Pro tátu. A vlastně i pro všechny, co někdy chtěli být „normální“.

***

Dívá se na svůj odraz v zrcadle a drží si pistoli u spánku. Když přenese váhu na levou nohu a protáhne si prsty pravé ruky, které svírají ten černý kov, jeho dvojník udělá to samé. Usmál by se na sebe, ale tahle situace přestala být už dávno vtipná. Nestojí tu poprvé. A bojí se, že ani naposled. Znovu si upraví prsty na pistoli. Uklidňuje ho to, má v ruce něco pevného, to je totiž vždycky uklidňující. Když jsou lidé nestabilní, často hledají záchranu v pevných předmětech. Chápe proč. Ale tohle jej uklidňuje ještě trochu jinačím způsobem. Přivře oči, řasy mu zahradí výhled, jako by se díval zpoza záclony. Stiskne spoušť.

Zrcadlo vybuchne. Na okrajích popraská a prostředek vyletí, střepy míří neochvějně vpřed, řežou do všeho, co se jim ocitne v cestě. Už dávno si přestal krýt obličej. Poprvé ho to vyděsilo. Teď už jen stojí a nechává na sebe dopadnout úplně všechny. Jakmile se dotknou jeho kůže, cítí se jako při přílivovém dešti. Střípky nejsou nic víc než kapky, neškodně se odrážejí a nezpůsobují žádná poranění.

Svěsí ruku. Pistole ho pořád chladí v dlani, je příjemným důkazem toho, že je pořád cesta ven. Pohlédne na zbytky zrcadla, spatří se v několika pozůstatcích toho majestátního kusu nábytku, vidí se jen v rozích, které vydržely. V jednom místě mu prasklina vede přímo pod krkem, jako by ho podřízli. Přeje si, aby to byla pravda. Nakonec se odvrátí. Ví, že se to nesplní, ne tady.

Hranice mezi realitou a snem se začaly smývat relativně nedávno. Přišlo to nějak zničehonic. Zatímco spal, zdálo se mu, že s někým mluví, něco dělá, je součástí nějakého dění. Sny byly tak živé, že se budil zpocený a unavenější, než když šel spát. Pak zmizel pot a nahradil ho zmatek. Neměl nejmenší tušení, jestli to, co se mu zdálo, proběhlo v realitě, anebo pouze ve snu. Trávil celé dny hledáním rozdílů, až se večer dopátral odpovědi, ale to už bylo pozdě, protože zase usínal. Postupně nevěděl, jestli se nachází ve snu, nebo realitě. A zda ta realita, kterou žije, je ta samá jako ta dřívější.

Věci přestaly dávat smysl. Myslel si, že proběhly rozhovory, které se nikdy neudály. Navazoval na ně a lidé si mysleli, že se zbláznil. Nedivil se jim. Ve snech často dělal věci, o nichž tajně snil. Návrat do reality pak měl hořkou pachuť a on ji začal pomalu nesnášet.

Aby mu to mozek neulehčil, zhoršil se mu psychický stav. Jak ten snový, tak reálný. Deprese, již se mu podařilo na dva týdny zahnat, se objevila v mnohem silnější míře. Nemluvil s lidmi. Uzavřel se. Na ulici si často myslel, že na něj někdo mluví nebo volá. Začal být paranoidní. Únava jím prostupovala do morku kostí. Zapomínal, kde je a co tam dělá. Dokázal půl hodiny koukat do blba a myslet na to, jak je mu zle. Měl problém vstát z postele. Kazilo se, co mohlo. Život se mu hroutil k zemi a jemu v určitém bodě došlo, že nemá touhu mu pomáhat. Rezignoval. Začal přemýšlet, že se zabije, protože věděl, že mu přeskočilo.

Od té doby jeho sny dávaly ještě větší smysl než předtím. Zdálo se mu, že páchá sebevraždu. Ale ne jednu, všechny možné způsoby, které mohly člověka napadnout. Vyzkoušel tolik věcí a ani jedna nezabrala. Pozitivní bylo, že když se probral, dokázal chvíli trochu fungovat. Informace, že se zabije ve snu, mu zlepšila kvalitu života. Poslední dva týdny se vždycky ocitl v obrovském domě. Měl tři patra, to druhé bylo skoro celé prosklené, slunce se tam dostalo odkudkoliv. Z jedné strany domu byl sráz. Tam poprvé skočil dolů. Jednou objevil vysoké a velmi staré a krásně vyřezávané zrcadlo. Stálo v ložnici, naproti posteli, kousek od oken. Pod polštářem ležela pistole. Už tehdy věděl, že tohle bude jeho oblíbený způsob. A tak si pokaždé stoupl před zrcadlo, přiložil si zbraň ke spánku – poprvé ji vlastně strčil pod bradu, ale to nemělo takový efekt – a vystřelil. Jednou vybouchlo okno. Podruhé udělal díru do zdi. A potom už jen praskalo zrcadlo. Dnes podesáté vybuchlo.

Odkládá pistoli na konferenční stolek a jde k oknu. Kdyby se rozběhl, vyrazil by ho a sletěl by po hlavě z útesu. Ví to, už to párkrát zkoušel. Poklepe na sklo. Zní to krásně zvučně, skoro se mu to líbí. Kdyby mu ještě zůstaly nějaké emoce, pousmál by se. Posadí se na postel. Mohl by se pokusit udusit sám sebe polštářem, ale ví, že to mu pud sebezáchovy nedovolí. I když už ho otupěl na nejvyšší možnou míru, jeho tělo mu nedovolí držet si polštář na obličeji nebo hlavu pod vodou tak dlouho, aby se zabil. Snažil se několikrát a ani jednou neuspěl. Vždycky ho nějaká hloupá síla uvnitř, která stále doufá v žití, donutí proces nedokončit. Nesnáší se za to.

Cítí, že ho něco táhne zpátky. Tentokrát nespí nijak dlouho. Netuší, kde vlastně usnul. Realita mu nepřijde důležitá. Stejně nemá smysl. Otočí hlavu doleva. Jeho poslední pohled patří černé zbrani.

Probouzí se v bytě. V tomhle bytě trávil hodně času. Je to ten studentský, nebo ten jeho rodičů? Rozhlíží se kolem sebe a vidí knihovnu a plyšáky. Je u rodičů. Bolí ho hlava. Teď se vzbudil a už na něj padla únava. Cítí, jak mu těžkne tělo, najednou je obtížné dýchat. Ale to nevadí. Teď to není potřeba.

V posteli leží neurčitě dlouho. Mohou to být hodiny, ale klidně jen minuty. On už si tím nemůže být jistý. Vnímání času se mu rozbilo a nefunguje. Stejně tak si nedokáže poskládat, co je za den. Co se dělo včera. Kdy vůbec přijel. Kde jsou ostatní.

Nakonec se opatrně zvedá z postele. Končetiny má jako z olova, ale dokáže to. Když se postaví, dochází mu, co se vlastně stalo. Včera přijel. Ze začátku bylo vše bez komplikací, pak měli jít na setkání se známými. Po cestě proběhla menší kolize, kdy si dovolil být drzý na jednoho z rodičů. Po návratu domů mu to bylo samozřejmě vytmaveno a vše skončilo brutální hádkou, při níž byly vyřčeny věci, které už nejde vzít zpět. Lituje jen jednoho prohlášení, za zbytkem si stojí. Pamatuje si všechno, což je nečekané, to se mu běžně nestává.

Otevírá dveře do chodby, odchází do koupelny, kde si čistí zuby. V bytě je ticho. Zaslechne jen šouravé kroky, otočí se a setkává se se zeleným pohledem dvou nevinných očí. Nejsou potřeba žádná slova. Jedno hřejivé objetí, pak se ozývají šouravé kroky znovu. Posměje se, i když nechce. Vyplachuje si pusu.

V obývacím pokoji dává prát pračku a vytahuje suché prádlo ze sušičky. Oblečení skládá a následně odnáší do skříně v ložnici. V bytě kromě nich dvou nikdo další není. Ostatní odjeli pryč, na závody, pokud si dobře vzpomíná. Tohle je jeden z mála dnů, kdy není tak zmatený. Má to za následek onen sen – tím, že při výstřelu nezemře, ví, že se mu vše jen zdá, proto se mu již neplete s realitou.

Několik hodin jen sedí na gauči a čte si knihu. Užívá si, že ho nikdo nehlídá a může si v podstatě dělat, co chce. Čas od času se ozvou šouravé kroky a on se dívá do zelených očí, kdy na sebe oba jen pokývnou, ale jinak není ničím rušen.

Když odkládá knihu, je to nebezpečné. Tehdy na něj padá tíha a on ji nemá jak zvednout. Kdyby mohl, zpije se do němoty, tak moc, až stráví noc objímáním záchodu, ale podle doktorů to není dobrý nápad. Navíc by se s množstvím léků, co v sobě má, akorát rovnou pozvracel, o což nestojí. Chce otupělost, chce klid, chce volnost, ne bolest břicha.

Zvoní mu telefon. Nejdřív si myslí, že se zvuk ozývá jen v jeho hlavě, ale pohledem na obrazovku se přesvědčuje, že tentokrát se jedná o skutečnost. Výjimečně má jeho hlava pravdu. Hovor zvedá. Nejde o nic důležitého. Jen dotaz, zda je prádlo skutečně v pračce. Po jeho odpovědi je na druhé straně významné ticho. Už se ptá, jak jdou závody, ale v ten moment hovor skončí. Kupodivu jej to překvapí.

Jí jednu housku. Žvýká pomalu. Jídlo chutná divně, vlastně chuť skoro nemá, jako by jej už někdo jedl před ním. Sýr se mu v puse rozplývá, jako jediný mu na jazyku zanechává alespoň lehké důkazy o své existenci. Upíjí džus. Je nepříjemně sladký. Ví, že další jídlo se k němu dostane až někdy kolem půlnoci. To znamená za deset hodin. Spousta času. Asi si bude muset koupit něco ve vlaku.

Zapíná televizi. Dívání se na ni ho uklidňuje. Je to sledování jiné reality, ale takové, které neznamená problém a vyčerpání. Takové, kdy se na konci nezabije.

V šest hodin si domlouvá odvoz na sedmou, aby mohl ve tři čtvrtě na osm vyjet vlakem. Druhá strana naštěstí souhlasí. Děda na něj má čas, snad nikdy ho neodmítne. Připadá si zle, že jej zase využívá. Do odjezdu nezbývá tolik času.

Vydává se zpět do pokoje. Popadne do ruky tašku, v níž jsou ještě dárky z Vánoc. Doteď ji neodvezl. Představovala vzpomínku na člověka, který na Štědrý den odešel, a on se na ni nechtěl ve svém bytě pořád dívat. Nechat ji tady bylo bezpečnější.

Jenže nyní si říká, že hrozí, že už se sem nevrátí. To uvědomění jej udeří jako facka. Už nikdy se nevrátit domů. Už nikdy tu s nimi netrávit čas, už nikdy s nimi nemluvit naživo, minimálně ne se všemi najednou. Smrt ho neděsí, ale vědomí toho, že si teď, do téhle debilní tašky, která je už tak skoro plná, musí sbalit to nejnutnější a odjet na neurčito, možná navždy, je bolestivé. Jako by se mu něco zakouslo do hrudníku. Chvíli jen stojí a dívá se na tašku. Je z drogerie. Její logo má na obou stranách. Nemá tu tašku rád. Ale má pevná ucha a ví, že lepší by tu nenašel. Hází notebook a nabíječky do batohu. Dívá se na knihovnu, v níž má spoustu věcí a knih, a přemýšlí, kterou vzít.

Jaké to je, balit svůj život do jedné tašky?

Zahání ten hlas, třepe hlavou. Natahuje se pro jednu malou taštičku s kartami a vkládá ji do té velké. Hodí tam i čokolády z Velikonoc. Když už si má něco odnést, tohle tu nemůže nechat.

No tak, jaké to je?

On ví, jaké to je. Nedělá to poprvé. Jednou už tohle zažil, ale tehdy měl malý kufr a jen zhruba hodinu, během níž musel sbalit opravdu skoro vše, co by potřeboval minimálně na měsíc, a nenápadně se vypařit. Teď je to svým způsobem jednodušší. Většinu věcí už má ve svém bytě, navíc má kam jít. Tehdy neměl nikde nic a jeho jedinou naději představoval děda, který u sebe měl volný pokoj. Stydí se za to, kolikrát jej využil. Ale dneska je to naposledy. Je si tím jistý.

Prohlíží knihy a přemýšlí, kterou si stoprocentně musí vzít s sebou. Prstem přejíždí po obálkách. Jednu vyndá, ale hned ji strčí zpět. Nakonec zvolí otrhanou, která dříve patřila někomu jinému.

Je tohle všechno?

Jako by z něj rvali kůži zaživa. Dívá se na tašku i batoh a oči mu zaplňují slzy. Je to těžší, než čekal.

„Jindřichu."

Zdá se mu to, určitě se mu to zdá. Pohledem setrvává u svých věcí. Nechce se otočit ke dveřím a ukázat slabost.

„Jindřichu."

Zamrká. Potom se obrátí ke dveřím a setká se s těma zelenýma očima. Nikdo nic neřekne, ale on v nich čte tu nevyslovenou otázku. Tak nevinnou a zničující zároveň.

Ty jdeš pryč?

Má pocit, že se dívá na rozespalé dítě, co právě vylezlo z pokojíčku, žmoulá v rukou plyšáka a druhou si mne lem trička od pyžama. Taková ta otázka, kterou pokládají děti svým rodičům, kteří uprostřed noci táhnou kufr ke dveřím, líbají svého potomka na čelo, zadržují slzy a potichu se plíží do noci. Připadá si teď stejně. Roztřeseně se nadechne, ale neodpovídá. Ty oči jsou příliš nevinné, příliš důvěřivé, než aby všechno zničil pouhým jedním slovem.

Sklání se k tašce. Dává do ní posledních pár věcí. Nějaký náhrdelník s křížem, o kterém ani nevěděl, že ho má. Nedostal ho k Vánocům? Je to možné, ale na tom nezáleží. Tři kondomy. Plata léků, která tu měl daná, aby je nemusel neustále převážet sem a tam. Nakonec si do kapsy strčí pár drobných na autobus, kdyby náhodou.

Odvoz tu bude za pět minut. Obléká si venkovní tričko. Batoh s taškou odnáší do chodby. Navléká na sebe džínovou bundu. Naposledy se napije. Stojí v chodbě a dívá se na zelené oči, které nechápou.

Kam jdeš?

Polkne slzy. Udělá dva kroky. Nyní je rodič. Kufr má připravený u dveří. Slza mu steče po tváři, ale jinak se drží. Dívá se do nevinných očí, které nevědí, nechápou, ptají se a nedostávají odpovědi. Zase objetí. Tentokrát je delší. Jako by bylo poslední. Pusa na čelo. Roztřesený dech. Rychle jde ke vchodovým dveřím, obouvá se a bere si své věci. Oči ho sledují. Dojdou ke dveřím a on jim věnuje poslední pohlazení po tváři. Dovolí si poslední políbení na čelo. Neví, kdy se vrátí. Neví, jestli se vrátí.

Zamyká dveře a má pocit, že tím musí zamknout i sebe. Dole čeká člověk, který nesmí vidět, jak mu je. Nesnáší, když lidé vidí, že mu není dobře. A teď mu není dobře pořád. Proto se s lidmi nestýká.

V autě sedí tiše. Děda se diví, že táhne tolik věcí. Nakonec se rozpovídají. Sice jsou to plytká témata – škola, co bude dělat o prázdninách –, ale skrz ně se prokousají k něčemu, co má význam. Děda se ptá, jestli přijede příští víkend.

Je to jako žhavá kudla, co mu projíždí mezi žebry. Trhaně se nadechuje. Vybavují se mu zelené oči, co na něj čekají. Ale nedočkají se. Pěkně dlouho ne. Možná už nikdy.

Odpovídá, že nepřijede. Doma je to napjaté a on si nechce zahrávat s osudem a znovu tam jezdit. Ví, že se pohybuje po tenkém ledě. Neměl by říkat, co se stalo. Akorát to rozdmýchává špatné vztahy. Na ty je on expert, zvlášť v téhle době.

Celý zbytek cesty mlčí. Ani jeden se necítí na to něco říkat. Dívá se z okénka a snaží se nemyslet na to, co právě opustil. Bolí ho u srdce, ale tuší, že je to jen přicházející úzkost. Hlavní je udržet ji dost dlouho z dosahu, aby lidé neměli divné otázky. Zvládne to nějaké čtyři hodiny? Bude muset. Obejme se rukama, aby ji alespoň částečně zahnal. Nepomůže to. Jako by mu někdo šlapal na krk. Ale na tom teď nezáleží. Teď je důležité zhluboka dýchat a dívat se ven do šera.

Děda ho vysadí u nádraží. Stačí jen sjet výtahem dolů, ví to, ale i tak ho zase bodne na hrudi, když mu dojde, že i tuhle cestu musí absolvovat sám. Poslední dobou je pořád sám. Ničí ho to a zároveň si nic jiného nepřeje. Je to jako pít vařící čaj uprostřed pouště.

Na rozloučenou na sebe jen kývnou, on slíbí, že se někdy ozve, děda se usměje a přeje šťastnou cestu. Šťastnou. Jako by někdy snad mohla být šťastná. Bude jen dlouhá, osamělá, temná, chladná a tesklivá. A únavná, protože všechno je únavné, je únavné se dívat, je únavné poslouchat hudbu, je únavné dýchat, je únavné jen sedět, je únavné i spát. Je únavné existovat.

Taška je těžká, batoh na zádech také. Pálí ho z ní prsty, když se mu vlákna zařezávají do kůže. Ale drží ji pevně, protože pevné držení pevných věcí dodává jistotu a on potřebuje jistotu, aby vůbec došel k vlaku a zůstal stát na nástupišti a neudělal ještě jeden krok dopředu. Ale on ví, že to neudělá, protože lidi by to naštvalo a on nechce, aby se na něj naštvali další, kteří ho doposud ani neznají. Byl by pro ně ten, co skočil pod vlak a způsobil dvouhodinové zpoždění.

Na nádraží je spousta lidí. Kdyby měl víc energie, pozoroval by je, ale on chce jen klesnout na sedačku. Je zvláštní chtít něco jiného než věčný klid. Jako by na sekundu zvítězila ta normální část v něm. Rychle se rozhlédne kolem, ale z tolika osob se mu dělá zle, a tak raději sklopí hlavu. Spěchá na nástupiště, do odjezdu zbývá jen deset minut. Doufá, že mu nikdo nebude sedět na místě. Nemá energii kohokoliv vyhazovat nebo cokoliv říkat. Ví, že by správně měl ve vlaku vytáhnout notebook a pustit se do práce na několika věcech, ale už teď je mu jasné, že nic takového se nestane.

Vlak už čeká. Jeho pocit jistoty nakonec nebyl vůbec potřeba. V ten moment málem upustí tašku na zem, ale nemůže, protože je plná vzpomínek a vzpomínky se jen tak neodhazují na nádraží, jinak by je mohl najít někdo, pro koho nic neznamenají. Nastupuje do vlaku. Udělat ty tři kroky po schodech je nadlidský výkon, nahoře se lehce zakymácí, když se mu zatmí před očima. To náhlé vypětí ho ještě víc unaví. Měl by se najíst. Jídlo je důležité, i když ho do sebe nedokáže dostat. Jídlo vede k tomu, že třeba nabere energii. Jenže on ji ani nabírat nechce. Chce jenom spát a vlastně ani to ne, chce prostě mít klid, chce vydechnout a cítit, jak z něj odchází veškerá tíha, chce se volně nadechnout a nebát se, že umře. I když on se nebojí. Strach je něco, co ho opustilo už před nějakou dobou. Strach je přežitek, který si nemůže dovolit.

Sedadlo je prázdné. Díky Bohu. Nebo bohu? Už neví. Vyčerpání mu zatemnilo mozek. Ztěžka se posadí a cítí, jak na něm zase ulpívá ta neviditelná tíha, pod kterou se musí schoulit. Lidé si určitě myslí divné věci. To je ale jedno. Hlavní je, že ho lidé nemají za toho, co skočil pod vlak a způsobil dvouhodinové zpoždění. Ani netuší, že se do cílové stanice nemuseli vůbec dostat ještě ten den.

Venku je tma. Dívá se na svůj obličej a myslí si, že vypadá naprosto příšerně. Takhle zlé to asi bylo naposledy, když měl salmonelu. Bledá kůže zvýrazňuje kruhy pod očima, které nemizí bez ohledu na dlouhý spánek. Neví, kdy je naposledy neměl. Možná tak před měsícem? Nebo před Vánoci? Před deseti lety? Těžko se to pozná, nepamatuje si ani to, co se přesně dělo včera. Nakonec si pověsí bundu tak, aby mu zakrývala výhled na jeho odraz. Je to bezpečnější.

Vlak se rozjíždí. Vidí světla nočního města a svírá ho zoufalství. Je možné, že se sem už nevrátí. Že už tímhle vlakem nepojede, že už nikdy nedojede na nádraží, že už nikdy neuvidí nikoho z těch, se kterými se dnes rozloučil. Je možné, že mu dojde energie v průběhu jízdy. Je možné, že ani nedorazí do cílové stanice. Asi by ho to nepřekvapilo. Necítí, že by v sobě měl dostatek života a vůle, aby se snažil udržet naživu celé tři hodiny. Možná prostě přestane dýchat. Zkusí to. Vydrží necelou minutu, potom mu hoří plíce, a tak se raději nadechne.

Průvodčí se na něj zkoumavě dívá, když mu kontroluje jízdenku. Kolik takových duší už asi viděl v tomhle vlaku? Kolika z nich se asi udělalo dobře? A z kolika z nich se stali jen ti, co skočili pod vlak a způsobili dvouhodinové zpoždění? Doufá, že většině se stalo to první. Je vyčerpávající přemýšlet nad tím, kolik lidí potkalo podobný osud. Zavře oči a opře se o opěradlo. Spánek nepřijde, ví to. Jen naslouchá zvukům vlaku, tiše se bavícím spolucestujícím, svému srdci, svému dechu, který se zrychlí, když mu dojde, že se na něj soustředí. Je to vtipné. Jakmile se zaměří na svůj dech, vždycky začne dýchat hrozně divně, buď nepřirozeně zpomalí, nebo naopak zrychlí. Je to jako kreslit rovnou čáru, když se na to soustředí, nikdy se mu to nepovede. Možná by prostě měl přestat kreslit. Ostře se nadechne a zase zkusí zadržet dech. Na plicích ho pálí po asi třiceti sekundách, a tak vydechne, ale nenadechne se. Deset sekund, než to vzdá a začne dýchat normálně. Určitě působí divně na ostatní ve vlaku. Ale na tom nezáleží. Nezáleží na ničem.

Za zavřenýma očima vidí ty zelené, které dnes opustil. Je mu ze sebe zle. Měl se víc snažit, postavit se k tomu čelem. Měl říct pravdu. Měl být lepší. Ale jako vždycky selhal. Jak typické. Otevře oči a podívá se ven. Chlad se mu zakousne do kostí a drží ho, protože ví, že teď bude myslet na to, co udělal špatně, ale nechce, protože mu pak bude akorát hůř. Jenže vzdorovat se nedá. Bojovat s vlastní hlavou je moc zdlouhavé a únavné. A on je unavený už teď.

Kdybys držel hubu, všechno mohlo být jinak.

Jenže on už tohle neumí. Dělal to celou dobu. Nyní je tak zničený a tak zoufalý, že kope kolem sebe a v některých případech kope hodně silně. A říká zlé věci. Zlé věci říkají zlí lidé, ne? Je zlý člověk. Tvrdí to hodně lidí. Netráví s nimi čas. Nechce za nimi jezdit. Nemá čas na to řešit jejich problémy. Nechce jim říkat, jak se má. Nechce nic. A to nemají lidé rádi. Lidé si chtějí povídat, proto je musel odstřihnout, protože on chce ticho, věčné ticho, které nenaruší žádný otravný lidský hlas, ticho, kde není slyšet ani vlastní srdce.

Vezme si sluchátka. Hudbu nezapne. Hudba ruší. Hudba bolí. Hudba je náplast na bolest, protože se v ní dá zapomenout alespoň na moment. On nechce zapomenout. Musí vědět, co vše je zle. Musí si uvědomit, co všechno udělal.

Nakonec vytahuje knihu, tu jedinou knihu, která dokáže zázraky, tu jedinou, na kterou se může spolehnout, že mu pomůže. Po zbytek cesty ji čte, ale vlastně nečte, zná ji nazpaměť, jen si v duchu přeříkává slova, o kterých ví, kam patří, protože je četl už tisíckrát.

Za pár minut vystupuje. Pobere všechny věci, knihu si strčí do podpaží a doufá, že se mu zase nezamotá hlava. Při scházení tří schodů se tentokrát nic nestane. Má pár minut, než mu pojede spoj na byt. Stráví je sezením na kovové lavičce na zastávce, protože nevěří svým nohám. V autobuse si taky musí sednout. Jeden starší pár na něj kouká vražedně, ale on to nevidí. Něco se mu usadilo na ramenou a on rozmrkává slzy, protože to bolí a zatíná drápy do masa. Pevně stiskne ucha tašky, protože pevný stisk pevné věci přináší jistotu, ale tentokrát to úplně nefunguje. Bojí se, že to nezvládne.

Ale zvládá to. Dojíždí až na svou zastávku a je rád, že dojel na nádraží tak pozdě, protože mu stačí jen přejít ulici a je tam. Je tam. Není doma, je jen tam, protože neví, kde je doma. Je to tam, odkud musel utéct? Je to tady, kde se schovává? Je doma vůbec někde?

I těch pár desítek kroků mu zabere věčnost. Přecházení přes přechod je nebezpečné. Rozhlíží se jen ze zvyku, ale nikdo nejede. Kdo by taky jel v tuhle chvíli. Všichni jsou ve svých domovech u svých rodin, ve svých postelích, protože zítra je pondělí a v pondělí lidé chodí do práce a do školy. Jen on tady stojí na ulici a chce se mu brečet, protože táhne tašku vzpomínek, která ho řeže do prstů tak moc, že by ji nejradši pustil. Ale neudělá to.

Když otevírá vchodové dveře od panelového domu, má pocit, že na to vyčerpal úplně všechno. Musí pak asi deset minut stát na chodbě, než zvládne dojít k výtahu. Zatmívá se mu před očima a bolí ho na prsou, možná z té bezmoci, možná z toho vypětí, možná z úzkosti.

V bytě je tma a zatuchlo. Napíše dvě rychlé esemesky, že dorazil, i když tuší, že jedna z nich bude ignorována. Pak se svlékne a jde ke sprše. Popadne ho silná chuť si něco udělat. Utopit se v umyvadle, skočit z okna, oběsit se na prostěradle. Nebo prostě jen cítit něco, co může kontrolovat. Bolest se dá kontrolovat. Opře se o umyvadlo a chystá se rozebrat pánské holítko na prvočinitele, aby z něj dostal žiletku, ale dojde mu, co za hloupost to dělá. Tohle je závislost a ta se kontrolovat nedá.

Vchází do sprchy. Pouští ledovou vodu a sedne si pod ni a sedí tam tak dlouho, dokud nedrkotá zuby a necítí, že mu mrznou i kosti, dokud mu nehoří záda, dokud nemá pocit, že z něj někdo serval kůži. Potom se zvedne, otře se do ručníku a jde si vzít pyžamo.

Je jedna hodina ráno. Dívá se na tašku, kterou odložil do chodby, takže už ho neřeže do prstů, a ví, že dnes ji nevybalí. Nevybalí ji, protože ví, že by to neunesl, a ta sprcha v něm probudila alespoň kousek zdravého rozumu, i když je mu příšerná zima, protože když to teď neunese, tak prostě otevře okno a skočí dolů, protože osmé patro už zní jako dobrá volba, a ta část jeho rozumu, která ještě funguje, se rozhodla, že dneska ne.

Spánek dlouho nepřichází, a když už se dostaví, je děsivě podobný smrti. Tentokrát žádné sny, žádná úleva. Probouzí se a neví, kolik je hodin. Je vyčerpaný. Bolí ho hlava. Posadí se a pokoj se s ním roztočí. Někde na internetu četl, že se to lidem stává, když spí dlouho. Záhy však zjišťuje, že za sebou má jen pět hodin. Ale to je teď jedno, protože vysoká škola jej volá a on se musí zvednout a jít. Musí sebrat sílu, obléct se, dojet do ní, musí ukázat, že ještě žije. I když si tak nepřipadá.

Při oblékání se na sebe dívá do zrcadla a přeje si, aby měl v ruce pistoli. Ušklíbne se a doufá, že zrcadlo praskne a podřeže mu krk, aby se mu potvrdilo, že je ve snu a nikam nemusí. Nic se nestane.

Je čtvrtek. Od minulého úterý nebyl ve sprše a živil se zbytky, co našel po bytě, protože dojít na nákup stojí moc energie. Jeho poslední jídlo byl plátek sýra ve dvě ráno. Nic jiného mu už nezbylo. Dny se mu smyly v jeden, nevidí v nich rozdíl. Školu si nepamatuje. Byl tam, ale co se dělo, by si nevybavil ani za nic. Hodně spal. Ve snu si vždycky prostřelil hlavu. Jednou si pistoli přiložil k čelu, kulka prolétla lebkou, zavrtala se do zdi a zanechala tam díru. Vešel se mu do ní malíček.

Lidé se s ním pokoušeli mluvit, ale on to vzdal. Vypnout telefon, odepsat jen rodiči, aby nezavolal na policii, víc nebylo potřeba. Při každé cestě na byt se bál, že umře. Musel vždycky od zastávky vyjít kopec až k parkovišti, u kterého bydlel. Už po prvních krocích mu bylo zle, temno před očima. Měl pocit, že se mu podlomí kolena. Poslední dva dny si jen tak sedl uprostřed chodníku a seděl, dokud nenabral dech.

„Jak vám teď je?"

Je to zvláštní. Takovou otázku chtěl celou dobu slyšet, a zároveň doufal, že nikdy nebude položena. Jak mu je? Je mu příšerně. Umírá únavou, na kterou nic nezabírá, všechno na něj padá. Je mu strašně a nijak najednou, cítí bezmoc a necítí nic. Je jako ty skryté obrázky, které se vám zjeví před očima, jen když určitým způsobem nakloníte hlavu. Jednou nic, jednou zoufalství, které nemá obdoby, jednou nic, jednou chuť umřít, jednou nic, jednou trýzeň, která ho spaluje zaživa. A pak zase nic. Bylo by to vtipné, kdyby mu nešlo o život.

Ale i tak se zasměje. Co mu taky zbývá. Smích prý léčí, tak se bude smát tak dlouho, dokud mu zase nebude dobře a nebude moct cítit a fungovat a jíst a spát a žít. Bude se smát do skonání sebe.

Jenže těch pár vteřin hraného smíchu nic nedokáže. Člověk sedící naproti němu se neusmívá, pozoruje ho a on ví, že sleduje každý jeho pohyb, každý nádech, a utváří si obrázek. Je to jeho práce.

Dny zase splývají do jednoho. Škola je repetitivní, všechno je repetitivní. Dýchání se po čase omrzí, když ho člověk stále opakuje. Chodit neustále s koulí na noze, další kolem krku a třetí na zádech se taky omrzí. Nikdy by nečekal, že pouhá existence stojí tolik sil.

Občas má i z něčeho radost. Ale jsou to maličkosti. Sušenky ve slevě, zajíc běžící po chodníku, město vonící deštěm. Někdy má radost jen z toho, že chytí kartáček padající z umyvadla.

Většinu času ale jen trpí. Bolest ho utlumuje, a tak neustále umírá únavou, ačkoliv spí často. Nezáleží, zda prospí pět hodin, nebo dvacet. Ani těch ideálních osm nefunguje. Pořád má pocit, že na něm leží celý svět, všechno utrpení, které musí odnést od postele do kuchyně, potom zase zpátky, pak do koupelny a čtyři dny v týdnu dokonce i do školy. K čemu je světové utrpení ve škole? Netuší. Ale i tak ho tam pořád nosí, protože mu nikdo neřekl, jak se ho zbavit.

Ten zvláštní sen se občas vrátí. Už není tak častý. Splývá s realitou, ale stisknutí spouště na konci a rozbité zrcadlo mu vždy dokážou, že tohle je opravdu jen sen. Vlastně mu to svým způsobem vadí.

Zjišťuje, že lidé odcházejí. Jsou jako ty kaktusy, které má v obývacím pokoji. Když je nezalije, odejdou pryč. Rád by řekl, že mu to vadí, jenže teď není ve stavu, kdy mu to vadí. Teď jen chce, aby konečně přestalo to věčné modlení se za smrt. Zmizí to, když zmizí ti lidé? Jestli ano, ať klidně jdou. Jestli ne, plakat pro ně bude později.

Skoro každý den se vleče ze zastávky do kopce a skoro každý den přemýšlí nad tím, že vypustí duši. Nedostává se mu dechu, před očima má černo. Když se konečně doplazí ke vchodu, sotva plete nohama a sousedé po něm vrhají divné pohledy. Doma nemá žádné jídlo, ale do obchodu stejně nejde, protože by se tam sesunul k zemi a oni by mu museli zavolat záchranku, což ale nejde, protože by potom lidé, které zná, věděli, že je mu zle.

Jakmile je doma, zamkne za sebou dveře a sesune se na podlahu. Sedí tam asi hodinu, než ho začne studit zadek. Celou dobu hledí na tašku plnou vzpomínek, kterou tam odložil a ještě nevybalil. Bolí ho ji jen vidět. Když bolí jen pohled na obal, jak moc bude bolet sahání na vnitřek?

Nakonec se odhodlá a vyndá jednu jedinou věc. Polystyrenoví ptáčci, asi na oslavu Velikonoc. Jsou maličcí, barevní a roztomilí. Správně by se měl usmát. Jenže on má v očích slzy, které si razí cestu po tvářích, když se zvedá a ptáčky rozmisťuje po bytě, připevňuje je na okraje, aby drželi za skřipce, které jsou k nim přidělané. Rozdá je všechny na správná místa. Poté se vrací k tašce a vytahuje ještě motýlky. Dělá to samé. S každým z nich uvnitř něj něco umře a on je za to svým způsobem rád, protože když to všechno umře, třeba se zrodí něco nového.

Je tam ještě spousta věcí. Na úplném dně jsou porcelánové figurky. Sběratelskou hodnotu asi nemají žádnou, je si tím poměrně jistý. Některé jsou dokonce rozbalené, protože si pamatuje, že si s nimi jako malí se sestřenicí a bratrancem hráli. Bylo mu řečeno, že si je má vzít, protože si je nejvíc zaslouží. Svírá v rukou první z nich a bojí se, že ji rozmačká.

Drtí ho to zevnitř a on se snaží stisk kolem krabičky nezesilovat. Ty vzpomínky. Vůně, která se linula bytem, zatímco oni v ložnici stavěli bunkry a domečky v rozích pokoje. Ulepená podlaha v kuchyni. Špinavé skleničky, ze kterých se, čím byl starší, víc a víc štítil pít. Teď by dal cokoliv za to, aby se mohl vrátit a z jedné se napít. Aby mohl vyprávět o zbytečných činnostech. Možná by mu momentálně nebylo tak zle. Jenže to všechno je pryč. Třese se, když první figurku pokládá na knihovnu. Dává je nahoru, aby nebyly při první příležitosti vidět, ale ani se neschovávaly. Ví, že kdyby je dal viditelněji, zničilo by ho to.

Potom jen stojí v ložnici a brečí. Je to zvláštní. Už dlouho nebrečel. Slzy jsou nezvykle teplé a mokrý krk ho znervózňuje, ale zatím je nestírá. Potřebuje si užít, že projevuje nějaké emoce. Ale stejně to bolí.

Jako by se část jeho bolesti opravdu odplavila, zvládá si toho večera dojít do sprchy. Konečně. Ani neví, kdy tam byl naposledy. Teď už do sprchy chodí jen zmírňovat utrpení a zastavovat akci, která by ho navždycky vysvobodila. Cože, ty chceš vyskočit z okna? Máš chuť vyběhnout do noci a skočit pod auto? Dojít až na nádraží a skočit pod vlak? Předávkovat se? Víš co, pojď si radši dát ledovou sprchu a sedět pod ní hodinu, to ti pomůže.

Bojuje s vlastní hlavou a uvědomuje si, že postupně prohrává. Když už se mu konečně zdá o onom domě, ráno se probouzí ještě zdeptanější. Byl to jen sen. Jen sen. Naposledy se pokusil zase proběhnout oknem a skutálet se z útesu, ale k ničemu to nevedlo. Probral se a ani ho nic nebolelo. Úleva nepřišla. Nesnáší to. Nesnáší sebe. Už není ani schopný ulevit si ve snu. Je úplně k ničemu.

Je to tak špatné, že i napíše dopis na rozloučenou. Pije u toho whisky, brečí, a kdyby mohl, zapálil by si i cigaretu. Popíše jen dvě strany, víc už toho vlastně papíru říct nepotřebuje. Potom ho na balkoně chce spálit, ale neodhodlá se. Něco uvnitř mu šeptá, že by se mohl hodit. Zastrčí jej tedy na dno šuplíku v ložnici. Neví, jestli větší část jeho samotného doufá, že ho bude moct zničit, nebo naopak v to, že bude využit. Oboje je děsivá představa.

Jeho reálný život připomíná hru o přežití, kterou by ale nikdo nehrál. Takové hry se odehrávají v divočině, během apokalypsy, zkrátka někde, kde je to zajímavé. Ne obyčejnému člověku s obyčejným jménem v obyčejném bytě v obyčejném městě. Nikdo by nechtěl hrát hru, kde se i pouhé zvednutí z postele nebo držení kartáčku rovná boji s lítou šelmou. Nikdo by nehrál hru, kde hráč hladoví jen proto, že nedokáže dojít do obchodu, který má pod bytem, a ne proto, že při průzkumu pralesa nenašel dostatek bobulí. Nikdo by nehrál hru, kde nesmí chodit do kuchyně, protože v kuchyni jsou ostré věci, které ubližují, protože vyhýbat se kuchyni je úplně jiné a daleko obyčejnější než vyhýbat se propasti uprostřed ostrova.

Plynou dny. Plynou týdny. Nevnímá je. Zasekl se v marném boji o přežití. Leží v posteli a všechno ho bolí, ačkoliv nic nedělá. Mezi lidi nechce chodit, je to nebezpečné. Onehdy se pokusil sejít schody do přízemí a ve třetím patře mu selhaly nohy a posledních pět schodů sjel po zadku a pak se nedokázal několik minut zvednout. Nikdo si toho nevšiml.

Občas jen sedí a hlavou se mu mihne vzpomínka, která do něj zaboří prsty a zničí ho zevnitř. Je ledová a zároveň horká, protože spaluje šanci na to, že jednou bude normální. Hrozně moc chce být normální. Když si nedá pozor, hlava se nesoustředí a on zase cítí ty dotyky na svém těle. Zase slyší ta slova, která by nejradši zapomněl. Zase si připomíná, že kdyby tehdy dokázal říct ne a nebyl takový srab, nebylo by mu takhle blbě. Jenže on to neřekl. Zamrznul. Mlčel. A pak hořce litoval, protože vzpomínek na ty dotyky, na svlékání pyžama, na to, že se to stalo v jeho posteli, se nezbaví, stejně jako toho, že občas musí prostě jen dát nohy k sobě a strčit si mezi stehna a pod zadek peřinu, aby měl pocit, že se tam nic a nikdo nedostane, že druhá polovina jeho postele, kde k tomu došlo, je pořád zaskládaná věcmi, že si nedokáže vzít na sebe to pyžamo, že občas se jen podívá na oblohu nebo na hrnek v kuchyni a najednou je zase zpátky, že někdy se jeho tělo chová, jako by ty dotyky právě probíhaly znovu, a tak by se nejradši svlékl z kůže, aby jeho tělo dokázalo zapomenout, že něco takového se někdy stalo. Aspoň to tělo.

Chce být normální. Normálním lidem se tohle nestává. Normální lidé se nebojí, že umřou, když vyjdou na ulici. Normální lidé se nebojí, že umřou, když si půjdou udělat čaj. Normální lidé se dokážou bavit s lidmi. Normální lidé... jsou normální. Jsou v pořádku. Jsou šťastní. Nechtějí umřít. Nehádají se s rodinou. Neukončují vztahy. Nezdá se jim o tom, že se zabijí, a nejsou pak zoufalí, když se proberou a vidí, že se to nestalo. Nemají problém dojít do sprchy nebo si vyčistit zuby. Nechodí po chodníku dál od silnice, protože se nebojí, že by do ní skočili. Nemusejí si dávat půlhodinové ledové sprchy, aby nevyskočili z okna nebo si nerozřezali ruce nebo nespolykali všechny prášky – a ani neberou prášky. Normální lidé se nebojí, že umřou, a zároveň se nemodlí, aby se to už stalo. Normální lidé nechtějí být normální.

Čeká, co bude ona poslední kapka. Každý den ji vyhlíží. Většinu času spí. Je k smrti unavený, ale stejně to nepomáhá, jako by už nikdy neměl zažít žádný příval energie. Ve snech chodí po tom domě a jen si ho prohlíží. Poslední noci se mu stává, že když sáhne na zbraň, okamžitě se probere. Štve ho to.

Nechce nikomu říkat, jak zle na tom je. Nestojí o soucit. Pomoc si nezaslouží. Ostatní lidé mají svých starostí dost, nemusí jim přidávat ještě sebe. Ale stejně někdy v noci sedí u okna, dívá se do bytů ostatních lidí a závidí jim, když si všimne, že se s někým baví. Pak mrkne a závist je pryč, nahradí ji únava s otupělostí, načež jedna z nich zvítězí, a buď jde spát, nebo do ledové sprchy. Čím dál častěji se stává to druhé.

Postupně provádí dokonalou izolaci. Lidé odcházejí, nebo mlčí. Anebo naopak mlčí on. S několika z nich se pohádal, ale na tom nesejde. Aspoň nebudou u jeho pádu. Čím víc jich odežene, tím lépe.

A pak to přijde. Den jako každý jiný. Nic výjimečného, co by ho mělo rozhodit. Plouží se po bytě ve starém bůhvíjak dlouho nepraném tričku, sám viděl sprchu naposledy před čtyřmi dny. Celý den mu hraje hudba a on zírá do stropu. Hudbu si pouští, aby neslyšel vlastní hlavu, ale už to dávno nefunguje. K večeru si jde natočit skleničku s vodou, aby mohl jít spát. Při návratu do ložnice mu pohled padne na tu postel, ale zatřese hlavou, aby onu myšlenku zahnal. Usne rychle, ačkoliv ho to překvapuje.

Zase je v domě. Stojí před zrcadlem. Usměje se na sebe a je to úsměv žraloka, který právě spatřil svoji kořist. Potom se mu za zády mihne stín a on zpozorní. Vždycky tu byl sám. Je tu tentokrát někdo další? Otočí se, ale nikoho nevidí. Dojde k posteli a popadne pistoli. Když to začne být divné, prostě se zastřelí.

Vrátí se k zrcadlu a obezřetně se rozhlíží. Nakonec zatřepe hlavou. Už blázní i ve snu. Nemá kam utéct před vlastním šílenstvím, není v bezpečí ani tady. Stejně se zase usměje, protože se těší, až zrcadlo vybouchne a jemu bude na okamžik opět dobře. Možná mu prasklina zase protne hrdlo. Pokusí se o to. Pokud to nevyjde, zkusí to znovu. Chce zvednout ruku, ale najednou vidí ten stín. Stojí kousek od něj, má ho za zády. Tentokrát se neotočí. Čeká, co udělá.

Nejdřív je to pár váhavých kroků. Potom už mu dýchá na rameno. Při lehkém doteku prstů na lopatce ztuhne. Jakmile ruka sjede níž, cítí chlad postupující celým jeho tělem. Dlaň se zastaví na koleni. Zavře oči a modlí se, aby to přestalo, aby se mu i ve snu zdálo, že je to jen sen. A pak cítí, že se se prsty přesouvají výš, až k rozkroku.

V ten moment se rozbrečí. NE, takhle to nemá být! Tady má být v bezpečí, tady za ním nemůže, tady se mu nemůže nic stát, sem se chodí schovávat před světem. Nechápe, jak se to dostalo až sem. Roztřese se. Stiskne nohy k sobě, ale je to k ničemu, protože stín nezajímá, jestli má nohy u sebe nebo od sebe, ani jestli je oblečený, nebo nahý. Přízračné dlaně se dostanou všude a nic je nezastaví.

Nic až na pistoli.

Z posledních sil zvedne ruku a přiloží si zbraň ke spánku. Pohlédne do zrcadla, protože to tak dělává vždycky, a stiskne spoušť. Tentokrát nic nevybuchne. Kulka skrz něj proletí a zajede do zdi. Vidí, že se stín usmívá.

Ruka doputuje k tříslům a v tu chvíli zase slyší ten hlas, který říká slova, která by nejradši zapomněl.
... jako v pornu... nevadí? ... vlak ... hra ... pojď ... sluší ti to ... nemusíš se stydět ... děkuju ti.

Děkuju ti. Děkuju ti. DĚKUJU TI.

Probere se. Leží ve své posteli. Ne, leží v té posteli. Tahle postel už dávno není jeho, je to ta postel, je to postel oné situace, ne jeho vlastní. Nepatří mu, ztratil na ni právo v moment, kdy mu ty ruce sundaly pyžamové kalhoty. Je tma a on stále cítí ty prsty. Schoulí se do klubíčka a lapá po dechu.

A tehdy to přijde. Ta myšlenka, která je silnější než tisíc předchozích. Ta, která ho ovládne a uklidní třas jeho těla. Ta, která mu ani nedovolí ji zastavit ledovou sprchou. Ta, která všechno vyřeší.

Otevírá okno a postaví se na posteli. Potom se z něj vykloní. Venku je tma, jen na chodník svítí osamělé lampy. Ale k němu nikdo nevidí. A to je dobře.

Už je mu to jedno. Strach, který mu celou dobu nedovoloval cokoliv udělat, je pryč. Nahradila ho touha. Touha po klidu. Klidu, který nic nenaruší. Naposledy se rozhlédne po pokoji, figurkám na knihovně a pár vyvoleným knihám věnuje o několik víc sekund než ostatním. Otočí se a chladný noční vzduch mu zchladí nezvykle rozpálené čelo. Udělá krok k parapetu.

A přesně v ten moment mu zavibruje telefon. Povzdechne si. Poslední podívání, víc tomu nedá. Natáhne se pro přístroj a odemkne ho. E-mail. Je to jen e-mail se spamem. Chystá se mobil zamknout, když se objeví další upozornění. Zpráva. Obyčejná zpráva. Která není pro něj.

Tentokrát už mobil nadobro odkládá. Nemá ani stín pochybností. Vydechne. Třeba to ani nebude bolet. Osm pater, to je jistota, ne? Bude se muset trochu odrazit, ale to nevadí. Dole nejsou stromy, bude to přímo na chodník. Podívá se dolů. Je to uspokojující výška.

Pravou nohu postaví na topení a zapře se o ni, aby se vyhoupl na rám okna. Zazvoní mu telefon. Trhne sebou. Se zavrčením po něm drapne, ale jméno volajícího ho zarazí. Čtyři obyčejná písmena a on má pocit, že mu udělala díru do žaludku.

„Ahoj. Tak co, žiješ ještě?"

Slyšet ten hlas bolí. Už mu nezněl v uších tak dlouho. Naposledy den před tím, než sbalil tašku plnou vzpomínek a odjel sem. Od té doby si jen občas napsali. Chce se mu brečet, ale nohu z topení nesundá.

„Ještě jo."

„A jak se máš? Zníš nějak sklesle."

Nadechne se, aby něco řekl, ale vzduch se mu zasekne v hrdle. Rozkašle se. Rukou se opře o rám druhého okna.

„Blbě," hlesne.

„Jak to? Co se stalo?"

Noha se mu podlomí a on se praští o parapet a sjede do postele. Je to tupá rána. Něco uvnitř něj se tou otázkou láme. Najednou už nechce skočit. Chce jen mít klid. Chce slyšet, že to bude dobrý. Chce zapomenout na ty doteky. Chce nepřemýšlet nad tím, že by mohl být ten, který skočil pod vlak a způsobil dvouhodinové zpoždění. Chce si dojít na nákup a najíst se jako normální člověk. Chce jít do sprchy. Chce si vyčistit zuby. Chce obejmout.

Já nevím, tati. Stalo se všechno a vlastně nic. Strašně moc ti to chci říct, ale ty bys šílel a potom bys toho člověka zabil. A pak bys zabil mě.

„Jen mi není dobře. Vyspím se a bude to lepší."

Konverzace je krátká. Jenom pár dalších dotazů, apel, aby se ozval, kdyby se to zhoršilo, zopakování, že ho má rád, a přání dobré noci. Potom sedí v posteli a zírá do prázdna. Následně zavírá okno.

Vyškrábe se na nohy a dojde k šuplíku. Vytáhne dopis. Sebere poslední zbytky sil, roztrhá ho a všechny kousky se rozsypou po podlaze. Na tom však nesejde. To vyřeší zítra. Teď padá na matraci, přitahuje si peřinu k tělu a brečí tak dlouho, dokud neusne. Pláče nad smrtí, nad životem, nad tím, že se chtěl zabít, nad tím, že to neudělal, nad tím, jak ho sžírá vina.

Když se zase ocitne v domě, má strach. Projde všechny místnosti, ale stín nikde nenajde. Neukáže se, ani když se dívá do zrcadla. Jeho odraz vypadá ještě hůř než předtím. Je bledší a s většími pytli pod očima. Přejede si po prsty tváři. Pak si dojde pro pistoli.

Tentokrát si ji nejdřív chvilku prohlíží. Následně si ji strčí pod bradu. K čelu. Ke spánku. Nakonec ji namíří proti svému dvojníkovi. Místo něj tam stojí černý stín. Usměje se na něj od ucha k uchu.

Jo, takhle je to dobře.

Zvedne ruce svírající zbraň o trochu výš, aby mu mířil přímo mezi oči. Nadechne se.

„Děkuju ti."

Když vystřelí, zrcadlo celé vybouchne. Střepy ho řežou do obličeje, do rukou, zraňují ho úplně všude. Cítí teplou krev, která se hned řine z ranek.

Ale jemu to nevadí. Protože ví, že dneska tu je naposled.

***

Pokud máte podobný pocity nebo myšlenky jako protagonista, prosím, nedržte to v sobě. Svěřte se aspoň někomu ve svým okolí, ať už kamarádům, někomu z rodiny, nebo třeba učiteli/učitelce. A pokud máte pocit, že to nemáte komu říct, zkuste alespoň zavolat na Linku bezpečí (116 111).
Nejste na to sami.
(A všem čtenářům, co se dostali až sem, posílám kakao a čokoládu: ☕🍫.)