Seděla u okna v autobusu. Byl krásný srpnový den a ona odjížděla na tábor s očekáváním že se nic nezmění. Sledovala jsem jak se jí v hlavě odehrávají nejhorší scénáře.
Vlasy jí padaly do očí když se dívala jak svět za oknem utíká. Když se sedačka vedle ní prohla. Sedla si tam dívka, krátké vlasy a dlouhá ofina. Nikdy jsem nevěděla jak její účes popsat. Byla tak o rok o dva starší než čtenářka. Nikdo netušil že tato dívka se stane nejdůležitější osobou čtenářčina života.
Děvče se s úsměvem představilo. Čtenářka naslouchala, začali si povídat a v naší uzavřené čtenářce začal růst kvítek víry a ten pomyslný květ zářil modrou barvou tak jako obloha toho srpnového dne kdy poznala Náměsíčníka. Osmnáct dní. Osmnáct dní uplynulo ode dne kdy poprvé vstoupila do tábora. Poznala skvělé lidi. Překvapilo ji jak nikdo neomlouvá nebo neubližuje, jak ta parta drží přisobě . Ale nejvíc jí přerostlo k srdci to děvče z autobusu první den. Nemyslete si že koncem tábora končí i jejich přátelství to opravdu ne. Ještě teď vídám tyhle dvě osoby raněné lidmi ze kterých se stali nejlepší kamarádky spolu a jsou si bližší než kdy dříve. A i když jsou od sebe tak daleko vždycky si na sebe najdou čas. Nikdy nepřestaňte věřit že někde je člověk který vám rozumí. Nemusí to být zpřízněná duše ale věřte že nejlepší přátelé jsou to nejcenější co člověk může mít. (Co vy víte třeba najdete někoho takového a pak se z vás stanou novodobí poberti jako ze čtenářky tvz. Tichošlápka a Míši tvz. Náměsíčníka) S pozdravem vaše vypravěčka čtenářčina života.