Aryin PoW

Objala jsem se strýcem, ale jakmile jsem se odtáhla, všimla jsem si, že Raven a ani Jessie, se netváří nijak radostně, nebo prostě, tak jak by člověk vnímal vtip. Ani se nedívaly uraženě, spíše vystrašeně. Lehce jsem se zamračila, ale rychle jsem ten výraz nahradila za úsměv. ,,Omluvte mne dámy, strýčku. Chci si osamotě promluvit se svojí sestřenkou." popadla jsem jí lehce za rameno a rozešla se s ní ke stolu u zdi s občerstvením. ,,Raven, co to má znamenat, co se to do prdele děje?" zeptala jsem se jí tvrdě a nechala svůj hlas zhrubnout. ,,Nevím na co narážíš" pokrčila klidně rameny. Ale v jejích očích jsem viděla strach. Možná dokáže lhát ostatním, mně ale ne. ,,Raven, zasraná Morningstar, co jsi jí slíbila nebo udělala, že s tebou šla. Viděla jsem jak reagovala ona i ty. Nevypadáte jako pár, nereagujete na sebe." nahnula jsem se k jejímu obličeji. Ucouvla a obličej se jí stáhl do ustaraného úšklebku. Zvedla ruce aby mne odstrčila kousek od sebe. ,,No, dobře. Je to moje spolužačka, kterou jsem do toho donutila" povzdechla si a uhnula před mým pohledem. ,,Jak?" založila jsem si ruce na hrudi a zamračila se. ,,Nejednou jsem ji postrašila fyzickou silou a-" v tu ránu jsem jí chytila za límeček košile ,,Děláš si prdel ze mne?" jen tak tak jsem se držela, abych ji nevrazila. ,,Nech mne to vysvětlit!" vykvikla a snažila se ode mne nějak dostat. Když jsem uviděla jak se bojí, zarazila jsem se. Nejsem monstrum, řekla jsem si v duchu a pustila ji. Pustila jsem ji a dala jí tak prostor se vydýchat aby mohla co nejdříve začít vysvětlovat. ,,A pak, že já mám děsivé oči, nebo že jsem jako příšera, když  se naštvu" zamrmlala, chtěla jsem se pousmát, ale tato situace mi to nedovolovala. ,,Hele, jsem sama, od smrti matky jsem furt byla sama. Otec mi to dává za vinu. A asi ani nežiji zrovna spořádaným životem." pozastavila se, pohlédla na mne a já uviděla její bolest v očích, kterou podtrhávaly její kruhy pod očima. ,,Jsem sama, Aryo a ona má přátelé, má úžasnou rodinu a dovolovala si stýskat jak je její život těžký" řekla to zoufale. Opravdu zoufale, v očích se jí zablýskl smutek a začala si pohrávat s náramkem na zápěstí, který už od pohledu byl nekvalitní. ,,Raven, ale s takovýmto životem se neuspokojíš. Takhle nikdy nenajdeš to po čem tvé srdce skutečně touží. Jsi dobrý člověk, ale sešla jsi. Chápu, že tě to rozzlobilo a rozesmutnilo, ale upřímně dělá ti radost, že trpí?" vím, že zním jako nějaký rodič, ale musela jsem to říct. Je to moje sestřenka, jedna z mála lidí, které uznávám a nechci aby zabloudila na špatnou stranu. Protože ona není špatná, já to vím, nese v srdci bolest stejně jako já a John, ale my dva máme aspoň jeden druhého. On byl schopen držet sebe a poté i mne, to on mne vytáhl zpět. ,,Ne, nedělá" přerušila můj tok myšlenek tichým hlasem. Jemně jsem se pousmála, poplácala ji po rameni a rozešla se směrem k Jessie a ke Kii. ,,Dámy" kývla jsem hlavou a nasadila úsměv. ,,Jessie mohu si s tebou promluvit?" periferně jsem viděla jak Kia stiskla rty do úzké linie a v očích se jí zablýsklo nebezpečné světlo. Objala jsem ji rukou kolem boku a políbila jí na čelo. ,,Ničeho se neboj, zlato. Pak se budu věnovat už jen tobě" šeptla jsem ji ještě do ucha než jsem přešla k zrzce. Když jsem se na ní podívala znovu, musela jsem uznat, že ty dlouhé šaty jí dokonale padly. ,,Mohu si s tebou promluvit o samotě?" Optala jsem se, zatímco jsem jí hleděla do zelenkavých očí, byla ze mne ve stresu a křečovitě svírala své zápěstí. Pousmála jsem se na ní ,,Nemáš se čeho bát, ano? Chci si pouze promluvit" nejistě kývla hlavou a společně se mnou se vydala na chodbu, která vedla zpět k recepci. Opřela jsem se zezadu nohou o zeď, dívala jsem se na ní a naklonila hlavu na pravou stranu. ,,Jakpak se ti tady zatím líbí, Jessie?" pousmála jsem se nad tím jak se zarazila, asi čekala ledasco, ale toto ne. ,,Je to  tu divné, všechny ty křečovité úsměvy, podání rukou a pak ty, skoro až, hrůzné pohledy" povzdychla si, asi nemá ráda přílišnou pozornost. Ale není slepá, všimla si té falše. ,,Takové už to tady je. Babička měla hodně sourozenců a to vytvořilo mnoho větví. Nyní se každý, s každým srovnává." odmlčela jsem se, natáhla své paže, až mi zapraštělo v loktech. Nad jejím bolestivým výrazem, po tom zvuku jsem se zasmála. ,,Promiň" dodala jsem. Pozorovala jsem jak se ošívá a neustále se rozhlíží. ,,Buď ráda, že tu jsi s Raven" touto větou jsem na sebe strhla její veškerou pozornost. V očích jsem jí viděla ty otazníky, které po mne vyžadovaly, ať začnu vysvětlovat. ,,I když si o mé sestřenici můžeš myslet cokoliv, nenechává útočit, byť jen slovy na své známé. A kdyby někdo měl s něčím problém, pustí se do něj. Ona není zlá, je jen zlámaná" poslední větu jsem řekla tiše, jen tak aby mne slyšela. ,,Jak to víš?" štěkla, její výraz se změnil, teď nevypadala jako slabá oběť, vypadala pobuřeně, přesto jsem viděla v jejím pohledu něco navíc. Tím mi ukázala, že není žádná chudinka jak to říkala Raven, ale spíše je osobou co se bojí projevit. V čemkoliv, proto dává ty věci na sociální sítě, upustí tak, alespoň nějakou páru. Ona se musí asi opravdu cítit sama. ,,Zemřela jí matka, otec se k ní nechová jak by otec měl. A rodinná situace, jak vidíš, je odporná." zvedla jsem hlavu, pohlédla jí do očí, ať vidí, že to myslím vážně. Neucukla, sice mé fialkové oči musely vypadat děsivě, nebo ne moc přátelsky, ale hleděla do nich dál s odhodláním. ,,Je osamocená, vše dusí v sobě a stále nedokáže najít tu správnou cestu. Pomož ji se dostat zpět." zkřivila tvář do šklebu ,,Co z toho budu mít? Je nepředvídatelná, jak se na ní může kdokoliv spolehnout?" zamručela, krčila obočí a odfrkla si. ,,Poznáš jemnou a skvělou osobu se zlatým srdcem. Obětovala by se za své blízké, problém je, že nikdo ji nedal šanci a nepodal jí nápomocnou ruku. Neodsoudila jsi ji náhodou i ty, bez toho aniž bys ji poznala?" smutně jsem se usmála, protože s Rae jsme si podobné asi více než bych si byla ochotna přiznat. Podle toho jak sklopila pohled k zemi, jsem měla zřejmě pravdu. ,,Ve škole byla povýšená a odporná-" začala tiše, avšak v hlase jsem cítila jedno velké ale. A měla jsem pravdu ,,-Ale když mne pozvala do kavárny kvůli té nabídce, chovala se galantně, jako někdo jiný. Pak byla tak ochotná, že kvůli mně schytala rány. Nejen fyzické, bránila mne jako hrdá a nádherná lvice." poslední slovo zašeptala, její pihatý obličej se začervenal a ukazováčkem se lehce poškrábala na líci. ,,Dej jí šanci. I kdyby tě odháněla buď tu pro ni. Ona se potom samotná ozve, získej si její důvěru a uvidíš sama, že neprohloupíš." mrkla jsem na ní. Nohou jsem se odpíchla od zdi, otevřela dveře do sálu. Sestřenice doposud stála u stolu s pitím, tak jak jsem ji nechala, z dálky jsem postřehla jen to, že si upravila, mnou, pokrčený límec. Došla jsem k Saskii, která se bavila s mojí babičkou, která byla ke mně otočená zády. Neupozorňovala jsem na sebe a tiše poslouchala. ,,Děkuji, že jste přišla. Dělá mi radost vidět, že je moje vnučka šťastná" chytila jí za ruku. Usmála jsem se, vypadá to, že babička mne jako jedna z mála opravdu ráda vidí. ,,Můj manžel je tvrdohlavý neměl rád Aryinu matku, kvůli její sebejistotě a fialovým očím. Asi si nikdy nepřiznal, že jej trochu děsila. On zastává ten názor, že žena má být doma a muž pracovat" povzdechla si, stiskla jsem zuby k sobě. Takže jediný důvod je tohle?! položila jsem babičce ruku na rameno. ,,Jsem ráda, že spolu vycházíte" usmála jsem se na ně. ,,Aryo, tvá přítelkyně je velmi bystrá a vtipná. Jsem ráda, že jsem ji mohla poznat" rozšířila svůj úsměv. ,,Jsem ráda, že ti to nevadí babi" jemně jsem uchopila Saskii kolem boku ,,Proč by mělo? Důležité je to jaký člověk je, na ničem jiném mi nezáleží" zvedla jsem jedno obočí ,,Tak proč jsi s ním?" zamručela jsem a poohlédla se po mém dědovi. ,,Ary, on není uvnitř špatný člověk" řekla smířlivě a spustila ruce k bokům. ,,Tak proč nám nepomohl?! Žádali jsme celou rodinu, nikdo nám nepomohl. Málem jsme skončili pod mostem, málem jsem ze zoufalosti umřela. Bratr na sebe vzal tolik, že ho to skoro zlomilo. Tak proč?! Rodina má být do prdele základ společnosti. Ale ne jeho to nezajímalo, nezajímala jej ani smrt jeho vlastního syna" zvýšila jsem na ní hlas, teprve až jsem si všimla toho jak jsem ji nejspíše zranila, jsem si uvědomila, jak ji to muselo zasáhnout. Potupně jsem sklonila hlavu ,,Promiň, nechtěla jsem křičet" zamumlala jsem omluvu, když v tom mne pevně chytila za paži, pohlédla jsem jí do obličeje, přivřela oči a smutně se usmála ,,Alespoň jste se postavili na vlastní nohy, posílilo vás to" zkusila to, zkusila, ale to mi opravdu nepomohlo. ,,Ne. Nás to zlomilo. Zranilo nás jak se nás rodina zbavila jako kusu slabého článku. Krkavci nejsme a nikdy jsme nebyli, děda se snažil mezi vás zapadnout, popřel vlastní rodinu, kdežto my ne. My s bratrem jsme vlci, které jejich smečka nechala zemřít." sotva jsem to dořekla, od pódia se ozval, mikrofonem zesílený, hlas onoho děda o kterém jsme mluvily. ,,Vítám naši ztracenou větev Starků a jsem rád, že zde přivítám Aryu, která nám zahraje a zapěje." usmál se na všechny přítomné, někteří začali tleskat a jiní se otáčeli různými směry, aby asi zjistili kdo a kde jsem. Pohladila jsem naposledy Saskii po boku, pohlédla na babičku. A rozešla se oním směrem. Rozepnula jsem si sako, vystoupila na vyvýšené pódium, sundala si ten kus oblečení, rozepnula si rukávy košile a vyhrnula je nahoru. Nechala jsem všechny aby viděli na mé stříbřité jizvy. Nyní jsem se už nebála, nechala jsem je civět na důkaz toho, že jsem přežila, že já ani bratr, nejsme slaboši, že jsme z nich ti nejsilnější. Vzala jsem si akustickou kytaru do ruky, zkusila jestli je naladěná a pohlédla na všechny lidi v sále, kteří na mne nezakrytě zírali, když se najednou ozval pískot ,,Jeď Ary!" křikl můj bratr a začal tleskat, z druhé strany se ozval další ,,Yeah, Stark. Ukaž jim!" hlas mé sestřenice byl nezaměnitelný, obzvláště když křičela. Usmála jsem se, pohlédla na kytaru, kterou jsem pevně držela a začala pomalu vybrnkávat. ,,Jsi skvělá, zlato" křik mé přítelkyně mne podpořil nejvíce co mohl a poté se ozval hlas i mé babičky. ,,Jsem na tebe pyšná, Ary" v tom konečně sál utichl. Postavila jsem se k mikrofónu, nadechla se a začala zpívat. Začala jsem zpívat písničku, kterou jsem nenáviděla a milovala zároveň. Písničku po jejíž zazpívání mi zemřeli rodiče. 

,,Beware, Beware, be skeptical-" 

Když jsem hrála, uviděla jsem v davu svého strýce jak s úsměvem kývá hlavou do rytmu písničky, bratra jak tancuje, poblíž Saskie, babičku jak se usmívá na mne a dědu jak stojí, nic nedělá, jen poslouchá. Ostatní z rodiny mi byli ukradení, protože se s nimi ani pořádně neznám, ale užívali si tu píseň. Asi jim nedošlo, že jsem si ji vybrala schválně.

Když jsem zpívala tu písničku, nemohla jsem se ubránit silným emocím, vzpomínala jsem na to jak moji rodiče seděli na místech v davu. Jak se během této písničky usmívali, jak mne podporovali před začátkem a také jak se na mne tvářili těsně před nárazem. Spouštěly se mi slzy z očí, z toho jak byly ty emoce silné, z toho jak moc mne to tehdy bolelo. Teprve tehdy jsem zjistila jak je život krutý, jakou dokáže být děvkou. 

Dohrála jsem poslední tóny a sálem se ozval potlesk, všichni se na mne dívali a většinou se usmívali. Uložila jsem kytaru zpět do stojanu, shrnula si rukávy a hodila na sebe zpátky sako. Jen jsem jej nezapínala. ,,Byla jsi skvělá" ozval se vedle mne bratr, když jsem slezla z pódia. V tu ránu se ke mně přiřítila i Kia, Rae a Jessica. ,,Wau" řekla krátce moje sestřenice a kývla uznale hlavou. Kia mne prudce objala a hladila po zádech. Protože nebudu lhát, potřebovala jsem to. ,,To bylo něco" usmála se na mne, dnes snad poprvé, opravdovým úsměvem, Jessie. ,,Děkuji vám" poškrábala jsem se zezadu na krku. Bylo strašně zvláštní poslouchat chválu na tuto píseň. 

Tak jsem zde zase s další kapitolou a jelikož vám chci poděkovat za ta přečtení, tak chci udělat Q&A budu odpovídat na otázky pro postavy, mně atd, pokud tedy nebudou otázky zasahovat do děje knihy. Nechci spoilovat :D
Pište dolů do komentářů