Chladný větřík mi počechral uhlově černé vlasy, když jsem kráčela směrem k bradavickým hradbám. Testrálové se otočili a vyrazili pro další studenty, kteří ještě stále čekali na nástupišti. Nějak jsem se neubránila pocitu, že se na ně Draco díval, jako by je viděl poprvé. Vyděšeně a rezervovaně.

„Kousl tě snad drak do nohy?"

„Co-co to plácáš?" vyklenul dokonale upravené obočí Draco a přitáhl si černý hábit více k tělu. Podzimní noc nebyla zrovna nejteplejší, ale že by tak mrzlo, to mi zrovna nepřišlo.

„Ale nic," zamumlala jsem skoro neslyšně a přidala do kroku, abych nemusela jít s ním a zhrouceným Gregorym. Na chvíli se zdálo, že jsem jim i utekla, ale bylo tady něco, co mě donutilo zastavit se v lesíku, který byl po cestě. Zaslechla jsem dva hlasy, které se spolu zmítaly v jakémsi konfliktu.

„Ty mě prostě nechápeš!" rozkřikla se nějaká dívka.

„Protože tebe je nemožné pochopit!"

„Myslím, že ... myslím, že tohle nefunguje."

„Děláš si srandu? Po tom všem, co jsme spolu prožili, to chceš zahodit, jenom protože ..."

„Jenom protože co? Protože nesdílíme ty stejné plány na život? To je sakra velký problém, nemyslíš, Rone? Navíc si nejsem jistá, však víš čím..."

„Ale kvůli tomu se snad nemusíme hned..."

„Neradi vás rušíme, hrdličky, ale nechcete to drama předvádět jindy a ... no třeba úplně někde jinde?" promluvil do napjaté atmosféry Draco Malfoy, kterému se čelist doslova klepala. Přísahám, že jsem ho v ten moment chtěla praštit. Vypadali jsme jak zloduši, kteří je tady odposlouchávají. A ke všemu tak debilním způsobem. Stáli jsme na pěšince asi pár metrů za nimi. Dokonalý úkryt. Vskutku.

„Být tebou, Malfoyi, bych držel hubu. Kdyby vás Harry nevytáhl z těch plamenů, tak je, kurva, po tobě i po Goylovi."

Překvapeně jsem vytřeštila oči na Draca, který se mi o některých detailech velkého plamene a úmrtí Crabba jaksi zapomněl zmínit. Ani bych nedokázala popsat, jak mě v onen moment popálila vzpomínka na chvíli, kdy jsem chtěla Pottera předhodit Voldemortovi během války jako nic. Mrzelo mě to snad ještě víc.

„Nečum na mě, Parkinsonová," odpálkoval mě Draco a žduchl ramenem do Rona, když jej s Gregorym míjeli. Ten se za ním plazil jako oddaný pes. Kam se řeklo, tam šel. Ale mohla jsem být za podobné vyrušení ráda, poněvadž se můj plán rozhodně neztotožňoval s rutinní cestou ke škole. Nedaleká stará dřevěná rozhledna mě zajímala více než zrekonstruovaný hrad a pokládání otázek z Dracovy strany nebylo rozhodně něčím, co jsem považovala za kdovíjak potřebné.

„Copak nenásleduješ svoje páníčky?" ušklíbl se Ron na můj účet, což mě donutilo se probrat do přítomnosti.

„Rone, nech už toho," napomenul ho dívčí hlas.

„To je v pohodě, Grangerová. Ne všichni máme to privilegium nenásledovat svoje páníčky. Možná by sis měl taky nějaké to povolení vyžádat, Weasley – možná bys pak aspoň nemusel takhle žárlit, víš?" usmála jsem se na Weasleyho ironicky a prošla kolem něj s veškerou grácií a hrdostí, jakou jsem uměla zahrát. I přesto jsem se však neubránila tomu, abych se alespoň na chvíli neohlédla. Ronovi jsem nejspíš sebrala slova z úst, poněvadž se před sebe díval ve zmatení. Uchechtla jsem se.

Grangerová moc dobře věděla, kdo vedl koho.