Nastal večer, tma, které se mnozí lidé bojí. Na obloze se vznášela černý neproniknutelný oblak černoty, až na jedno světlo v dálce. Okno, za nímž jsem ležela na klíně mé matky, která mi četla pohádku na dobrou noc. Pokaždé mi povídala jednu a tu samou povídku. Povídku o Lvovi a Lvici. Příběh se mi ze začátku líbil, ale teď ho slýchávám každý večer a už se mi moc nelíbí. Je to ale zákon, který tu panuje už po dlouhá léta. Zákon, kterým si připomínáme krále z Aspensového království, který nás kdysi dávno zachránil před zkázou. Povídá se dokonce, že nějaké Lvi a Lvice měl. Pak mu ale umřeli, on je pohřbil a na památku jim sepsal pohádku, kterou si teď musíme číst každý den. Pověst o králi neznám celou, jen některé příběhy. Matka mi je vždy vyprávěla. Vždy ho jen chválila, jak byl hodný.

Až matka dočetla příběh, popřála mi dobrou noc, políbila mě na čelo a odešla. Přetočila jsem se k oknu a ještě chvilku se koukala do uklidňující tmy. Po chvíli už jsem usnula a potopila se  do říše snů. 

Ráno, až jsem se vzbudila, přemýšlela jsem o pohádce. Posadila jsem se ke stolu a dělala si poznámky do deníčku.

Lvi a Lvice byli normální Lvi, tak proč se o nich mluví jako o vznešené zvěři? Měla jsem pocit, jako bych něco přehlédla. Něco důležitého. Něco, co mi mohlo více prozradit. Zamyslela jsem se nad tím. Něco jakoby bylo jinak, než jsem postřehla. Byli to vážně normální Lvi? Byla to opravdu normální zvířátka, která žijí v sousedním království? Byli nějak významní? Samozřejmě že ano. Proč by pak o nich byla pohádka? Proč bychom se tedy jejich příběh učili? Bylo v tom ještě něco jiného?

Vstala jsem a už už jsem si chtěla jít číst tu knihu, když jsem se zastavila a položila ji zpět na své místo.

,,Ne, vždyť jsem slyšela, co řekl král," vzpomněla jsem si na poslední slova pana krále. Nikdo z nás nesmí číst knihu před dvacátou hodinou. Nesmí se kniha číst ráno, ale jen večer. Nemohla jsem se ale udržet vzala jsem knihu, položila na postel a začala ní listovat. Nikdy jsem ji neviděla na vlastní oči. Neměla jsem ji nikdy v ruce sama. Vždy mi ji četla matka. Poprvé jsem měla tu čest, podívat se do ní sama. Sama jsem se mohla kochat pohledem na slova pana krále. Na slova, která napsal pro jeho Lvy a Lvice.

,,Páni," vydechla jsem. Překvapilo mě krásné krasopisně psané písmo. Ozdobná písma na začátku dávala knize vznešenost. Přebal knihy byl hodně starý a zmačkaný. Zřejmě knihu dědila už po několik generací. Vzpomněla jsem si na to, jak mi matka povídala o babičce. Říkala, že ji babička dostala od své maminky k svátku, když jí bylo pět let. Až se vdala a měla děti, darovala ji jim. Mamka ji pak věnovala mě, jenže si ji děti číst nemohou. Vyhlásil to král. Král chtěl, aby se na něj nikdy nezapomnělo.

Chtěla jsem už začít číst, ale vzpomněla jsem si, že jsem nesnídala. Vstala jsem, otevřela dveře a vešla do vedlejšího pokoje, do kuchyně. Mamka už doma nebyla. Odešla na jarmark a šla prodat polštáře, které ušila za poslední týden.

V kuchyni jsem měla nachystaný chleba se sýrem, jako každý den.

,,Ble," zhnuseně jsem povzdechla. Pořád vážně to stejné? Lepší jídlo si dovolit ale bohužel nemůžeme. Není teď nejlepší doba na shánění práce a tak mamka jen šije polštáře. Táta odcestoval už před lety na služební cestu do Olord, do města na opačné straně království. Skoro jsem ho neznala. Odjel před jedenácti lety, byly mi čtyři roky. Chtěla jsem mu několikrát napsat dopis, ale nemohla jsem. Mamka vždy tvrdila, že na to nemáme peníze. Rozmlouvala mi to a vždycky říkala, že si to v téhle těžké době, kdy se rozpadají domy lidem, a tak jsou lidi na ulicích bez domů, nemůžeme dovolit Je jí to prostě blbý.

Vzala jsem si tedy jídlo z kuchyňské linky, nalila vodu do sklenice a vešla zase zpět do pokoje. Položila jsem si skleničku na stůl na proti postele a talíř na postel. Přemýšlela jsem co se stane, když vážně začnu číst tuhle knihu. Odnesou mě mimozemšťani? Objevím se v jiné dimenzi? Zatknou mě do vězení a mojí mamce seberou dům? Mého tátu, kterého ani neznám zabijí? Nebo se mi prostě život začne klátit do úplné katastrofy? Z těchhle představ mi přejel mráz po zádech. Zatřásla jsem se. Je to hodně divná a hnusná představa. Nedokázala bych žít s touhle vinou, ale nedokázala jsem odolat pokušení přečíst si tu knihu.

Co by ale mohlo být tak důležité, abych si to musela číst znovu? Je to nějaká důležitá věc. To jsem věděla. Jenže jsem nevěděla co je to za věc. Chci to vážně vědět? Co když se mi vážně něco stane? Můžu vůbec tohle rozhodnutí vrátit zpět? Ne asi ne. Když se člověk jednou rozhodně zpět to vrátit už asi nejde. Je to ale důležité rozhodnutí, na kterém závisí moje budoucnost. Možná na něm závisí i celý můj život. Jak se mám tedy rozhodnout?

Třeba se mi vůbec nic nestane a jen se přesvědčím o tom, že je to naprostá blbost.  Jo to by asi odpovídalo. Co je to za blbost vůbec? Nesmíme si přečíst knihu přes den? Vždyť to nedává smysl, zasmál jsem se. Musela jsem se rozhodnout a to hned. Mamka mi říkala několikrát, že je to hodně zvláštní kniha rozhodně to není normální kniha to je jasné, ale v čem je tak jiná než ostatní? Je v ní nějaká magie nebo něco podobného? Ne to je blbost proč by v ní byla magie? To přeci vůbec nedává smysl. Ale co tu vůbec dává smysl? Nic.

Pořád jsem přemýšlela, co se všechno může stát. Nikdy jsem na nic nepřišla. Jenže jedno bylo jasné. Musela jsem se rozhodnout. A když už tak, abych byla spokojená s tím, co jsem si tímto rozhodnutím způsobila. Jenže bych se taky musela smířit s tím, co bych provedla matce. Nechtěla bych, aby se jí něco stalo. Jenže jsem chtěla znát opravdovou krásnou pravdu. No nevím, jestli je to zrovna krásná pravda, ale prostě ji chci znát.

Nakonec jsem se tedy rozhodla. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale musela jsem se rozhodnout co nejdříve. Riskovala jsem vlastně vše, co jsem teď měla. I když jsem toho zas až tolik neměla. Jen mamku, domov a naději. To bylo vše, co jsem měla. Jo, je to celkem smutná představa, že když si přečtu jednu blbou knihu, přijdu o všechno. 

Kapitoly v knize nejsou nijak dlouhé, to proto, aby se stihla jedna přečíst vždy večer. To také král vyhlásil. První kapitola neměla ani čtyři strany, takže se kniha četla velmi rychle.

Vzala jsem tedy knihu. Otevřela jsem ji na první kapitole a dala se do čtení.