Usnula jsem hned. Byla jsem hodně unavená, tak mi to netrvalo dlouho. Postel je sice nepohodlná, ale dalo se usnout. Pořád jsem se převalovala a hledala tu nejpohodlnější polohu. Konečně. Našla jsem ji. Ležela jsem na zádech a usnula. Je to asi nejpohodlnější pozice, jak usnou na nepohodlné posteli.

V noci mě probudil nečekaný a štiplavý kouř. Kouř ohně. Naplnila mě naděje. Dostanu se odsud. Podívala jsem se po ostatních postelí, jenže v nich nikdo neležel. Všichni zbaběle utekli, a mě nechali na pospas ohně.

Zkusila jsem otevřít dveře. Povedlo se. Vyšla jsem a slezla po žebříku. Vešla jsem do kuchyně a zároveň jsem se začala dusit dole byl kouř hustší. Vyběhla jsem rovnou do chodby a začala bouchat na zamčené vchodové dveře. Nikdo mě neotevřel. Začala se mi lehce motat hlava a já věděla, že musím jít do pokoje. Vyběhla jsem tedy z chodby rovnou k žebříku. A vešla jsem do pokoje. Panika, hrůza a zděšení. To jsou věci, které neumím ovládat. Začala jsem přecházet po místnosti a přemýšlet nad vším co se děje.

Jsem zavřená v chatě, která hoří a já se z ní nedostanu. Všichni jsou zrádci a nechali mě tu, abych umřela. Já se odsud v životě nedostanu a prostě tu zůstanu. To je vše co vím a s čím se prostě musím smířit.

Musím se uklidnit. Začala jsem z hluboka dýchat. Soustředila jsem se se jen na to, abych dýchala. Nádech a výdech. Pořád dokola. Myslela jsem jen na tohle. To je moje jediná naděje.

Kouř se začal dostávat už i nahoru do pokoje. Panika se mě zmocnila ještě víc. Začala jsem opět přecházet po místnosti. Já nechci umřít, ale přesto mě to zanedlouho čeká.

Začala se mi víc motat hlava, a tak jsem si sedla zpět na postel. Ruce a nohy se mi začaly třást. Musela jsem chodit, ale nemohla jsem. Motala se mi hlava a nemohla jsem chodit. Nešlo to. Prostě ne. Nemohla jsem se jen tak zvednout a odejít, když se mi motá hlava. Stejně jsem si ten dobrý pocit, že se postavím na nohy nemohla nechat ujít. Nemohla jsem umřít s pocitem, který by mi říkal, že jsem nebojovala do posledního.

Začala jsem se tedy zvedat. Hlava mě bolela. Zatmělo se mi před očima a já se jen tak tak chytla kamenného sloupu uprostřed. Nemohla jsem prohrát. Prostě ne. Jsem paličatá a nechci se jen tak vzdát, proto jsem si znovu stoupla na nohy, abych si dokázala, že jsem  nezemřela jen tak. Zatmělo se mi znovu před očima. Svět mi zmizel z dosahu očí a já zavrávorala. Spadla jsem a prudce se udeřila o kamenný sloup uprostřed místnosti. Poslední, co jsem zahlédla byla řítící se kamenná stěna. Spadla jsem na zem a na mě padaly kameny, za kterými přicházela větší a větší bolest. Pohltila mě neprostupná, černá, děsivá a hluboká tma. Je konec. To je to poslední, co jsem věděla. Poslední slova, která mi zazněla v hlavě, než přišlo něco, co navždy zapečetí můj osud. Smrt.

S prudkým nádechem jsem se probudila. Byl to naštěstí jen sen. Ruce se mi klepaly vyděšením. Co když je to náš osud? Pomyslela jsem si a po zádech mi přejel mráz. Nemůže se to stát. Kdo by přece zapálil tu chatu? Řekla jsem si a trochu uklidnila. Podívala jsem se na ostatní postele. Všichni tu byli a klidně spali.  Venku byla pořád tma. Je noc. Jenže já už spát nemohla. Nemohla jsem se koukat na to, jak umírám. Bylo to moc děsivé.

Posadila jsem se na okraj postele a obula si boty. Rozešla jsem se ke dveřím a opatrně vyšla. Slezla jsem po žebříku. Z kuchyně jsem přešla do obýváku a posadila se na křeslo. Přemýšlela jsem nad tím, co mohl ten sen znamenat. Možná to je blbost a jsem moc naivní. Možná nás nic takového nečeká a jsem jen blbá, že nad tím až tak přemýšlím. Můj neodbytný pocit mě ale nedal, a tak jsem přemýšlela dál. Řekla bych, že kdyby u mě někdo stál, viděl by, jak se mi kouří z hlavy. Přemýšlela jsem nad všelijakými teoriemi, jenže nic nedávalo smysl. Stopla jsem si a začala přecházet po místnosti. Nějaký způsob určitě existuje. Musí být možné se odsud dostat. Nejsme nějaké ovce v ohradě, co nemůžou ven. Jsme lidi, a podle toho bychom se tak měli chovat.  Nejsme poslušné ovce, které skočí na každou hloupost.

Pořád jsem na nic nemohla přijít. Už mě nebavilo chodit sem a tam po místnosti. Chtěla jsem to vzdát, ale v tu chvíli mě to došlo. Bylo to jak když je tma, a pak z nenadání vyjde slunce. Nebyl to pomalý východ slunce, ale nečekaný a rychlý. 

Rozešla jsem se ke stěně a začala zkoušet jeden kámen za druhým, jestli se náhodou nepohne. I když to je nadlouho, tak jsem se do mého nápadu pustila s nadšením. Času jsem měla hodně, takže proč toho nevyužít. Všechny kameny se zdály, že jsou hodně upevněny, ale alespoň jeden kámen nemusel být zajištěn. Doufala jsem v to. Doufala jsem vlastně v něco, co by normální člověk v životě neudělal. Ani by nad tím nikdy nikdo nepřemýšlel. Buď by na to byl líný, a nebo by měl spoustu jiných věcí na práci. Jakoby, když už jsme u toho, normální člověk by nebyl zavřený v chatě a nezdálo by se mu, jak on umírá, a jak na něj padají kameny. musela jsem věřit v jedinou malinkou jiskřičku v mé hlavě. Nemohla jsem to teď vzdát. Už jsem se rozhodla.

Obcházela jsem tedy jednu řadu kamenů za druhou. Žádný kámen se zatím nepohnul, ale věřila jsem, že se jeden pohne. I kdyby to měl být ten nejmenší, tak by nám zachránil všem život. 

Ubíhalo to celkem rychle. Už jsem měla jednu stěnu a přesunula jsem se ke stěně naproti. venku už se začalo rozednívat a mě začínal můj nápad připadat hloupý. Není to reálné, ale pořád jsem pokračovala. Už jsem to chtěla vzdát, a tak jsem namátko šáhla na nějaký kámen, který byl úplně mimo řadu, kterou jsem prohlížela. Stal se zázrak. Kámen se uvolnil a spadl mi do dlaní. Přejela po mě vlna naděje a uspokojení. Z téhle chaty se dostaneme.