Umyla jsem se a připravila si věci do té otravné budovy. ,,Promiň mi to, ale slyšela jsem jak něco mumláš ze spaní, co se ti zdálo?" optala se Kia, když nasedla do auta. V tu chvíli jsem zčervenala jako rak. ,,Nic, nevím co se mi zdálo. Co jsem mumlala ze spaní?" Saskie se na mne zvědavě podívala ,,Ty se bojíš?" založila si paže na hrudi a doslova mne propalovala pohledem. ,,Já? Nikdy a ničeho" zasmála jsem se a poškrábala se na krku. Ruka už mne nebolela a za pár dní dojdu na vyndání stehů. ,,Kolikátého je vůbec dneska?" snažila jsem se to zakecat. ,,Jedenáctého, pročpak?" trošku jsem zamrzla. Ale když uviděla můj obličej, jakoby jí seplo. Pohladila mne po rameni a poté dala svojí ruku na mé stehno. Bylo zvláštní jak se mne dotýkala, z jejího doteku se šířilo teplo do celého mého těla. Povzbudivě se na mne ještě usmála a pak se už jen dívala z okna. 

Celou dobu ve škole mne něco znepokojovalo, ani nevím proč. Prostě to tak bylo, avšak Saskie zde byla aby mi kdykoliv pomohla. Mohla jsem na ní jen oči nechat, její čistá duše je požehnáním. 

Takhle jsme přežívali dny, dokud se v kalendáři neobjevilo datum 17.1. oba dva s bratrem jsme se oblékli do černé košile a poté do saka. Kia chtěla jít s námi, nezatrhli jsme to, protože už jsme jí brali jako součást naší malé blízké rodiny. Sešli jsme se u auta a rozjeli se směrem ke květinářství kde jsme měli na zakázku nechané kytice. Bílé a rudé růže pro matku a orchideje pro otce. Cesta do jiného města na hřbitov trvala bez mála tři hodiny. Nikdo moc nemluvil, já a bratr jsme truchlili a Saskie nás nechala. Před oním místem jsme vystoupili a křupajícím sněhem jsme došli k oné kobce. Bratr si přiklekl a naaranžoval svíčky, jen co jsem si klekla já abych je mohla zapálit začal mluvit ,,Oba dva nám moc chybíte, byli jste naši rodiče a ten řidič vás od nás odtrhl. Jednoho dne se opět setkáme, nemohu se dočkat" když domluvil položil jednu z kytic na hrob. Ví jak už to se mnou chodí a rozešel se pryč. 

Myslela jsem, že šla s ním i Saskie ,,Moc se vám omlouvám. Zemřeli jste kvůli mně, vždy jste mne podporovali. Vždy jste mi pomáhali a já jsem vám nikdy nevyjádřila dostatečný vděk a omluvu za to co jsem pokazila. Strašně moc se omlouvám." Chybíte mi. Slzy mi tekly proudem a já se je nesnažila ani stírat. Klečela jsem ve studeném sněhu a nechala smáčet své líce. Tu jsem ucítila jak se obmotávají něčí paže kolem mého krku. ,,Je mi to líto" zašeptala tiše a seděla se mnou dokud jsem se neuklidnila. ,,Už je to nějaký pátek co jsou pryč, ale stále to bolí. Ztratila jsem lidi, kteří mne nikdy neodmítli. S nimi se rozlomilo mé srdce na půlky." s jejím objetím odcházela i má bolest, držela mne a šeptala uklidňující slova. Když už mé slzy přestaly kanout, postavila jsem se, otočila a sklonila se, objala ji kolem boků ,,Děkuji" zašeptala jsem. 

Teď jsem se pevně rozhodla, jak bratr bude v práci, udělám večeři a řeknu jí co k ní cítím. Mé rozhodnutí podpořilo i mé srdce. Pustila jsem ji a společně jsme se vydaly k autu. ,,Dobré?" zeptal se bratr a nastartoval ,,Definuj slovo dobré" zamručela jsem a dala si sluchátka do uší. Doma jsem se zamkla v pokoji a začala psát. Možná si mysleli, že trucuji nebo něco. Ale já jsem se hecla a snažila se napsat tu nejlepší píseň. Ona si zaslouží tu nejlepší. Chtěla jsem aby nahlédla do mého života, aby pochopila. Seděla jsem nad tím dlouho, vzdala jsem to až po několika hodinách co jsem nehnutě seděla nad papírem a psala nějaká slova. Jediný komu jsem umožnila vstup do mého pokoje byl Aerion, protože jeho přítomnost mne jako jediná nenutila přemýšlet nad tím jak moc podělaná, až za ušima jsem. Jen co jsem dopsala část písničky.Raději jsem začala uvažovat nad tím co má vlastně ráda za jídlo. Bylo pro mne velice důležité, abych udělala co nejlepší dojem. 

Sepsala jsem si co budu muset nakoupit. Dole jsem sepsala vzkaz kam, že jedu. A rozjela se směrem k městu. Nakoupila jsem hovězí, brambory, zeleninu a také svíčky. Chtěla jsem aby bylo vše perfektní, protože ať už mne odmítne nebo ne, chci aby si to užila. Věci jsem po příchodu domů uložila do lednice a šla zase k sobě skládat. Uvažovala jsem nad tím jaká pro mne je. Co působí v mém životě a jak na ní reaguje mé tělo. Chtěla jsem aby to vše věděla, protože už mne začíná dusit ta pravda, kterou nemohu vyřknout. Cítila jsem se jako, když bych se topila a už nemohla ani křičet o pomoc, kvůli vodě jež mne zahlcuje. 

Po několika dnech jsem písničku doskládala, slova i hudba písničky byly klidné, protože je to něco o čem já nemluvím. Stále své srdce mám, sice je na cucky. Ale její přítomnost mne začala postupně uzdravovat. První den  kdy jsem jí viděla mnou něco pohnulo. Její zelené oči učarovaly moji duši. Její zranitelnost, kterou mi ukázala mne neznechucovala, cítila jsem z ní pochopení. Neměla jsem strach, čas od času, před ní projevit vlastní slabost, kterou jinak zatracuji.  Vkládala jsem do své písně mnohé, zejména naději, protože tímto dnem se věci změní. Buď mé city opětuje, nebo je zatratí a ještě se k tomu doví co jen k ní cítím. 

Naladila jsem svojí kytaru abych se neztrapnila. A až byl čas šla jsem připravit steaky k brzkému a prudkému osmažení, americké brambory jsem dala do trouby a dodělala zeleninový salát a pepřovou omáčku, tu jsem přidala do samostatných malých misek. Připravila jsem talíře a příbor na prostřený stůl. Oblékla jsem se do bílé košile, rudé kravaty a  černých kalhot. Upravila jsem si vlasy, sčesala je na stranu a tu si přehodila dopředu přes rameno. Upravená jsem se vydala za onou dívkou do pokoje. Teď nebo nikdy, rozdýchala jsem se, cítila jsem jak se mi potí dlaně a jak mé srdce žádá svou pozornost. Ruce jsem si otřela, poté jednu vztáhla ke dveřím a krátce na ně zaklepala. Chvíli se nic nedělo a pak jsem zaslechla šramocení a odsouvání židle od stolu, krok jsem odstoupila a založila si levačku za záda, protože přesně dle mého očekávání rozrazila dveře a hleděla na mne. Usmála jsem se, vzala jí ruku hřbetem nahoru a krátce jí políbila. Zaraženě tam stála, rudla a vzhlížela ke mně do očí ,,Byla bys laskava a šla se mnou do kuchyně, chci si s tebou o něčem promluvit" pustila jsem jí a uvolnila ruku za zády. Nejistě se usmála a následovala mne před schodištěm jsem jí zastavila a uvázala jí šátek kolem očí. Pomalu jsem jí vedla ke stolu a posadila ji na židli ,,O co se jedná, Ar?" nezněla vystrašeně, spíše nervózně. ,,Počkej, uvidíš sama" usmála jsem se. Hodila jsem steaky na pánev a nechala je se smažit. Jeden jsem tam nechávala déle, jelikož vím, že Saskie má ráda medium a já zase rare. Připravila jsem to na talíře a jeden dala před Kiu, zatímco svůj jsem dala vedle. Vytáhla jsem ze spíže červené víno, rozlila jej do sklenek a ty dala k talířům. Vyhrnula jsem si rukávy, vzala kytaru do ruk a jednou nohou se ve stoje opřela o volnou židli, byla jsem sama sebou nejistá, ale její pohled mne uklidnil, tak jak to dělá pořád. ,,Kio, vím co cítíš ke Kaylee, ale už se musím projevit i jinak. Chci aby jsi věděla, že tě do ničeho nenutím. Chtěla bych aby sis dnešek užila, protože já si jej užívám už jen kvůli tomu, že jsi zde se mnou" jen co jsem to dořekla, hrábla jsem do strun mé akustické kytary. 

Zpívala jsem jí a celou dobu se na ní dívala. Usmívala se a v očích se jí třpytily slzy. Jen co skončily i poslední tóny začala mluvit ,,A pak, že už nedokážeš složit dobrou milostnou píseň" postavila se, přitáhla si mne zezadu za krk, dívala se mi do očí a pomaličku se přibližovala. Její oči se nyní třpytily jako zelené smaragdy. Po chvilce co jsme jedna na druhou vyčkávaly, si mne přitáhla za krk blíže a tak prolomila tu jedinou, malinkou mezeru. Byla jsem překvapena tím jejím chtíčem, který byl cítit z polibku. A sice si mne přitáhla k sobě, ale nebylo to tak jak jsem chtěla, chtěla jsem ji blíže. Přitáhla jsem si jí za pas jednou rukou a druhou jsem jí začala palcem hladit po líčku. Cítila jsem jak mi kanou slzy skrze zavřená víčka, byly to slzy štěstí. Byla jsem překvapena nejen tímto okamžikem, ale také reakcí mého těla. Odtrhly jsme se až jakmile nám došel kyslík v plicích. ,,Pojďme se najíst" řekla jsem tiše, když jsem jí zblízka hleděla do těch nádherných smaragdových očí. Kývla mi místo odpovědi a sedla si, zatímco čekala na to, až dám jídlo před ní.
,,Je to výborné" zamumlala s kusem masa v ústech. ,,Děkuji" sklopila jsem hlavu a raději začala jíst. 

Po jídle nastala chvíle ze které jsem byla nervózní. Protože rozhovory o citech mi nikdy nešly. ,,Jak dlouho?" zazněla otázka ze strany Saskie a k tomu se napila. ,,Nevím, asi potom co jsme se poprvé pohádaly." pokrčila jsem rameny a usmála se nad vzpomínkou toho jak mi Kia říkala, že jsem chladná mrcha. Kdežto Kia vypadala trošku posmutněle. ,,Tak dlouho?" přisunula se blíže a chytila mne pevně za ruku. ,,Od té doby co se stalo to s Jazz, jsem se vyhýbala jakýmkoliv známostem. A když jsem si uvědomila co cítím, vyděsila jsem se." řekla jsem tiše a dlouze se napila sklenice vína. ,,To je mi líto. Ale proč jsi mne neposlala do háje, když jsem za tebou došla kvůli Kaylee?" kvůli této otázce jsem se slabě zasmála ,,Protože mi záleží na tvém štěstí" pohladila jsem ji po líčku a podívala se jí do očí. ,,Bylo mi jedno co bude tvé štěstí stát" zašeptala jsem, pohladila mne po předloktí a začala se usmívat ,,Máš nádherné paže" zašeptala a sledovala mapování mých žil a jizev. ,,Nejsou, jsou ošklivé. Jsou zjizvené a nemají tvoji jemnost" řekla jsem, ale vzápětí mi odpověděla ,,Jsou silné a jemnost jim dodáváš ty, svojí obratností." její osobnost byla neuvěřitelná. Povídaly jsme si u sklenky vína snad věčnost ,,Nechtěla bys přespat u mne?" zeptala jsem se tiše, když jsem však uviděla její výraz, došlo mi jak to muselo vyznít. ,,Jen vedle mne, ale pochopím jestli ne" zpanikařila jsem, ale ona mne políbila. Krátce, ovšem i tak to mělo své kouzlo ,,Ráda u tebe přespím" spokojeně jsem se usmála a sklidila nádobí. Šly jsme nahoru, ruku v ruce. To bylo něco v co jsem skoro ani nedoufala. ,,Počkej, dojdu se převléct" rychle ode mne odběhla. Já si sundala kalhoty a nahradila je kraťasy. Poté jsem si postupně rozepínala knoflíčky košile, zrovna jsem si ji sundávala z ramen, když vrazila do dveří Saskia. Otočila jsem se a zůstala stát, protože mne překvapila a možná trošku vystrašila. ,,Promiň" řekla tiše a sedla si za má záda na postel. Opatrně jsem si protáhla záda a prokřupala  páteř, když jsem pocítila její jemnou, ledovou ruku na má záda. Přesněji tam, kde se skvěla růžová jizva po bodné ráně nožem. ,,Jsi nádherná" zašeptala mi do ucha, z té blízkosti a jejího hlasu mi přejel mráz po zádech. Navlékla jsem na sebe svrchní díl pyžama, otočila se k ní ,,Tvoje krása je přesto nepřekonatelná." políbila jsem jí na čelo. Jen co jsem se oddálila, opět si mne přitáhla k sobě a začala mne líbat. Z jemných polibků to přešlo na hladovější líbání. Když mne kousla do rtu, myslela jsem, že se rozteču blahem. Zároveň jsem si uvědomila kam to může dospět a právě toho jsem se bála. ,,Promiň, Kio. Já na to nechci jít tak rychle" zašeptala jsem, když jsem se odtrhla od jejích sladkých rtů. Nic neříkala a já si to vyložila po svém ,,Já-já se omlouvám, ale bojím se a nejsem si sama sebou tak jis-" přerušila mne opět jemnou pusou. Podívala jsem se na ní a uviděla její usměvavý obličej. ,,Já to chápu, Stark. Počkáme jak dlouho bude třeba, ano?" Objala jsem jí ,,Děkuji" řekla jsem jí to tiše do ucha, tak aby ta slova patřila pouze jí. Jen co jsem ji pustila lehla jsem si do postele na záda a Saskie mne rychle následovala. Lehla si na moji hruď, přehodila jsem jí přes pas svoji paži a tiše ji začala hladit. Po chvilce začala tiše oddechovat a já stejně tak.