Dívala jsem se na svůj ztrápený výraz v zrcadle. Pohled mi oplácela černovlasá dívka s kruhy pod očima, nezdravě bílou barvou pleti a mrtvolným výrazem v tmavě hnědých očích. Kolem mě se rozprostíralo jen mrtvolné ticho, narušované otravným pípáním přístrojů. Nesnášela jsem tenhle svět. Nesnášela jsem to, jaká jsem v něm byla i fakt, že jsem s tím neuměla nic udělat. Cítila jsem se bezmocně, ztraceně, vyčerpaně a jako jediný konec tohoto zoufalství jsem spatřovala ve smrti. Několik metrů pod hlínou bych zajímala jenom červy a žížaly, kteří by na mě neházeli lítostivé pohledy. Nesnažili by se mi v jednom kuse pomáhat, nervali by mi do hlavy pořád dokola ty samé nesmysly a nesnažili by se ze mě udělat přiblblou optimistku. Kdepak, tam by mi bylo konečně dobře.

„Anais?" ozval se z chodby tátův hlas. Hned na to jsem uslyšela jeho přibližující se kroky. Chtěla jsem pryč, ale nemohla jsem. Byla jsem beznadějně bezmocná. Sama jsem si nedokázala dojít ani na záchod. Oba svoje rodiče jsem milovala, ale věděla jsem, že už nesnesu jeden jediný den v jejich přítomnosti. Nezasloužili si dceru, jakou jsem byla já. Zasloužili by si někoho, usměvavého, plného radosti. Někoho, kdo by jim přinášel radost. Do očí se mi nahrnuly slzy zoufalství. Měla jsem chuť řvát. Vyječet ze sebe všechen ten vztek.

„Zlato, jsi vzhůru?" zeptal se táta naléhavě. Nehodlala jsem odpovídat. Chtěla jsem propsat zbytek života, klidně i v bezvědomí... tak počkat. Odhodila jsem zrcadlo a hmátla na stůl vedle sebe, kde jsem měla všechny možné léky na všechny možné problémy mého debilního těla. Už to přece vyšlo. Tak proč by mi to nemohlo vyjít i teď? Co horšího se stane, než že se doopravdy neprobudím?

Chtěla jsem zpátky. Na pokraji šílenství a vlastního zoufalství už jsem si pár koktejlů dala. Potřebovala jsem prostě zkusit, jaké to je. A zde, někde na pomezí vlastního vědomí a snění, jsem se ocitla tam. Skrze zrcadlo jsme viděla své vlastní já ležet nemohoucí v posteli, zatímco moje podvědomí bloudilo v říších, které stvořila lidská mysl. Bloudila jsem lidskými sny i touhami a cítila svobodu.

Tam za zrcadlem jsem byla krásná a silná a nepotřebovala jsem žádnou ochranu. Nosila jsem stejný odstín černých vlasů, které zářily na slunci, a moje oči potemněly do barvy onyxu. A za zády se mi roztahovala nádherná křídla s šedavým peřím, která ve tmě házela stříbrné odlesky.

Tam za zrcadlem jsem dokázala věřit v zázraky i v to, že spasím svět.