukama. Neměla jsem energii se hýbat. Jen jsem tak seděla a zírala do prázdna. Pohledem jsem přejížděla napůl zbořené zdi kolem mě, hromádky suti a kamenů, kusy dřeva a střepy z vysypaných oken.

Oproti místnosti, kde jsem žila dřív, se tahle už téměř zborcená budova jevila jen jako hromada kamenů. Přesto bych radši už navěky zůstala tady, než abych se vrátila tam. Svého útěku jsem nikdy nelitovala, i když to znamenalo, že jsem skončila v opuštěném, zničeném domě několik kilometrů od města. Možná jsem pochybovala, jestli si někdo jako já vůbec zaslouží žít, ale dokončila jsem jeho plán. Zachránila jsem alespoň sebe, přesně jak on si přál. Říkal mi to pořád.

Jestli se mi něco stane, musíš mi slíbit, že ty tady nezůstaneš, Vivian.

Nezůstala jsem.

Místo toho jsem se už téměř celý rok schovávala tady a skoro až zoufale doufala, že mě nenajdou. Nepochybovala jsem totiž, že mě po celou tu dobu hledají. Oni. Ti, před kterými jsem utekla.

Ti, kteří mi vzali to jediné, na čem mi kdy doopravdy záleželo. V čele s ženou, která to přesně před osmnácti lety všechno začala. S doktorkou Smithovou.

Dneska to bylo na den osmnáct let od chvíle, kdy se roztočil tenhle kolotoč událostí. Od chvíle, kdy jsem poprvé otevřela oči. Jenomže mně už bude navždycky jen sedmnáct. V tom věku se totiž můj čas zastavil.

Žila jsem tak normálně, jak jen to v prostředí, kde jsem vyrůstala, šlo. Můj život se od života obyčejných dívek zase tolik nelišil. Přesto tu ale bylo několik věcí, které mi ani na chvíli nedaly zapomenout na to, jak moc jiná ve skutečnosti jsem.

A proto jsem se téměř nikdy nedívala do zrcadel.

Já bych v nich totiž neviděla obyčejnou holku. Nešlo o to, že bych snad na sobě měla tolik nedokonalostí, které by dívky mého věku přiváděly pomalu k šílenství. To jsem nikdy řešit nemusela. Byla to ovšem jen velice chabá náhrada za ten důvod, proč jsem do zrcadla odmítala podívat.

Nechtěla jsem vidět svoje oči. Svoji kůži. Svoje vlasy. Ne že by byly tak ošklivé. Svým způsobem se snad mohly dokonce zdát i krásné. Ale byly nepřirozené. Nenormální. Nelidské.

Protože ani já nebyla člověk.

Byla jsem a vždycky budu jenom zrůda. Hříčka. Nepovedený experiment. Nenáviděla jsem pohled na sebe proto, že mi připomínal, co ve skutečnosti jsem.

Nic, co by stálo za to přijmout. Nic, co by někdo mohl mít vůbec rád.

Byla jsem Vivian Seventeenová a zrodila jsem se ze skla.

Přesně před osmnácti lety. Ale navěky už zůstanu jako sedmnáctiletá, protože přesně v tom věku se celý proces dokončil a já se stala tím, čím teď jsem.

Do té doby jsem rostla, vyvíjela se a jediné, co ukazovalo na moji odlišnost, byly moje oči nesoucí v sobě jasně rudou barvu.

Ale postupně se začínaly projevovat příznaky toho, že nejsem jako ostatní. Kůže mi světlala a tvrdla, až se nakonec celá proměnila v tělově zbarvené sklo. Přestávala jsem potřebovat jíst. Neunavila jsem se při běhání nebo jiných fyzických aktivitách. Nemusela jsem už dokonce ani spát, to jsem dělala jen z vlastní vůle. A když jsem dosáhla sedmnácti let, změnila jsem se tak, že už jsem člověka doopravdy jen chabě připomínala.

Celkově vzato, doktorka Smithová, která mě vytvořila, uspěla. Byla tu ale jedna věc, ve které selhala na celé čáře.

Její výtvor totiž neměl mít žádné emoce. Jenomže já jsem cítila. Vnímala jsem všechno to, co normální lidé. Radost a smutek, úspěch a selhání, štěstí a zoufalství, nenávist a lásku, a trpěla jsem kvůli tomu. S tím rozhodně nikdo nepočítal. Emoce mi měly vymizet už dávno předtím, než se dokončilo všechno ostatní. Ale zůstaly až doteď. A nemyslela jsem si, že o ně někdy opravdu přijdu, což ve mně zanechávalo dva dojmy. Byla jsem ráda, že se lidem můžu podobat alespoň v tomhle, zároveň bych si ale ušetřila tolik bolesti, kdybych nic necítila...

To byla ta chyba, které se Smithová dopustila. A důvod, proč jsem teď tady. Proč jsem utekla. A proč mě hledají.

Nemůžou přece nechat volně po světě pobíhat něco, jako jsem já. Veřejnost se o mně nikdy nedozvěděla. Měla, to ano, ale teprve až bude všechno hotové. A jelikož se stala chyba, zůstala jsem utajeným projektem. Kdyby mě někdo viděl, strhla by se lavina. Laboratoře, kde jsem dřív žila, by to musely vysvětlovat, a já bych si tím podepsala rozsudek smrti. Takže jsem se skrývala před jejich zaměstnanci i před obyčejnými lidmi, kteří o mně neměli ani tušení.

Tedy, svým způsobem.

Ten nápad, jak si zajistit ještě lepší ukrýt, než že se prostě budu navždycky schovávat v tomhle rozpadlém domě, přišel před pár týdny. Nejdřív jsem ho prakticky ihned zavrhla, jenomže potom jsem nad ním začala přemýšlet. Jistě, bylo by to obrovské riziko, ale kdyby se to povedlo, mohla bych toho dost získat. Lepší utajení. A především splynutí a začlenění se mezi lidi.

Protože jak lépe něco schovat, než nechat to všem přímo na očích?

A jak jinak zapadnout, než vyjít ven mezi lidi?

Nápad to byl vcelku prostý. Jenže dost riskantní. Venku jsem totiž rozhodně nemohla chodit jen tak a spoléhat se jenom na zahalující oblečení. Kdyby se přihnal vítr, mohl mi klidně strhnout kapuci z hlavy a ukázat tak světu moji kůži. Ale kdybych si ji zamaskovala ještě jinak, třeba nějakým make-upem a oči kontaktními čočkami, ohromně by mi to pomohlo. Ani by to nemuselo vypadat nějak úžasně, zkrátka by to jen zakrylo fakt, z čeho jsem vytvořená. V kombinaci s oblečením by se mi mohlo podařit tuhle skutečnost skrýt úplně. Mohla bych vycházet mezi lidi, mluvit s nimi, přibližovat se jim… Přesně tak, jak jsem si vždycky přála. Pokládali by mě za jednu z nich, vzali mezi sebe. A navíc, Smithová by nikdy nepředpokládala, že budu součástí světa kolem nás, tudíž by ji nejspíš snad ani nenapadlo mě hledat někde mezi lidmi.

To všechno znělo sice skvěle, jenomže to mělo hned dva háčky.

Zaprvé, abych si mohla dovolit všechny prostředky potřebné k zakrytí kůže a očí, potřebovala jsem peníze. Nějaké jsem vzala při svém útěku z laboratoří, ale to mi ani náhodou nemohlo vystačit na moc dlouhou dobu. A krást jsem rozhodně nechtěla. Jak jinak bych tedy měla vzít peníze, než že bych si je poctivě vydělala?

Stačila by mi určitě i nějaká brigáda, zas tolik peněz jsem nepotřebovala, jenže jak jsem měla v dnešní době sehnat brigádu bez maturity? To byl úplný základ. Ten, kdo maturitu neměl, neměl ani šanci na získání nějaké práce. Dřív to tak nebývalo, stačila základní škola, jenže časem se nároky posunuly výš. A já maturitu neměla. Sice jsem se v laboratořích učila, nicméně maturovat jsem tam nemohla. Pokud bych tedy chtěla uskutečnit ten svůj nápad, zbývalo by mi jediné – nastoupit na nejbližší střední školu a tu maturitu si prostě udělat. Věk jsem měla naprosto ideální.

Jenže to souviselo s tím druhým háčkem. Tenhle plán v sobě nesl nemalé riziko. Vždycky tu totiž byla možnost, že mě někdo odhalí. A to by znamenalo konec. Proto jsem to také ze začátku okamžitě zavrhla.

Ale já už takhle dál žít nemohla. Věčně se schovávat… To ani nebyl život. Jen přežívání. A všechno, co jsem chtěla, bylo na dosah ruky… Stačilo jen přijmout riziko.

A já to riziko přijala před několika dny. Poprvé jsem vyšla ven a část peněz utratila v nejbližší drogerii. Celou tu dobu mi srdce mlátilo jako splašené. Ale uspěla jsem. Podařilo se mi to. A od té doby jsem ven chodila každý den, abych si zvykla na ty pohledy, které po mně lidé vrhali.

Zdaleka se na mě totiž nedívali přívětivě. Spíše tak trochu skrz prsty. Oni totiž viděli jen mladou holku v dlouhém černém oblečení, rukavicích, slunečních brýlích, šátkem přes dolní část obličeje a s kapucí na hlavě, zpod které jí až do pasu splývaly husté černé vlasy. Nepochopitelné. Kdyby ale dostali možnost nahlédnout pod to všechno – kdyby viděli ty rudé oči, vlasy, co se nedaly ostříhat a ve skutečnosti dosahovaly až po kolena, sklo pokrývající celé moje tělo –, dívali by se ještě hůř.

A tak jsem si na jejich pohledy zvykla. Teď už mě nijak nevyváděly z míry, zkrátka jsem je přijala. Smířila se s nimi. A dnes nadešel čas se jim už doopravdy postavit čelem.

Dnes bylo prvního září. Dnes jsem nastupovala do maturitního ročníku. Dnes se mi měl už navždy změnit život.

Konečně jsem se pohnula a natáhla ruku pro jeden ze střepů zrcadla, který se mi zachytil v kapse mikiny ten den, kdy jsem utekla. Pomalu jsem se přesunula k jedné větší díře ve zdivu, kterou dovnitř proudilo světlo vycházejícího slunce, a dala se do toho.

Až za pár chvil vyjdu ven, nikdo už nepozná, co jsem zač. Co jsem provedla. Že jsem utekla. Že jsem zavinila jeho smrt. Že jsem zničila život ženě, která mě vytvořila. Že jsem stvůra.

Seděla jsem na prahu své budoucnosti. Měla kalně zlatý nádech.