Suze

S Chrisem jsme celou sobotu a většinu neděle strávili v obležení knížek a vše co se nám hodilo jsme dávali do prezentace. Ze začátku jsem se bála, jaká mezi námi bude atmosféra, ale nakonec k tomu nebyl důvod. Vše probíhalo v klidu a přátelském rozmezí. A taky hlavně pracovním. Na oběd Chris ohřál polévku, kterou uvařil a tu jsme nakonec dojídali i na večeři. V neděli jsme si na oběd objednali pizzu z blízké pizzerky. Chris to chtěl celé zaplatit a to taky udělal. Netušil však, že jsem mu do peněženky dala polovinu toho co zaplatil za můj kousek. Nechtěla jsem mu zůstat nic dlužná.

Využila jsem chvíle, kdy mi Chris zase vařil čaj v kuchyni a napsala Rebece, kdy se vrátí. Odpověď přišla během chvilky. Až večer. To znamenalo, že jsem měla ještě hodně času k prezentaci a možnému umytí nádobí. Sice jsem včera pustila myčku, ale mohla bych i omýt tu trochu nádobí, aby sem nepřijela Rebeca a zjistila, že je tu nepořádek.

„Na," řekl Chris a podal mi hrnek s čajem.

„Díky," poděkovala jsem mu a vzala si hrnek. Odložila jsem ho na kousek místa na konferenčním stolku, který byl plný knih a upřela pozornost zpátky ke knížce, v které jsem četla. Odfrkla jsem si a odložila knihu na bok. Potřebovala jsem pauzu.

Zapřela jsem se o opěrku křesla, v kterém jsem seděla a sundala si brýle. Opřela jsem si o křeslo a znaveně se zadívala na Chrise. Seděl na pohovce a jeho oči byly upřené na obrazovku počítače, do kterého zrovna něco psal. Bylo zvláštní vidět kluka jako on sedět v teplácích a šedé mikině s kapucí u nás v obýváku. Vlastně jsem byla zvyklá jen na Aidena, ale ani s ním jsem netrávila v kuse tolik času jako teď s Chrisem.

Chris si projel rukou vlasy a zvedl pohled od obrazovky. Naše pohledy se střetly a já se hned zaměřila na něco jiného, abych se na něj nemusela dívat. Doufala jsem, že jsem se nečervenala.

„V pohodě?" zeptal se mě Chris. Přikývla jsem a natáhla se pro čaj. Začala jsem do něj foukat, aby se trochu zchladil a já se mohla napít.

„Jo, jen mě to už nebaví," řekla jsem mu popravdě. S Chrisem jsme si knížky rozdělili na půlky a já tu svoji měla přečtenou. Teda z většiny. Přečetla jsem hlavně dvě knihy a ve zbytku se jen opakovalo to co jsem už věděla, takže bych řekla, že já jsem hotová. Teda z většiny. Stále jsem potřebovala nějaké informace, ale ty jsem v žádné z knížek nenašla. Mou poslední nadějí byla tedy kniha, kterou Megan nepřinesla.

„Tak to jsme dva, ale dovolím si říct, že já už se svou půlkou finišuji. Teda nejspíš. Nechceš se místo toho na něco podívat a objednat večeři?" zeptal se mě Chris a začal zase něco psát do počítače.

„Neplánuješ jít domů?" odpověděla jsme mu na otázku otázkou. Popravdě jsem z části čekala jen kdy odejde, i když být tu s ním nebylo špatné. Od nepovedené páteční noci se to mezi námi uklidnilo. Ani jeden z nás se neptal na nic osobního, spíš jsme naši konverzaci udržovali v pracovní rovině.

„Myslíš, kdy se vrátím do domu bratrstva? Zatím je mi lépe tady než tam. Co si teda objednáme?" Tak to teda nešlo podle plánu, kdy on měl odejít a já tu zůstat v klidu sama. Navíc se tady choval už jako doma. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát tu byl za Rebekou než jsem se sem nastěhovala, když mu pak dala i klíče od bytu.

„Haló. Jídlo čeká. Máme velký výběr. Italská kuchyně, čínská nebo spíš něco mexického nebo indii?" Upřela jsem svůj pohled zase na Chrise a všimla si, jak drží v ruce mobil. Zapřemýšlela jsem nad tím, co bych si dala.

„Italskou. Dala bych si zapečené těstoviny se smetanou a opečeným kuřecím masem," řekla jsem mu nakonec a upila si ze svého čaje. Chtělo to cukr. Zvedla jsem se z křesla a zamířila do kuchyně.

Položila jsem hrnek na linku a vytáhla ze skříně krabičku s cukrem. Slyšela jsem, jak z obýváku objednává Chris jídlo. Zdálo se mi, že jsem zaslechla i něco z italštiny, ale nebyla jsem si jistá. Osladila jsem si čaj a napila se ho. Potřebovala jsem svou dávku sacharidů a byla za ni vděčná.

„Tak jídlo je objednané, takže na co se budeme dívat?" zeptal se mě Chris a opřel se o rám dveří. Toť byla otázka.

„Co takhle pustit televizi a uvidíme co kde dávají a podle toho se rozhodneme," navrhla jsem mu.

„To zní jako plán," odpověděl mi a otočil se zpátky do obýváku. Zdálo se mi to nebo mezi námi zase vznikla ta trapná situace. Zaklonila jsem hlavu a doufala, že si se mnou má mysl zase jen hraje, protože tohle nemohla být skutečnost. Celý tento víkend nemohl být skutečnost. Bylo to až moc krásný a tím pádem i divný. A navíc jsem ho strávila s krásným chlapem jménem Chris. Jo tohle byl nejdivnější víkend v mém životě.

Vrátila jsem se zpátky do obýváku a posadila se do svého křesílka. Chris mezitím pustil televizi a přepínal kanály, aby našel něco na co bychom se oba mohli dívat. Položila jsem hrnek na konferenční stolek, vstala a zamířila k sobě do pokoje pro deku s polštářem, abych si udělala v křesle pohodlí.

Když jsem se vrátila do obýváku, v televizi zrovna probíhal zápas v házené. Od mámy jsem věděla, že se hraje Mistrovství světa, ale neviděla jsem žádný zápas.

„Chceš si lehnout?" zeptal se mě Chris, když jsem si dala polštář do křesla a sedla si.

„Ne. Dobrý," odpověděla jsem mu a upravila si polštář tak, abych měla pohodlí. Pak už stačilo se jen zabalit do deky a vzít si hrnek s čajem zpátky do ruky. Chris mě přitom nedůvěřivě pozoroval.

„Víš, že nekoušu, že?"

Neodpověděla jsem mu, místo toho jsem jen pokrčila rameny. Bylo mi jasné, proč se teď mračí. Nelíbilo se mu, že se krčím v křesle, místo toho, abych si pohodlně lehla na pohovku. Problém byl v tom, že mi to vůbec nevadilo na rozdíl od něj.

„Kdo hraje?" zeptala jsem se ho, jelikož zapomněl kanál přepnout a stále tam probíhal zápas. Můj hlavní problém byl pokaždé v tom, že jsem sice dokázala poznat většinu vlajek států, ale nedokázala jsem je poznat podle zkratek, které byly vedle nastřílených gólů. Chris se podíval na obrazovku.

„Brazílie proti Norsku. Mám to nechat nebo přepnout?" Kdyby to byli muži, řekla bych přepnout, ale hrály ženy, takže mi to bylo jedno.

„Jak chceš," odpověděla jsem mu a nesouhlasně zavrtěla hlavou, když rozhodčí pískly devítku pro Norsko, i když dle mě měli písknout sedmičku.

„Odkud znáš házenou? Není to moc známí sport, tedy aspoň tady ne."

„Máma ji hrála a já jednu chvíli taky," přiznala jsem a nespouštěla pohled z televize.

„Na jakém postu jsi byla?"

„Kde hraješ ty?" zeptala jsem se ho místo odpovědi a podívala se na něj. Na tváři se mu objevil úsměv.

„Střed. Teď ty."

„Spojka. Obvykle jako pravá spojka."

„Netypoval bych tě na hráčku házené," přiznal. Odolala jsem protočení očí a zadívala se zpátky na televizi. Přesně jak jsem čekala Norsko vedlo o tři góly.

„Já tebe zase na hráče házené," odpověděla jsem mu. Obrazovka mobilu se mi rozsvítila. Natáhla jsem se po něm a zjistila, že mi píše spolužačka z hodiny angličtiny. Ptala se mě zda nevím, kolik slov má být ten příběh, který musíme odevzdat. Ona měla termín ke čtení už toto pondělí. Odepsala jsem jí, že nevím kolik slov, ale má to být minimálně na pět stránek. Jakmile mi poděkovala, odložila jsem mobil zpátky na stůl, vybalila se z deky a zamířila do pokoje.

Zapnula jsem počítač a čekala než se rozjede. Měla jsem něco už napsaného, takže jsem nemusela nic vymýšlet, což bylo plus. Navíc jsem měla čas k odevzdání. Jen jsem se chtěla ujistit, že opravdu něco mám a popřípadě to zavčasu opravit, dokud mám čas.

Posadila jsem se na židli a najela na složku se soubory, které obsahovaly má vymyšlená díla. Četla jsem názvy a u toho si vzpomínala o čem se v daném díle jedná a jak je přibližně dlouhé. Zapamatovat si data v dějepise, pro mě byl oříšek, ale zapamatovat si o čem píši byla hračka. Nakonec jsem našla soubor, který jsem hledala. Jednou jsem ho zkusila poslat do soutěže, ale k mé škodě jsem nevyhrála. Třeba příště.

„Nemáš v počítači nějaký dobrý film?" zeptal se mě Chris. Překvapeně jsem se podívala k otevřeným dveřím, skrz které nakukoval dovnitř. Nadzvedla jsem obočí v tiché otázce.

„V telce nic dobrého nedávají, házená skončila před chvíli vítězstvím Norska. Stihli jsme jen konec a já mám všechny filmy v domě bratrstva vypálené na DVD, takže můj počítač zeje prázdnotou."

„Vydrž chvilku," odpověděla jsem mu a dala soubor k tisku. Natáhla jsem se, zapnula tiskárnu a čekala než se stránky vytisknou. Pak jsem je sebrala dřív než by si je Chris stihl prohlédnout, vypnula soubor i celou složku a najela na jinou, kde jsem měla filmy. Teď jsem byla vděčná mé lenosti vypalovat filmy. Stránky jsem scvakla dohromady a odložila je bokem. Pak jsem přešla k jedné ze skříněk a vytáhla z nich dva boxy plné cédéček s filmy a položila je před Chrise.

„Vybírej," řekla jsem mu a pak si začala chystat věci do školy, abych si zítra ráno mohla přispat a nemusela si rychle chystat věci do školy. Do tašky jsem přihodila i vytisknuté papíry, zatímco Chris procházel mou zásobu filmů.

„Máš jich hodně."

„Jop."

„Dokonce i pohádky a Barbie filmy?" zeptal se pobaveně. Ignorovala jsem to. Věděla jsem, že si mě za to jednou možná někdo bude dobírat a už dávno se na to pro jistotu připravila.

„Mám to v záloze kdybych hlídala děti. Navíc mám pohádky ráda," bránila jsem se a znovu si projela věci v tašce, abych se ujistila, že mám vše.

„Zdá se mi to nebo tu nemáš žádný horor?" zeptal se mě, když jsem položila tašku ke stolu.

„Nemusím je. Stačí mi je jen slyšet a je to jako bych je viděla a prostě je nesnáším."

„Víš, že u hororů se můžeš hezky tulit ke klukovi, když se bojíš."

„Ne, když žádný není poblíž."

„Já tu teď jsem."

„Nebudu se dívat na horory," řekla jsem mu rozhodně a založila si ruce na prsou. Chris vzal do ruky jedno z cédéček a zamával s ním. Na tváři se mu objevil pobavený úsměv.

„Takže proč tu pak máš Jeníček a Mařenka lovci čarodějnic." Vzdala jsem to. Jednoduše jsem to vzdala.

„Není to horor je to thriller inspirovaný pohádkou bratří Grimů."

„Je tam spousta krve."

„Jenže v hororech se lidé lekají."

„A v tomto snad ne?" Zamračila jsem se na něj. Tady končila veškerá sranda.

„Možná v jistých chvílích, ale není to tak hrozné."

„Takže tohohle filmu se nebojíš?"

„Ne," odpověděla jsem mu rozhodně a vůbec nechápala, proč se mě na to ptá.

„Tak je rozhodnuto. Otestujeme tvou míru strachu a pustíme si to." Pokrčila jsem rameny. To že jsem ten film viděla už nejméně třikrát a poprvé ho viděla za bouřky s chrápajícím otcem v patře pode mnou, jsem si raději nechala pro sebe.

„Jen se převleču," řekla jsem mu.

„Dobře, přichystám film a atmošku. Nějaké spešl přání?"

„Popcorn," odpověděla jsem mu a přešla k posteli, abych si zpod polštáře mohla vytáhnout pyžamo.

„Jak si, dáma přeje." Neušlo mi, že se Chris přitom usmíval a úsměv ho neopustil ani, když zavřel dveře a dopřál mi tak soukromí k převlečení.

Trvalo mi to jen chvíli než jsem se převlekla a rozčesala si vlasy. Byla jsem unavená a i když u filmů obvykle neusnu, nechtěla jsem riskovat, že by mě přece jen nachlazení skolilo a já usnula ve špinavém oblečení. Když jsem otevřela dveře, světla v obýváku byla zhasnutá. Svítila jen obrazovka televize, která byla stopnutá na začátku filmu. Přešla jsem ke křeslu a znovu se schovala do deky. Jen co jsem si udělala pohodlí, cinkla v kuchyni mikrovlnka a jen o chvíli později jsem až ke křeslu ucítila vůni čerstvě připraveného popcornu.

Chris vyšel z kuchyně se dvěma miskami a jednu donesl až ke mně.

„Díky," poděkovala jsem mu a umístila si misku mezi nohy, tak aby mi nespadla. Chris si lehl na pohovku a druhou misku si položil na břicho. Pustil film a já se zaměřila pouze na obrazovku a na Jeníčka a Mařenku. Ani sama nevím proč jsem si ten film nakonec vypálila. Možná kvůli nezvyklému provedení světoznámé pohádky.

Nejspíš to byl jen pocit, ale přišlo mi, že se na mě několikrát během filmu Chris podíval. Nebyl to jen letmý pohled, kdy chcete vědět zda se daná osoba lekla, tohle bylo delší. Ale nejspíš jsem si to jen představovala. Má mysl na to byla dost pomatená.

„Stále se nebojíš?" zeptal se Chris zrovna v části, kdy čarodějky napadli městečko, aby unesli poslední dítě, které jim chybělo k výrobě elixíru. Podívala jsem se na něj. Miska od jeho popcornu dávno postávala na stolečku a ruce měl spletené za hlavou.

„Ne." Neunikl mi úsměv na jeho tváři, když ho obrazovka ozářila. Zadívala jsem se zpátky na televizi, ale jeho pohled mě stále neopuštěl.

„Proč tu vlastně jsi?" zeptala jsem se ho. „Myslím, proč jsi tu se mnou zůstal celý víkend?"

„Pracovali jsme spolu na prezentaci do dějepisu."

„Mohl jsi večer odejít a přespat. Kde vůbec bydlíš?"

„Tam, kde jsme se poprvé setkali."

„Jsi členem bratrstva?"

„Jop a teď co říkáš na tuhle scénu?" Zadívala jsem se na televizi, kde zrovna čarodějka donutila nějakého muže, odstřelit si hlavu, když se Mařenka dívala. Výhodou tohohle filmu bylo to, že bylo vše vymyšlené a tak se divák nemusel bát duchů ani jiných strašidel.

„Mňamka," odpověděla jsem mu a pokrčila rameny. Jak už jsem řekla tento film mi nevadil, dokonce jsem měla ráda jeho krvavé pasáže. Chris se jen zasmál a pokroutil nade mnou hlavou. „Teď zpátky k mé otázce. Proč jsi tu zůstal a neodešel spát do bratrstva?" Tahle otázka mi vířila hlavou už od rána.

„Nechtělo se mi přejíždět," řekl klidně. Nevěřila jsem mu. Byla to jen výmluva a já nejspíš i věděla proč se vymlouval. Nebo aspoň mé srdce mi to namlouvalo, ale mozek věděl, že je to jen zbožné přání a ne pravda.

Uvažovala jsem, zda se ho zeptat na něco dalšího, abych si ujasnila proč tu zůstal, když se doslova rozletěly hlavní dveře a dovnitř vklopýtaly vysmátý Aiden s Rebekou. Nechápavě jsem se na ně zadívala, ale vše mi bylo jasné, když Aiden narazil bokem nejdřív do zdi a následně klopýtl o koberec a přepadl přes pohovku přímo přes Chrise na zem. Byl div, že nesrazil sebou i stolek.

„Jůůů, Chrisi co ty tady?" Zhluboka jsem si povzdechla. Byl konec veškerých mích otázek i filmu.

„Suze? Ty ještě nespíš? Tedy neležíš v posteli a nepopíjíš čajček?" Myslela jsem si, že jen Aiden je opitý pod obraz, ale vypadalo to, že mimo je i Becca. Vyhrabala jsem se z deky a misku se zbytkem popcornu položila na stůl.

„Kde jste se tak zřídili a proč?" zeptala jsem se své spolubydlící, když jsem k ní přešla, abych ji podepřela a pomohla jí dostat se do postele. Obvykle to dělal Aiden, ale vzhledem k tomu, že vypadal, že je na tom ještě hůř než Becca, zbývalo to na mě.

„Chceš s ní pomoct?" zeptal se mě Chris, když se Becca rozesmála, tomu, jak Aiden při svém pokusu vstát znovu spadl na zadek.

„Ne zvládnu to. Pomoc bude potřebovat asi Aiden," řekla jsem mu a naváděla Beccu do jejího pokoje.

„Jak se vám povedlo se tak zřídit a dostat se domů?" zeptala jsem se jí, když se svalila do postele. Pomohla jsem jí sundat boty z noh.

„Jednoduše. V bratrstvu Gamy byl večírek, my to tam trochu přehnali a jejich řidič nás dovezl domů."

„Neměli byste to blíž do bratrstva k Aidnovi do pokoje?" Becca si sundala tričko a následně i podprsenku, aby to vyměnila za tílko, které měla na spaní.

„To sice jo, ale nechtěli jsme vás s Chrisem nechávat osamotě. Mám toho kluka ráda, ale nevěřím mu natolik, abych ho nechala osamotě s mou spolubydlící."

„Tak proč jste nepřijeli dřív, ale místo toho šli na party?" zeptala jsem se jí, když jsem jí pomáhala z kalhot a pak ji přikryla peřinou.

„Volala máma s tátou a no měli hooodně blbý řeči, které jsem musela zapít, abych na ně zapomněla. Mí rodiče jsou kreténi a jako vždy se jim všechno na mě se mnou a mé chování na tetině oslavě nelíbilo, jenže kdybych tam nejela, stěžovali by si taky. Je to na prd mít takové rodiče." Becca zavřela oči a stočila se pod peřinou do klubíčka. Litovala jsem jí. Můj vztah s rodiči sice nebyl ideální, ale byl rozhodně lepší než ten její. Nezatěžovala jsem ji dalšími otázkami, místo toho jsem potichu opustila pokoj a rozhodla se, že jí donesu aspirin a vodu, aby ho mohla zapít až se probere.

Ve dveřích jsem se setkala s Chrisem, který sotva podpíral stále se usmívajícího Aidena.

„Uložím ho a můžeme to dokoukat," navrhl. Přikývla jsem.

„A já jim zase donesu vodu s aspirinem."

„Pro něj aspoň dva. Ten vůl se ožral jak už dlouho ne."

„Ty mě taky nemáš rád, Chrisíčku? Proč jen mě nikdo nemá rád?" Netušila jsem, co to Aiden breptá.

„V tuhle chvíli tě vážně rád nemám, ale ty mě budeš milovat zítra ráno a teď polez. Tvá holka na tebe čeká v posteli."

„Vážněěě?" Aiden se pokusil napřímit a rychle vejít do pokoje, což mělo za následek jen to, že to neustál ani Chris a málem letěli oba na zem. Naštěstí se Chris zavčasu chytil rámu dveří, aby neupadl, ale Aiden takové štěstí neměl.

„Nechceš s ním pomoct?" zeptala jsem se ze slušnosti Chrise.

„Ne, zvládnu to. Postačí, když doneseš tu vodu s prášky." Přikývla jsem a rychle pro to zašla do kuchyně, kde jsme v jedné ze zásuvek měli schovanou i lékárničku a několik léků, které se mohli hodit jako právě teď.

Když jsem se se skleničkami vody a prášky vrátila do pokoje, svítily už jen lampičky u stolů. Chris odhazoval oblečení na jednu hromadu, zatímco Aiden se přitulil k Becce a spokojeně vedle ní spal. Byli sladcí, když spali, i když byli opilí. Vždycky jsem si přála takhle s někým spát, tedy bez toho alkoholu.

Položila jsem jednu skleničku vždy na jeden stolek a k ní přidala aspirin. Pak jsme s Chrisem potichu opustili Bečin pokoj a zamířili zpátky do obýváku, abychom se dodívali na film a hned po něm jsme oba dva šli spát. Tedy aspoň jeden z nás. Mě to zase chvíli trvalo než jsem usnula, jelikož jsem musela přemýšlet o tom, jaký asi měla Becca víkend a co jí zase řekli rodiče, že se musela tak opít.

Ano, ano, já vím, trvalo mi to a omlouvám se. Nemá cenu se vymlouvat na další věci, které musím dělat, takže se ani vymlouvat nebudu jen omlouvat. Snad mě omluví samotná kapitola, která se vám snad líbila a možná jen možná i pobavila. :) No u příští kapči se znovu uvidíme a snad mě romantická múza políbí dřív než za několik měsíců a další kapča bude na světě.

P.S - Kdo už viděl nebo má v plánu shlédnout film After? Četl někdo samotnou knížku, a pokud ano, jak se vám líbila či nelíbila? (Ptám se jen ze zajímavosti, jelikož (neukamenujte mě) mě se víc líbil film než kniha samotná.