Oba sourozenci Hellertovi bytostně nesnášeli návštěvy u svého otce. Ať už se Ryan s Amelií nemohli vystát sebevíc, vždycky se dokázali shodnout na jedné věci. Návštěvy u fotra byly horší než kostelní bingo s babičkou z matčiny strany.

Nejenomže museli zkousnout otcovo nové já, které si nejspíš myslelo, že je mu zase dvacet, ale jejich povinností bylo taktéž překousnout tátovu přítelkyni, jejíž obří ňadra jí bujely v tom nejhlubším výstřihu. Ryan by lhal, kdyby řekl, že na ně nezíral. Zíral. Hodně. Vlastně pořád. A nebylo to proto, že by chtěl, nebo že by ho snad tyhle prsa (nebo jakákoliv jiná prsa) vzrušila. Dělal to proto, že k tomu sám sebe nutil. Nepovolil svým očím uhnout jinam, ať už se mu výhled před ním hnusil sebevíc. Přál si, aby to s ním něco udělalo. Sám sebe nabádal, že čím déle bude zírat, tím víc se mu budou líbit a tím větší šance bude, že se mu třeba postaví, tak jak by se to stalo určitě každému jinému sedmnáctiletému klukovi, kdyby měl polonahou supermodelku před sebou. Ale ono nic.

„Ryane," vytrhl jej z ustavičného zírání jeho otec, kterému pomalu ale jistě začaly šedivět vlasy a vrásky na jeho tváři by mu neodstranil ani ten nejdůkladnější botox nebo lifting.

„Co?" Ryan po dlouhé době zakotvil očima na něčem jiném než na pevně vypadajících ňadrech, a to na otcově lesklém čele, konkrétně na jedné z vrásek, která byla téměř nekonečná, táhla se od levé strany čela až po konec pravé.

Otec si jej přeměřil důkladným pohledem: „No, jak se daří ve škole tobě?" Všechna pozornost u jídelního stolu byla na něm. Otcův zrak mu propaloval díru do hlavy. Amélie na něj otráveně zírala. Otcova přítelkyně Courtney jej pozorovala s mírně zdviženým obočím, které nutno podotknout bylo zvýrazněno tmavě hnědou tužkou, zatímco pojídala ledový salát s rajčaty.

Ryan pokrčil rameny a vidličkou nabodnul dvě kuličky hrášku: „Dobře, asi."

„Asi?" zvednul obočí táta, odložil příbor na kraj talíře ve znamení, že dojedl a zkřížil ruce, které si položil na kraj stolu.

Ryan znovu pokrčil rameny. Bylo to jedno z gest, které při návštěvě u otce používal téměř pořád. „Asi určitě," dodal nakonec, když už jej ta přehnaná pozornost začínala otravovat a děsit zároveň.

„Dobře," zamumlal otec a rozhodl se na pár chvil mlčet. Courtney žvýkala salát tak hlasitě, že to byl na chvíli jediný zvuk, který zaplňoval jídelnu.

Ryan vidličkou jezdil po talíři a třídil hrášek na jednu stranu a mrkev na druhou. Amelia vytáhla mobil, ať už to bylo sebevíc neslušné, a začala chatovat s kamarádkou.

„A co máma?" promluvil zase muž, který si nabrnknul o dvacet let mladší dívku, jež na rozdíl od něj v jeho přítomnosti rozkvétala, zatímco on vadnul. „Jak se jí daří?"

Amelia se tiše uchechtla a zakroutila hlavou, avšak neříkala nic, jenom odložila mobil a zahleděla se otci hluboko do očí.

„Hádej," zamumlal Ryan a obrátil oči v sloup.

„Měli bychom jít," pronesla Amelia a vstala. Upoutala bratrovu pozornost a s přimhouřenýma očima kývla hlavou k východu. Ryan se po onom gestu taktéž postavil a oprášil si neviditelný prach z džínů, přestože seděl snad na té nejčistší židli.

„Už?" zaštěbetala Courtney a zatvářila se naoko smutně, ačkoliv jistojistě odpočítávala minuty do jejich odchodu, ne-li vteřiny.

„Ještě jsme vám chtěli něco dát," pronesl otec, vstal a rychlým krokem pádil pryč z místnosti. Sourozenci se mezitím přemístili do předsíně, kde se oblekli do teplých bund a nazuli si zimní boty, během toho co si vyměňovali vražedné pohledy s blonďatou Courtney.

Otec se po chvíli, která se všem třem jevila jako věčnost, vrátil a vložil Amelii do ruky obálku se slovy: „Je to pozvánka... na svatbu."

„Na svatbu?" hlesla Amelia překvapeně, dokonce se jí na tváři mihnul strnulý výraz, který ale téměř okamžitě překryla lhostejnou maskou.

„Ano, na svatbu," odpověděla Courtney s širokým úsměvem na rudě zvýrazněných rtech, „bude první sobotu v dubnu."

„Aha," vydechli Ryan i Amelia naráz. Poté se konečně rozloučili a mohli zmizet.

Cesta k vlaku a taktéž jízda domů byla tichá. Ani jeden ze sourozenců neřekl ani slovo. Oba byli hluboko ponořeni ve svých vlastních myšlenkách. Ryan přemýšlel nad svým otcem a doufal, že po něm nezdědil mnoho, raději vůbec nic; nad prsy Courtney, které s ním vůbec nic neudělaly; nad mužskými těly, která s ním zase dělala až příliš mnoho; nad Masonem, který byl v jeho hlavě téměř nonstop.

„Hele," pronesla z ničeho nic Amelia a získala tak pozornost svého bratra, který zatřepal hlavou, aby se vrátil zpět do reality a odtrhnul zrak od okna a plynoucí krajiny.

„Hm?" dostal ze sebe a unaveně sledoval svou sestru, která ještě před chvílí něco horlivě psala na svém telefonu.

„Drž se dál od Leslie," pronesla jakoby nic. Ryan by ji milerád poslechl. Rád by se od ní držel dál, už s ní nikdy nepromluvil a už vůbec by se s ní nikdy nelíbal, ale v té chvíli mu nebylo jasné, jestli to bude schopen zvládnout.

„Proč?" otázal se Ryan, třebaže důvod, který si jeho sestra našla, mu byl totálně volný.

„Jenom jí ubližuješ," odpověděla Amelia a zpražila jej pohledem, „prostě si od ní drž odstup."

„Ty si drž odstup od oslav, na které chodím," opáčil Ryan.

„Sklapni," zakončila tenhle bezvýznamný rozhovor Amelia a sourozenci nadále nekomunikovali, nejspíš to bylo to nejlepší, co mohli udělat.

Ryan svou mladší sestru neuposlechnul. Ještě ten samý večer napsal Leslie na facebooku nekonečně dlouhou zprávu o tom, jak moc ho mrzí to, co se stalo v pátek a neopomněl zmínit, jaký obrovský kretén je. Taktéž si všimnul nového upozornění, které mu oznamovalo, že Mason Aiken přijal jeho žádost o přátelství, čímž se Ryan dostal do sedmého nebe a myslel si, že už snad ani nemůže být šťastnější. Téměř do půlnoci pečlivě projížděl všechny Masonovy fotky, i když jich bylo jen pár a on už je viděl nejméně stokrát.