Za horou smutku,
za řekou slz,
za lesem probdělých nocí,
tam najdeš údolí slz.

Tam nikdy neprší,
tam ani rosa nepadá,
tam nebe roní slzy.
Všechny smutné slzy,
co kdy lidé vyplakali.

A všechny ty slzy,
všechen ten smutek,
vpila země.

Země je tu černá a pustá,
jen chudobky kvetou
ve stínu smutečních vrb.

Když tam přijdeš,
do ticha, které se nezachvěje,
jen mlčí a bolí,
padne na tebe tíseň
a utečeš z toho údolí.

Utečeš,
ale už nikdy nezapomeneš.
Na údolí bolavého ticha.
Na údolí nešťastných slz.
Na údolí věčného smutku.

Tady je druhá historická. Dneska bych to nepochybně napsala jinak, ale nechávám ji  v původním stavu, protože o tom to je. Člověk se mění a přijde mi zajímavé, takový malý pohled na to jak.