Po žebříku jsem vylezla hned, a poté jsem spatřila další dveře. Třeba je to cesta ven. Pomyslela jsem si. Vzala jsem tedy za kliku a vstoupila do místnosti, ve které byly děti. Spoustu, asi deset dětí. Zděsila jsem se. To je král vážně tak surový? Jedna holčička s blonďatými vlasy vykřikla a rychle se schovala za velký trám uprostřed místnosti.

,,Em...." začala jsem. ,,Mohla bych se zeptat, proč tu jste?" ono to asi je hodně blbá otázka, ale žádná smysluplnější mě v tuhle chvíli nenapadla.

,,Ty nevidíš, že jsme tu uvězněni?" promluvil po chvíli ticha jeden kluk. Přejela jsem ho pohledem. Hnědé vlasy, vysoká postava a otrhané oblečení, to je vše, co se dalo na první pohled zjistit. Kývla jsem, že rozumím a šla k opuštěné posteli.

,,Můžu si sednout?" optala jsem se.

,,Jasně, je to tvoje postel," odvětila hnědovlasá holka naproti mě.

,,Dobře," řekla jsem. ,,Takže vy jste ty děti, o kterých mi povídal král?" přemýšlela jsem nahlas.

,,Jo, nejspíš jo," odpověděl ten hnědovlasý kluk.

,,Jo, já jsem Eavlyn a vy?" optala jsem se na jejich jména.

Všechna jména jsem si pečlivě uložila do paměti. Budu tu s těmito lidmi ještě nějaký ten pátek, tak bych si je teoreticky pamatovat mohla. Usoudila jsem a začala si jména opakovat v duchu. Začala jsem taky přemýšlet nad nezodpovězenou otázkou, která mě celou dobu zaráží. Proč tu jsme a co s námi král zamýšlí dělat? Jenže nikdo odpovědět neuměl. Vlastně ani já ne. Je to divný. Král byl vždy prezentován za nejlepšího krále, a teď tu chladnokrevně uvězní děti.

,,Jeremi," oslovila jsem hnědovlasého kluka a on se otočil mým směrem. ,,Zkoušeli jste se odsud nějak dostat?"

,,Jo, zkoušeli," odpověděl. ,,Ale naše snaha byla marná," dodal s posmutnělým úšklebkem. Já jsem jen kývla na srozuměnou a přejela všechny pohledem.

,,To jsme tu všichni zavření jak krysy v pasti?" rozčílila jsem se a začala přecházet po malé místnosti.

,,Jo, celkem dobrý přirovnání," uznale pokývala Flinka, třináctiletá brunetka s modrými oči.

,,Přece se nějak dostat ven musíme," rozhodla jsem a zastavila se.

,,Jak to vlastně můžete všichni vědět?" otázal se Anndmend, desetiletý kluk se zrzavými vlasy.

,,Jako co?" otázal se Jeremi.

,,No, že odsud chceme utéct. Mě to až tak nevadí," prohlásil Anndmend a všechna pozornost se náhle přenesla k němu.

,,Cože?" vykřikla jsem, protože jsem se už neudržela v klidu. ,,Jak tohle můžeš říct? Tobě se líbí být zavřený v chatě a nemoct jít ven? Jsi normální?"

,,Jsem normální, jen si myslím, že bychom nemuseli hned takhle bezohledně odsuzovat krále," prohlásil a hned uhnul pohledem do země. Je to hlupák. Pomyslela jsem si. Nechci takhle posuzovat lidi, ale to mi přišlo absurdní. Zastával se krále a ani nevěděl proč. Jen z toho důvodu, aby šel proti všem.

,,Takže ty se chceš zastávat někoho, kdo nás tu zavřel." promluvil Jeremi drsným a naštvaným hlasem a vyšel ze dveří. Ani se mu nedivím. Vypadal, že je tu zavřený už hodně dlouho, nato aby mohl být klidný. Jsem tu první den, a už mi to leze na nervy, co budu dělat za měsíc?

Atmosféra v chatě byla čím díl tím hustší. Nikdo tu nebyl rád. Myslím, že ani Anndmend ne, jen chtěl prostě taky něco říct. Ostatní se od téhle debaty radši drželi dál a vedli jinou, asi zajímavější. Na chvilku jsem se zaposlouchala, ale zjistila jsem, že vzpomínají na dobu před uvězněním a to mě bolelo u srdce. Vzpomínat na to dobré v nelehké situaci bylo asi to poslední, co jsem chtěla.

Náhle mě napadlo, kam asi šel Jeremi. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu za ním. otevřela jsem dveře a sestupovala pomalu po žebříku. Dole jsem vešla do kuchyně, ale nikde jsem ho neviděla. Otevřela jsem dveře do obýváku a spatřila Jeremiho, jak sedí na křesle s rukama v obličeji. Hned jak jsem vešla podíval se na mě.

,,Nad čím přemýšlíš?" optala jsem se po chvíli ticha a usedla do protějšího křesla.

,,Víš, jsem tu úplně nejdéle," začal smutně. ,,Nechci být nějaký protivný, ani něco podobného, jen mi tohle všechno už leze na mozek," pokývla jsem. Rozuměla jsem mu. i když se známe jen pár hodin rozuměla jsem co říkal. Je to smutné a zároveň směšné, jak si nemůžeme poradit.

,,Já to chápu, že jsi neměl trpělivost, já ji taky neměla, a to jsem tu jen pár hodin," povzbudivě jsem se na něj podívala. ,,Dostaneme se odsud, a taky zjistíme vše co král plánuje. Je to jediný způsob, jak zabránit tomu, aby vyhrál."

,,To se ti lehko řekne," odsekl. ,,Není snadné si to představit. Tady není jediný způsob jak se odsud dostat, jedině pokud u sebe nemáš bombu, kterou bychom to celé zbořili."

Měl pravdu. Nevěděla jsem jak se odsud dostat. Je to nemožné. Možná tu budeme uvězněni na pořád. jo to je celkem smutná představa. Proč jsem jen četla tu knihu. Proč jsem byla tak hloupá, jak řekl král. Jsem hloupá a všichni ostatní taky. Konec konců on neměl vymýšlet takovou knihu. bul to záměr?

,,Teoreticky by to šlo. Nějaký voják nám tu přeci nosí jídlo, co ho prostě omráčit a utéct?" nevzdávala jsem se. nechci tu být jak krysa v pasti.

,,Ne, takhle to bohužel nefunguje. Jsou na tohle připraveni. Očekávají od nás, že se budeme takhle bránit. Musíme vymyslet něco co nebudou čekat, tohle je moc obyčejné," odporoval. Takže se odnás čeká nějaká originalita, kterou ještě nikdo nevymyslel. No dobrá tedy.

,,Není tu někde alespoň kousek dřeva? Mohli bychom ho zapálit," stále jsem se nevzdávala.

,,Hezká představa, ale kde vezmeš oheň?" zase měl pravdu. Nemáme přístup k ohni. Všechno je až moc dobře promyšleno. Se vším počítali. I s tím, že se budeme bránit. je to nějaký test?

,,No nic je čas večeře slunce už zapadá," zvedla jsem se z křesla a vešla do kuchyně, vzala moji hromádku jídla a začala ji jíst. Jeremi se ke mně taky přidal a tak jsme spokojeně křoupali mrkev a jedli chleba.

Až jsme dojedli Jeremi zůstal v obýváku zatím co já vylezla po žebříku do ložnice a oznámila všem, že už budu spát. Všichni mi popřáli dobrou noc a taky si někteří už lehli, aby si odpočinuli. Ještě chvilku jsem přemýšlela nad tím, co mi řekli všichni. Po chvíli jsem už zavřela oči a usnula.