Noční můry mě doprovázely celou dobu, co jsem byla v bezvědomí. Pořád se mi umožňoval pohled na zmláceného Jeremiho. Pořád dokola se mi v hlavě ozýval nesrozumitelný řev vojáka, který mě nakonec vždy povalil na zem. Jednou jsem spatřila sama sebe. Byl to divný pocit. Dívala jsem se na sebe z pohledu třetí osoby. Viděla jsem jak jsem spadla a poté krev, která mi stékala po čele. Po téhle scéně se vždy dostavila neprostupná tma, ale najednou, jako kdybych znovu ožila, nebo alespoň otevřela oči a dívala se na svět po mém bolestivém pádu. Byl lehce rozmazaný, ale viděla jsem ho.

Bojovník, který mě shodil na zem zavřel Jeremiho do cely a šel se podívat na kluka ve tmavém rohu.

,,Co jste jí udělal?" Zařval vojáka Lifisr. Překvapilo mě, že ho to až tak zasáhlo. Vždyť mě znal jen pár minut.

,,Do toho ti nic není. Jdeme za králem. Potřebuje podat hlášení o té holce," takže Lifisr jeho jméno není. Je to pomocník krále, a teď mu vše vyzradí. Tušila jsem to.

,,Ne," odsekl Lifisr.

,,Jak ne?" Zařval voják.

,,Prostě ne. Není tu nic, co bych mu říkal. Nejsem jeho sluha, jak se možná domníval. Jsem normální kluk, ne zvěd," odporoval Lifisr a hned za jeho slovy přišla velká rána, která přistála na jeho obličeji. Proč se mě zastával? Jaký k tomu měl důvod? Přemýšlela jsem. Bude z toho mít akorát tak problémy. Svůj úkol splnil. Vyslechl mě a teď může říct vše královi. Tak proč nechce?

Překvapoval mě jeho klid. Hnědovlasý kluk byl pořád v klidu. Upřeně se díval do hlubokých očí bojovníka, jakoby chtěl naznačit jediné. Ustupovat nebude. Podle mě i kdyby ho mučili nic by neřekl, ale proč? Proč mu na mě tak záleželo, aby odporoval královskému vojsku? Nechápala jsem ani jednu věc. Třeba se jen nechce chovat jako zrádce. Napadlo mě.

Voják chytl Lifistra za ruku a táhl ho z cely do chodby. Umožnil se mi tedy dokonalý pohled na hnědovlasého kluka. Jeho pohled se stočil mým směrem a mě se tak naskytl nádherný pohled na zelené hluboké oči. Viděl mě? Blesklo mi hlavou. Já jsem tam ale doopravdy přece nestála.

,,Nechte ho být," zakřičela jsem na vojáka, ale můj hlas jakoby se rozplynul a zůstal po něm jen oblak prachu. Po tváři mi začaly stékat slzy. Proč ho odvádí ke králi?  Rozběhla jsem se za nimi, ale voják mi zabouchl před nosem, a tak jsem zůstala v opuštěné místnosti sama a Jeremim.

Opřela jsem se o stěnu a přemýšlela. Přemýšlela jsem o všem co se stalo. Lifisr se mě zastával, voják ho odvedl, Jeremi se nejspíš nedožije rána a já jsem se koukala na něco, co jsem vlastně vidět neměla. Jsem v bezvědomí. Došlo mi to až teď. Dívala jsem se na něco, co jsem vidět nemohla. Je to nemožné. Upřeně jsem se dívala do zdi až mi něco došlo. Jeremi! Já ho teď můžu zachránit. Rychle jsem vstala a přeběhla místnost na druhou stranu. Otevřela jsem zamčené dveře jen na petlici a klekla vedle Jeremiho. Byl celý od krve, ale žil. Ještě tu je naděje. 

,,Jeremi," roztřeseným hlasem jsem vyslovila jeho jméno a hned za ním se dostavil stav bezmoci. Vzlyky otřásaly celým mým tělem. Opřela jsem se zády o mříže a nechala slzy stékat po tvářích. Proč to muselo zajít až tak daleko. Jak ho můžu zachránit? Nemám u sebe žádné byliny a ani léky, které by mohly zmírnit bolest. Pomyslela jsem si jak jsem na tom špatně. Odtrhla jsem si kus trička a namočila ho do džbánu s vodou, který mi položili do cely, abych se napila. Zastavila jsem se těsně nad Jeremiho tělem. Může to být otrávená voda s jedem. To mi předtím nedošlo. Odhodila jsem tedy ten kus trička a sedla si zpět. 

Nic už pro něj udělat nemohu. S touhle myšlenkou se opět dostavila neprostupná tma. Z očí mi zmizel pohled na zmláceného Jeremiho, na obouchané zdi dlouhé místnosti a cely, ve kterých věznili nebohé děti. Tohle byl ten hodný, milý, laskavý, a nejlepší král. Král, který bezcitně zavře děti do vězení a nechá je zmlátit. Vládce, který si neváží úcty, kterou až do teď od nás dětí vlastnil. Chtěla jsem se králi jakkoliv pomstít. Všem vykládal lži. Všem, kteří mu věřit nechtěli, ublížil. Ať už jim udělal rány na těle jako Jeremimu, nebo jim udělal rány na srdci. Smutné je, že se mu už nikdy nepomstím. Už na vždy budu žít tady ve vězení, a nebo někde zavřená v chatě s ostatními dětmi, kterým byla také tato lež celý život vtloukána do hlavy. Nechci aby to takhle skončilo. Nemůže to takhle skončit. Třeba se jen probudím doma na posteli a zjistím, že to byl jen sen. Zjistím, že mi nehrozí žádné nebezpečí a že je král pořád hodným a milým vládcem, jak se o něm mluví v pohádce. 

Nejsmutnější na tom bylo, že tohle žádný sen nebyl. Byla to realita, která odvrátit nejde. Nejde ji vzít a odstranit jen jedním tlačítkem odstranit. Bohužel to nejde. Kdyby to šlo s radostí to udělám. S radostí bych odstranila vše, co se stalo za posledních pár let. Zabránila bych tak všemu, co se stalo. Jenže by pak byl život strašně jednoduchý a to by předci nikoho nebavilo. Nikoho by nebavilo, kdyby jen tak vzal něco, co se stalo a prostě to vymazal z paměti všech lidí, zvířat a rostlin. 

Tímhle jsem ukončila moje přemýšlení a ponořila jsem se do neprůhledné tmy. Do tmy, která mě obklopuje v poslední době hodně často. Někdo by řekl, že se té tmy bojí. Já ji také samozřejmě nevyhledávám moc ráda, ale není to, že bych z ní měla panickou hrůzu. Je to tma jako každá jiná. Nemám ji nijak v lásce, ale prostě mi nevadí. Vyčistím si mozek a prostě tak nějak začnu na novo. Je to jako start do nového života. S novými poznatky a s novými úkoly. Můj úkol je prostý. Postarat se, aby všichni neviní přežili a provinilí dostali to, co si zaslouží. Ať už by to byla smrt, a nebo doživotní vězení. Zaslouží si to.