,,Vítej v mé zemi, dcero.'' Ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a spatřila jsem jezdce na bílém koni. Byl to král! Král z Aspensového království.

Byla jsem na louce a předemnou stál úžasný, opravdový král, o kterém se u nás hodně mluvilo. Pověstný bojovník z Aspensového království, který nás kdysi dávno zachránil před zkázou. Na zemi byly kopretiny a kolem louky stály stromy. Byl to tak krásný pohled. Jako z pohádky. Na kraji louky žbluňkal potok, který se vléval do rybníku. Na rybníce se plavily dvě nádherné a vznešené, bílé labutě.

Co tu vůbec dělám? Je to vůbec realita? Není to jen sen? Štípla jsem se do ruky, abych poznala jestli je to jen sen. Následně jsem ale ucukla. Bolelo mě to. Takže jsem usoudila, že to je realita. Ale co bych tu dělala?

Koukala jsem se všude možně, až jsem se očima zastavila u krále. Čekal tam, ale na co? Hluboce jsem se mu uklidnila a zadrmolila něco na pozdrav. Najednou se rozjel s koněm ke mě. Ustoupila jsem o krok dál. Je to nějaký test? Byla jsem zmatená. Panika, strach, zmatek, smutek. To vše se mi teď míchalo v hlavě. Jen jsem nevěděla jakou věc poslechnout dříve. Dobře tak se zkusím uklidnit. Jenže jak byste se uklidnili, kdyby jste stáli někde, kde ani nevíte kde? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

Král byl už u mě sesedl z koně a kráčel za mnou. Krále jsem si vždy představovala většího. Bylo zvláštní vidět ho na živo. Na jeho hrudi byl upevněn zlatý medailonek, pod kterým byla bílá, jasná uniforma. Vypadal laskavě a mile. Boty měl vysoké až po kolena a bílé kalhoty měl v botách. Vypadal hodně vznešeně. Jako opravdový král.

,,Co tu pohledáváš?" Zeptal se.

,,Já se asi stratila, pane" Odpověděla jsem.

,,Stratila? To je ale smůla co?" řekl ironicky. ,,Holka co je neposlušná a prostě si otevře knížku, i když je to zakázané, že? Nebo se mýlím?" otázal se.

,,Já jsem byla jen zvědavá." odvětila jsem stručně, jelikož mi tato debata začala být dosti nepříjemná.

,,Zvědavost je nebezpečná. Dávej si na ni pozor." jeho oči se střetly s mými. Byly nezvykle černé a temné. Zahleděla jsem se hluboko do nich a spatřila něco, co jsem podle mě nikdy vidět v králových očí vidět neměla. Byla to závist a povrchnost.

,,Ano, pane." Špitla jsem.

,,A co s tebou teď? Co bys asi udělala s neposlušnou holkou, která by nerespektovala zákon?" takové těžké otázky? Já jsem patnácti léta holka, ne královna lidu.

,,Nevím, pane." smutně jsem prohlédla na zem, abych uhla jeho očím. Byly až moc moudré a závistivé.

,,No a já to vědět mám?" taková otázka mi z jeho strany přišla hloupá. Vždyť je král, ten by měl vědět vše.

,,No, jelikož jste káral, tak byste to vědět měl, pane." nemohla jsem si tuhle drzou poznámku nechat ujít.

,,Jsi poměrně chytrá, na to jak jsi malá, ale ty bys to nevěděla, že je to tak?" podezřelé a pravdivě otázky jsem ráda neměla.

,,Samozřejmě, že ne, pane." odvětila jsem potichu a ironicky.

,,Fajn půjdeš se mnou. Víš, ty nejsi jediná, kdo udělal takovou hloupost. Není vás mnoho ale ani málo. Tak akorát." co? Jak jako, tak akorát? Co to říká?

,,Prosím? Jak jako, tak akorát, pane?" Optala jsem se zmateně.

,,To je příliš složité na dětskou hlavu." zlomyslně se uchechtl. ,,Teď půjdeš se mnou. Zavedu tě za ostatními." oznámil.

,,No tak počkat. Já nikam nechci! Chci domů. Nechci jet nikam, pane." rozčilovala jsem se a máchala rukama ve vzduchu, abych ho odehnala. Marně.

,,Ty mi odmlouvat nebudeš. Co může malá holka proti zkušenému vojákovi a králi?" vysmíval se. Shodil mě na zem, svázal ruce a vysadil na koně. Vzpínala jsem se jen jak to šlo, ale nakonec mě vysadil na koně i se zavázanýma rukama.

Na koni jsem ještě v životě nejela. Kdybych jela nějak normálně užívala bych si to, jenže jsem jela jako zajatec. Ruce jsem měla svázané dozadu a pak k sedlu, usoudila jsem tedy, že utéct by bylo nemožné.

Přehrávala jsem si nás rozhovor v hlavě. Co to mělo znamenat? Vsichni vždy říkali, že král je čestný, hodný a milý, ale je surový a zlý. Nehledě na to, že tu někde věžní děti. Nepřišlo mi to od něj zrovna dvakrát tak milé.

Cestou jsem postřehla mohutné skály, stromy a keře i jeden rybník. Zahlédla jsem také chaloupku a věž. Bylo divné být někde, kde to vůbec neznám. Nikdy jsem nebyla jinde než u nás v Onrdě, v naší malé vesničce. A teď jsem měla jet někde jinde? Bylo to divné.

Zanedlouho jsem spatřila větší chalupu. Zastavili jsme a vešli dovnitř. Král mě prudce strčil dovnitř a rychle zabouchl a zamkl. Král bezeslova odešel. Objevila jsem se sama v předsíni.

Předsíň byla malá. Byla tam jedna skříň, nějaký botník s botami a věšáky, na kterých byly kabáty a bundy. Dále tu bylo velké staré zrcadlo. Prohlédla jsem do něj a měla jsem možnost vidět sebe samu. Jen jednou jsem se takhle dívala do zrcadla, takže jsem se trochu lekla, když se předemnou objevila holka s hnědými vlasy a jedním černým pramenem. Naproti byly dveře. Vzala jsem za kliku a vešla do chodby.

Po stěnách visely obrazy. Různé kresby a na konci chodby bylo křeslo. Poté chodba zahýbala doleva. Zatočila jsem a spatřila další dveře. Vzala jsem za kliku a spatřila něco, co jsem ani nevěřila, že tu uvidím. Byla tu malinká kuchyň. Roztomilá útulná, tak akorát pro jednoho, ale proč tu jsem vlastně zavřená? Je tu ještě někdo další, nebo jsem tu sama? On ale něco o dalších dětech říkal, tak kde jsou? Prohlížela jsem si kuchyň a u toho přemýšlela, kde by tak asi mohly být ostatní vězni.

Z kuchyně jsem spatřila další dveře. opět jsem vzala za malou pozlacenou kliku a objevila jsem se v obýváku. Byla tam dvě křesla, jeden stoleček a nějaké skříně. Přejížděla jsem pohledem po místnosti, jež jsem označila za obývák, až jsem se pohledem zastavila u něčeho zvláštního. Byl to poklop na stropě, z kterého visela úzká tyčka dolů. Možná, že tam jsou další děti, které tu zlý král ukryl. Možná jsou v pořádku a jen je tu ukrývá před nebezpečím? No, to silně pochybuji. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala k tyčce visící ze stropu. Třesoucí rukou jsem opatrně sáhla po tyči a jemně zatáhla. Nic se nestalo. Pokusila jsem se tedy přemoct můj strach, z toho co mě na hoře čeká. Odvaha. To je něco co jsem neměla. Přeci jen jsem ji našla. Zatáhla jsem a na mě vypadl žebřík. Položila jsem ho na podlahu a vydala se nahoru po velkém, dřevěném a vratkém žebříku.