„TOHLE, ŽE JSOU LYŽE?" vřeštěla jsem, když jsme stáli v půjčovně, odkud jsme si všichni měli vzít boty velké a – jak jsem následně zjistila – také těžké jak čtyři obři, údajně zvané lyžáky, nějaké tyčky a taková dlouhá úzká prkna, na která jsem podezíravě zírala. Tohle že nás mělo udržet na sněhu? To si snad někdo dělal už vážně srandu, ne?

„To jsi na nich nikdy nebyla, Parkinsonová?" smál se Draco, když viděl, jak panikařím. Založila jsem si ruce na hrudi a odmítla se jakkoliv dál vyjadřovat. Mlčeti zlato... Neříkalo se to někde? I tohle moudro jsem však porušila. Hlavně v momentě, kdy jsme měli udělat první oblouček za instruktorem, který nám byl přidělen.

Nejprve jsme jezdili na malém kopečku s plastovými zvířátky a teď jsme měli dělat to samé s instruktorem, jenže na daleko větším kopci! Celou dobu jsem se cítila jako neschopné děcko, ale ostatní se tvářili, jako kdyby o nic vlastně nešlo. Jenže když jsem se rozjela, neměla jsem nejmenší ponětí, jak to sakra ubrzdit. Křičela jsem celou cestu ze svahu, nebo jak tomu sakra říkali, a když jsem se dostala dolů k turniketu, skrze který se člověk mohl dostat k lanovce, div jsem nekontrolovala, jestli mám všechny končetiny v pořádku.

Takový sešup jsem v životě ještě nezažila.

Ostatní postupně dojížděli z kopce a vyplašený instruktor se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem na něj, že jo, ale záhy jsem mu oznámila, že nikam už nejedu. Díky Salazarovi, neměl žádné protestující kecy, vzal zbytek skupiny a odebral se s nimi znovu nahoru. Já se aspoň mohla uvelebit někde bokem s kelímkem horké čokolády a čekat, až dotajtrlíkují.

Mou chvíli klidu však narušila dokonalá lyžařka Hermiona Grangerová, která by si za svou jízdu sakra málem zasloužila certifikát. Zimní prach se mi dostal do očí tím, jak jej smetla při brždění. Dramatičtější entrée na scénu mít nemohla? Proč jsem se k tomu kruci nechala ukecat? Proč jsem tady vůbec ztrácela čas, když jsem si mohla užívat prázdnější společenskou místnost ve sklepeních, kde sice vládla tma, ale i teplo, a užívat si opravdovou čokoládu a ne jen horkou vodu s práškem, který za ni vydávali?

„Tak co? Jak ti to jde?" Sundala si přilbu a urovnala si čepku. Husté vlnité vlasy jí však její plány dost ztěžovaly. Jako kdyby prováděly vzpouru. Pousmála jsem se.

„No, úplně náramně, jak vidíš," utrousila jsem ironicky a podívala se na horký nápoj. Bez otázek mi jej vzala a napila se. „To je dobrý."

„Líp bych to neřekla."

„Není to belgická čokoláda, ale co bys chtěla, princezno?"

Poslední dobou mě její odpovědi dost udivovaly. Měsíce plynuly a byla bych naprosto hloupá, kdybych řekla, že mi nějakým způsobem nepřirostla k srdci. Ale nikdy bych nečekala, že by se tahle bruneta při popichování někdy naladila na stejnou vlnu jako já. Ne, že bych světu sarkasmu vládla. Ne, to nikoliv. Neopovážila bych se. Byla jsem jen častou návštěvnicí onoho místa. A jak se zdálo, Hermiona ten svět začala navštěvovat také, až z toho zkrátka pochytila jistý dialekt... Milovala jsem to. Jenže zároveň se mě někdy zmocňovaly obavy. Co tímhle vším sledovala?

„Cítím, jak se mi z tohohle ohrnuje nos."

„Možná, že sis ho nechala narůst moc nahoru."

„Možná, že jo."

„Ještě, že tady máš tu čokoládu."

„Ještěže tak."

Po večeři jsme se s některými holkami z naší koleje vydaly na náš pokoj, který jsme sdílely po pěti. A nebyla by to přece pořádná studentská akce, kdyby někdo nevzal alkohol, že ano. Nechápejte mě špatně, ale já alkoholu vlastně nikdy moc neholdovala. Chlastačka po vyhraném zápasu famfrpálu Zmijozelu mi byla dostatečným ponaučením, až jsem si dala závazek neožrat se už nikdy v životě.

Než by mě stihl zpracovat nátlak ostatních, rozhodla jsem se urychleně opustit náš pokoj. Vyšla jsem po schodech do nejvyššího patra horské chaty, v níž jsme byli ubytovaní, a zaklepala na dveře, kde měla pokoj Hermiona s Ginny. Ne, že bych si za ty měsíce zrzku nějak získala, – ne, že bych o to jakkoliv stála – ale alespoň jsme se už nepropalovaly vražedným pohledem. To jsem shledávala za velice úspěšné.

„Heslooo," zasmála se Hermiona, která měla podobně jako Ginny taky něco málo upito. No to teda byla švanda. Byl tady vůbec někdo střízlivý?

„Ron smrdí," zapištěla Ginny, jako kdyby to byl vtip století. Zašklebila jsem se na obě dvě. Když Hermiona pozvedla láhev šampaňského, přikývla: „Správně."

„To tady vedete fakt zajímavou debatu," podotkla jsem s chichotem.

„To jsi ještě necítila jeho ponožky," dodala Hermiona a stoupla si zády ke dveřím, které po mém příchodu do pokoje zavřela. Šouravým krokem se ke mně nakonec dostala a sedla si vedle mě na postel.

Ginny vypadala, jako by to měla za chvíli vzdát, což mi přišlo docela vtipné. Slušná holčička nakonec nikdy nebyla tak slušná, jak vypadala. „Potter je taky debil. Všichni jsou debi-lové," škytla, a když se odmlčela, zavrtala se do peřin. Trochu jako housenka. Chvíli jsem uvažovala, co jí kdo udělal, ale jako kdyby mi Hermiona četla myšlenky, odpověď se dostavila celkem rychle.

„Harry se jí už dva měsíce neozval, tak je z toho trochu nešťastná," pousmála se a lehla si na břicho. Na to, že dostaly nejmenší pokoj, byl opravdu útulný. Seděla jsem dole na spodní palandě poschoďové postele, která se rozkládala naproti obyčejné posteli. Proč si nikdo nevybral lůžko nahoře, zůstávalo záhadou. Vždycky jsem chtěla spát nahoře. Nikdy mi to nebylo dopřáno, protože se lidi chovali jako velká děcka a ani jednou neustoupili druhým.

Ginny po chvíli začala chrápat. Teda... To snad ani nebylo chrápání, svou intenzitou to totiž působilo spíš jako běh dupajících kentaurů.

„Nedívej se na mě tak, můj nápad to nebyl," položila Hermiona láhev vedle postele a vrátila se do stejné polohy, akorát s tím, že si položila hlavu do mého klína. Její vlasy mě lechtaly na pažích a její oči mě i přes okolní šero chytily do svých sítí a nedokázaly pustit. Chvíli mě pozorovala, spíš jako když se někdo dívá na divný film, a potom se usmála. Čemu se jen smála? Její plné rty v tom divadle hrály s ní, vytvářely ďolíčky a dodávaly očím jiskru, kterou jsem u nikoho v životě ještě neviděla.

Začalo mi bít srdce.

Co se mnou bylo špatně?

„Co je? Mám něco s obličejem?" Dala jsem si pramen vlasů, který mi utekl z mikáda, za ucho. Její pohled mě činil nervózní, a to i přes to, že jsem se v její přítomnosti cítila vyrovnaně. Většinou.

„Ne, co by bylo?"

„Směješ se."

„Ne, já se usmívám."

„Jako by v tom byl rozdíl."

„No... Je."

„Můžeš, prosím, přestat?" zašeptala jsem prosebně. Ani po všech těch letech jsem se s takovým souzením nemohla smířit. Přenášelo mě to do dob, kdy jsem zrovna nebyla kdovíjak vyrovnané dítě. A teď to dítě ve mně chtělo jediné. Utéct a plakat.

Když ze mě vstala, nestihla se ani otočit a už jsem stála na nohou. Vzala jsem ze země láhev a vypila zbytek alkoholu, který se v ní nacházel. Kdysi se smáli snad všemu, co na mém obličeji bylo. Podívala jsem se Hermioně do očí a zoufale sykla. Třeba tohle bylo úplně to stejné... Třeba si se mnou opět někdo hraje a potom přijde rána pěstí rovnou do obličeje. Nebo do břicha.

Čím to sakra bylo, že vždycky, když jsem s ní byla, všechno dostávalo jiný odstín? Všechno jsem chtěla vidět jinak. A když zmizela, přikradly se myšlenky, které mi to světlo chtěly vzít. Jako kdyby na mě v mé mysli útočil dav hlasů, ale já je přesto všechno nechtěla slyšet. Jediné, co jsem cítila, byla narůstající nenávist vůči nim.

Už jsem nechtěla být střízlivá. Nechtěla jsem filozofovat. Nechtěla jsem slyšet tu část sebe, která mi říkala něco, co jsem nemohla vystát.

„Co se stalo?"

„Tomu bys nerozuměla."

„Co jsem řekla, Pansy?" Chytila mě za rukáv svetru, když jsem prázdnou láhev položila zpátky. Koukla jsem na spící Ginny, a i přestože vypadala, že tvrdě dřímá, bála jsem se promluvit. Pořád jsem nebyla v tom stavu, kdy mi bude všechno jedno a kdy se mé emoce vypnou.

„Nejsem jako ostatní, Mio."

„Já to přece..."

„Nejsem žádná pěkná tvářička, která by mohla být tvou úžasnou kamarádkou a která bude ve všech ohledech perfektní. Nejsem, nemůžu být..."

„Pan..."

Chytla jsem ji za ramena a za odměnu mi do nosu zavál její jemný parfém. „Nezvládnu to," vydala jsem ze sebe šeptem.

Nezvládám to.