,,Takže, abych si to ujasnil," prohlásil Jeremi. ,,Ty chceš tuhle chatu zapálit?"

,,Ano,"potvrdila jsem.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak tě tohle napadlo?" zeptal se překvapeně.

Pote co mi zůstal ten kámen v ruce, jsem šla můj plán říct ostatním. Nebyli úplně nadšení, ale většina tak nějak souhlasila. Všichni byli ještě rozespalí, takže třeba věřili tomu, že je to jen sen.

,,No," začala jsem a už nevěděla, jak pokračovat. ,, Zdál se mi takový sen," ona to byla vlastně pravda. Zdál se mi sen.

,,O tom, jak nám hoří chata?" zeptal se udiveně. Přikývla jsem na souhlas a rychle odvrátila oči.

,,Nějak se mi to nezdá," pochyboval stále Jeremi. ,,Nehledě na to, že nemáme nic, čím bychom mohli chatu zapálit."

Ten plán se mi tak moc líbil, ale on mi ho tak zkazil. Proč to nemůžeme uskutečnit? Zeptala jsem se sama sebe.

,,Hele," promluvila jsem po delší odmlce. ,,Buď se odsud chceš dostat a budeš se snažit uskutečnit ten můj plán, anebo se odsud dostat nechceš, a tak budeš odporovat, jak nejvíc můžeš," už jsem byla naštvaná. Je tu nejdéle a ještě nic užitečného nevymyslel. Já jsem tu sotva druhý den a vymyslela jsem skoro dokonalý plán, jenže to nikdo neocení. Nikdo.

Naštvaně jsem vyšla z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Nemá to smysl. Pomyslela jsem si. A ono to ale vážně nemá smysl. Navádět ostatní do něčeho, co nechtějí je blbost, j níže já v téhle chatě nevydržím věčnost.

Slezla jsem po žebříku a šla rovnou do obýváku. Sedla jsem si na křeslo a snažila se urovnat si myšlenky. Zrovna jak jsem si sedla někdo zaklepal na dveře a pak odemkl dveře. Byla to stráž s jídlem. Rozhodla jsem se, že to od něj přeberu. Vstala jsem z křesla. A vešla jsem do chodby. V tu chvíli se strážný zastavil a začal hledět jen na mě.

,,Omlouvám se, je něco špatně?" nechápala jsem proč na mě tak hledí.

,, Eavlyn, jsi to ty?" zeptal se voják a já pořád nechápala.

,,Počkat, odkud znáte mé jméno?" pořád jsem nechápala.

,,Znám tvé jméno tak dobře, jak ty znáš moje, Eavlyn," cože? Já znám jeho jméno?

,,Ne, neznám vaše jméno," byla to pravda. Ať už to byl kdokoliv, nevěděla jsem vůbec o koho se jedná.

,,Eavlyn, nebuď hloupá. Jsem tvůj otec. Lingrass Lezcosk. Ty jsi moje dcera Eavlyn," nechápala jsem ani polovinu věci, které se teď staly.

,,Ne, můj otec odjel do Olord na služební cestu a je tam pořád," stála jsem si za svém.

,,Eavlyn, nebuď tak paličatá, prostě to vem tak, jak to je. Nemáme moc času," promluvil drsnějším hlasem. Ten hlas se mi vybavoval. Znám ho. Je to vážně můj otec.

,,Na co čas? Ty odejdeš a my se budeme marně snažit dál," pořád jsem nic nechápala.

,,Ne, král udělal chybu. Kámen, který jsi přeci odkryla chránil dřevěný trám. Tady máš křesadlo. Nechám vám odemčeno, ať můžete utéct," podal mi křesadlo a zmizel.

Proč nám s mamkou lhal? Nemohl prostě říct, že jde do Aspensového království? Po tváři mi stekla slza. Slza smutku. Můj otec mi lhal, stejně jako mamce. Nebo mamka copak věděla, že jde sem? Rychle jsem si utřela slzu. Musíme utéct. A to hned.

Nemohla jsem teď vést nejrůznější teorie. Musela jsem jít oznámit tuto novinku všem ostatním. Rozběhla jsem se k ostatním i s jídlem. Rozdala jsem všem jídlo a vyklopila jim co se stalo.

,,To už nemusíme zapalovat tu chatu, ne?" zeptal se Nilkzon, hnědovlasý malý kluk.

,,Ne, chci mít jistotu, že se jim pomstime," rozhodla jsem. ,,Proto tenhle příběh ukončíme krutou pomstou," prohlásila jsem a zároveň se snažila znít přesvědčivě. Zabralo to.

Seběhli jsme dolů ke zdi. Vyndala jsem z kapsy křesadlo a pokusila se vykřesat oheň. Marně. Podala jsem ho Herndře. Po asi desátém pokusu se povedlo. Trám zahořel a začal hořet víc a víc. Plameny začaly šlehat výš až se dostaly pryč z dosahu mých očí.

,,Rychle pryč!" vykřikla jsem na všechny a v zápětí už jsme byli venku. V rukou jsme měli boty a bundy, které jsme si museli obléci. Já jsem se ale chtěla dívat na to, co jsme způsobili. Naplnil mě tak dobrý pocit. Dostali jsme se ven. Ven z chaty. Nadšené jsem vykřikla. Zanedlouho už se kamenná stavba zřítila na zem s ohromným hlukem. Naštěstí jsme byli daleko, takže se nikomu nic nestalo.

V hlavě jsem si odškrtla dostat se z chaty. No a teď ještě utéct. Někam hodně daleko, ale zároveň blízko hradu, kde se můžeme dozvědět, proč nás tu král zavírá.

,,Musíme se rozdělit," rozhodl Jeremi. A všichni jsme souhlasili. Rozdělili jsme se na dvojce a rozeběhlo se každý jiným směrem. Já jsem byla ve dvojici s Jeremim.

,,Poběžíme k hradu," rozhodla jsem. Měli jsme směr skoro přesně na hrad a Jeremi souhlasil. Rozběhli jsme se. Ne úplně sprintem, ale spíš klusem. Museli jsme nasadit tempo takové, ve kterém můžeme klidně hodinu vydržet.

Hned po pár metrech mě začaly bolet nohy a nemohla jsem skoro dýchat. Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem musela vynaložit hodně velké úsilí, abych se vůbec nadechla. Bylo to, jakoby mě někdo škrtil. Zastavila jsem se a dýchala jsem zhluboka.

,,Musíme běžet, Eavlyn," Jeremi mě chytil za ruku a táhl mě dál. Po chvíli, jakoby mě ten někdo škrtit přestal a mě se dýchalo už lépe. Jeremi si toho taky všiml a pustil mě ruku. Poděkovala jsem mu a pak už běžela dál.

Nejdříve jsme běželi po cestě, ale pak nám došlo, že tudy může někdo jít, a tak jsme odbočili do lesa. Les nebyl úplně prostupný. Byl v něm podrost. Ostružiní nás chytalo do pastí svých trnů a škubalo nám oblečení. Pod roztrhaným oblečením se skrývaly krvavé šrámy. Museli jsme ale běžet dál, a tak jsme na to nebrali ohled. Cítila jsem každou kapku krve, která mi stékala po noze. Chtěla jsem zastavit, ale nemohla jsem. Musela jsem běžet dál od naší zbořené chaty.

Za chvíli jsme vběhli do hustého lesa. Bylo to ještě horší, než běžet jen podrostem. Tady byl dokonce i hustý les, kterým se taky neběželo dvakrát tak nejlépe. Větve mě škrábaly přes obličej a čas od času mě něco spadlo do oka, a to mi začalo slzet.

Běželi jsme dál a dál ve snaze dostat se co nejdál od zbořené chyty, ale nedošlo nám, že u hradu může být stráž, která může být i v lese.

Běželi jsme dál a dál, hodiny a hodiny, až jsme spatřili velkou siluetu hradu mohutnými hradbami. Mohutná stavba se tyčila nad námi jako velký černý mrak, ze kterého má zanedlouho pršet. Hrad nejen mě, ale i Jeremimu naháněl strach. Byla to černá, temná stavba uprostřed lesa. Proč se o králi mluvilo tak dobře, když je tak surový a zlý, že zajme děti?