TARDIS doslova visela ve vzduchu. Vysoko nad městem se vznášela modrá policejní budka, ale nikdo ji nevěnoval pozornost, protože nikoho ani nepadalo zvednout hlavu a hledat na obloze něco tak zvláštního.

A uvnitř té budky byli dva lidé. Přesněji jeden člověk a Pán času. Samael stála u otevřených dveří TARDIS, pevně zatínala prsty do dřeva, aby nespadla dolů a sledovala poprvé město z ptačí perspektivy. Znala každou uličku, věděla, kam má jít a vše jí přišlo vždycky malé. Když ale na město shlížela z té výšky, přišlo jí, jako kdyby žila v obrovské džungli z budov, ulic a silnic.

Doktor stál u řídicího panelu a náruživě něco nastavoval. „Když rozšířím skenování, dokáže mi TARDIS přesně určit počet lidí, kteří se cítí šťastně a kteří se cítí smutně. Je to prosté, jednoduché a konečně budeme o krok blíže, abychom zjistil, jak tomu tedy je!" radoval se.

Samael ho sledovala. Vnímala jeho nadšení a sama si stále nebyla jista, zda chce vědět, co způsobuje to, že je jejich město nazýváno nejšťastnějším místem na planetě. Nikdy se sama nad tou záhadou nezamýšlela, prostě žila a nevnímala tu nálepku, která jim byla přidělena.

„A když budou někteří lidé smutní a jiní veselí, co to změní?" pídila se, zatímco stále stála u otevřených dveří.

„Všechno! Stačí pak najít nějakého toho smutného a zjistit, co za tím je. Mohl by to být nějaký vesmírný parazit. Pak by stačilo tohle město je od nich vyčistit. Pokud to ale nebude ničim způsobený, znamenalo by to, že je tohle město tak příznivě postaveno, že jste vážně šťastní. V tom případě bych už nemohl nic nadělat," odpověděl Doktor, zatáhl za jednu páčku a naznačil Samael, aby šla za ním.

Ta tiše přešla k němu, naklonila nechápavě hlavu do strany a sledovala jeden monitor na panelu. Dveře TARDIS se zavřely, budka se začala pohybovat, ale z počátku trhavé pohyby už nedělaly Samael nevolno. Popravdě to už ani nevnímala. Raději sledovala plán města na monitoru, kde jednotlivě poblikávaly tečky, které znázorňovaly každého obyvatele města. Jedna tečka se objevila přibližně na půl sekundy, poté zmizela a byla nahrazena jinou. Někdy se teček objevilo více – obchody, frekventované ulice, nemocnice. Některá místa už byla prázdnější, třeba školy. V tu chvíli Samael napadlo, aby se podívala na hodiny, protože netušila, kolik je. Promarnila s Doktorem prakticky celý den a už přibližně dvě hodiny měla být ze školy doma. Zděsila se, ale pak nad tím zakroutila hlavou a raději se podívala na mračícího Doktora.

Plán města zmizel, objevila se tabulka o dvou číslech.

49 567 a 0.

„To znamená...?" otázala se Samael tiše. Tušila, co to je, ale raději se zeptala. Dle výrazu v Doktorově tváři však udělala chybu. Nejdříve se zamračil, poté jeho svaly v obličeji ochably, povzdechl se a odsunul od sebe monitor.

„V tomhle městě není člověka, který by se cítil jakkoli zle. Pocity všech jsou šťastné. Cítí lásku, radost, jsou nadšení ze života. Není živáčka, který by trpěl... Ani jeden," hlesl tiše poslední větu.

Dlaněmi se zapřel o panel, sklonil hlavu a v té ponížené a zoufalé pozici stál několik sekund. Poté se zbrkle narovnal v zádech, udělal jedno kolečko kolem kruhového panelu a zuby měl pevně zatnuté. Zcela zapomněl, že je s ním ještě někdo. Všiml si ji až ve chvíli, kdy do ní málem vrazil.

Poprvé se v Doktorovi objevila emoce, kterou to město neznalo. Byl to smutek z prohry a beznaděje. Samael sledoval Doktora a sama měla těžké srdce z toho, jak se cítil.

„Je pozdě. Hodím tě domů a nejspíše se rozloučíme, Samael. Tohle město je mimo moji kompetenci," řekl suše bez jediné emoci v hlase.

Dívka pouze přikývla, sklopila hlavu a na radu Doktora si usilovně začala představovat, kde bydlí, aby tam byla dopravena.

•••

TARDIS zastavila na ploché střeše panelové budovy na kraji města poblíž říčky. Samael vylezla do podvečerního vzduchu, dlouze se nadechla a podívala se za Doktorem, který vylezl z TARDIS a začal sledovat západ slunce. Ruce měl hluboko v kapsách, koutky úst pokleslé dolů, oči bez jediné jiskřičky.

„Doktore?" hlesla tiše dívka. Bála se toho zamyšleného muže byť jen oslovit.

„Ano?" řekl tiše, otočil se přes rameno a sledoval ji.

„Já... Ty... Ty dveře jsou zamčené. Mohl byste?" vykoktala ze sebe a ukázala na dveře, které vedly ze střechy. Doktor k nim přešel, vytáhl sonický šroubovák a odemkl je. Panty zaskřípaly, ze dveří upadl kousek laku, který byl zdevastován stářím a Samael vlezla do tmavé chodby.

„Vy teď odletíte?" zeptala se ho tiše.

Doktor beze slov přikývl.

„A naše město?" Ani tu otázku nemusela doříct, Doktor věděl, co má na mysli.

„Vaše město a lidé jsou v bezpečí. TARDIS se možná spletla. Není už nejmladší."

„Takže to bude... sbohem?" hlesla tiše. Za ten jediný den si podivného muže s modrou budkou oblíbila. Už to nebyl pomatený cizinec. Pouze výstřední dobrodruh z vesmíru.

Doktor bez dalších slov přikývl.

„Sbohem, Doktore," zamumlala Samael.

„Sbohem, Samael," oplatil ji rozloučení. Otočil se na podpatku a vydal se k TARDIS, zatímco Samael začala scházet schody. Jejich rozloučení a rozdělení zpečetil vítr, který prudce zabouchl kovové dveře.