„Je to trochu riskantní, uznávám. Ale mohlo by to vyjít," poškrábal se Gareth na neoholené bradě a obdařil nás povzbudivým uculením.

„Tak jo. Já radši prubnu to jezero," přikývla si sama pro sebe hlavou Sas a zamířila k zeleným vodám Zapovězeného jezera, které díky svému bývalému nájemci bylo spíše sírou, než vodou. I tak se to ale zdálo jako milosrdnější smrt než to, co ze sebe právě vypustil Gareth. Poté, co mu zatkli úžasného mága a my neměli moc jiných možností, jak naložit s unesenou princeznou, mu jakási vyšší moc vnukla nápad. Vzpomněl si na skřítka Aufela, který se po drakově skonu nastěhoval k Zapovězenému jezeru, kde měl klid na své drobné kšeftíky a hlavně dostatek času na schovávání svých pokladů. Skřítkové byli velice hamižná stvoření, která měla své nejdražší poklady rozeseté po všech koutech světa a by je mohli pravidelně kontrolovat, pomocí svých vlastních maličkých čar uměli vytvořit cestu k nim pomocí duhy. A hádejte co? Tady Aufel čistě náhodou vlastnil jeden takovýhle pěkný kotlíček na hranicích Konce světa a za jistou sumičku nás tam mohl dopravit. Už jsem zmiňovala, že je to do prdele pomocí duhy?

„Pojedeme na duze. Jako nějací posraní jednorožci," podívala jsem se na Garetha a snažila se z jeho tváře vyčíst alespoň náznak vtipu. Nic. Ten blázen to myslel smrtelně vážně. A nejhorší na tom bylo, že jsme vážně neměli moc na výběr.

„ÚÚÚÚÚÚÚÚ, jednorožec," zvolala princezna nadšeně. Popadla nějaký kus klacku, vrazila si ho na čelo, čímž si málem prorazila lebku a začala kolem nás poskakovat a ržát.

„Ty už jdi taky do prdele," zaúpěla jsem a přála si být kdekoliv jinde, jen ne tady.

„Zlatíčko? Je ti dobře? Ty... ty chodíš? Jako by mé přání bylo vyslyšeno a z útrob jeskyně, před kterou jsme postávali, se začaly linout známé hlasy, ke kterým jsem ale neuměla přiřadit tvář. Dívala jsem se do té černoty a viděla úzkou chodbu se schody vedoucími do přízemí. Ty schody pro mě byly dávný nepřítel, ale nemohla jsem si vzpomenout proč. Ani jsem netušila, proč se na mě žena z temnoty dívá uslzenýma očima a dožaduje se přítomnosti další osoby. Co by se stalo, kdybych tou chodbou pokračovala dál?

„Jsi v pohodě?" položil mi Gareth ruku na rameno a vrátil mě tak zpět mezi ně.

„Hm, hm," vydolovala jsem ze sebe a odtrhla od ústí jeskyně pohled, abych se mohla soustředit.

„Poslyšte. Nemám na vás celej den. Tak co bude?" rozčiloval se skřítek svým ječivým hláskem. Očividně se mu moc nezamlouvalo, že se někdo odvážil kritizovat jeho dopravní prostředek.

„Fajn. Fajn. Ale jestli na druhý straně vylezu jako milovnice kytek s pampeliškama kolem hlavy a budu chtít zpívat milostný balady, tak mě rovnou odpravte," ukázala na nás varovně Sas a postavila se ke skřítkovi. Princezna byla v tomhle stavu pro každou prdel a mně nezbývalo nic jiného, než se k nim přidat. Nechtěla jsem vypadat, jako totální zbabělec.

Aufel nás postavil do kruhu, zády k sobě tak těsně, až jsem cítila cizí lopatky ve vlastních zádech a párkrát cosi vykřikl. Ve chvíli, kdy se kolem nás rozprostřely duhové barvy, jsem si uvědomila, že se nikdo z nás nepozastavil nad tím, že takhle se z jednoho konce na druhý dostávají jenom skřítci. Nikdy jsem neslyšela o někom normálního vzrůstu, kdo by něco takového podstoupil. Zřejmě nikdo nebyl tak zoufalý, jako my.

***

Točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet a všude kolem sebe jsem viděla jenom třpytky. Sas kdesi nadávala, Gareth se dovolával odpovědi, jestli všichni žijeme a princezna zase nad něčím jásala. Začínala jsem jí ten stav závidět.

Jakmile si mé oči přivykly na okolní světlo, zahlédla jsem v dáli tisíce bělostných i zlatavých odlesků, které odrážela Země zrcadel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme to vážně zvládli. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se usmát na Garetha, který mi úsměv nadšeně oplatil.

Všude kolem nás se rozprostírala bílá pokrývka sněhu, který ale nestudil. Sehnula jsem se a nabrala hrst jemného, prachového peří do ruky. Peří? Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe. Lehoučký vítr sem zanášel stovky různých hlasů, které do sebe vzali zrcadla, a zase je vypouštěla ven, jako hlásná trouba.

„Anais, co jsi to udělala? Proč... proč máš v ruce ten nůž?" Podívala jsem se na své ruce a skutečně. V pravé ruce jsem svírala dýku. Nepamatovala jsem si, kdy jsem ji tasila.

„Pojďme," natáhl ke mně Gareth ruku, kterou jsem vděčně přijala. Mohla jsem si ho nenávidět, jak jsem chtěla, ale pravdou pořád zůstávalo, že s ním se zdál život jednodušší a bezpečnější.

Společně jsme se prodírali přes peří, které kolem nás s každým krokem otravně poletovalo. Sas u toho nadávala, zatímco princezna toužila dělat andělíčky. Mně se svíral žaludek víc a víc. Každé přiblížení k Zemi zrcadel mě stálo veliké úsilí. Nohy mi dřevěněly a ruce se mi klepaly tak, že jsem málem upustila nůž. Hlasy rozléhající se všude kolem sílily a dožadovaly se mojí pozornosti, kterou jsem jim odmítala dát.

Konečně jsme dospěli k našemu cíli. Obrovskému prostranství plnému zrcadel nejrůznějších velikostí i stylů, které se přes sebe ve všemožných úhlech překlápěly a vytvářely dojem jedné celé země se spoustou chodbiček, uliček i vlastních úskalí. Byl to v podstatě jakýsi labyrint. Při vstupu dovnitř jste museli dávat dobrý pozor, co je skutečnost a co pouhý odraz.

„Musíme se držet při sobě," informoval nás Gareth a Sas s ním výjimečně souhlasila.

Čím víc jsme zacházeli do útrob Země zrcadel, tím více se princeznino nadšení ztrácelo a kolem ní se shlukovala temnota, která pomalu začínala nabírat tvaru. Zrcadla tiše vibrovala a zpívala zlověstnou píseň. Neodvažovala jsem se ani dýchat, jak jsem upřeně sledovala princeznu, která se nám ztrácela před očima, a na jejím místě se zhmotňoval vysoký Stín bez tváře, s neforemnými končetinami. I přes to jsem měla pocit, jako by se na nás díval.

„Společně," zašeptal Gareth a vytáhl svůj zlacený meč, před kterým Stín nepatrně ucukl. Následovala jsem jeho příkladu a vytáhla svůj vlastní meč, aniž bych pustila dýku z ruky.

„Mě nemůžete zabít," ozval se dusivý šepot, který studil jako mráz.

„Velice rádi tě této mylné představy zbavíme," zavrčela Sas a vrhla se vpřed, následována Garethem i mnou.

„Proboha Anais. Co to děláš?" ozval se zase ten známý hlas, když jsem v piruetě sekla po Stínu a uslyšela slibné syknutí. Podívala jsem se na bělostnou zem, na kterou odkopávalo několik kapiček rudé krve. Jak může mít něco nehmotného krev červenou, jako kdejaký člověk?

„Volám policii!"

Stín zuřil. Šlehl po nás svým pařátem a odhodil Garetha se Sas daleko od sebe. Poté zaměřil svou pozornost na mě. V jeho nehmotné tváři jsem dokázala rozeznat povědomé rysy, které se stahovaly do rozčilené grimasy. Chtěl mě zastavit. Chtěl se mě nadobro zbavit. Věděla jsem to. Cítila.

„Anais!" vykřikl Gareth a hodil po mně svůj meč, který v sobě údajně nosil uvězněný dračí plamen. Pevně jsem ho chytila, skrčila se před rozběsněným Stínem a zabodla mu meč hluboko do těla. Neozval se žádný ohlušující výbuch. Spíše naopak. Jako byste v té chvíli slyšely křičet samotné ticho.

Vytrhla jsem meč ven a nechala Stín padnout v posmrtné agónii na zem. Otočila jsem se na Garetha, ale místo úlevného úsměvu jsem spatřila Smrt, jak ho drží pod krkem a z Garetha tak pomalu mizí veškerý život.

„NE!" Ten výkřik vyšel ze všech okolních zrcadel a spolu s letícím mečem, který jsem vypustila z ruky, se blížil k Smrti, která se neobtěžovala uhnout. Svět se otřásl, zrcadla praskala. Smrt pustila sípajícího Garetha na zem a s nevěřícím výrazem ve tváři se ke mně otočila. Tu tvář jsem znala, ale Smrti nepatřila. Patřívala ženě, která mi ošetřovala kolena, zpívala ukolébavky a rozsvěcela lampičky, když se stíny temnoty začaly prodlužovat.

„Mami?" hlesla jsem a klesla na zem ve stejnou chvíli, jako ona.