Na tenhle den nikdy nezapomenu. Byl to den kdy se čtenářka dozvěděla, že se budou stěhovat. Neskutečná radost v jejích oříškovích očích, sice ztratila kousíček důvěry k lidem, ale byli to doby kdy ještě pořád doufala v to že existuje někdo kdo by nepomlouval a nelhal. Kdyby tak věděla co ji čeká. Chudák malá naivní čtenářka. Nezasloužila si vidět tolik lidské zkaženosti. Den kdy se dozvěděla že konečně zmizí z toho místa byl šťastný . Tehdy jí ještě nedocházelo že když uteče před zlem objeví se ještě horší jen zabalené v cukrové vatě a člověk se tím sladkým blahem musí prokousat než uvidí pravou tvář člověka a kolektivu. Aby to nebylo zas tak negativní musím říct že té "cukrové vaty" se jí na nové škole dostalo hodně ve formě oblíbenosti . Pro ostatní byla nová a zajímavá. Ti nejpopulárnější jí radily s kým se bavit a co dělat. Horší už ovšem bylo že člověku který nepobral moc štěstí to časem stouplo do hlavy. Ano postihlo to i naší malou čtenářku. Jenže to netrvalo a dlouho přišlo rozčarování. Už nebyla nová, nebyla pro tu povrchní skupinu ničím zajímavá. Zas jí začali nadávat a šikanovat. To jí sebralo veškerou naději. Ona jim důvěřovala. Věřila že jsou to praví přátelé. Zdání občas klame. Ale tímhle jí sebrali i poslední důvěru co v sobě měla. Poslední pocit toho že by k ní někdy někdo cítil aspoň přátelství natož něco víc. Nejhorší byl pocit samoty. Tu naštěstí zaplnil hlavně harry potter a lidé které nikdy neviděla a nikdy neuvidí... Poterrheads jí drželi v optimistické náladě. Byli její světlo na konci hůlky které nikdy nezhaslo.