Nebe pokrývaly husté, černé, stáčející se do velkého kruhu mraky, jež na první pohled tvořily jakési velmi široké, ploché tornádo. Když se člověk do nich pořádně zadíval, uviděl by výsměch temných bouřek, které oblaka skrývala. Slunce nemělo šanci předvést svoje ranní kouzla a roztáhnout své paprsky po celé Arilleře. A tomu tak bylo už posledních pár týdnů – jenom temně zataženo. Jen šťastní lidé měli šanci pocítit vůni čerstvých květin rostoucí pouze na jihu – v kraji Moudrých lesů. Nikdo nevěděl, proč se dříve bohatá a rozvinutá Arillera začala měnit v zubožený, chudý a nenávistný svět. Nikdo nebyl v bezpečí – a to ani během spánku...

Když Elinia zamžourala očima, uviděla vychladlý oheň a černé spálené zbytky dřeva. V hlavě jí neskutečně tepalo, ale nevěděla, zda to je od tvrdé země, na které strávila noc, nebo z akce, jež jí změnila připravované plány.

S jemným zamručením se posadila a ramenem jí projela tak ostrá bolest, že opět zalehla na hlínu. Až dorazíme do Cashvaru, musím si to nechat zašít a obvázat, pomyslela si a rukou si zkontrolovala ránu. Mírně se díky její magii zhojila a zpozorovala, že zničené nohy se přes pár hodin spánku také trochu uzdravily.

Když se i přes nechutné štípání v pravém rameni posadila, opírala se rukama o chladnou zem. Pocítila jemný vánek, který jí provětrával a česal rozcuchané bledé vlasy. Prohlédla si své ruce a potrhané rukávy se zbylými kamínky a zjistila, že je má pokryté modřinami zbarvující se do všemožných barev. Krátké šaty sahající po kolena měla již suché.

Promnula si oči, ale okouzlující černé líčení si nerozmazala. Hluboce, avšak potichu si zívla a porozhlédla se po krajině. Tábořiště si založili na hranici Černého lesa a velké rozlehlé mýtiny, za kterou se tyčil sousední – především listnatý les. Oproti jejímu lesu působil na Eliniu mírumilovným a přívětivým dojmem, až jí to zaráželo. Vzhlédla k nebi a mlaskla: Černé, točící se mraky, jak neznámé... To byla jediná – ironická – myšlenka, jež obloze obětovala.

S obtížemi se pomalu – ač s nechutí – postavila na bosé nohy a pozornost přesunula ke spícímu společníkovi, na kterého seslala kouzlo omezující pohyb. Vypadal stejně zuboženě jako ona – šrámy po těle, jizvy, roztrhané a zničené oblečení. To mi připomíná, že si musím obstarat nové, až dorazíme do cíle, pomyslela si a dala ruce v bok. Že já jsem ho nechala žít... Alespoň odvede za mě špinavou práci, když už si připadá bezcenný. A pomocník se vždy hodí.

Kehen zřejmě pocítil Eliniin pohled v zádech a prudce otevřel oči. Chtěl se překulit, ale něco mu v tom bránilo. Trhal sebou, nic nepomohlo.

„Pojišťovací kouzlo, víš?" vysvětlila mu Elinia s největší škodolibostí, obešla mrtvé kousky dřeva a s heknutím si před ním klekla tak, aby jí viděl do očí. „Stačí lusknout a dám ti zase volnost pohybu, ty malý ptáčku v kleci," přirovnala ho.

„Nejsem žádný ptáček v kleci... To ty jsi v ní měla být," drze odseknul a podle dívčina výrazu toho začal litovat.

Elinia našpulila v ironii rty a jízlivě reagovala: „Ó, tak pán si myslel, že plán Královských zmijí přece jen vyjde..." odmlčela se a přiložila mu na bradu prst s ostrým nehtem. „Zlato, ty nemáš ponětí, čeho já jsem schopna, když mě někdo podceňuje," vyhrožovala a následně přimhouřila svůj tmavý zrak a propichovala ten jeho. Hrubě mu zmáčkla tváře pravou rukou a procedila: „V hloubi tvých očí skrýváš neskutečnou zbabělost, kterou skrýváš těmito nesmyslnými poznámkami a kecy. Být tebou, mluvím tak, jak mi zobák narostl a nezkouším nové triky, Kehene!" Pustila ho, postavila se ve své plné kráse a překřížila ruce na hrudi.

Mladík na ni zaraženě koukal a nepřipouštěl si ani jedno slovo, které vypustila z úst. Její pohrdavý pohled a postoj ho jaksi znervózňoval a probouzel v něm hněv, při němž by byl schopen i meč rozbít o tu nejtvrdší skálu.

Najednou luskla Elinia prsty levé ruky a Kehen pocítil úlevu a svobodu. „Nevím, zda mám děkovat," řekl, posadil se a zatřásl hlavou tak, až mu křuplo v krku. Elinia se zlomyslně ušklíbla, ale na jeho slova neodpověděla.

„Mám ještě jednu otázku," podotkl chlapec, když se stavěl na nohy, což mu trvalo déle, než by čekal, díky spoutaným rukám.

„Nemám ti co zodpovídat. Navíc si musíme pospíšit. Budou prohledávat okolí," řekla suše a s vážným výrazem pokračovala. „Jsme asi tak jenom šest kilometrů od Hory nářků."

„Proč jsi mě vůbec zajala?" pokračoval a rukama udělal naléhavé gesto.

Elinia pouze mlčela a propalovala ho očima. Prohlížela si zaschlou světle červenou krev na jeho dlouhých kaštanových vlasech, trochu zhojené jizvy na tváři, a při tom si chtěla zachovat kamennou tvář bez náznaku vzpomínek a citů.

„Proč?" doléhal a na jeho obličeji byla poznat zvědavost. Vítr mu odrhnul košili na místě znaku královské armády. V tmavých oblacích problikl malý jemný blesk s neslyšným hromem.

„Tohle na mě nezkoušej!" zavrčela a vyčarovala temné plameny, díky kterým si získala u každého respekt. „Nesnáším doléhání a zvědavost. Víš, co víš."

Poté – s kouzlem v rukou – se od Kehena odvrátila k listnatému lesu a vykročila tím směrem. Její nohy šustily o vyšší trávu, studená půda jí příjemně chladila chodidla a vítr čechral vlasy. Mladík na ní ze zad pohlížel s nepochopením a až po chvíli se rozhodl ji následovat.

Hustý listnatý les tvořil opak protějšího lesa Černého. Koruny lesních obrů protkané pevnými větvemi byly přívětivější, jakoby návštěvníky uklidňovaly a ukazovaly tu krásnější stranu světa. Zemi pokrývaly malé kameny, jež většinou zakrýval mech, spadané zelené a žluté listí nebo pevné rozrostlé keře. Kůra stromů se zdála být na pohled jemná, někdy se na ní usadily modré houby s šedými kloboučky. Hlavní část háje obývali zrzavé veverky a pichlaví malí ježci. Člověk by nevěřil, že je možné, aby naproti živému lesu vyvolával strach mrtvý les. Takový kontrast se vidí málokdy, pomyslela si dívka.

Elinia udělala první krok a hned na ní dýchnul přívan čerstvého vzduchu. Odfrkla si a pokračovala s Kehenem v zádech. „Jsme na přelomu Kraje Černého lesa s Krajem Větrných lesů. Tady už příroda není tak bolestivá a bez citu." Nečekala žádnou reakci a taky se jí žádná nedostavila. Zřejmě se urazil, pomyslela si a mimoděk zakroutila očima.

S mlčením a ponořený každý do svých myšlenek pokračovali tak dva kilometry, když tu se začal les měnit. Listy opadávaly, barvily se do odstínu hnědých barev a usychaly. Mech ustoupil, kameny místo něho zakrývala suchá vrstva.

Spadané uschlé listí zašustilo, když do nich dívka a její společník vkročili. „Uschlé listí.... To moc nesedí k Větrnému lesu," povšimla si Elinia. Rozhlédla se po okolí. Tento jev se vyskytoval všude, ale stromy byly zelené. Dívka přinutila zhasnout plameny ve svých rukou, klekla a prohlížela si zblízka poklady lesů. Jeden vzala do své dlaně, přimhouřila oči v domnění, že najde nějakou vadu. Ale nic divného nezpozorovala. To je zvláštní... Ve Větrném lese nikdy suché listy nejsou. Čím to může být?

Něco ji napadlo. Zavřela své temnotou protkané oči a nevnímala nic jiného než svoje dýchání, sebe samu a magii, co jí kolovala v žilách. Uvnitř se propadala do neskutečné hloubky, až ucítila tu správnou sílu. Zvedla ruce do výše své hlavy a roztáhla své bledé dlaně... A poté otevřela oči. Kehen koukal, co se bude dít. Les se jakoby zastavil, slyšel jenom tlukot svého srdce... A pak se to stalo...

Spadané listí se v blízkém okolí se seknutím vzneslo do různých výšek a návštěvníkům lesa tak kouzlo dovolilo podívat se pod vrstvu na holé kamení bez zelené přikrývky. Kehenovi spadla brada úžasem. To je ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl, pomyslel si. Listy se pomalinku otáčely a působily dojmem jiného deště.

Elinia – stále soustředěná na svou magii – se čím dál více divila, co se s Větrným lesem dělo. Po nekonečném hledání něčeho podezřelého to vzdala a pustila ruce kolem těla, ale jakmile padaly lístky, všimla si tmavého objektu nedaleko před sebou. Rozběhla se k tomu a Kehen s pouty s ní. Když se zastavila, vyčistila si vlasy a černé šaty.

Poklekla, prohrábla listovím a narazila na něco studeného a tvrdého, jakoby vyrobeného z kovu. Odhrnula listí a objevila rámovanou, velmi starou z půli popraskanou desku. Měla tmavě bažinatou barvu, kov na některých místech rezl. Co ale Eliniu zaujalo nejvíc, byly drobné zvláštní runy. Kostru znaku tvořila čára, ze které vznikaly malé linky ve směrů kompasu, jejichž konce většinou končily tečkou. Těchto podobných znaků napočítala Elinia minimálně třicet, zřejmě tvořily větu. Ty už jsem někde viděla, přemýšlela.

Kehena to taky zajímalo a sklonil se. Pozoroval Eliniino počínání a zamračil se při pohledu na zničenou polovinu desky. „Vypadá to, jako by se to někdo pokoušel zničit."

Elinia se zahleděla na místo a prstem přejela po popraskané části. „Je to možné. Ale kdo? Co ty písmena znamenají?" myslela a uvažovala nahlas.

Na prostředníčku levé ruky vyčarovala temný plamínek, aby oddělila zničenou část a podívala se, zda je pod kovem něco dalšího, když tu se ozvala obrovská rána a Elinia odletěla pár metrů od místa a zády narazila s heknutím do mohutného stromu.

Kehen se za ní chtěl rozeběhnout, ale nemohl se pohnout. Jako by měl chodidla přilepené k zemi. „Elinio, pusť mě! Už mě to nebaví!" vykřikl ze zoufalství.

Dívka se sotva zvedala, když s křivenou tváří bolestí zasípala: „To nedělám-," zlomil se jí hlas, „já!"

„Tak kdo tedy?" zvolal a v tu chvíli mu naskočila husí kůže, jako kdyby se o něj otřela neviditelná síla. Podíval se tím směrem, ale nic ani nikoho neviděl. Deska i přes výbuch zůstala ve stejném stavu.

Elinia se s velkou obtíží zvedala a vzteky vyčarovala ty nejtemnější plameny, co Kehen kdy viděl. Po tváři jí tekla slza bolesti a na obličeji se leskly vyceněné zuby. Konečky jejích bledě blonďatých vlasů dívce trochu zčernaly.

Nedaleko napravo od sebe ucítila pohyb. Vyslala tím směrem plamen, ten ale pouze narazil do malého stromu, jehož kmen se zlomil a skácel na zem.

Přivřela oči tím směrem a zakroutila hlavou. „Kde jsi? Ukaž se! Cítím tvoji přítomnost!" vykřikla a vykročila vpřed, když tu najednou jí něco zasadilo ránu do pravého boku a Elinia spadla do listí na tvrdé kameny. Snažila se bolest nevnímat, s mlčením se začala zvedat. Trhla lokty a podél nich se jí objevily její štíty. Otáčela se kolem dokola, aby případně odrazila protivníkovy útoky a to se jí také podařilo. Mířil na její krk. Elinia na oplátku neviditelné síle uštědřila pár ran plamenem. Ale boj neustával.

„TAK DOST!" zakřičela z posledních sil. Dupla a celý les se pod náporem její moci zatřásl. „Už mě to nebaví! Co jsi zač?!"

Jediné, co uslyšela, byl démonický smích. Kehen pocítil velkou hrůzu a rukama tahal za nohy, aby se odlepil a zachránil... Nic nezmohl.

Tak dobře, když se kácí les, padají třísky, odhodlala se Elinia a místo očních linek ji vlály ve větru drobné plamínky. Začala oheň rozhazovat všude po lese, bylo jí jedno, kolik stromů půjde ke dnu. Mladíka málem trefila taky, radši lehnul k zemi.

Po několika minutách už toho měla dívka dost, docházely jí síly a přemáhala únava. Neznámá síla toho využila a strčila ji značnou silou na zem. Elinii zmizely štíty a plameny z dlaní. A pak začalo peklo.

Vykřikla, když jí síla začala vysávat duši a moc z těla. Takový pocit Elinia ještě nikdy nezažila. Jako by jí vypalovala srdce z těla. Dívkou projížděla neskutečná bolest po celém těle a myslela, že jí praskne hlava. Poslední, na co se zmohla, bylo vyčarovat světlý plamínek. A v tom se stal zlom.

Protivník sebou zavlnil a ubral na síle. Dívka s vykulenýma očima s křikem vstala a se světlým kouzlem se přiblížila k síle a ta ustupovala. Ale ne moc na dlouho... A v tom to Elinii došlo a využila situace.

„K-kehene!" zvolala. „Zkus po-poskládat tu desku! Zkus ji spravit tak, aby dílky do s-sebe zapad-daly!"

Kehen ji skoro přes veškerý zvuk magie a zpěvu větru neslyšel, ale její slova si domyslel. Okamžitě si sednul a ve zmatku a spěchu začal kousky skládat k sobě a k desce. Situaci mu komplikovalo klepání jeho rukou, ale přece jen to skoro měl.

„Dě-dělej!" rozkázala mu a to byla poslední slova, jež jí neznámé dovolilo říct. Načerpala svoji sílu a začala opět Eliniu mučit.

Kehenovi zbýval poslední díl. Jakmile zapadnul, vydechl: „UŽ!"

Dívka na nic nečekala. Plamínkem zahnala sílu na chvíli do ústraní, s povzdechy vstala a běžela – jako – o život. Ale protivník na sebe nenechal dlouho čekat.

Když Elinia dokulhala k desce, shodil jí nepřítel na zem. Snažila se doplazit zpátky, ale síla dívku táhla zpět k sobě.

V tom jí Kehen podal ruku – ač nad svým činem vykulil oči – a ona se chytla. Plamínek se skoro už dotkl desky, ale pozdě. Elinia, celá zničená, nekladla odpor, když síla pokračovala v požírání její duše.

„Ne, ne, ne, ne, ne!" mumlal si pro sebe mladík, když v tu ho zaujala oslnivá záře vycházející z praskliny v reliéfu. Zakryl si oči a potom už nic nevnímal, když upadl do bezvědomí.

***

Elinia pociťovala mžitky před očima. Koutkem oka viděla cosi zářivého, ale moc se na to nesoustředila. Její řasy se leskly slzami a tvář taktéž. Už se nedokázala vzpírat, už ne. Nápor moci byl čím dál silnější, ale najednou ustoupil. Dívka nepravidelně hluboce dýchala díky bolesti, jež jí způsobovalo to něco, ale ta později polevovala. Otevřela oči a viděla, jak všechny stromy jsou protkané velmi silným větrem. Poznala, že plán klapl. Proto potřebovala moci uštědřit poslední ránu – třešničku na dortu.

S největší mocí, co kdy použila, vyslala proti neviditelné oheň. Ne černý, ale bílý. Potom síla zmizela nadobro.

Elinia tam ležela a zhluboka dýchala zcela bez myšlenek. Když si později uvědomila, že to přežila – že to přežili -, tak se začala smát. Její zoufalý, zlomený smích tvořil jediný zvuk ve Větrném lese. Nestarala se o zvláštní jev, o bílý oheň, který sama vyčarovala.

„Sakra, já přežiju všechno."