O pět měsíců později...

Bílý renault zaparkoval na poloprázdném parkovišti určeném jen pro studenty vysoké školy restaurátorské. Pneumatiky hlasitě zapískaly a dveře se s vrznutím otevřely. Z ošuntělého a poněkud starého autíčka vystoupila mladá slečna. Její bujné a dlouhé hnědé kadeře ji spadaly do obličeje, a tak si je zastrčila za uši. Natáhne se dovnitř vozidla a vyloví odtud prostornou koženou tašku. Do ruky si ještě vezme velice objemnou složku, plnou papírů ke studiu. Zavře už tak promáčklé dveře a následně zamkne své těžce vydřené auto. I když je to auto v dezolátním stavu, stále si na něj vydělala sama a je na to patřičně hrdá. Má ale obavy, že to její „miláček" dlouho nevydrží. Nikdy si nemusela lámat hlavu nad tím, kde sežene peníze. Rodiče ji v tomhle rozmazlovali. Nemohli dopustit, aby si jejich dcera našla brigádu, kde by drhla záchody. Byli až moc hrdí a nenechali ji dělat si, co ona uzná za vhodné. Ale tomu už je konec.

Přehodí si těžkou tašku přes rameno a vydá se vstříc dalšímu dni na své vysněné univerzitě. Vykročí svižným krokem a na tváři ji hraje příjemný úsměv. Po cestě ke své pracovně, tedy třídě, pozdraví známé tváře a obdaří je svým předstíraným úsměvem. Nikomu neřekla o své minulosti. Nikdo zde netuší, co musela vykonat, aby zde mohla vůbec studovat. Že byla nucena opustit svého otce a svůj starý život. Není to jejich věc, nemusí jim nic vysvětlovat. Taky jim ale nechce ukázat, jak se trápí. Někdy je zkrátka lepší předstírat a hrát jinou roli, než být sám sebou. Navíc Evangeline tady chce studovat, udělat si kariéru, ne bavit se s kamarády na večírcích a řešit, kdo s kým spal nebo kdo s kým chodí.

„Ahoj, Rachel!"pozdraví svou spolupracovnici a vlídně se na ni usměje, když vstoupí do jejich pracovny. Ihned ji do nosu udeří vůně starých knih, která ji okamžitě uklidní.

„Čau..."zabrblá mrzutě Rachel a obrátí se k Evangeline zády. Vrátí se zase ke své rozdělané práci a nasadí si obrovská křiklavě zelená sluchátka na uši a ponoří se do rytmu hudby. Evangeline si zklamaně povzdychne a rozejde se ke svému stolu.

V tiché místnosti se rozezní šum dubstepu, vycházející ze zelených sluchátek majitelky Rachel. Rachel hbitě a zkušeně pracuje se starým textem latinsky psané literatury z 18. století. Kniha je napsána neznámým autorem a zatím se ani nezjistilo, jaký měla význam v jejich době. O to se už musí postarat Rachel. Pracuje na tom velice úpěnlivě, jak jste si mohli všimnout, stará se jen o tu práci.

Evangeline avšak není nijak překvapená či nahněvaná z jejího chování. Svým způsobem si zvykla a navíc chápe, v jaké pozici se Rachel nachází. Podle vysokoškolských měřítek by měla dávno končit s restaurováním. A Rachel si je toho sama moc dobře vědoma. Pracuje pod neuvěřitelným stresem, neboť náš rektor-pan Bertelsen, vyhodí okamžitě a bez výčitek každého, kdo neodevzdá práci či projekt v předem domluveném termínu. A Rachel s tím musí být hotova do zítřka.

Evangeline si lítostivě povzdechne, je jí zcela jasné, že to Rachel nemá šanci stihnout. Zase přijde o kolegyni a zároveň kamarádku.

Přehodí si přes sebe svůj bílý, skoro až našedlý pracovní kabát a dá se rovněž do práce. Evangeline převzala práci od bývalé studentky – její kolegyně, kterou pan Bertelsen vyhodil před měsícem. Vytáhne středně velkou a polorozpadlou knížku, kterou položí velice opatrně na pult. Restaurování jí jde od ruky, a tak je s tím do hodiny hotová. 

Otře si pot z čela a odloží plastové brýle, které používají při práci s lasery. Uchopí hotovou knihu obalenou v bezpečností fólii a vydá se k rektorovi univerzity, který hodnotí vykonanou práci. Ohlídne se naposledy za Rachel a smutně si povzdechne.

Vyjde na přeplněnou chodbu a začne si probourávat cestu skrz ostatní studenty. Stále se cítí docela nepříjemně. Hold  domácí učitelé jsou strůjcem jejího neklidu. Tedy hlavně rodiče. Oni jim platili. 

„Evangeline!"ozve se hluboký mužný hlas.

Evangeline se i hned otočí za zvukem toho hlasu a usměje se od ucha k uchu. Ví, kdo je to.

„Eriku!"zasměje se, když ji jeho svalnaté paže obejmou kolem pasu a lehce vyzvednou do vzduchu.

„Koukám, že jsi hotová. Wow. Jsi opravdu šikovná,"zalichotí ji a dloubne ji loktem do boku, přičemž se koketně uculí, až odhalí své roztomilé ďolíčky.

Evangeline jen pokroutí hlavou nad jeho dětinským chováním, ale líčka se jí zbarví do jemného odstínu růžové. Odkašle si, aby odvrátila pozornost od svých růžolících se tváří.

„Hele pokecáme potom, musím to odevzdat, "zakýve lehce se starožitnou knihou jeho směrem, „zatím ahoj!"

„Měj se, Ev!"

Dále vyšla ráznějším krokem, aby se tolik nezdržovala. Pan Bertelsen není zrovna trpělivý člověk. Vlastně ani milý. Ani se nenadála a už stála před jeho kanceláří. Na dveřích se tyčila obrovská jmenovka  MgA. Ludwig Bertelsen. Tento muž je opravdu pyšný a hrdý. Spíše arogantní, neboť svůj náležitý titul, který získal po šesti letech těžkého studia, používal snad v každém argumentu nebo větě.

Pozvedla pravou ruku, aby mohla následně kloubem ukazováčku zaťukat, ale přerušilo ji strohé zvolání : „Dále!"

Zprvu se polekala, ale mávla nad tím ruku. Prostá náhoda. Vzala za železnou kliku a vstoupila dovnitř. Jako obvykle to tu bylo cítit cigaretovým kouřem. Evangeline znechuceně nakrčila nos, ale zachovala si chladnou tvář.

  „Um.. jak jste věděl, že jsem za dveřmi?"neodpustí si otázku, která ji poskakovala neustále v hlavě od jejího příchodu.

Rektor na ní otráveně pohlédl. Z drahého černého smokingu mu vyčuhoval tlustý břich, pokrytý vrstvou černých chlupů. Evangeline raději odvrátila pohled, jinak by nedokázala udržet snídani uchovanou bezpečně v žaludku. 

„Přišla jste tady kvůli své práci, pokud se nepletu,"odsekne vzpurně a na čele mu vyskočí žíla.

„Jistě. Tady to je, pane Berstelne,"odvětí mu škrobeně a své kousavé poznámky si radši nechá pro sebe.

Podá mu do jeho malých a tlustých rukou objemnou knihu, pečlivě zabalenou před okolním světem, který by ji mohl poškodit. Bertelsen si utře rukávem saka zpocené čelo a odloží si její hotovou práci na stůl, pokrytý množstvím papírů a složek. 

„Chcete snad ještě něco?"nakrčí obočím zkoumavě Bertelsen a přisune si jezdící židli blíže ke stolu. Ta vydá nesouhlasné zaskřípání. Nejspíš se jí nelíbí ta tíha, která na ní sedí. 

  Evangeline si uvědomí, že na obtloustlého pána zírala příliš dlouho a i hned zbystří pozornost.

„N-ne,"zamumlá přiškrceně. Nervozitou si začne třít kousek látky z béžové halenky mezi prsty.

„Tak na co tady ještě stojíte? Chcete snad ode mě pochvalu, za to že jste dokázala najít můj kabinet?"neodpustí si ješitnou poznámku na účet své studentky, která jen stačí otevřít pusu ve snaze ze sebe něco vyloudit, ale slova vyjdou na prázdno.

Pohledná brunetka menší postavy polkne knedlík v krku a rozloučí se.

„Naschledanou, pane Bertelsne,"špitne vystrašeně a opustí tuhle špinavou a zapáchající místnost.

 Když opět uslyší zvuky v podobě skřípají židle, polekaně nadskočí a uteče pryč.

Za rohem si teprve oddychne a popadne znovu dech. 

„Co to do mě vjelo? Nikdy jsem nebyla tak nervózní..."pomyslí si udiveně.

Zadumaně si to namíří zpět do své pracovny, která jí a její spolupracovnici v oboru byla přidělena. Nechala si v ní svou tašku, a tak nemůže odejít jen tak na oběd. Chodby jsou nyní prázdné a tiché. Všichni odešli obědvat do studijní kantýny. Při vzpomínce na jídlo jí v žaludku zakručelo. Rozhodla se pospíšit si.

Už uviděla dveře s číslem 23 a to znamenalo jediné. Je tady. Než stačila popadnout kliku, zarazila se při zvuku tvrdých mužských hlasů. Dveře byly pootevřené, ale nešlo dostatečně vidět či poznat o koho jde. Rozhodla se posečkat, dokud neznámí muži neodejdou.

  „Jestli s tím nejsi hotová, tak se sbal a vypadni,"křikne jeden zvláštně zastřený hlas.

„Ale, ale...to nemůžete!"zaskuhrá zoufale ženský hlas.

Evangeline okamžitě pozná svou kamarádku Rachel. Semkne tvrdě rty k sobě, aby nevydala hlásku. Tohle není její boj. 

„Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!"utrhne se na ni ten samý hlas.

Najednou se ozve příšerný zvuk. Dutá rána a rozbití skla či nějakého skleněného předmětu. 

„Co to děláte! To jsou moje věci!"rozkřikne se zdrceně Rachel.

Už už se chtěla Evangeline rozběhnout a utišit svou kamarádku, ale pokárala se. Takhle to univerzita dělá, měla by se radši stranit všem konfliktům.

V tom se dveře prudce otevřou a před ní se objeví vysoká a urostlá postava muže oděného v černé barvě. Jeho džíny jsou roztrhané a celkový outfit vyvolává dojem, že dotyčný poslouchá tvrdší muziku.

  „Koukejme se, jaký to půvabný ptáček dorazil,"zasměje se temně a vztáhne svými potetovanými rukami po Evangeline a zatáhne ji dovnitř.

Zabouchne tentokrát dveře a postrčí ji před ostatní. 

Evangeline vystrašeně zamžourá po místnosti. Rachel klečí u svého stolu a sbírá zbytky svých věcí, které útočníci rozbili a povalili na zem. Dívka přitom plačtivě naříká. Vedle ní stojí dvojice mužů, stejné postavy jako ten, co ji přistihl, jak poslouchá cizímu rozhovoru. První byl vyšší a měl blonďaté krátko střižené vlasy, v rtu zapíchnutý piercing. Po boku mu stál o pár centimetrů menší muž tmavší pleti. Vlasy nabývaly odstínu havraní černi a měl v nich přivázaný šátek s lebkami. Všichni tři byli potetovaní od hlavy k patě. Ne doslova, ale byli. 

  „Co ta tu dělá!"oboří se na Evangeline tmavovlasý mládenec a ukáže na ni svým prstem.

„Čmuchala za dveřmi,"prohodí tajnůstkářsky kluk za ní. 

„T-to jsem nedělala,"odsekne tvrdohlavě dívka a založí si ruce na hrudi.

„Ale ale ale...nelži nám, princezno,"poškádlí ji kluk stojící za ní a Evangeline ucítí jeho horký dech zezadu na svém krku.

Po těle ji naběhne husí kůže a uslyší, jak se ten mladík uchechtl. 

„Líbí se mi, jak na mě reaguješ..."šeptne ji do ucha, když se přiblíží natolik, že se dotýkají.

Evangeline se urychleně odtáhne a ustoupí od něj několik kroků. Trochu klopýtne, ale nedá na sobě nic zdát. To se ale nedá říci o zbývajících lidech v místnosti. Chlapec, který se k ní tak troufale choval, se na ni připitoměle usměje, odhalí své zářivě bílé zuby. Má hnědé krátké vlasy, oči stejné barvy a na tváři má chmýří v podobě vousů. Jeho uší zdobí dva černé tunely, které mají celkem velký průměr. 

Celá trojice je velice atraktivní. Ale něco Evangeline říká, že není všechno zlato, co se třpytí.

  „Dost toho divadla,"řekne blonďák a vykročí k Rachel.

Chytne ji za paži a škubne s ní. Vytáhne ji hrubě na nohy, nehledě na to, že jí opět popadaly na zem její věci. Rachel jen bolestivě vyjekne a nechá se vyvést pryč.

  „Nemáš splněno v termínu, končíš,"pronese chladně a zmáčkne jí loket těsněji, až zakňučí. 

„Hele, to snad není nutný,"podotkne Evangeline a natáhne ruku k blonďákovi, aby jej zastavila.

„Nepleť se do toho, pitomá krávo,"odsekne jí a vyvede plačící Rachel z místnosti.

Evangeline stojí zaražená na místě. Nevěděla, že Bertelsen si najímá nějaké grázly k tomu, aby vyvedli jeho studenty ze školy. Snad nějakou úctu by jim mohl dopřát, ne?

„Těšilo nás, srdíčko,"rozloučí se hnědovlasý cizinec a pokyne zbylému, aby se k němu přidal.

Havraní chlapec ji obejde a ramenem "nechtěně" zavadí o to její.  Křehká dívenka ztratí rovnováhu, ale podaří se ji neupadnout. Poplašeně si mne své bolavé rameno a zadívá se naposledy po dvou násilnících.

  „A nikomu ani muk,"mrkne na ni brunet a laškovně si kousne do rtu. S tímto se dveře konečně zavřou. 

Evangeline na nic nečeká a popadne svou tašku a vyběhne pryč. Srdce ji buší jako o závod a v uších jí píská. Pořád má oči vykulené strachem a snaží se uklidnit své nepravidelné dýchání. 

 Musí získat odpovědi.

Přiřítí se do kantýny příliš zběsile, čímž upoutá nechtěnou pozornost kolemjdoucích a studentů sedících u stolů. Uhladí si halenku a zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho. Opatrně a nenápadně se dobelhá ke stolu, kde na ni už netrpělivě čeká Erik. Když ji zahlédne, okamžitě jí zamává a oči se mu rozzáří.

Evangeline se s žuchnutím svalí na židličku. Spustí svou koženou tašku na zem a lokty si položí na stůl. Hlavu si opře o dlaně a zakouká se na kytičkovaný ubrus. Stále má před očima scénu z pracovny. 

   „Někdo měl pernej den, co?"zavtipkuje zvesela Erik a lehce do své kamarádky štouchne.

Ta však nereaguje, jak je Erik zvyklý. Vlastně si ani nepovšimla, že tady pořád ještě sedí. Vzdálila se do svého světa. Přemítá si, kdo byli ti tajemní a zlí muži. Proč by si je Bertelsen najímal? Co to má znamenat?

„Ev, děje se něco?"zamává jí starostlivě Erik před obličejem svou velkou dlaní.

Evangeline to vyruší z přemýšlení a vykuleně se zadívá na tmavovlasého kluka vedle ní. Pohled do jeho blyštivých modrých očí ji vždy uchvátí a svým způsobem uklidní. Nyní se v jeho očích blýskají krystalky obav.

  „Co teď?!"pomyslí si sklíčeně Evangeline. 

Ahoj! 

Po dlouhé a vlastně sakra dlouhé době jsem se dokopala k napsání nové části. Ale nabrala jsem novou energii, tedy prozatím, až začne škola, tak se vypaří jako pára nad hrncem. 

Bude Evangeline mlčet nebo to vyzdradí Erikovi?  Co si myslíte? Co byste udělali vy?

Jestli se Vám díl líbil, zanechte mi nějaký pěkný komentář nebo vote.

PS. Univerzita, kterou Evangeline navštěvuje (Oxford University- Londýn)

Děkuji! :)