Bylo to před čtyřmi lety. Seděla v klidu na lavičce v šatnách. Vzduch byl lemován tichem a ona čekala až pro ni přijede její matka. Její šatny na bývalé škole mě děsily, každá třída měla obdélníkovou část ohraničenou hnědým, pevným, železným pletivem, sahajícím od země až ke stropu. Seděla na oprýskané lavičce a vyčkávala. Věděla že matka jezdí pozdě protože je dlouho v práci. Neřešila to, byla zvyklá. Najednou se z chodby ozval hluk. Děvčátko to nevnímalo. Říkala si ,že jsou to lidé jdoucí domů ze školy. Byla to parta kluků o rok starších než ona. Přišly k ní, stouply si do polokruhu kolem a začaly na ní mluvit. Nejdříve šeptaly drobné urážky. Pak zvyšovali hlas a potom už ji jenom kopali do holení. Ten den měla modřiny po celých nohách. A ten den poprvé doopravdy utekla do říše knih. Dřív jen tak četla slova, řádky a odstavce, ale nyní se vžívala do situace postav. Jako by viděla děj jak se jí odehrává před očima. Naučila se ignorovat okolní svět a vnímat jen knihu. Naučila se číst mezi řádky.

Když vám někdo řekne ,nebo dá najevo že z něj máte mít strach. Nebojte ten člověk to požívá jako sebeobranu. To on se bojí jinak by neměl zapotřebí vám dokázat že je silnější.