Bylo kolem půlnoci, když se skupina převážně mužů či dospívajících chlapců se dostala před svůj bunkr. Všichni si spokojeně oddychli a počkali, až je dojde i poslední člen jejich zločinecké organizace. Cole kráčel pomalým tempem a na ramenou měl přehozenou protestující Evangeline, která odmítla jít s nimi. Colovi nedělalo žádný problém ji nést celou cestu, zaprvé byla lehká jako pírko a on byl dobře stavěný. 

  „Už zmlkni,"napomene ji a plácne bezmocnou dívku po zadku.

„Nesahej na mě, ty...ty..!"rozhořčí se Evangeline.

„Co jsem, srdíčko?"ušklíbne se Cole.

„Kretén,"zamumlá si pro sebe hnědovláska.

„To jsem slyšel,"ozve se Cole a znovu jí plácne po zadku.

Evangeline vychrlí spoustu nadávek na jeho účet a začne sebou více házet, ale Cole se jen vítězně usměje. Nakonec se připojí ke svým kolegům a společně vejdou dovnitř. Evangeline už bolí hlava z toho, že musí být vzhůru nohama a nemá dostatečně prokrvený mozek. Navíc má otlačené Colovo rameno v břiše.

Procházejí dlouhou chodbou, jejich mohutné podrážky klapají a dodávají strašidelný podtón. 

„Postav mě na nohy!"přikáže Evangeline muži, který jí stále drží jako pytel brambor.

„Mně se líbí ten výhled,"poškádlí jí Cole na oplátku.

Evangeline jej praští pěstí do zad a stejný pokus zopakuje ještě asi pětkrát. Ani se nenaděje a už stojí zase pevně na svých nohách. Trochu se jí zamotá hlava z prudkého pohybu.

„Tak a dost!"křikne po ní hněvivě.

Cole dívku opět drapne za předloktí a zatáhne jí do malé cely s mříži. Požduchne ji dopředu a Evangeline klopýtne, ale udrží rovnováhu. Když si uvědomí, kde se nachází, vystartuje k východu. Ten už je však zavřený. Cestu ke svobodě jí zaterasily  mohutné a ocelové dveře, které však mají malé okénko vyplněné neprůstřelným sklem, takže není žádná šance jej prorazit. Cole se na ní skrz toto okýnko dívá jako na chovnou zvěř. Evangeline je z něho špatně. Z celé této divné instituce.

Ukáže mu vztyčený prostředníček a sedne si na prostou matraci v rohu místnosti. Má tady i záchod se závěsem, aspoň pro trochu soukromí. Nicméně cela samotná je děsně zaprášená a špinavá. Pavučiny jsou snad ve všech koutech. Evangeline si přitáhne kolena k tělu a začne tiše plakat. 

Nemůže uvěřit, co se stalo. Hlavně proč tady je. A proč jí říkají Karkulko? Je to snad nějaký krutý žert pro tu červenou barvu? Proč by však ta dívka zběsile utíkala a dala jí své oblečení? Ale Karkulka přece neexistuje. 

  „Vstávej!"probudí jí chraplavý hlas a pro jistotu s ní ještě hrubě zatřese.

Evangeline si ani neuvědomila, že usnula. Znaveně se zvedla a nechala se odvést, bůhví kam. Zadívala se na své červené tenisky a říkala si, jestli se jí to jen nezdá. Když však zakopla o své nohy a rozhněvala tím svého věznitele, pochopila, že asi ne.

  „Tady si sedni. Bude tady co nevidět,"rozkáže jí a znovu s ní smýkne do jiné místnosti.

Tentokrát je to o hodně čistší cela. Je tady podlouhlý hliníkový stůl a dvě židle umístěné naproti sobě. Evangeline si sedla na tu dále od dveří. Ale více jí znepokojoval fakt, že za ní je prostorné začerněné sklo a ona nevidí, kdo je za ním. Úplně jí tato místnost připomínala výslechovou, kterou používají policisté k vyšetřování. Naskočila jí husí kůže při pomyšlení, že se na ní zrovna teď někdo dívá.

S prásknutím dveří dovnitř vešlo pět lidí. Evangeline polilo horko. Měla pořádný strach. Navíc se mezi všemi doktory a jednoho chlápka v saku objevila černá kštice. Evangeline zpozorněla. 

  „Vždyť je to Rhys!"pomyslí si překvapeně.

 Evangeline se urychleně zadívala dolů. Nechtěla, aby ji poznal. Protože by pak poznali, že není Karkulka. Z nějakého důvodu jí připadalo důležité, aby hrála roli Karkulky. V nitru jí něco navádělo, aby neprozdradila nic ohledně anomálie či knihy.

  „Tak...Karkulka, viď?"ujistí se úlisně jeden muž oděný v bílém plášti.

Mohlo mu být kolem čtyřiceti let, vlasy i vousy měl pokryté šedinami a na nose měl nasazeny brýle. 

  „Uhm,"zamumlá nejistě hnědovláska.

„Musíme udělat několik testů,"sdělí chlápkovi v obleku, když se na něj otočí.

Ten jen pokývne hlavou a sehne se ke své vysílačce, kterou vytáhne z boční kapsy saka.  

  „Máme ji, pane Bertelsne,"promluví do ní tajemně.

Ahoj. Jsem tady opět. Byla bych ráda za odezvu, tak se prosím ozvěte.

Děkuji