Nemohu uvěřit, že mi překazil polibek se Saskií, který teď vypadala strašně zmateně, hleděla střídavě na mne a na bratra. ,,Co se děje děvčata?" zeptal se nechápavě bratr. ,,Nic, Kia mi dala ochutnat ty sušenky a byly vynikající" zalhala jsem bleskově. Dívka vedle se na mne dívala a otevírala a zavírala pusu, jakoby něco chtěla dodat, ale neví co. Dále už beze slova jsem opustila místnost. Když jsem se dostala do bezpečí mé místnosti, uvědomila jsem si najednou co mne to popadlo. Srdce mi snad přestalo bít, žaludek se mi stáhl a dech zadrhl. ,,Блять, блять, блять" (blyať= do prdele/kurva) ,,Kurva, jak jsem si to mohla  dovolit, to snad není pravda. Co jsem si do prdele myslela?" Pochodovala jsem po pokoji jako nervózní tygr, držela jsem se za hlavu a nadávala jsem si do všeho možného i nemožného. Vylezla jsem po žebříku nahoru. Svěsila si boxovací pytel a začala do něj bušit. Paže a klouby mne po nějaké době začaly bolet, ovšem nepřestávala jsem. Dokud mi z modrých kloubů nezačala téct krev. Po čele mi steklo pár kapek potu a jelikož se moc nepotím, tak už i to o něčem vypovídá. Jakmile jsem uznala ta vhodné, že mám klouby už  tak dost dorasené, vzala jsem si švihadlo a počala skákat přes něj. Se cvičením jsem skončila nějak po půlnoci. Sice jsem byla unavená, ale po tom co se stalo, nemohla jsem jen tak spát. Nedokázala jsem to. Šla jsem svlažit tělo sprchou, svléknutá jsem si sedla do vany  a v ní se začala omývat, jednak horká voda je dobrá na zklidnění a snad také spláchne to co to cvičení nedokázalo, ovšem zase bezvýsledně. Zase jsem začala cítit tu hlodavou černou díru v hrudníku. Nezmohla jsem se na nic, sedla jsem si na zem, opřela se o chladnou zeď  a koukala do futer od dveří. Sice neprotestovala, ale vím, že to nebylo správně. Že jsem se nezachovala dobře, že jsem to zkrátka posrala. Hlasitě jsem vydechla, zvedla se a z šuplete pod stolem jsem si vzala krabičku s doutníky, vyšla na balkón a začala je pokuřovat. Sledovala měsíc na obloze, který skoro nebyl vidět, protože jej balily mraky ze kterých se snášela chladná a bílá peřina. Chlad jež obalil mé paže, jakoby obalil i moji duši. Proháněla se mi po ní vánice a věděla jsem, že já a ani nikdo jiný to nenapraví, tedy krom té jedné osoby. Teprve, až když mi tuhly svaly, jsem se rozhodla odejít. V pokoji bylo sice velmi příjemné teplo, ale nezměnilo to stav mojí duše. Cítila jsem se mrtvá, doopravdy mrtvá. Lehla jsem si do postele a snažila se aspoň nějak usnout. Nestalo se tak a já jsem do školy šla naprosto nevyspaná. Saskie nešla, nemohla jsem jí to vyčítat, jediné komu jsem to mohla vyčítat, jsem byla já sama. Bratr byl v práci, takže jsem nemusela ani řešit výmluvu. 

Ve škole se ni nedělo, všichni žvanili o tom jaké budou jejich Vánoce s rodinou a já jediná skleslá jsem seděla v lavici a čmárala si do bloku, avšak Jakob si všiml mého výrazu ,,Co se děje Ar?" nemohla jsem mu odpovědět, nedokázala jsem to. ,,Noták, budeš doma s rodinou a na chvilku opadne ten stres ze školy." Vím, že se mne snažil povzbudit, ale tímto moji náladu zahrabal ještě více pod zem. ,,Jakobe, tomu bys opravdu nerozuměl" povzdychla jsem si. Zarazil se ,,To není kvůli Saskii, Kaylee a Chris?" musela jsem zvednout koutky do slabého úsměvu. ,,Není, toto je osobnější, promiň" dívala jsem se mu omluvně do očí. ,,Ne, v pohodě, chápu to. Tak hlavně se aspoň pokus relaxovat" mrkl na mne pravým okem. Dále jsem čmárala do bloku a pomalu zjišťovala co ta kresba má znázorňovat. Byla to postava s lahví alkoholu v rukou, kterou pomalu pohlcoval stín. Jde vidět, že jsem velmi pozitivně smýšlející osoba, řekla jsem si v duchu. Už jsem se zvedala k odchodu, když jsem viděla Kaylee jak si s někým volá, prošla jsem nepozorovaně, ale i tak jsem uslyšela část rozhovoru ,,Díky, a ano společně - odhalíme" prostředek jsem nepostřehla. Ale co mně to může být jedno. 

Zastavila jsem se v kavárně, byla malá, domácká a malebná, všude byly vyřezávané obrazy a sošky. Nad barovým pultem visel dokonce i velký drak. Uznale jsem pokyvovala hlavou nad zpracováním, protože to bylo opravdu nádherné a ještě více to tady krášlilo atmosféru na kouzelnou říši divů, vůně kávy a zákusků byla jako vůně zázraků. Sedla jsem si do kouta na jednu z židlí u stolu a začala jsem psát do bloku, postupně se mi pod tužkou zobrazovala báseň. Nebylo to přímo o lásce, ale spíše o tom co mne potkalo. Bylo to pro mne uvolnění a význam. Třeba to bude mít váhu pro mne v budoucnu. Blok jsem si vložila do tašky, dopila již studenou kávu, zaplatila a šla. Domů jsem jela asi něco kolem půl hodiny a během cesty jsem si všímala předvánočního shonu všech lidí. Řídili neopatrně a neuvědomovali si co vše mohou způsobit. Když jsem konečně dojela k lesu, kterého jsme i část vlastnili, oddechla jsem si. Ovšem místo toho abych šla domů, jsem šla do dílny. Převlékla se do trička na roztrhání co tam mám a do kožené vesty. Podle mého jsou nejlepší originální dárky a co jiného bude lepší než něco co jsem přímo vyrobila já? Pohlédla jsem na vlka, kterého jsem vyrobila před rokem a získala za něj ocenění v oblasti uměleckého kovářství. Byl v něm strojek, když někdo stiskl jeho ocas, zaklonil hlavu a s tím ocasem začal vrtět. Je to můj mistrovský kousek, ale pro ně vyrobím něco nového. Bratr si libuje v medailonech na krk, takže mu udělám řetízek a na to medailon jeho oblíbeného zvířete, krkavce. Tato zvěř je mi taky blízká, ale ne tolik jako vlci. A pro Saskii nevím co vymyslet. Porozhlížela jsem se všude a zaujal mne jeden výstřižek z novin, který se zde válel, na zadní straně byla útlá, dámská ruka. Třeba prstýnek s Tygřím okem a řetízek na ruku, udeřila mi do mysli tato myšlenka. Teď přišlo něco ještě horšího, sedla jsem si za ponk, vybrala si ze skříňky papír, tužku a snažila se vymyslet nějaké zpracování toho všeho, protože to se řekne něco vyrobit, ale já musím vědět co chci. Po hodině kreslení, škrtání, trhání a vzdychání nad vlastní neschopností, jsem konečně vytvořila návrhy toho všeho. Bratrův krkavec bude mít oči z Českého granátu, řetízek bude klasický, nic složitého, protože už jen ta titěrná práce s tvořením malinkých oček na šídlu, je k zbláznění. Kiin prsten bude spirálovitý a kotvičky, které budou držet ten malinký kamínek, budou stylizovány do listů vavřínu. Zatímco řetízek na ruku, bude plochý, ale vnější hrany budou okuty zlatem. 

Zvedla jsem se od stolu, vzala sádru a začala dělat formu na krkavce. Dala jsem si obzvlášť záležet na detailech peří. Poté jsem rozžhavila výheň a počala zpracovávat stříbro. Budu jej muset znovu doobjednat, protože mi pomalu začíná docházet. Pomyslela jsem si a začala dělat ten prstýnek. Dělala jsem jej co nejpečlivěji to šlo, je pro Kiu a doufám, že mi díky němu odpustí. Teprve až teď jsem si uvědomila, že díky té práci na dárcích jsem skoro zapomněla na tyto myšlenky. Raději jsem opět se zabrala do práce, prstýnek jsem konečně dodělala a vykalila jej, poté pouze vložím ten kamínek. Forma na bratrův přívěšek uschla a já ji mohla použít. Roztavila jsem několik gramů stříbra a vlila jej do formy. Než to vychladne budu moct začít dělat plochý řetízek.

Když jsem z dílny vyšla byla tma, nevěděla jsem kolik bylo hodin, jediné co mne zajímalo bylo to, že mám dárky z krku a hotové. Doploužila jsem se do svého pokoje, svlékla se, vzala si kraťasy, tričko a šla do koupelny. Když na mne tryskala horká voda, začala na mne dopadat únava. Skočila jsem do své postele, skoro jsem už usnula, dokud jsem neuslyšela jak mi něco škrábe na dveře. S mručením jsem vstala a dveře otevřela, pohlédla jsem dolů a uviděla smutné oči Aeriona. Vzala jsem jej do náruče a položila jej k sobě do postele, oba dva jsme se schoulili na své části postele. Začala jsem klidně oddechovat, probudila jsem se, ale když vlček vstal a schoulil se mi na nohou. 

Ráno bylo krušnější než obvykle, zaspala jsem a upřímně moc se mi nikam nechtělo. Rozhodla jsem se tedy zůstat doma. Ležela jsem v posteli dokud jsem neuslyšela bratrův hlas ,,Tak se opatruj, buď po cestě opatrná" mluvil zřejmě k Saskii. Ona se mi vyhýbá. Cvaklo v mé zpomalené mysli, povzdechla jsem si, sklopila hlavu a hleděla ven. Ocelovou oblohu nic neprosvětlovalo, slunce bylo tak zahlceno temnými oblaky, že nebyly vidět jediné paprsky. Aerion mi složil hlavu do klína v prosbě o pozornost v podobě drbání. Kdyby uměl mluvit co by mi asi tak řekl? ozvala se mi myšlenka v mé hlavě. I tak, i když se mi sraly věci pod rukami, tak jsem se usmála díky tomuto stvoření. Když jsem slyšela jak Saskia bouchla dveřmi, vydala jsem se do kuchyně. Bratr tam také nebyl. Vzala jsem si tedy pár kousků štrůdlu, který bratr napekl a vrátila se k sobě do pokoje, vzala si knížku, kterou jsem zde nedávno odložila a počala si číst. 

Saskiin PoW

Nemohla jsem včera do školy, protože by mne vezla a toho já se bojím, takže když dnes hodlala nejít do školy, já před ní utekla, to co se málem stalo- to bylo, tedy to nebylo dobře. Chtěla mne políbit, ale mé srdce stále patří jiné a ona to ví. Srdce se mi, ale vždy z té myšlenky, rozbušilo. Skoro celou noc jsem nespala. Ale vědomí, že bych nejspíše byla celou dobu v domě s ní sama, možná by mne i trochu děsila. Ve škole kam jsem překvapivě došla na čas, si Jakob všiml ihned, že není něco v pořádku a navíc taky, že Arya chybí. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat, protože jsem nevěděla jak a pravděpodobně bych se mu zhroutila na rameno. Ani by to nepochopil, Arya je přece kamarádka ona není člověk na vztah.