Krátký oneshot na halloween! Omlouvám se, že nevyšel ten původní, který jsem slíbila, ale čas mi nepřál a já bych nemohla žít s pocitem, že na můj nejoblíbenější svátek v roce nic nevyjde. :D

Objeví se zde scény 18+

Nuže, tady máte aspoň něco. :3

Myslíte, že jsem vrah? Zabiják? Psychopat? Bezcitný hajzl? Psychicky narušený člověk?

Dobrá, pokud někdo z vás zvedl ruce, připravte se, ono se toho totiž ukrývá mnohem více.

---

Domácí násilí.

Tak bych popsal jedním slovem celé moje dětství. Žádná láska od mých vlastních rodičů, žádné pochvaly, žádné radostné vzpomínky. Nic. Jen trauma, které se se mnou neslo po zbytek života. A stále nese, když stojím před bránou městského hřbitova.

Tohle místo na mě působí dojmem domoviny. Patřím sem. Tak přece, kde by mohli být i mý rodiče, tak musím být i já, ne?

Třeba mě sem někdo jednou pochová. Nebo moje zpopelněné tělo rozdupe, aby se mě konečně zbavil. Počítám s tím.

-

Nikdo nemá v lásce lidi, kteří ubližují jiným. Ba naopak, vždycky jsou na straně oběti. Ale proč? Vidí snad jenom jednu stranu mince? To si jí nehodí, aby se podívali, co skrývá i ta druhá? Ne? Řekněte mi někdo kurva důvod?

-

Můj příběh začal, když jsem jako dítě rozpitval malé ptáče, které vypadlo z hnízda. Vzal jsem ho do ruk a odnesl na menší plácek, hned před naším domem. Kolem bylo spousta nástrojů, které mi pomohly utišit mou žízeň. Chtěl jsem pocítit to, co jsem zažíval já.

Bili mě. Polévali mě horkou i ledovou vodou. Házeli po mně věci, které jim přišli pod ruku. Odhaduji, že se v tom dokonce vyžívali. Byli a zároveň nebyli mými rodiči. Jak se to vezme.

Ve škole jsem měl minimum kamarádů, spíš tedy lidi se kterými jsem prohodil pár slov a sbohem. Nikdy mi nešlo seznamování a radši jsem ocenil svůj vlastní a ničím nerušený klid. Ale i ten dlouho nevydržel...

-

,,Hej! Ty v té černé mikině, zastav se!"

Šel jsem dál, ignoroval jsem hlasy kolem a i ten, který určitě nebyl mířený na mě. Určitě.

,,Tak počkej přece", ozvalo se u mě a ucítil jsem stisk na pravé ruce. Lekl jsem a vyprostil se ze sevření. Jenom instinkt. Nic víc.

,,Hou, hou. Neboj se. Nic ti neudělám, podívej se na mě."

Měl jsem na hlavě kapuci, která skrývala mé lískooříškově obarvené vlasy. Myslel jsem si, že pokud kapuci nebudu nosit, tak budu všem jen pro smích. No jo, nízké sebevědomí.

Ten hlas mi byl ale nějaký povědomý. Sebral jsem veškerou svou odvahu a otočil se.

,,Ach, jsi to ty. Nespletl jsem se", oddechnul si a udělal ke mně krok vpřed. Já zase krok vzad.

,,To máš nějakou nakažlivou nemoc nebo proč k sobě nepouštíš ostatní lidi? Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nikoho", zamyslel se a já si jen prohlížel špinavou školní podlahu.

Proč mluví tak nahlas? Proč se o mě vůbec zajímá? Nechci tu být. Chci jít domů."

Bál jsem se. Nevím čeho a proč, ale prostě jsem se v jeho blízkosti necítil nejlépe. Což je absurdní, protože tenhle kluk byl pozitivum sám o sobě.

,,Prostě se straním dál od lidí. Nemám je rád a to i ty, kteří se se mnou chtějí bavit. V horším případě i kamarádit", promluvil jsem trošku víc nahlas, aby mě přes ten šum slyšel. Stáli jsme na straně, abychom nezavazeli.

,,Uhm..."

Zmlknul. Došli mu slova. Typické. Normální. Běžné.

,,Tak sbohem", rozloučil jsem se s ním a zamířili ven z budovy.

-

Mířil jsem na autobusovou zastávku a divil jsem se, že mě ten mladík nepronásledoval. Byl otravný a vlezlý (to jsem odtušil za tu dobu, co chodím na tuhle školu), ale po mém odůvodnění ho asi přešla chuť a šance se se mnou začít bavit.

,,Kdy už to tihle tvorové chodící po dvou nohách někdy s mozkem nebo i bez, pochopí? Asi budu jediný inteligentní."

Hodně často jsem se bavil sám ze sebou, nějak mi to přirostlo k srdci. Navíc jsem neměl nikoho, komu bych se svěřil. A ani jsem nikoho nehledal. Moje imaginární já je mým nejlepším společníkem.

Došel jsem na zastávku a než se nadál, autobus už vjížděl na svou zástavku.

,,Asi jsem se zase moc zakecal."

Nastoupil jsem a sedl si k okínku, co nejdál od lidí. V tuhle hodinu jich stejně moc nejezdí, z čehož mám radost.

-

Uběhl měsíc a pár dní od chvíle, kdy jsem potkal toho mladíka. Od té doby jsem ho pouze potkával na školních chodbách. Do třídy jsme spolu nechodili, byl o rok mladší než já.

Nepromluvil na mě. Ani jednou. Měl jsem z toho radost. Nejsem sice žádný necita, ale aspoň pochopil, že já se s ním bavit prostě nechci.

Sice si díky tomuhle přístupu asi nikdy nenajdu žádné kamarády, ale obejdu se bez nich. Žil jsem sám, od rodiny jsem utekl, když mi bylo šestnáct.

Tři roky. Tři roky už nemusím poslouchat urážky, být mlácen a bit. Zlepšil se mi můj psychický i fyzický stav, za což jsem rád. Nechtěl jsem navštěvovat žádnou odbornou pomoc. Vím, že by mě poslali, abych se šel léčit. Ale to já nechci.

Jsem v pořádku. V naprostém.

-

,,Yoongi?"

No super. Protočil jsem očima a zvedl hlavu. Seděl jsem v lavici, úplně v zadu. Sám.

Hodina začínala až za čtvrt hodiny a všichni se sem stejně nahrnuli pár minut před začátkem. Když měli štěstí a učitel ještě nepřišel, dobíhali i po zvonění.

,,Proč mě vyrušuješ?" zeptal jsem otráveně. Bylo brzy ráno, měl jsem mrzutou náladu.

,,No, já jen..."

Tak je normální? Dojde sem, vyruší mě ze snění a když ho pobídnu, aby promluvil, tak neví? Nikdy to nepoberu.

,,Tak to vyklop."

Argh, nesnáším to. Nesnáším ho.

,,Můžu si s tebou třeba dneska odpoledne promluvit? Je to nutné."

Vykulil jsem oči. Překvapením, znechucením i šokem. Ať to prosím zopakuje? Já to asi pořádně neslyšel.

,,Cože? Si sedni tady a teď a vypusť to. Odpoledne nemám čas."

Lež. Měl jsem čas, ale nehodlal jsem ho strávit s tímhle otravným člověkem. To fakt ne.

,,Máš čas. Vím to", odpověděl jasně a nahlas. Už neměl ten nakřáplý a vyděšený hlas. Vydal se ke mně.

Já ale zůstal klidný. Nehodlal jsem se rozptýlit nějakým klučinou, který jako jediný ze školy o mě jeví zájem.

,,Vím, že jsi to měl v dětství těžké. Ale můžu ti pomoct."

Nabízí mi pomocnou ruku? Ech, ne, díky, nechci.

,,Ale já tvou pomoc nepotřebuji. Vystačím si sám", zněla moje odpověď.

Čekal jsem, že odejde. Nebo se bude dál vtírat do věcí, do kterých mu nic není. Ale on jen zůstal odvážně stát a čekal. Na co? To netuším.

,,Tak po škole v parku, jo?" řekl, otočil se a s batohem na zádech se vydal pryč ze třídy.

Já tam zůstal sedět s otevřenou pusou a měl jsem jediné štěstí, že v tu chvíli tam nikdo nebyl.

-

Přežil jsem celých osm hodin v té útrpné budově a když jsem vycházel ven směrem na zastávku, cestu mi zatarasil zase on. Nemám na něho náladu, vážně ne. Už chci domů.

,,Ahojky, tak můžeme vyrazit?" vybalil na mě a já silněji stiskl popruh od batohu.

Co to mele? Kam jako máme spolu vyrazit? O ničem nevím.

,,A to jako kam?"

,,Kam asi? Ke mně domů."

Vytřeštil jsem šokem oči. Dělá si prdel? Nikam s ním nejdu!

,,Nic jsme si nedomluvili. Nejdu nikam."

I on byl překvapený. Jako, nechci ti nic říkat, Parku Jimine, ale zapomeň na to, že bych s tebou někam dobrovolně šel. Jen přes mou mrtvolu.

,,Ale proč? Proč jsi takový? Jenom se chci spřátelit. Chci, abys měl aspoň jednoho kamaráda", přesvědčoval mě nadále.

,,Ale já nechci. Kdy už to konečně pochopíš?"

-

Utekl jsem mu. Teda, ne doslovně, ale prostě jsem odešel.

Nevím, proč je tak těžké ho přesvědčit, že chci být do konce života sám. Fajn, mám před sebou asi "dlouhý život", ale nemám zapotřebí s sebou všude tahat Jimina.

Kvůli němu se mi vrátila vzpomínka.

---

,,Kurva", chytil jsem se bolestně za hlavu a posadil se.

Ležel jsem v obýváku na rudě zbarveném koženém gauči a snažil se rozpomenout, co se dělo minulý den.

Bar, alkohol, nějaký ten pokus o sex a tma.

Tohle všechno se mi vybavilo během chvilky a já si jen povzdechl. To zas bude křiku a řevu.

Pokusil jsem se vstát a dojít aspoň do koupelny (která se mimo jiné nacházela až ve druhém patře na konci chodby), abych si umyl obličej a probral se tak. A možná se připravil na příchod mých ,,milovaných" rodičů.

Už dávno jsem uvažoval o tom, že bych si prostě našel nějaký skromný byt a odstěhoval se od nich. Nic mě tady přece nedrží. Rodinné vztahy jsou v hajzlu a já bych velmi rád obnovil zase ten svůj klid, který jsem zažíval, když jsem byl menší.

Za naším domem stál vysoký a mohutný strom. Díky mým lezeckým schopnostem (které nebyly vůbec špatné) jsem na něho ,,nějak" vyšplhal a v koruně jsem se díval na okolí kolem sebe. Slyšel jsem pouze zpěv ptáků, šustění listí a pociťoval hřejivý vánek jak mi hladí tvář. Většinou od krve a slz.

Cítil jsem se jako pták, který se jednou za čas dostane ze své klece, aby roztáhl svá křídla a pročesal okolí do doby, než se bude muset vrátit zpátky do svého vězení.

Což podle mých výpočtů bude za tři... Dva... Jedna...

-

,,Yoongi-ah!"

No super, už jsou tady.

Opláchl jsem si obličej a zamířil za nimi. Neutíral jsem si ho. Na co, když jsem stejně přijdu za chvíli.

Sešel jsem schody dolů a podíval se do obýváku, který byl navzájem spojený s kuchyní a s předsíní. Takže jsem viděl svoje rodiče, jak sedí na gauči a čekají na mě.

,,Uhm, copak?" zeptal jsem se asi úplně zbytečně, když moc dobře vím, proč si mě zavolali. Nejsou blbí a ani já. I když ta hlava mi třeští pořád.

,,Jak copak?! Co ten včerejšek?!" vykřikla na mě moje matka a já udělal krok vzad. Bál jsem se jí.

,,Byl jsem venku", odpověděl jsem a sklopil hlavu.

Věděl jsem, co bude následovat. Ale já měl plán.

,,My víme s tvým otcem, že jsi byl venku, když si domů dolezl až ve tři ráno. Co si to o sobě jako myslíš?! Vždyť si náš syn, pro Krista!"

Křičela na mě. Nadávala mi. Mohla by mě i zmlátit, ale místo toho ke mně došla a chytla mé zápěstí. Silně a pevně.

Otec to jen zaujatě pozoroval a mlčel. Heh, typické, když jde o mě.

,,Jsi jen monstrum, co nemělo ani existovat. Lituju dne, kdy jsem tě porodila. Už jako malou ohavnost jsem tě měla... Ach! Co já vím, třeba utopit ve dřezu."

Vytřeštil jsem oči. Tohle vážně řekla? Ucítil jsem, jak mi po tvářích tečou slané potůčky slz. Hnus. Odpad rodiny. To opravdu jsem?

Moje odhodlání se jim postavit se někam vytratilo. Už jsem nepociťoval touhu a chuť vytáhnout svůj malý nožík z kapsy od mikiny a rozřezat jim na sračky jejich nevymáchané pusy. Aby zmkli, aby byl klid a ticho. To totiž přesně teď potřebuju.

,,Máš domácí vězení. Týden."

Heh?

---

Možná vztah s rodiči byl jediný, který jsem měl. Za celý svůj mladý a krátký život jsem nehledal a nepotřeboval někoho, kdo mi ho bude zaplňovat. A nikdo se o to neprosil.

,,Yoongi! Neštvi mě!"

Zase. Zase zvýšení hlasitosti. Zase se bude křičet. Zase to stejné jako tenkrát.

---

,,Ne! Nebudeš mi zakazovat moje chození a trávení času venku."

Vykřikl jsem.

,,Co? Ty máš mlčet. Na tohle si nezvykej", vrátila mi to a já se na vteřinu podíval na jednu ze čtyř stěn, kde byl pověšený náš rodinný obraz.

To jsem byl malé nemluvně. Byl jsem šťastný. Aspoň jsem si tak připadal.

Ale teď už ne. Stačí udělat ten důležitý krok a budu volný. Už navždy.

Chytl jsem rukojeť nože a počítal jsem. Do deseti a dost.

---

,,Neutíkej mi tak. Nemusíš se mě bát, nejsem žádný nájemný vrah."

Jimin mě doběhnul a musím uznat, že kondici má výbornou. Já jen nešťastně seděl v trávě na zadku a v kapse si opět hrál s nožíkem.
Nevím, co mě to zas přepadlo za pocit.

Jako kdybych ho už někdy zažil. S blízkými osobami.

---

,,Nestůj tady a pakuj se do pokoje!" opět zakřičela a já zhluboka dýchal.

Chci to udělat nebo ne? Budu toho schopný? Co když to nevyjde?

Postával jsem ještě chvíli na místě a čekal, až po mně bude chtít vystartovat.

V ten moment jsem chtěl započnout svůj plán, který měl dva výsledky. Buď zemřou dva lidé nebo zůstane jeden zavřený ve sklepě do doby, než si uvědomí, co udělal hrozného.

,,No tak dělej, špíno! Pohni tou svou zadnicí, kterou určitě všem ukazuješ a nabízíš."

Zásek. Stopnutí. Zastavení času. To jsem si přál, když jsem uslyšel, co vypustila žena přede mnou. Už to nebyla moje matka a já její syn. Na to ať zapomene.

Zavřel jsem oči a přesně jak jsem očekával, prsty ve vlasech.

Zábava může začít.

---

Ne! Nesmím to udělat, zase! Nesmím se nechat ovládnout mým druhým já a způsobit tragédii, která otřásla okolím.

Před třemi lety. Neutekl jsem tak úplně od rodiny, spíš oni utekli ode mě.

A vás strašně moc zajímá jak a proč. Vím to, protože i Jimin je zvědavý. Jinak by neseděl vedle mě a nedělal mi krouživými pohyby masáž zad.

---

Psychické zhroucení.

Tak bych nazval stav, do kterého jsem se dostal a ze kterého mě dostane pouze jedna věc.

Pohled na vychladlé tělo bez života.

Zhroucení je ve většině případech stav, ve kterém člověk je a nedokáže s tím nic dělat. Nemáte sílu, ani odvahu udělat jen sebemenší pohyb, zeptat se na něco, reagovat na podněty z vaší blízkosti, prostě jste uvězněni v sobě samém.

A slyšíte hlas. Jeden jediný.

,,Ukonči to. Ukonči to. Ukonči to..."

-

Nohou jsem kopl do břicha mé matky a shodil ji tak na zem. Otec se na to s nechápavostí díval (určitě si říkal, proč nepoužiji ten nůž, co držím pevně v ruce) a udělal několik kroků vzad.

Bál se mě. Což byl můj cíl.

Pomalu jsem se k němu přibližoval a ve tváři jsem měl nečitelný a pevný výraz. Nešlo poznat, co za emoci a pocity se ve mně hromadí a já pokračoval dál.

Matka se mezitím postavila zpátky na nohy, ale těžce dýchala a musela se podpírat opěrky gauče, protože jsem ji trefil pro ni na nesprávné a pro zdraví nebezpečné místo.

,,Y-yoongi, p-přestaň," najednou začala prosit a já se nad tím jen ušklíbl, což ona neviděla. Ale můj tyranský otec ano a okamžitě začal ještě více panikařit. (Jestli to teda ještě šlo).

-

Seběhlo se to strašně rychle.

---

,,Yoongi, ty jsi je nezabil. Jenom jsi je vystrašil a zničil obraz, který byl vaší upomínkou."

Jo, Jimine, přesně tak. Vymazal jsem je tak ze života. A vzal jim něco dost důležitého.

,,Matce jsem vyndal z těla mého nenarozeného bratra a otci jsem přeřízl úd."

Jimin ztuhl. Přestal mě masírovat.

,,Yoongi, ty..."

,,Nikdy jsem neměl pohlavní styk. Chtěl jsem ho napoprvé prožít s někým, kdo mi bude lásku opětovat, koho budu milovat a ne s někým, kdo mě bude nahánět a prosit mě, abych byl jeho dobrým přítelem."

Jimin se nepohnul. Ani o milimetr. Tušil, co tím chci naznačit. Cítil to napětí všude kolem nás.

,,Jimine, vím, že ke mně nějakou tu dobu něco cítíš. Vím, jak moc bys chtěl, abych se s tebou vyspal. A moje otázka zní: Chceš i teď?"

---

Po činu, který jsem spáchal, jsem utekl pryč. Nezůstal jsem tam. Věděl jsem, že to oba dva přežijí a to bylo hlavní.

Nikdy jsem neměl v plánu je zabít, tak strašně hluboko jsem klesnout nechtěl, ale taková jizva by jim mohla zůstat po zbytek jejich zničeného a zhýralého života.

---

Chytil jsem Jimina za zápěstí a postavili jsme se. Byl v úplném tranzu. Nevnímal okolí, ani můj jemný a tichý hlásek, kterým jsem k němu promlouval.

Vydali jsme se směrem ke mně domů, který nebyl od parku tak daleko. Měl jsem s Jiminem vlastní plány.

-

Cesta ubíhala celkem rychle. Jimin dostal ode mě prášky na uklidnění (to spíš pro něho znamenalo ho dostat do stavu, kdy bude mít zavřené oči a nemít ponětí, kam ho vezu).

Mířil jsem ke vzdálenému lesíku, za kterým se ukrývala celkem velká dřevěná chatka, která měla to nejdůležitější. Sklep.

Nejsem sice žádný vrah (teda, promiň můj mrtvý bratříčku), ale umím lidi vyděsit a překvapit.

-

Jimin pov.

Otevřel jsem oči a nadechnul se. Jsem živý!

Ehm, dobře, Yoongi asi není sériový vrah, ale přeci jen s ním trávit tu chvilku v parku nebylo vůbec příjemné. Po celou dobu z něho sálala taková negativní a až zvrácená energie. Jako kdyby...

,,Jimine! Tak už jsi vzhůru. Konečně s tím můžeme začít."

Yoongi mě dostal z myšlení a já se na něho nechápavě podíval. V ruce něco držel a divně, nepřirozeně se usmíval. Huh.

Sklopil jsem jenom o trošku níž hlavu, když moje pozornost upoutalo ještě něco. Vypadalo to jako... Tělíčko dítěte. Ale mrtvého.

,,Seznam se s mým bráškou. Teď ti tu bude asi těch devět měsíců dělat společnost, aby ses tu nenudil."

,,Devět měsíců? Proč tolik?"

,,Co chceš se mnou dělat? Proč je tady?" ukázal jsem vyděšeně na mrtvé tělo.

,,Jiminie, za pár měsíců se z nás stanou rodičové. Ty nám to děťátko porodíš," zajásal radostně Yoongi a já nasucho polknul.

-

Devět měsíců jsem zavřený nejspíš ve sklepě a i takovo dobu jsem nespatřil přirozené světlo. Jenom ze žárovky, která osvěcovala celou jednu místnost.

Zvykl jsem si. Jak na žití, tak i na bolest, která byla každýmu dnem intenzivnější. Bolelo to až moc bych řekl, ale tak jak já můžu vědět, jaký to je nosit v sobě potomka a ještě k tomu nuceně.

Ale abych byl upřímný, těším se, až to malé bude venku. Jsem zvědavý, jestli to bude kluk, či holčička a jestli bude víc po mně nebo po Yoongim.

Yoongi. Na něho jsem myslel každou minutu. Proč to udělal? Cítí ke mně něco? Jak dlouho to plánoval?

Spousta otázek a žádná odpověď...

THE END