Jen jak to dořekl, jsem se zarazila a trochu se napnula. Zvedla jsem se a šla k východu ,,Kam jdeš?" zeptal se se zájmem můj bratr. ,,Musím se jít projít do lesa" usmála jsem se zlehka. Vzala jsem si mikinu do ruky a nazula si boty ,,Tak hlavně opatrně, ať se ti nic nestane" usmál se, otočil se a zapnul si opětně televizi. Šla jsem do lesa, který máme hned za pozemkem, část nám vlastně patří. Jakmile jsem vstoupila do stinného prostoru, ucítila jsem se jako doma. Šla jsem dál a měla chuť se rozběhnout. Rozběhnout, smát se a nechat odplout vše špatné neznámo kam, protože teď jsem šťastná a nic mi to nepřekazí, cítila jsem svěží vzduch prosyceného vůní smíšeného lesa, líp, javorů, buků, ale i borovic a smrků. Rozběhla jsem se po lesní pěšince a pěkně si oběhla polovinu lesa. Až jak jsem uzřela jak dlouhý čas jsem zde strávila, jsem se rozhodla se vrátit zpět, aby se můj bratr nebál, že se mi něco stalo. 

Doma jsem nahlas, tak aby to slyšel celý barák zařvala, že jsem doma, jelikož bratr už neseděl na gauči. Šla jsem se tedy osprchovat a převléct do spacího. Jakmile jsem lehla do postele a cítila jak se nořím do říše spánku, mi zazvonil telefon. ,,U telefonu Arya Stark" zabručela jsem. Na druhé straně se ozval silný ruský přízvuk ,,Dobrý den, slečno Stark, u telefonu Ivan Afanasjev, mohl bych vás poprosit o repliku dvojručního meče Mortain? Slyšel jsem na vás jen a pouze chválu" posadila jsem se a poslouchala jeho přání ,,Dobrá, pane Afanasjev, na e-mail, který je na mých stránkách mi pošlete své informace o tom jak vysoký jste, délku vašich paží a případně jestli máte i jiné požadavky o tom jak chcete aby váš budoucí meč vypadal. Zatím na shledanou, na předání a ceně se domluvíme podle vašich požadavků." tipla jsem hovor, mobil odhodila a zpět si lehla do postele. 

Ráno jsem se probudila s šerednou bolestí hlavy. Doploužila jsem se do koupelny a dala si ledovou sprchu na probuzení. Po ní jsem se už trošku vzpamatovala a šla dolů do kuchyně s tím, že si udělám snídani, najednou mne, ale upoutal kalendář ve kterém byl označen zítřek jako 3-denní výlet, plácla jsem se do čela a sedla si. Bratr je zřejmě už v práci, otočila jsem se ke stolu a uviděla dva toasty se sýrem a u toho vzkaz ,,Najez se, sis a nezapomeň si připravit věci na výlet" nakreslil tam ještě smajlíka. Povzdechla jsem si nad svojí zapomětlivostí a dala se do jídla.

Koukla jsem se na maily, kde přibyly zakázky, nejčastěji na meče a zbroje, ale sem tam se objevila i zakázka na štít nebo roucha. Pokrčila jsem rameny, prohlédla si některé zakázky na meče a zjistila, že už přes polovinu mám hotovou a že bych je už mohla odeslat. ,,Hmm" zamručela jsem si pro sebe, když jsem si počítala narychlo přibližný zisk. ,,To je pět mečů a ta zbroj ze 14. století to bude 50 tisíc za meče a 160 tisíc za zbroj" napsala jsem výzvu o zaplacení a do kdy jim přijdou meče. Povzdychla jsem si a koukla na messenger jestli mi někdo nenapsal, tajně jsem doufala, že by mi Saskia napsala a omluvila se. Nechtěla jsem, aby si to o mně myslela. Vstala jsem a došla k sobě do pokoje. Vzala jsem si čisté plátno a začala kreslit. Kreslila jsem, tak jak mne to napadlo, po chvilce jsem v to viděla obrys obličeje, nádherné zelené oči, dokonalý úsměv a temné na krátko stříhané vlasy. Koukla jsem se na to, odložila jsem štětec a šla jej umýt, až když jsem se vrátila, viděla jsem kdo to je koukala jsem na to ,,Proč se mi toto děje, proč nemohu být jako obyčejné holky v mém věku" šeptala jsem a promnula si známý hrbolek na zádech, který je začátkem jedné dlouhé jizvy přes celá záda. To se mi stalo, když jsem byla poprvé na šermířském klání, bez masky a se svým jménem. Nebyla to nehoda, do nemocnice jsem se dostala s tím, že jsem měla rozseklé svaly, naštípnutý obratel a rozseklé dvě žebra.

Nachystala jsem si potřebné prádlo a jiné věci na ten výlet. Byla jsem nervní a klepala se, to se mi už dlouho nedělo. Šla jsem nahoru do posilovny kam vede z mého pokoje žebřík, nechala jsem si to tak připravit, protože mne cvičení uklidňuje a často se stávalo, že jsem při přesunu do tělocvičny nebo při samotném cvičení uprostřed noci, probudila bratra. Ve snech mne stále pronásleduje vina, bolest, ale hlavně vzpomínky. Vzala jsem opět dědictví naší rodiny do rukou a šla trénovat.

Na vlakovém nádraží jsem byla mezi prvními. Budu na chatce se Saskií a také s Chris a Lanou, obě jsou celkem fajn dívky. Často se na mne usmívají a já to stále, opravdu nechápu, snaží se být asi přátelské. Ale je to strašně zvláštní pocit. Lidé se mi obvykle nesnaží přibližovat.

Bylo tady stále málo lidí, tak jsem se rozhodla se jít uklidnit ven a zakouřit si. Sotva jsem si zapálila a potáhla si ozval se překvapený a trošku naštvaný hlas ,,Ty kouříš?!" podívala jsem se tím směrem a uviděla Kiu s krosnou, podobnou té mé, dělala jsem jakože nic, protočila oči, pokrčila rameny ,,Co se staráš?" zeptala jsem se poněkud hrubě. Nevěřícně na mne hleděla, naposledy jsem vtáhla dým do úst a vyfoukla jsem jí ho do obličeje. Vím, že jsem byla zlá, ale její pohled mne pobavil. Ovšem vidět ji mne bolelo. Neomluvila se a chovala se, tak jak se chovala. A hleděla na mne, tak jak hleděla. Naštvaně, smutně a možná i zklamaně. Usmála jsem se, tedy spíše jsem ukázala své tesáky v chladném úsměvu, co nic neznamenal. Jen co jsem vešla, všimla jsem si, že je tady více lidí, co asi přišli zadem. Už zde byly Chris, Lana, Jakob a i učitelky co čekaly na opozdilce. ,,Čest, Ar, jak je?" usmál se na mne a zamával Saskii ,,Jde to, jen se opravdu na to necítím" pokrčila jsem rameny ,,Ale no tak, nebuď takový suchar" drncnul do mne ramenem  a krátce se zasmál. Zabručela jsem. Zbytek času jsem nevnímala, dokud jsme se nepřemisťovali do vlaku. Byl na kupé po šesti. Sedla jsem si doprostřed a položila vedle sebe krosnu. Koukala jsem se z okna. Najednou se otevřely dveře do kupé. Nevnímala jsem kdo to byl, stále jsem se dívala z okna. Jedna osoba si sedla vedle mne. Další naproti ,,Uhm, mohu si sednout vedle tebe? U okna se mi sedí nejlépe." zvedla jsem hlavu, celou dobu na mne mluvila Chris. Místo odpovědi jsem vzala to těžké zavazadlo a hodila jej nahoru ,,Chceš abych ti jej tam také hodila?" podívala jsem se na ni ,,Nechci tě obtěžovat ještě více" špitla a snažila se vzepřít její velký batoh nad hlavu, ale převážilo ji. Rychle jsem ji zachytila do své náruče. Lehce jsem se usmála ,,P-promiň, Aryo" začervenala se ,,V pořádku, nic se nestalo" řekla jsem tiše. Je celkem roztomilá, když se červená. Pomyslela jsem si, převzala její batoh a hodila jej k tomu svému. Rozhlédla jsem se po kupé a všimla si Jakoba, který se široce usmíval, Saskie, která hleděla do mobilu, Chris co si zrovna sedala vedle mne a Lany vedle mého druhého boku. Měla jsem obě slečny po svém boku a sama jsem se cítila napjatě. Cítila jsem se podivně z blízkosti těch dvou. Až nakonec Lana přerušila to poněkud trapné ticho. ,,Hej co si něco zahrát?" zeptala se natěšeně, já se podívala po ostatních a pokrčila rameny. ,,Je mi to jedno" řekla jsem tiše a zavřela jsem oči. Ale vzápětí jsem je široce rozevřela, protože mne Jakob těžce poplácal po rameni ,,Ale no tak Ar, začni si aspoň trošičku užívat" prsty ukázal jak maličko jsem se měla začít bavit. Odevzdaně jsem si povzdychla a kývla ,,Takže copak si tedy zahrajeme? Máme na to další dvě a půl hodiny" koukla jsem se po ostatních a snažila se pousmát. ,,Co takhle Nikdy jsem?" rozhlédla se Chris po nás všech. Všichni nadšeně kývli a začali si vytahovat pití. Poté se koukli na mne. S povzdechem jsem si vytáhla i to své. Kriste, já nechci. Přemýšlela jsem, Jakob do mne drkl a já se prudce na něj podívala. ,,Vnímej" usmál se ,,Ještě jednou, co bylo za otázku?" zeptala jsem se, byla jsem nervozní, přestože se všichni umívali. ,,Nikdy jsem se nelíbala s holkou" usmála se Chris. S tichým ,,Bože" jsem si přiložila láhev k ústům. Po nějaké době, co se hrála tato stupidní hra, tak se o mne opřela Chris. Vyplašeně jsem sebou trhla a podívala jsem se na ní. Usnula, zlehka jsem se, usmála. Ale ucítila jsem na sobě několik pohledů. Jakob, který se potěšeně usmíval. Lana s tím samým výrazem a Saskia, která se dívala, s jemným úsměvem, který jakoby říkal, no vidíš, není to tak strašné, ne? 

Saskiin pow

,,Jde vidět, že je ta hra nudná, takže co kdybychom ji ukončili?" zeptala se Arya s nadějí v hlase. Musela jsem se opět usmát. Přesto, že se stalo to co se stalo, nedávala svoje nepřátelství vůči mně zase tolik najevo. Ani se mne nepokoušela vyhnat, ale v jejích očích jsem dnes ráno viděla smutek. Asi bych se jí měla omluvit, ale jak? Navíc jde vidět jak je nervózní z těch dvou. Před asi týdnem se mi Chris svěřila, že chová určité sympatie k Ar a Lana jako její nejlepší kamarádka se jí snaží s tím pomáhat. Je vcelku zábavné vidět jak je z toho, tak krásná, zajímavá a jindy chladná, černovláska vynervovaná. Počkat co jsem si to řekla? Lehce jsem zavrtěla hlavou. Musím jí jako správná kamarádka pomoc s Chris. Jde vidět, že se jí ta tmavovláska líbí. Navíc Christine je velmi příjemná dívka, společenská a neustále vysmátá. Klasický extrovert, ta Aryu jistě donutí se usmát. 

Při výstupu z vlaku jsme se tísnili, rozvázala se mi tkanička a někdo ji sešlápl. Zrovna, když jsem vystupovala, cítila jsem jak letím vzduchem, ale tvrdý pád na zem se mnou neotřásl. Naopak, cítila jsem neznámé teplo a silné paže okolo mého těla. Otevřela jsem své oči, jež jsem je zavřela ze strachu z bolesti. Pohlédla jsem nahoru do těch nádherných fialkových očí ,,V pořádku?" zeptala se mne tím jemným tónem hlasu, který je jako to nejjemnější pohlazení. Vzepřela jsem se o její paže a rychle vstávala. Když nad tím tak uvažuji nikdy jsem neviděla její nahé paže nebo jen hřbety dlaní, neustále měla dlouhé rukávy, mikiny a bezprstové rukavice. 

Došli jsme k chatkám, učitelka šla domluvit převzetí, zatímco jsem se přiblížila k Jakobovi a Arye, kteří se momentálně bavili ,,No tak Ar, ty v tom máš asi velký hokej, Chris a Kia?" zasmál se a chtěl pokračovat, ovšem všiml si mne ,,Hej, Kio, ty máš štěstí. Vždy tě zachraňuje tady ta. Nechceš aby ti dělala osobní ochranku?" zasmál se mi a já cítila jak postupně rudnu. Ne, že bych byla nerada, napadlo mne v duchu. Kvůli té myšlence jsem rudnula ještě více. ,,Jsi v pořádku?" zeptala se mne Arya, které mírně zrůžověly líčka, kvůli tomu co řekl Jakob. Arya náš pohled utnula, protože na ní učitelka křikla ať si vezme klíčky od chatky. Jakmile jsme s holkami vešly, byly jsme příjemně překvapeny. Koupelna se sprchovým koutem nebyla tak hrozná a postele vypadaly bytelně. ,,Spím nahoře" zabrala si rychle Ar vrchní palandu. Nemohla jsem se ubránit tichému smíchu. To je snad úplně poprvé co jsem viděla, že se zrovna ona chovala jako obyčejný puberťák. ,,No co?" zeptala se naoko uraženým tónem. Protože co jsem si všimla, pobavilo nás to všechny. Já si hodila batoh na postel pod ní a podle pokynů učitelky si ji připravila. Co jsem si stihla všimnout, Ar to už měla hotové a šla se podívat na terasu. Nedalo mi to a musela jsem jít za ní. 

Výhled byl dokonalý. Mohly jsme vidět přímo na řeku, ohniště a do lesa. Vypadalo to, že si mne nevšimla. Vyhrnula si své rukávy a já viděla její bledé předloktí, které si sem tam promnula, pokusila jsem se jít tiše blíže abych viděla co schovává, ale sotva jsem byla dostatečně na blízku, tak se otočila. Vypadala překvapeně. ,,Co potřebuješ?" snažila se své překvapení zamaskovat chladem, ale mne neobalamutí. ,,Aryo, chtěla jsem se ti omluvit, já- nechtěla jsem tě svojí prudkostí zranit, či zklamat" sklopila jsem svůj pohled na její jistě těžké, kožené boty. Ona si jen povzdychla, jako za dnešek již tolikrát. ,,Omluva se příjímá, ale už nikdy nesuď člověka dokud jej nepoznáš" Řekla mi tiše. Pohlédla jsem jí do jejích nádherných očí, zračila se v nich její pravá osobnost. Jemná a starostlivá. ,,Ty to ale člověku také neusnadňuješ. Schováváš se za tu svoji masku a jak má člověk vědět kdo jsi?" šeptla jsem, tak tiše až jsem se bála, že mne neuslyší, ale slyšela ,,Ten kdo mne skutečně bude chtít poznat, tak se dostane i přes tu mojí masku" odpověděla a poprvé odcházela ona ode mne.

Zdravím, dnes je to něco trošku delšího. Doufám, že se vám zatím můj příběh líbí :)

RG