Ráno nebylo o moc záživnější než obvykle bývá, ale když jsem sešla již oblečená dolů, cítila jsem úžasnou vůni slaniny a vajíček ze schodů jsem ještě než jsem se ocitla v kuchyni, stihla křiknout po bratrovi, že to nemusel, ale u plotny nestál on, stála tam Kia v celé svojí kráse. Měla na sobě upnuté černé džíny a bílé uplé tričko. Byla taková droboučká, poprvé jsem si o uvědomila, když jsem ji chytala z vlaku. Po tom incidentu hned na začátku školního roku, jsem si všímala hlavně toho jak to snáší a ne to kolik váží nebo kolik má masa na kostech. Otočila se na mne a věnovala mi úsměv, tak nádherný úsměv, až  nebylo možné pro mne si uvědomit, že je volná. Ech, kurwa Aryo, na co to zase myslíš? Je to tvoje kamarádka, jediná pořádná kamarádka, abych podotkla. Moje podvědomí se muselo ozvat. Nasadila jsem neutrální výraz a pohlédla ji do obličeje ,,Víš, že nám nemusíš vařit." řekla jsem ji, i když se mi sliny už dávno sbíhaly na to jídlo ,,Prostě si sedni a jez než to vychladne, chci udělat tak něco pro vás" Musela jsem se ušklíbnout nad jejím velícím hlasem. Zasedla jsem tedy za stůl, ke snídani a ochutnala ji. ,,Povedla se ti" sotva jsem to dořekla, nacpala jsem si další sousta do pusy. Musela jsem vypadat jako křeček a teprve až po nějaké době jsem si uvědomila, že je to neslušné. Polkla jsem tedy to co jsem měla v ústech a klidně a spořádaně jsem jedla dále. Když jsem se ohlédla na naši schovanku, musela jsem zdvihnout obočí ,,Čemu se směješ?" zeptala jsem se nechápavě. Ona se ale místo toho přiblížila, utřela mi ret a s úsměvem pravila ,,Jsem ráda, že ti chutná" a mrkla. V tu chvíli jsem myslela, že snad dostanu infarkt. Zabručela jsem, zvedla prázdný talíř a šla jej umýt. ,,Naskoč do auta", řekla jsem nezaujatě. Nesmím dát nic znát, to jsem si neustále opakovala během toho, když jsem společně s ní šla. U školy jsme se na chvilku oddělily, protože si ji odchytil Jakob. Já jsem si pouze přitáhla svoji koženou bundu blíže k sobě. Moje srdce bušilo kvůli té dívce, i když si to nechci přiznat, je mi s ní krásně, ale i tak je tu něco co ona neovlivní, moje city a to, že se sama ničím. V mém hrudníku je stále ta věc, která mne asi jednou zničí. Psala jsem něco jako vyznání z mých citů Saskii, to co k ní cítím, co se mnou dělá její přítomnost a jak mne ničí to, že má ráda jinou, která by pro ni toho tolik neudělala. Když v tom jsem uslyšela jak si někdo sedl na lavici za mnou. ,,Co to je?" ten arogantní hlas bych poznala všude. ,,Co chceš Kaylee?" můj otrávený hlas musel dát vědět o tom jak moc ráda bych s ní pohovořila. V tu mi vyškubla blok z ruky, rychle jsem si jej vzala zpět, ale určitě si stihla přečíst, alespoň krátkou část. Její pohled potemněl a na tváři se jí objevil zlověstný škleb. ,,Jen počkej, Stark, uvidíš co se stane, když jdeš proti mne" mrkla a otáčela se k odchodu. Stihla jsem zachytit její zápěstí ,,Hесер меня" (Neser mně)  zavrčela jsem v jazyce mých prarodičů, kteří zemřeli už před nějakou dobou. Rusky mluvím jen tehdy, když jsem velmi vytočená a jí se to teď povedlo. Když jsem naštvaná do běla, tak se obyčejně neudržím a už útočím. Ale teď se držím, jen kvůli Kii, nechci ji ubližovat. Bylo na ní vidět překvapení, chytila jsem ji tedy za límec a přiblížila k ní svůj obličej. ,,O něco se pokusíš, nebo ublížíš Saskii, tak si budeš přát aby ses nenarodila." Zavrčela jsem ji do obličeje a odžduchla ji. Sedla jsem si s odfrknutím zpět do lavice a pokračovala v psaní. ,,Copak to píšeš?" zeptala se mne tím hlasem, který nešlo nemilovat. ,,Nic, co by tě muselo zajímat" schovala jsem bleskově celý bok a dělala jakoby nikdy nebyl. ,,Aryo?" zatřásla mým ramenem, abych ji začala vnímat. ,,Co?" odpověděla jsem nerudně, je mi to jasné, ale bylo mi to jedno. Pomohu ji kdykoliv, ale nechci to zbytečně komplikovat city. ,,Jakpak ti je?" Zeptala se mile a usmála se. Heh, chci se zabít pro city k tobě, řekla jsem si v duchu pro sebe ,,Jo celkem fajn, co ty?" poškrábala jsem se na zátylku ,,Co ti Kaylee chtěla?" zeptala se a povytáhla obočí. Já se kousla do tváře, nesnáším lhaní, ale pravdu říct nemohu ,,Nic, jen měla kousavou poznámku k tomu jak se chovám." Bylo vidět, že to neslyší ráda, protože stáhla rty do úzké linky ,,Aha" otočila se ke své učebnici. Chtěla jsem se zeptat co jí je, ale raději jsem mlčela. Nechtěla jsem se pohádat. Škola proběhla v tichosti s osobou po mé levici. A nic zajímavého se také nestalo. Ale když jsme došly domů, zarazila mne vůně, co se linula z kuchyně, když jsem tam tedy nakoukla, zůstala jsem překvapeně stát s povolenou čelistí. Bratr stál před tím vším, usmíval se jako blázen a najednou cítím jak mne někdo zezadu objímá. ,,Všechno nejlepší, Ary" zakřičeli jako jeden. Stále jsem vyjeveně stála a nechápala. ,,Co?" zeptala jsem hloupě. Když mi najednou svitlo ,,Já mám narozeniny" nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Saskie mi položila bradu na rameno ,,Ty jsi opravdu zapomněla na svoje narozky?" vykulila oči, zatímco mně se zadrhl hlas, když jsem si všimla jak moc blízko jsou její rty těm mým. Naštěstí mne můj bratr zachránil ,,Tady máš, sestřičko" viděla jsem jak se mu v očích objevují rošťácké hvězdičky. Povzdechla jsem si a s tichým ,,Co to zase bude?" jsem počala otevírat krabici kterou mi podával jako první, byla docela těžká, takže jsem se opravdu bála co ti dva vyvedli. Po otevření krabice se mi oči zalily slzami. Z krabice vykoukla hlava malého černého vlka, díval se nejdříve podezřívavě, ale poté ke mně skočil a stulil se mi do klubíčka na nohou. Rozhlédla jsem se po bratrovi a Kii, bratr se tvářil šťastně a Saskie se na mne dívala udiveně. ,,Jak jsi se k němu dostal?" zeptala jsem se šťastně a mazlila se s tím malým tvorečkem ,,Mám známého" sedl si vedle mne a podrbal chlupáče za ouškem ,,Jak jej pojmenuješ?" zeptala se Kia a sedla si k nám. To mne ještě nenapadlo, to je pravda. Než jsem se rozhoupala k odpovědi, tak mne zarazila Kia ,,Rozbal si další dárky" byla velmi nabuzená, takže to asi bude ještě něco. A taky, že bylo.

Saskiin PoW

Unavená jsem padla do postele, a hleděla nad sebe, do stropu. S Aryou jsme oslavili její narozeniny, konečně její osmnácté. Její bratr mi vysvětloval jak to Ary měla zařízené. Navíc bylo i celkem těžké pro ni vymyslet dárek, tedy než jsem zjistila co má Jon v plánu, pak jsem ji věděla. Pelíškem jsem nic nemohla zkazit a ani knížkou od jejího oblíbeného autora Stevena Kinga. Geraldova hra, tak se ten příběh jmenoval, i když i s tím mi musel policista Stark vypomoct, jelikož jsem nevěděla jestli ji už četla. Únavou mi těžkla víčka více a více, tentokrát se konečně vyspím, protože od zítra máme konečně víkend a za pár dní budou prázdniny. 

Probudila jsem se a zezdola se linula nějaká sladká vůně, byla tak omamná, že jsem prostě musela vylézt ven z vyhřáté postele a podívat se co to tak voní. ,,Prosím vás, co to tak krásné voní?" zeptala jsem se slušně, zatímco on se otočil s úsměvem na rtech, který byl příjemný a taky takový hřejivý. ,,Peču štrůdl a už včera jsem ti říkal ať mi tykáš" zasmál se a já cítila jak mi rudnou tváře.  ,,J-já vím, ale nemohu si na to zvyknout" sklopila jsem potupně pohled k jeho bačkorám ,,No tak, já ti hlavu za to neukousnu" položil mi ruku na rameno. Sedla jsem si a čekala buď na to, až přijde Arya a nebo na to, až Jon vytáhne to pečivo bohů. Jako první se stala druhá jmenovaná věc, když mi s ním bratr od Ar podal talířek, musela jsem se zeptat. ,,Kde je tvoje sestra?" ten pokrčil rameny ,,Asi nahoře v tělocvičně a nebo v dílně" ale vyvrátilo se oboje. Přišla z venku kde už napadl sníh, jen v mikině a s černým štěnětem vlka na vodítku. Otřela mu tlapky, pustila jej a až tehdy nás pozdravila ,,Zdravím vás vespolek" mávla nám. ,,Jak bylo?" zeptal se černovlásek své sestry, absolutně nevyveden z míry tím, že byla jeho sestra venku, tak nalehko. Já mohla jen tak nechápavě hledět na oba dva Starky ,,Nebyla ti zima?" nemohla jsem nevyřknout tu otázku, avšak ti dva se na mne jen tupě dívali ,,Byla jsi tam jen v mikině, venku, kde je sníh, takže je pod nulou" osvětlila jsem tu situaci ,,Aha" řekli oba dva naráz ,,Ehm- no, v naší rodině dobře snášíme zimu, máme ruské kořeny" pokrčila rukama, otočila se na patě, pleskla se párkrát do stehna, aby upozornila vlčka ,,Aerione, jídlo" nachystala mu misku s rozmočenými piškoty v mléce. A pak si do ruky vzala kousek štrůdlu, sotva oba dojedli, šla k sobě do pokoje ,,Opravdu to začíná být lepší" usmál se její bratr ,,Už není, tak chladná jako bývala" usmíval se ,,Ono to bývalo ještě horší?" zvedla jsem nevěřícně obočí ,,Ani bys nevěřila" zkřivil ústa do bolestného úsměvu. 

Aryin PoW

Konečně jsem se mohla převléknout do domácího oděvu, ale když jsem si stahovala tričko, zaujala mne jedna jizva, přesněji ta relativně nová, kterou mám na boku od začátku školního roku, usmála jsem se. Tolik se toho změnilo, sice nedokážu určit co z toho všeho k dobrému nebo špatnému, ale změnilo. Z úvah mne vytrhlo to jak ke mne někdo vtrhl do pokoje, bleskově jsem se otočila a v duchu si nadávala do idiotů proč jsem si zapomněla zamknout pokoj, opět. Stála tam Saskie a pozorovala moje tělo, jediné co mé torzo zakrývalo, byla sportovní podprsenka. Kia znatelně zrudla, já také, to nemohu popřít. ,,P-promiň" zamumlala potichu, avšak nespustila z mého těla zrak. Cítila jsem jak propaluje pohledem každou jizvu na mém těle ,,Co potřebuješ?" snažila jsem se zamaskovat to jak mne zaskočila. Místo odpovědi se však přiblížila ,,Nebolí tě ty jizvy někdy?" neunikla mi ta starostlivost v jejím hlase, musela jsem se usmát, neboť byla jako malá laňka. ,,Jen občas" podrbala jsem se na zátylku, ale ona mi odkryla jizvu přes oko a pohladila mne po jizvě, která se táhla od klíční kosti k ramenu, z toho dotyku jsem strnula, protože jsem to nečekala, nečekala jsem jemnost jejích dlaní, to neznámé teplo z jejího těla. Poté jsem ucítila jak její prsty jezdí právě po té jizvě na boku. ,,Promiň, kvůli mne ti přibyla další" sklonila jsem se k ní, její ruku uchopila do své a pohlédla ji z blízka do očí ,,V pořádku, stejně jedna jizva už nezhorší to vše co na tom těle již mám" usmála jsem se nad tím, když jsem viděla jak jí zčervenaly tváře. ,,O čem to mluvíš? Tvoje jizvy tě nehyzdí, jen mne mrzí, že jednu jizvu máš kvůli mne" sklopila hlavu a sledovala moje klouby na rukou. ,,Proč jsi sem vůbec přišla?" zvedla jsem obočí, chtěla jsem ji donutit mluvit. ,,Jestli nechceš jít nazdobit stromeček, s tvým bratrem a i mnou" byla tak krásně nervózní. Místo odpovědi jsem na sebe hodila tričko a vyšla na chodbu. Za sebou jsem slyšela tiché cupitání tlapek mého malého chlupatého přítele a lehké dupání Saskie.