,,Jeremi, nemáme tady co dělat," zašeptala jsem, když jsme se prodírali ostružiním k malému otvoru ve zdi mohutného hradu. Chtěli jsme zjistit, co ukrývají tyto mohutné zdi. Jaká lež se tam zbaběle ukrývá a čeká jen na pomstu.

Na chvíli se zastavil, aby se mi podíval do očí.

,,Jak jinak chceš zjistit pravdu?" zeptal se. 

,,Nevím," přiznala jsem. ,,Ale určitě existují i jiné způsoby."

,,A jaké jiné?" řekl rozčileně. ,,Chceš jako přijít do trůnního sálu a vychrlit těch milion otázek co máš, a ještě si snad myslíš, že ti král vyhoví a odpoví ti na ně?" Musela jsem se zasmát.

,,Ne, takhle jsem to nemyslela."

,,A jak teda?"

,,No," taky jsem sama vlastně moc dobře nevěděla. ,,To je jedno, ale úplně správné mi tohle taky nepřijde."

,,A ty si snad myslíš, že mě je utíkání před stráží příjemné a správné?" měl pravdu. Musíme se tam nějak dostat. jen jsem  zavrtěla hlavou a rozešli jsme se. Eavlyn, co to děláš za blbost? Zeptala jsem se sama sebe. Šli jsme tedy dál. Vůbec jsme nevěděli kam tahle chodba vede, jestli vůbec někam vede.

Po chvíli se Jeremi prudce zastavil a já do něj narazila. Nečekala jsem to. Vykoukla jsem mu přes rameno, abych se mohla podívat, co ho tak zaujalo. Pod námi se nacházelo velké nádvoří plné vojáků. Cvičili tady děti. Spousta dětí

,,Hej, dávej bacha," sykl na mě Jeremi. ,,Jsi jako buldozer!"

,,Promiň, nečekala jsem, že se zastavíš." omluvila jsem se.

,,Bože, to je příšerný," řekl Jeremi. ,,Představ si, že nás by tohle čekalo taky." Hrozná představa. Vlastně si to představit neumím.

,,Musíme pryč, než bude pozdě," rozhodla jsem.

,,Už je pozdě," ozval se za námi hluboký a přísný hlas. Zprudka jsem se otočila a spatřila vysokého vojáka. Okamžitě nás shodil na zem a spoutal nám ruce i nohy a táhl nás za sebou.

,,To nemůžeme jít po svých?" zeptala jsem se. Hned po otázce přišla silná rána do hlavy, po které jsem upadla do bezvědomí. Poslední co jsem slyšela byl Jeremiho výkřik.

Probrala jsem se na zemi. Všude byla tma až na jedno světlo. Oheň, který hořel uprostřed místnosti. Očima jsem přejížděla po místnosti, ve které byly po stěnách mříže. Byla jsem ve vězení. Napadlo mě hned, jestli tady není Jeremi. Přejížděla jsem očima po celách, až jsem se zastavila v rohu. Seděl tam na zemi nějaký kluk. Neviděla jsem ho celého, takže jsem nemohla určit, jestli to je Jeremi. Podívala jsem se na zem a zvedla kamínek, který jsem hodila do cely v rohu místnosti. Trefa! Zaradovala jsem se. Kluk se na mě podíval svým nejasným pohledem a mě bylo jasné, že to není ten, koho hledám.

Kluk měl tmavé vlasy, výšku jsem nemohla ve tmě rozeznat. Zaprvé seděl a za druhé i kdyby stál tma by ho skryla. To stejné i s oblečením. Měl na sobě nějaké kalhoty a mikinu. To bylo vše, co jsem věděla o tomto vězni.

Pořád mi nedocházelo jediné. Kde je Jeremi. Co s ním udělali? Kam ho zavřeli? To vše mi nedávalo smysl. Je to nějaký test? Nějaká zkouška, kterou mám projít, abych se mohla dostat zpět domů? Je to nějaká hra? Nějaká úniková hra, kterou mám projít?  Co když neprojdu? Co mě čeká? Smrt? Opakování hry?

,,Jak ses sem dostala?" zeptal se potichu kluk v rohu.

,,No zavřel mě sem voják," nechápala jsem otázku.

,,Jasně, ale jakože proč jsi tady?" opravil otázku kluk.

,,No... Nevím jestli je to dobré říkat. Musela bych si být stoprocentně jistá, že tu nikdo další není," řekla jsem. To byl jeden důvod a druhý byl, že jsem absolutně nevěděla kdo to je, takže všechna moje dosavadní tajemství jsem mu říkat nehodlala. Nevěděla jsem, jestli tu není jen jako past a pak by šel za králem a všechno by mu vyklopil.

Ona to byla vlastně pravda. To už bych rovnou mohla přijít před krále a říct mu, jak jsme se dostali z té chaty. Že jsme našli chybu a prostě jsme ji zapálili.

,,Aha, chápu máš svá tajemství, která si nepřeješ, aby byla vyslyšena od někoho cizího," řekl arogantně a jakoby se mi smál.

,,Hele, není to nic proti tobě, ale jak ti mám sakra věřit, když jsem nemohla věřit ani svému otci," vyhrkla jsem dřív, než jsem se nad tím stačila zamyslet.

,,Fajn, vždyť jsem řekl, že to chápu,"

Jo řekl, ale pěkně arogantně. Pomyslela jsem si. Rozhodně to nebylo hezké, na naopak. Jako by se mi právě vysmál do tváře.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho.

,,Lifisr. A ty?" optala se na oplátku.

,,Eavlyn," řekla jsem stručně a pak jsem se zarazila. Došlo mi, že jsem mu právě řekla své pravé jméno. Mohla jsem si vymyslet falešné. Nemusel o mě vědět tolik.

Z mého přemýšlení mě vyrušil obrovský rachot, který vycházel z druhé strany místnosti. Nerozuměla jsem slovům, která se rozléhala po obrovské místnosti. Odrážela se od stěn a letěla zpět k majiteli slov. Najednou se někdo vynořil z chodby, které jsem si nevšimla, protože byla skryta ve tmě. Vypadalo to, jakoby se někdo vynořil že zdi. Byl to ozbrojený voják, který měl někoho v rukách. Hned jsem poznala, kdo je ten  někdo byl to Jeremi. Voják vystoupil na světlo a mě se odkryl pohled na krvavou postavu, která byla ještě před pár dny Jeremi.

Z hlavy mu tekla krev, která se mu dostávala do očí. Červená tekutina mu pokrývala také nohy a ruce. Na rukou měl rudé šrámy od biče a na nohou měl potrhané nohavice kalhot, které mu alespoň trochu chránily nohy.

Takový pohled by vehnal slzy do očí každému a já  jsem nebyla výjimkou. První slza mi stekla po tváři a za ní se hnaly hned další a další. Nemohla jsem se na to dívat. Otočila jsem se, ale to bylo ještě horší. Zlost se ve ne vzbouřila a já ji nedokázala zastavit.

Tohle že je ten milý král, který zachránil naší zemi? Tohle je ten nejlaskavější král, který sepsal pohádku na počest svých lvů? Tohle není ten král. Prostě není. Zlostí jsem začala kopat do zdí a do mříží. Začala jsem křičet na strážce. Chtěla jsem se pomstít. Celý život nám byla podávána lež! Celý! A my ji s úsměvem přijali. Pomyslela jsem si trpce. Nemohlo to skončit takhle.

Voják, který ještě před chvílí držel Jeremiho už byl u mě a řval na mě něco. Nic jsem neslyšela. Bylo to jako když si pustíte film bez zvuku. Nakonec jsem ucítila palčivou ránu do hlavy a tvrdý náraz na kamennou zem. Zatmělo se mi před očima. To je konec? Pomyslela jsem si. Tohle je konec mého života? Ne! Po téhle myšlence jsem upadla do spánku. Do uklidňující, bezpečné, hluboké tmy. Bylo to osvobození. Osvobození od utrpení a zármutku. Poslední, co jsem cítila byla krev na mém čele, která mi stékala do vlasů.