Pozorovala jsem tu hubenou postavu jak schází ze schodů. Jejich matka si zajisté musela všimnout jak jsme se obě zasekly. ,,Vy se znáte?" zeptala se Saskiina sestra ,,Chodíme spolu do třídy" řekla jsem tiše. ,,Proč jsi tedy tady?" zeptala se mne, znovu, její matka. Místo mne, ale začala vysvětlovat Lucy, bylo mi zde straně zvláštně. Proč mne osud vždy dovede zpět ke Kii? ,,Takže mne tady Arya poté dovedla až sem" ukončila svůj monolog. Podívala jsem se na paní Walczikovou, která se stále na mne zkoumavě dívala ,,Takže to začíná být tradice? Zachraňovat ženy z naší rodiny před úchyly?" zeptala se s z úšklebkem Saskie. Zamručela jsem na kladnou odpověď ,,No už půjdu" řekla jsem spěšně ,,Na shledanou. Ahoj Kio, Lucy" otočila jsem se, ale někdo mne ještě chytil za paži ,,Díky, že jsi mi pomohla" usmívala se a podávala mi moji bundu. V tom mi došlo proč si mne Saskie a její matka tak prohlížely. Moje zjizvené paže nebyly nijak zakryty. ,,Kurva, kurva, kurva" říkala jsem si vyděšeně pro sebe

Po hodinové cestě domů, jsem práskla dveřmi, doplazila se do pokoje, vysvlékla jsem se a šla do sprchy. Po ní jsem sebou praštila do postele, objala pevně svůj polštář. Snažila jsem se usnout, snažila a zrovna moc mi to nešlo. Proč mne osud zase navádí k ní? Proč mám dál trpět? Trpím už jen svým životem, protože jsem o něj připravila svoje rodiče. Myšlenky mi ubíhaly tím směrem a já si už ani nevšimla, že začalo svítat. Sice bych měla jít do školy, ale na to opravdu nemám. Rozhodla jsem se ležet dál, držejíc křečovitě svůj polštář. Zabořila jsem nos do té měkké látky a snažila se aspoň na chvilku usnout. Když jsem už skoro upadala do hlubin snění, vyrušil mne zvuk ode dveří. Raději jsem dělala, že spím abych nemusela řešit co se stalo, se svým bratrem. Bohužel jsem včera si nezamknula jako obvykle, takže si pohodlně otevřel dveře. Sedl si vedle mne a pohladil mne po boku ,,Ar, chápu, že se chceš vypořádávat s věcmi jako obvykle po svém, ale alkohol ani něco jiného není způsob jak se s tím vypořádat. A ty nejsi slaboch aby jsi užívala náhražky života." dál tam seděl a měl položenou ruku na mém boku. Otočila jsem se na něj, smutně jsem se usmála ,,Bratře, chápu, že mi chceš pomoct, ale nevíš jak se cítím, navíc jsem se ani neopila." otočila jsem se zpět. Ještě chvilku tam seděl, poté se zvedl a odešel. Cítila jsem jak na mne sahá únava svými dlouhými prsty. Oddala jsem se spánku, který nastal pouze díky mému vyčerpání.

Probudila jsem se, ale ne sama od sebe. Bratr mi zase klepal na dveře pokoje, rady do života už opravdu nechci poslouchat. Rozrazila jsem dveře ve svém pyžamu, které tvořilo volné tričko a krátké kraťasy. Naštvaně jsem se koukala na osobu přede mnou. Avšak nebyl to můj bratr, hubená a drobná postava, které jsem se právě chtěla vyhnout. Dívala se na mne tak jemným a vřelým pohledem, až jsem myslela, že mne skolí. Nepatrně si odkašlala ,,Ehm, můžu dovnitř?" ten její nejistý hlas mne probudil z transu, když jsem hleděla do jejích zelených očí jako jarní louka. Ustoupila jsem ze dveří a nechala jí projít. Dívala se na moje tělo, konkrétně na paži kde jsem měla svoje tetování, které dosahovalo až k mému loktu. Chtěla jsem na sebe hodit svoji flanelovou košili, ale její ruka mne zarazila ,,Nemusíš se přede mnou schovávat." nechápavě jsem se na ní podívala, ale nechala jsem košili košilí ,,Copak potřebuješ?" vcelku mne to dosti zajímalo a pověsila svojí flanelku zpět na věšák. ,,Nebyla jsi ve škole a ty nejsi člověk co vynechává" ušklíbla jsem se nad její větou ,,Jak vidíš, jsem takový člověk. Chtěla jsem jen spát" ušklíbla jsem se svým křivým úsměvem. Došla jsem k ní blíže, zatímco ona podvědomě couvla a nasadila možná trošku vystrašený výraz. ,,Copak je? Bojíš se mne, protože jsi nyní zjistila, že také nejsem zrovna vzorná?" zeptala jsem se ze srandy a naklonila se nad ní. Šlo vidět jak najednou znejistěla. ,,Jen nechápu, kým jsi, v jednu chvíli jsi chladná, někdy vtipná a šťastná a pak jsi opravdu takto děsivá", šeptla. Přestala jsem ji trápit, uhnula jsem a posadila se na postel ,,Copak tedy potřebuješ?" zeptala jsem se podruhé. Saskia jakoby oživla a začala se hrabat v tašce na zádech. Vytáhla z ní nějakou černou látku a pár papírů. ,,Donesla jsem ti úkoly ze školy a taky ti konečně vracím tvoji mikinu" usmála se nervózně na mne. Zvedla jsem obočí a podívala se na ní a zpět na svoji mikinu. Natáhla jsem k ní ruku, ať mi jí podá. Její ruka se zlehka otřela o tu mojí a já cítila jak mi lehce brněla kůže, které se dotkla ,,Díky, skoro bych na ní zapomněla" usmála jsem se na ní. Nefalšovaně jsem se usmála, což nebylo zrovna běžné, u mne. Viděla jsme jak lehce zčervenala. ,,Aryo, můžu si s tebou promluvit?" zeptala se mne najednou. Zarazila jsem se, protože zvážněla a viděla jsem, že se něčeho stále bojí. Ta věta mi také na odvaze nepřidala, moje srdce a i tělo dostalo už dost bolesti a jestli mi ublíží ona, tak to bude bolet mnohem více. Nepatrně jsem kývla a zamračila se, když jsem přemýšlela o čempak si chce asi opět o tom popovídat. ,,Kvůli čemu máš ty jizvy?" optala se tiše a dívala se do země. Trhla jsem sebou a srdce se mi rychle rozbušilo, ale jinak než obvykle z její přítomnosti. Rozbušilo se mi srdce ze strachu, podívala jsem se na Saskii s široce rozevřenýma očima. Smutně se na mne dívala, když v tom najednou mne objala a já cítila jak mi srdce naráží do hrudního koše a to nejen z její blízkosti. ,,Vím o té autonehodě" skoro neslyšně mi zašeptala do ucha. Trhla jsem sebou tak mocně, že jsem ztratila rovnováhu a Kia klečela nade mnou. Klepala jsem se a zároveň cítila jak rudnu, kdyby mi neřekla, to co řekla před chvílí, tak bych se jen tak tak držela abych si ji nepřitáhla do polibku. Ale teď jsem jen chtěla utéct a schovat se. Tak jako vždy, ale minulost mne vždy musí dohnat. Dívka nade mnou si mne starostlivě prohlížela. Položila mi ruku na líci a palcem mi přejížděla po lícní kosti, zahleděla se mi do očí a já cítila jak se pomaličku ztrácím. Najednou jsem se cítila klidněji jako nikdy, když se mluvilo o tom co se stalo mým rodičům. ,,Aryo, promluv si o tom se mnou, jsem tu pro tebe, jako jsi ty tady byla pro mne, když jsi mne chytila letící z vlaku, nebo když jsi mne zachránila před těmi třemi." Usmívala se na mne ,,Ty jsi tu jako kamarádka pro mne byla vždy, nech mne ti to oplatit" srdce mi smutně poskočilo. Kamarádka, no jasně, vždy a jen toto ,,Vážně si myslíš, že se o tom chci bavit? Zabila jsem své rodiče, myslíš, že se mi uleví jen protože se ti svěřím o tom jak jsem zbavila svět dvou úžasných lidí?" otočila jsem hlavou a dívala se raději do zdi než abych čelila jejímu pohledu. Chytla mne za čelist a donutila mi otočit hlavou, chvíli se mi dívala do očí ,,Jsi nádherná" šeptla a políbila mne na čelo, bolelo mne u srdce, sice mi dala polibek na čelo a řekla to co řekla, ale to nezmění nic na tom, že mne vidí jako kamarádku. Z uvažování mne, ale vytrhlo, když se na mne položila, ležela mi přímo na hrudi a hladila mne po mém rameni kde mám tetování. ,,Jak ses dostala k muzice" vzala to z jiného konce, za což jsem byla velmi vděčná. ,,Zamilovala jsem se" odpověděla jsem jednoduše ,,Byla jsem mladší a mé tělo nedokázalo vstřebávat city, tak jsem na to šla takto" zamyslela jsem se a lehce ji pohladila po zádech ,,Poté jsem se dostala do situace psychické šikany a hudba mi pomáhala se s tím vyrovnat." pokrčila jsem rameny a odmlčela se. ,,Měla jsem skvělou učitelku ve škole a dozvěděla se o soutěži pro školy, podobnou té do které jsem se bohužel také dostala, a zapsala mne tam. Psala jsem si svoje texty a skládala vlastní hudbu. Dělalo mne to šťastnou, protože jsem měla i podporu od svých blízkých." dokončila jsem svůj monolog. Kia mi tiše ležela na hrudi, až jsem se lekla jestli jsem ji neunudila ke spánku. ,,Zahraješ mi, prosím, něco?" nevědomky vyvrátila mi moji myšlenku. Už jsem ji chtěla odmítnout, ale její oči mi v tom zabránily, dívala se na mne jako škemrající štěně. A já ji nemohla jen tak odmítnout. Povzdychla jsem si ,,No dobře" řekla jsem a jemně ji ze sebe odstrčila. ,,Stejně za chvilku bude učitelka chtít abych jí zapěla další píseň, která se bude muset poslat." Saskie se na mne nadšeně dívala a usmívala se ,,No vidíš, aspoň si to nacvičíš" koukala se na mne. Já jsem zakroutila očima a ignorovala její poznámku. Posadila jsem se dostatečně daleko od ní, přesto jak jsem na sobě cítila její pohled, mi bušilo srdce a já byla čím dál tím víc nervózní, protože jsem ani nevěděla jakou písničku zahrát. Zapojila jsem kytaru do reprobedny a nervózně jsem poposedávala, chtěla bych aby se jí líbila, tak jsem vybrala jsem tu co mi vypadla ze sešitu, musela jsem se usmát, protože k této písničce jsem měla speciální vztah. Věděla jsem, že ta je dokonalá pro nacvičení na tu soutěž, i když jsem byla donucena do ní. Nahmatala jsem na své kytaře první akord a začala hrát. Pokoušela jsem se  zpívat jak nejlépe jsem uměla a dívala se na Saskii. Zpívala jsem, písnička zase ve mně probouzela pocity smutku, ale z obličeje Kii, jsem viděla, že se jí zamlouvá. Poté co jsem dohrála poslední tón, jsem nervózně svírala krk kytary a čekala co mi ta dívka poví. Dívala se na mne s úsměvem a začala tleskat. ,,To bylo skvělé, Ar, ještě když jsi to zazpívala bez rozcvičení a tak" zněla opravdu nadšeně, což mne taky těšilo, ale stále jsem byla nesvá z toho co vše o mne ví. ,,Děkuji" řekla jsem to opravdu tiše, chtěla jsem konverzaci obrátit, protože už mne vskutku nebavilo, že se bavíme pořád o mně. ,,Co s těmi rodiči a Kaylee?" zvedla jsem obočí. Asi jsem se, ale ptát neměla, protože zamrzla a stáhla rty do úzké linky ,,Kaylee se se mnou nebaví a rodičům jsem to stále neřekla a asi neřeknu" sklopila hlavu.

Poslední dobou přidávám nějak často, což se mi zrovna nepodobá. Takže čekejte odmlku na nějakou dobu :) Doufám, že se kapitola líbila