Princezna byla lehce zdrogovaná. Ten zatracený kouzelný prášek jí v hlavě udělal absolutní paseku. Zatímco Gareth přitáhl před zadní vchod čtyři koně a já nechtěla nijak komentovat, že si přece nemohl být tak jistý, že s ním pojedeme, princezna nezavřela pusu, protože si zrovna myslela, že je jakýsi filozof, jehož slova váží svět. Tvrdila všelijaké nesmysly, kterým nikdo z nás nepřikládal váhu. Jakmile jsme ji ale dostali na koně, v její hlavě přepnulo a ona si najednou usmyslela, že je slavný rytíř toužící dobít srdce mnoha dam a za svou vyvolenou si vybrala Sas, kterou jsme museli od princezny držet co možná nejdál, aby ji nezabila.

Nikým nesledování jsme vyjeli z města branou pro kupce, kterou střežil pouze jeden voják, který Garethovi jedoucímu v čele jen nepatrně pokynul hlavou a dál sledoval dění na silnici, jako by nás ani neviděl. Vážně jsem ho nenáviděla. Jak dlouho mu sakra trvalo tohle všechno vymyslet a zorganizovat, když já jsem se stihla tak maximálně ožrat?

Gareth po chvíli sjel z hlavní tepny propojující hlavní město s okolními městy i vesnicemi a zamířil k jihu, kde se rozléhalo Zapovězené jezero se spoustou nezdolatelných skalisek a jednou velice známou jeskyní, kterou před dávnými časy obýval obávaný drak, který málem spálil celý Myrn na popel. Tehdy ho porazila jakási skupina, jejíž jméno už dnes nikdo neznal, protože jejich bard veškeré zásluhy ve své písni připsal sám sobě, protože jako jediný přežil. Netušila jsem, proč nás táhne zrovna tam, ale s každým dalším koňským krokem mi připadalo jako strašně dobrý nápad princeznu v jezeře utopit.

***

„A nenapadlo tě někdy, že Vaci nebyla ta miloučká maga, za jakou jste ji měli? Co když se vás chystala podrazit jako první a já se ji jenom snažil zastavit?" pronášel zrovna Gareth Sasiným směrem, zatímco jsme sjížděli dolů k jezeru a modlili se, aby si žádný z koňů nezlomil nohu. Nechtěla jsem nad jeho slovy přemýšlet, ale stejně mi na mysli vytanul obraz Vaci zahalené do bílého pláště s typickým rozzářeným úsměvem, který nás každé ráno vítal u snídaně.

„Hochu, mluvíme tady o Vaci. Jednou jsem ji dokonce musela přemlouvat, aby zabila komára, co nás celou noc budil na pokoji," zavrčela Sas, která minulost nechtěla nechat na pokoji. Nejspíš bych se k ní přidala, ale jedním okem jsem sledovala princeznu, která si zrovna myslela, že je kentaur, což se jejímu koni ani trochu nelíbilo, a druhým jsem kontrolovala, co se děje za námi. Nejenom, že jsem v patách cítila temnotu, ale ještě něco dalšího. Jenom jsem nedokázala určit co.

„Ty se taky tváříš jako extrémní svině, ale ve finále jsi celkem loajální bytost," pokrčil Gareth rameny a ukázal na vchod do jeskyně, před kterým stálo všemožné harampádí, nánosy chaluh a něčeho těžko identifikovatelného.

„Ty jsi vážně kretén," protočila Sas oči, ale postřehla jsem, jak jí nepatrně zaškubalo v koutcích úst. Když jsem přemýšlela nad jeho slovy, vlastně jsem nemohla s určitostí říct, co se tenkrát stalo. Chtěla jsem ten příběh vydolovat z paměti, ale viděla jsem jenom černo. A čím víc jsem se tam snažila vrátit, tím víc jsem si otevírala dveře tam, kam jsem nechtěla.

Do křídel se mi opřel poryv větru. Otočila jsem se a v dáli uviděla rostoucí mrak prachu prodchnutý magií. I na tu dálku jsem mohla slyšet řev žoldáků se svými mágy i ržání koní.

„Ať tvůj záložní plán spočívá v čemkoliv, měl bys ho honem rychle uskutečnit," houkla jsem na Garetha a ukázala na naše pronásledovatele, kteří se nebezpečně blížili. Nejspíš už se k nim dostala informace o tom, že princezna zmizela a tím i jejich naděje na parádní odměnu.

„Doufal jsem, že budou ještě chvíli léčit kocovinu," zamumlal si Gareth sám pro sebe a pobídl koně k větší rychlosti.

„Tak co je to kurva za plán?" vřískla na něj Sas. Jako na povel se z jeskyně vynořil maličký skřítek se zrzavými vlasy i vousy, navlečený do několika hadrů sešitých k sobě a vyzývavě se na nás zahleděl. Vážně jsem netušila, že tak proslulou jeskyni si pro sebe zabralo něco, co bych uměla rozšlápnout podrážkou a začínala pochybovat o Garethově psychickém stavu.

„Všichni tady umřemeeeeee," zvolala najednou princezna rozjařeně a zubila se u toho jako blázen.

„No alespoň někdo z toho má radost," zasmála se Sas chrochtavě a sesedla z koně. Všichni společně jsme zamířili ke skřítkovi, který nás nepřestával ostražitě pozorovat.

„Zdravím, Aufele. Potřebovali bychom se dostat na Konec světa. Píchnul bys nám s tím trošičku?" usmál se Gareth na skřítka a použil při tom přesně ten typ úsměvu, který rozdával ženským, když je potřeboval dostat do postele.

Skřítek jenom beze slova natáhl ruku. Gareth vylovil ze sedlové brašny vak naditý dukáty a hodil jej skřítkovi k nohám. Kdyby mířil o trošičku dál, nejspíš by ho tím váčkem zabil.

„Tak jo, tak jo, tak jo. Stop. Pauza. Co to tu do prdele děláme, Gare? Potřebujeme ultra mega suprovýho mága, co nás dostane na Konec světa. Tak co to tady sakra provádíš za machinace s tímhle skřetem?" rozhodila jsem rukama podrážděně. Za námi se hnalo snad celé vojsko doprovázené všemi žoldáky, co jen tenhle svět stvořil. A co jsme dělali my? S totálně sjetou princeznou jsme si přišli zašpásovat se skřítkem.

„Pozor na jazyk. Nejsem žádný skřet. Jsem skřítek a to je veliký rozdíl, mladá dámo," vypískl tvoreček a vycenil na mě svoje pidi zoubečky.

„Žádný rozdíl v tom není, protože taky neumíš kouzlit," zavrčela jsem a hodila po Garethovi prvním kamenem, který mi přišel pod ruku. Neměli jsme kam utéct. Tohle bylo snad to nejhůře strategicky postavené místo, kde jsme se mohli schovat. Nejspíš z nás udělají krvavou kaši a to ještě v tom lepším případě. Před námi se rozprostíralo širokánské jezero, přes které se nedalo dostat. Za zády jsme měli nasrané obyvatele Myrnu. A vedle postával skřítek s naditým vakem.