„Anais Haraldová, dvacet sem let. Žena trpí paranoidní psychózou i bludy. V mládí problémy se socializací, vymýšlela si imaginární přátele i neexistující světy, rodiče ale odmítali docházet k psychiatrovi a její stav léčit. V devatenácti letech měla autonehodu, žádné vážné následky. Pocity úzkosti ale vyústily v to, že si pacientka vsugerovala, že ochrnula a jako nemohoucí strávila v posteli následujících osm let. Rodiče i pacientka odmítali jakoukoli léčbu psychického rázu, stále hledali fyzické řešení jejího neexistujícího problému. Vše nakonec vyústilo úmrtím obou rodičů. Pacientka je oba zabila v psychickém afektu. Tento incident bohužel nebyl jediný. Pacientka již jednou zaútočila na svou sestru Vaci, když jí bylo patnáct let. Ta po tomto útoku odešla bydlet ke své babičce, dodnes ale trpí trvalými následky."

Monotónní hlas utichne, desky od zdravotní dokumentace se zaklapnou. Do očí mi zasvítí prudké, žluté světlo. Chci se ho zbavit, ale nemůžu pohnout rukama ani nohama. Vězní je pevné popruhy připoutané k posteli.

„Je to děsivý příběh, pane primáři. Uvědomuje si vůbec, co udělala?" Hlas prodchnutý dávkou soucitu i lítosti.

„Když je zrovna příčetná? Pak ano. Většinu času ale vůbec nevnímá realitu."

„Kdyby ji rodiče nechali léčit, mohli by být ještě naživu?"

„Nedokážu říci, sestro. Ale je marné nad tím jakkoli polemizovat."

Kroky vycházející z místnosti pomalu utichají následovány zavřením dveří. Otáčím hlavu na stranu, abych ulevila ztuhlému krku. Vedle postele, na nočním stolku, stojí malé zrcátko. Zahledím se na svůj odraz a pohled mi oplácí krásná žena s havraními vlasy a očima barvy onyxu.

***

„Anais?" Za mřížemi mojí cely se objevil Garethův obličej, který neskrýval obavy.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se udiveně.

„Jdu tě přeci zachránit. Sas hlídkuje dole a víš jaká je, když musí čekat," usmál se na mě a vrazil šperhák do zámku. Tělem se mi rozlil hřejivý pocit něčeho, co jsem neuměla pojmenovat. Dívala jsem se na jeho hbité ruce, jak rychle pracují, otevírají dveře a následně mě svírají v náručí.

„Tak pojď. Musíme odsud vypadnout," propletl své prsty s mými a vyvedl mě na chodbu vězení, kde na nás čekalo několik dozorců.