Ahoj, zlato ;* Tak zněla zpráva od dívky, která mne dostala do spárů těch tří, od holky, která ve mne probudila city a poté mne zradila. Dlouho jsem zírala do zářícího displeje mého telefonu, než jsem se konečně odhodlala jí odepsat ,,Co chceš?" poslala jsem jí jednoduchou zprávu, byla jsem naštvaná, ale stále jsem cítila zvědavost a ta mne nutila odepsat a i možná nějaký jiný pocit. ,,Omlouvám se za to co se stalo, ale ti kluci by mne jinak zmlátili a já měla strach" zněla její další zpráva, která mne dostala do blbé nálady ještě více, protože jedna moje část, jí chtěla odpustit a ta druhá ji poslat do určitých míst za to co mi provedla. ,,Tak proč jsi to někomu neřekla, víš co jsem zažívala?!" Odeslala jsem zprávu a začala být opravdu velmi naštvaná ,,Vím a opravdu moc se omlouvám a věř, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit, ale měla jsem opravdu veliký strach" v tu chvíli ze mne veškerý vztek opadl.

Aryin PoW

Jakmile jsem se dostala domů, šla jsem okamžitě do pokoje a do mé vlastní koupelny. Nastavila jsem si ledovou vodu a umyla se s mým pánským sprchovým gelem. Poté co jsem se vymotala ze sprchy jsem si zkontrolovala ránu na boku a opět ji vyčistila a zavázala. Švihla jsem s sebou do postele, popadla mobil, ale nevěděla jsem co vůbec chci dělat, napadlo mne, že bych napsala Saskii, ale upřímně, nechtěla jsem ji po tom co se stalo ještě více vyrušovat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si vzala svojí oblíbenou knihu a začala si číst. Po asi hodině a půl, jsem ji odložila a vzala si kytaru na které jsem si začala brnkat písničky co mi přišly na mysl. Ovšem bylo těžké hrát a soustředit se jen na tu danou písničku. Okamžitě mi na mysli vytanuly vzpomínky na to jak jsem jezdívala na soutěže a na to jak jsme po té jedné osudné nabourali.

Flashback

Koukám se z okna a přemýšlím jestli to zvládnu, stále mám pochmurnou náladu, protože si bratr nevzal volno a nejede s námi. Jsem na něj naštvaná, slíbil, že tam bude. Sledovala jsem nekonečně ubíhající krajinu, za hodinu tam už budeme a já budu hrát. Jsem nervózní z toho, že zapomenu text nebo si popletu akordy, koukla jsem na své prsty, které se mírně třásly. Je to celostátní soutěž v hraní na kytaru a zpěvu, navíc každý si musí napsat a složit vlastní písničku. Bude tam jistě spoustu lidí kteří jsou jistě skvělí. Ale já toužím po tom to vyhrát ,,Copak Ar? Jsi nervózní?" otočila se na mne moje matka ,,Trošku ano" usmála jsem se a koukla se do jejích očí, které byly jako ty mé. Po té co jsme dorazili na plac, jsem se šla upravit a připravit, zatímco rodiče šli do publika na jejich rezervované místa, ladila jsem si elektrickou kytaru. Poté jsem se ohlížela po své konkurenci, ze závodů v judu, jsem již od mala chápala, že nemohu soudit člověka jen podle toho jak vypadá, ale kvůli nervozitě jsem už teď viděla lidi co mne zaručeně porazí. Zabrněl mi mobil v kapse, když jsem jej otevřela, tak mi do očí vyskočila sms zpráva od mého bratra ,,Hodně štěstí, Ar. Zvládneš to" sama pro sebe jsem se ušklíbla a odepsala mu, že děkuji. Zvedla jsem se, šla k zrcadlu, upravila si linky pod očima, vlasy a oblečení. Za půl hodiny nás začnou volat, tak jsem si došla do bufetu pro čistou vodu a různě v zákulisí stepovala, dívala jsem se i po ostatních, kteří nevypadali o moc klidněji, tedy až na pár výjimek. Když tu najednou, přišli pořadatelé, protože to za chvilku mělo započít. Z třiceti lidí jsem byla 20. v pořadí. Už jsem musela akorát počkat jeden výstup. Holčina se vracela rudá a velmi zpocená. Naposledy jsem se napila a po zaznění mého jména jsem vyrazila. Předstoupila jsem před tu masu lidí a zkameněla. Na chvilku jsem nevěděla co dělat, když tu jsem uviděla rodiče se zvednutými prsty nahoru. Uchopila jsem kytaru za krk, nahmátla struny a začala hrát první akordy. Trochu jsem  zklidnila, naklonila jsem se k mikrofonu a začala zpívat slova písničky, kterou jsem napsala kvůli odreagovaní se a kvůli mým spolužákům, kteří mi to nedělají moc jednoduché. Ve chvílích kdy jsem pouze hrála, jsem skákala po pódiu, házela hlavou či se zakláněla skoro až do mostu. Jakmile jsem dohrála, jsem se odebrala do klidu vzadu a snažila se vydýchat z nervozity, která mne opět pohltila a tlačila na hrudi, jako by mi tam někdo položil betonový kvádr. Po posledním výstupu jsme ještě patnáct minut čekali na to jak porota rozhodne. Někteří si byli svojí výhrou velmi jistí, protože si mysleli, že jsou nejlepší, ale opak byl pravdou sama jsem slyšela lepší výstupy od těch, kteří jsou nervní stejně jako jsem já, ne-li více. Uvažovala jsem kdo se jak umístí, když v tom konečně zazněl hlas moderátora ,,Všichni soutěžící se dostaví na pódium" rychle jsem vstala přesouvala se s ostatními ,,Bylo to velmi těžké vybrat jen tři z vás, jen tři nejlepší, protože jste byli všichni skvělí a vážíme si toho, že jste se zapojili do této soutěže" podupávala jsem si nohou a koukla na všechny tváře v obecenstvu ztuhlé očekáváním ,,Začneme od třetího místa" usmál se ten muž ,,A to získává Jaynna Reed s písničkou Smile, prosím předstup" dívka tedy předstoupila a dostala diplom, malou sošku kytary na podstavci a kytici. Už tam zůstala takto před námi ,,Druhé místo, bylo těžké určit, protože to bylo opravdu jen o bod a to získává slečna Nina Trix a písnička Faith" celé obecenstvo ji burácivě zatleskalo, zatímco já sklonila hlavu, protože už nebyla žádná možnost, že bych se umístila ,,A první místo získává Arya Stark a písnička Wolf in sheep's clothing" prudce jsem zvedla hlavu a s nechápajícím výrazem jsem předstoupila. Místo toho abych dostala kytici jsem dostala zcela novou černo rudou elektrickou kytaru, sošku s mým jménem na podstavci a diplom, skoro jsem to neunesla. Usmívala jsem se štěstím na všechny. Po tom co jsme skončili, jsem s rodiči nasedla do auta a jeli jsme domů. Byla jsem šťastná neustále jsem si prohlížela diplom a pohár ,,Jsme na tebe velmi pyšní Ary, překonala jsi se" otočil se na mne otec od volantu společně s mamkou, oba se usmívali, když v tom mi zasvítilo něco do očí ,,Tati!" zakřičela jsem a pokusila se strhnout auto ze silnice. Nezdařilo se ucítila jsem prudký náraz a bolest v mé levé noze, ruce a vůbec po celém těle. Zřejmě jsem ztratila na chvilku vědomí, ale jakmile jsem jej znovu nabrala zpět, tak mne málem ochromila bolest, přes krev jsem neviděla na levé oko a skrze bolest v koleni jsem jen tak tak stála. Koukla jsem se na své paže a strnula hrůzou z toho jak mé paže vypadaly. Byly v nich zabodány střepy, stejně jako v nohou, bolest pocházející ze zad byla neúnosná, stejně jako bolest v koleni, přesto jedna bolest ty ostatní převyšovala. A to konkrétně bolest ze ztráty, ohlédla jsem se zdravým okem po mých rodičích, okamžitě jsem se k nim vydala, tedy spíše dokulhala. Pokoušela jsem se vytáhnout rodiče z auta. Začala jsem otcem, protože to bylo jednodušší, ten mne ale zastavil ,,Vytáhni mamku" řekl mi chraplavým a skomírajícím hlasem. Vypadalo to děsivě, všude byla krev a roztříštěné sklo, navíc byl zde cítit benzín, šla, tedy kulhala jsem za tělem mé matky které bezvládně leželo. Prosím, prosím ať není pozdě prosím, volala jsem v mysli všechny známé i neznámé bohy aby pomohli. Dotáhla jsem stěží matku dál od auta a zpět se belhala k otci, táhla jsem jej k mamce, když jsem vysílená spadla k jejich nohám. Předtím než jsem odplula do té klidné a bezbolestné temnoty jsem slyšela jak houkají sirény. 

End of flashback

Když jsem se vzpamatovala z této mé silné a velmi bodavé vzpomínky, ucítila jsem jak mi padají slané krůpěje z mých očí na mé tváře, dotkla jsem se své jizvy táhnoucí se mi přes oko. Měla jsem štěstí, že střep sice rozřízl víčko, ale minul mé oko jako takové. Koukla jsem se na hodinky a málem se zhrozila kolik bylo. I když bylo pozdě cítila jsem v sobě příliš energie, kterou jsem potřebovala dostat z těla ven. Hodila jsem na sebe sportovní tričko stejně jako kraťasy a po schodech jsem šla nahoru do tělocvičny. Šla jsem k dřevěnému panákovi s otáčivými rameny, vzala jsem si svůj oblíbený jedenapůlruční meč ze sideritové oceli, který se dědil v naší rodině po generace. Zajímalo mne vždy kde, jak a za jakých okolností mí předci sehnali meteoritickou rudu. Ostří bylo černé, prakticky jako celý meč. Záštita byla vykována do podoby stáčejících se hadů a rukojeť, kterou jsem musela zrekonstruovat, byla obtočena rejnočí kůží a hruška meče na správné vyvážení byla opět z té jedinečné oceli, jen v ní byla vyražena vlčí hlava. I když byl meč starý kdo ví jak dlouho, tak ta staletí na něm prakticky nebyly znát. Přešla jsem k panáku a provedla první výpad, panák automaticky začal točit dřevěnými pažemi, které jsem odrážela, dělala jsem piruety, úskoky a jiné mnou vymyšlené kombinace. Proto mne žádný z protivníků nedokázal porazit, byla jsem nepředvídatelná. Poté co jsem skončila byla půlnoc a já se šla opět osprchovat a konečně zalehla do postele. Ráno jsem se probudila se špatným pocitem, s pocitem, že se asi něco podělá. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a  viděla moje krví podlité oči. Potom co jsem provedla svoji ranní rutinu a oblékla se, jsem nasedla do auta a jela směrem ke škole. Spadla jsem do židle a rozhlédla jsem se po třídě, trochu jsem se zarazila při pohledu na to jak se baví Saskia s nějakou dívkou, byla tmavovlasá a hubená, více jsem nestihla zaregistrovat, protože si vedle mne někdo sedl. Vzpomínáte jak jsem jednou zmínila Jakoba? Tak to on se vedle mne posadil. V očích mu hrály plamínky ,,Ahoj, Aryo"  natáhl ke mně ruku na pozdrav ,,Ahoj, potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho na přímo, ne však nevrle ,,Ne, jen ti chci za skoro celou třídu a vlastně školu poděkovat, že ses jich zbavila" chvilku jsem nechápala a pak mi to scvaklo, ten včerejšek, to čemu jsem jen tak tak zabránila ,,Ale to nic nebylo, nemohu jen tak přihlížet šikaně" opět jsem se koukla na Saskii ,,Líbí se ti, že?" optal se mne najednou s úsměvem Jakob...