Já tomu nemohu uvěřit. Po tak dlouhé době jsme konečně byla schopná napsat další kapitolu tohohle díla. Vůbec nevím čím to je, zda mi ten pár tak chyběl, zda jsem chytila inspiraci u dnešního harryho pottera nebo si jen řekla kašlu na to, co za ty čtyři hodiny psaní můžu dělat jiného než psát. Nebo za to může i mé nynější rozpoložení? Netuším, ale  je to skvělý pocit, aspoň na chvíli vše vytěsnit nemyslet na to, že ráno budu nadávat na únavu nebo na to, že mi stávkuje diplomka:D.

No rozhodně nemůžu říct, že jsem se vrátila. Nejspíš zas budete chvíli bez dalších kapitol, tak doufám, že aspoň tahle jedna stála za to čekání, i když je dle mého kratší (+- 2000 slov) :D No určitě už se těšíte na čtení, tak doufám, že si  kapitolu užijete a malý spoiler před čtením. Možná zase budu otravovat s dotazníkem k diplomce, ano vím jsem hrozná, dlouho nic nevydat a pak takto otravovat :D

Užijte si čtení. :)))

 Christian

Stále jsem si zvykal na to, že jsme se Suze pár, ale rozhodně jsem si nestěžoval. I když mám náš společně strávený čas komplikovaly moje tréninky a její práce, čas, který jsme trávili společně jsem si užíval. Ať už to bylo společné učení, sledování seriálů či zápasů házené nebo sledování ji při práci stejně jako když se ona stavovala na našich trénincích.

Celé tohle randění mělo jednu nevýhodu. Stále jsem neměl klíče od jejich bytu, což mi došlo ve chvíli, kdy jsme se s Aidenem vraceli z čínské restaurace, kde jsme nám byli vyzvednout objednávku a on v klidu odemknul klíče, zatímco já si uvědomil, že je nemám ani čím odemknout. Asi si o ně budu muset Suze říct nebo Becce.

„Nesem jídlo!" oznámil Aiden náš návrat vítězně. Skopnul jsem boty k botníku, odložil tašky na bok, zavřel za sebou dveře a sundal si i bundu s čepicí a šálou.

„Konečně, umírám hlady," ozvala se Becca. Všiml jsem si, jak se zvedla z pohovky v obýváku a přešla do kuchyně. Šel jsem s Aidenem za ní a čekal, že tam bude i Suze. Vlastně jsem ji dnes viděl jen na obědě ve škole a domluvili jsme se, že se sejdeme pak u ní, proto mě překvapilo, že není s Becou v kuchyni.

„Kde je Suze?" zeptal jsem se Beccy, která vytáhla z šuplíku příbory, položila je na stůl a otvírala krabičky s objednávkou, aby našla svoje jídlo.

„Je u sebe. Blíží se termín s odevzdáním eseje do ajiny. Skoro to vypadá jako že vyšiluje. Nechápu proč, je to jen debilní esej o nějaké knize," odpověděla mi a sedla si s jednou z krabiček na židli. Nechal jsem krabičky krabičkami a zamířil do pokoje, který patřil Suze. Zaklepal jsem na dveře a následně je otevřel.

Nakoukl jsem dovnitř a všiml si nepořádku, který v pokoji byl. Už jsem asi chápal, co Becca myslela tím vyšiluje. Po zemi bylo poházených několik papírů stejně jako na stole. Kromě papírů byly na všemožných místech i knihy z její knihovničky. V té byli díry po knihách, které byly z ní byly odebrány.

„Donesli jsme jídlo," řekl jsem jí a přemýšlel zda je bezpečné vejít dovnitř a nedostanu knihou po hlavě.

Suze se na mě ani neotočila, když mi odpověděla: „Nemám hlad."

Překonal jsem strach z toho, že neoprávněně schytám ránu knihou a vešel jsem dovnitř. Suze odhodila knihu, kterou držela v rukou na postel a zhluboka si vydechla. Natáhla se k další knize v knihovničce a vzala ji do ruky.

Popostrčil jsem věci na posteli a posadil se na uvolněné místo. Opřel jsem se zády o čelo postele. Poupravil jsem si polštář za zády a zadíval se na Suze. Kousala se do rtu, když se dívala na obal knihy. Následně se pousmála, vzdychla a zadívala se na knihu a pak zase na knihovničku. Za tu dobu co jsem Suze znal jsem zjistil, že hodně přemýšlela. Někdy až příliš. To by mě tolik neštvalo, ale víc mě spíš štvalo to, že málokdy říkala i co se jí hlavou zrovna honí nebo na co myslí. Stejně jako teď.

Kniha byla odložena na parapet vedle jejích brýlí a Suze z knihovničky vzala další knihu, na kterou se zadívala s něhou a možná i lítostí v očích.

„Co se ti honí hlavou?" chtěl jsem vědět. Suze si knihu přitiskla k tělu a zadívala se na mě. Jo rozhodně jsem v těch jejích hnědých očí viděl lítost a možná i smutek. Co ta kniha pro ni znamenala, když v ní budila takové emoce.

„Zrovna teď nemám náladu na povídání. Musím přijít na to, o které knize napíši esej do angličtiny," odpověděla mi a položila knihu do křesla u knihovničky.

Já tu esej měl už dávno napsanou, stačilo ji jen na příští hodině odevzdat. Nepřišlo mi to jako tak velký problém napsat o nějaké knize, která pro nás něco znamená. Pro mě to byla ta, kterou jsem si nejlépe pamatoval. Pohádková knížka, kterou nám máma četla před spaním, kdy jsme byli s bratry malý. Občas jsem ji pak četl mladšímu bratrovi, když byl nemocný nebo jsem si ji četl sám, když jsem si ty časy chtěl připomenout. Přišlo mi to jako super tradice, číst dětem před spaní, jednou. Nechápal jsem tedy proč je tak těžké vybrat jednu konkrétní knihu.

„Mám vybrat nějakou za tebe z tvojí knihovny?" zeptal jsem se a natáhl se po nejbližší knize, která se jmenovala Důvod dýchat od Rebecy Donovenové. Otočil jsem ji dozadu, abych si přečetl její anotaci.

„Ne zvládnu to, jen nevím o které psát." Vzhlédl jsem od anotace a zaznamenal, jak si Suze prohrábla rukou vlasy a začala si znovu kousat rty. Nejspíš to byl její zlozvyk, kterého bych ji rád zbavil, nebo se k ní brzo přidám, akorát to budu já kdo kouše její rty ve žhavém polibku. Ne špatné myšlenky. Teď není vhodná chvíle myslet na nemravnosti, ale na to jak zklidnit svou holku a zjistit co se jí honí hlavou.

„To je to vážně tak těžké?" zeptal jsem se a musel se pousmát, když jsem si všiml knihy kousek ode mě s obálkou, na které bylo vypracované tělo nějakého chlapa. Tedy přesněji jen jeho vypracovaný hrudník a ruce. Na obálce se rozkládal krátký název Návrh od nějaké Elle Kennedy. Možná si ji přečtu už jen ze zajímavosti, o čem Suze čte.

„Ano to je!" vyhrkla Suze a já se přestal usmívat a podíval se na mou vynervovanou přítelkyni. Jo Becca nepřeháněla, když řekla, že Suze vyšiluje. Zhluboka vydechla a posadila se na okraj postele. Celé její držení těla hlásalo unavenost a vyčerpání. Ničilo mě ji tak vidět a nevědět, jak jí z toho pomoct ven.

„Tu esej bude číst učitelka. Jak mám vědět, o které knize psát. Která je pro mě dost důležitá. Mám vybrat tu, která pro mě znamená návrat ke čtení a úžasnou vzpomínku se sestrou nebo tu, která pojednává o těžkém životě týrané holky nebo tu, od jedné z mých milovaných autorek? Nebo mám vybrat nějakou co pro mě míň znamená, ale nedokážu tu esej tak dobře podat a dostanu za ni horší známku? Tak je snad lepší zvolit knihu, co pro mě má hlubší význam a nechám nahlédnout učitelku do mých myšlenek do mé hlavy nebo ne. A když to bude vážně dobrá esej bude to číst před ostatními nebo prostě jen příliš nad vším přemýšlím a dělám z toho zbytečně vědu." Konečně jsem věděl co se jí honí hlavou. Odhnul jsem stranou všechny knihy i papíry, abych pak nebyl seřván, že jsem je omylem poškodil, posadil se za Suze a zezadu si ji přitáhl do objetí. Neuvolnila se, ale ani se neodtáhla.

„Opravdu pro tebe všechny ty knihy tolik znamenají?" zeptal jsem se jí a propletl prsty pravé ruky s těmi jejími. Suze si o mě opřela hlavu a já to považoval za malé vítězství. Nejspíš se mi ji dařilo zklidnit. Ji i její myšlenky.

„Každá z nich má svůj příběh. Mám tu jen své oblíbené. Jejich příběhy mě něčím uhranuly nebo pro mě něco znamenají. Pro knihomoly je těžké vybrat jen jednu knihu. Každá z nich je pro mě cenná." Nedokázal jsem potlačit pousmátí. Mám za přítelkyni knihomolku. Něco jsem už tušil, když jsem poprvé viděl v jejím pokoji plnou knihovničku u postele, ale teď se to jen potvrdilo.

Natáhl jsem se po nejbližší knize, vzal ji do ruky a natáhl ruku s ní do Suzina zorného pole. Cítil jsem, jak si odfrkla a koutek úst se jí rozšířil do úsměvu.

„I tahle? Dublin street? O čem to vůbec je? Dle obálky bych typl, červená knihovna?" dobíral jsem si ji. Suze se ani nezastyděla jen mě plácla do pravé ruky, rozpletla naše prsty a vzala knihu do ruk.

„Není to úplná červená knihovna s hromadou sexu v ní. Je to knížka o spisovatelce, která si odmítá připustit jednoho muže do života. Dokud jde jen o sex, je to v pohodě, ale jakmile z toho začne cítit vztah, snaží se držet od něj odstup, kvůli nevyřešené minulosti a jejímu nastavenému myšlení. A přesto to s ní nevzdává, dokud není připravená si ho pustit do života a žít takzvaně šťastně až na věky." O tom příběhu mluvila s neskutečnou něhou. Záleželo jí na tom příběhu. Asi jsem i tušil proč.

„Je to podobné nám dvoum?" zeptal jsem se opatrně. Suze si posměšně odfrkla.

„Jo leda bys ty byl bohatý manager nebo co to byl ten hlavní hrdina a já spisovatelka, která má problémy s vlastním myšlením. Ani jedno nejsme. Já spisovatelka a ty bohatý majitel baru." Suze se zvedla i s knihou z postele a vložila ji zpátky do knihovny.

„Co není může být?" navrhl jsem a snažil se jí zlepšit náladu. Vysloužil jsem si její pozornost. Suze si vložila ruce do kapes od černých tepláků.

„Snu o tom, že budu spisovatelka jsem se vzdala už dávno a ty ses nezmínil o tom, že bys chtěl vlastnit bar," odpověděla mi. Nevěděl jsem, že chtěla být spisovatelka. Věděl jsem, že jejím hlavním oborem je historie, ale o psaní se nikdy ani nezmínila.

„Chtělas být spisovatelka?" zeptal jsem se jí se zájmem. Stále jsem se o ní dozvídal nové věci a líbilo se mi co jsem zjišťoval.

„Kdysi? Baví mě psát, vymýšlet příběhy, ale realita a sny jsou dvě různé věci." Suze vzala do ruky další knihu, tentokrát ze země a vrátila ji na místo. Nechtěl jsem se vrtat v tom, že se jí stále může stát. Chtěl jsem ji podpořit, ať si přeje být kýmkoliv, ale teď jsem jí musel pomoct s vybráním knihy k eseji.

„Zkus nad tím tolik nepřemýšlet a zvolit tu, která pro tebe opravdu něco znamená. Něco co bys označila jako svou srdcovou knihu." Všiml jsem si, jak Suzin pohled zabloudil ke knize na parapetu u brýlí. Ke stejné knize, která v ní probudila smutek a lítost. To je ta kniha? Ta srdcová? Neměla by to být spíš nějaká, u které se bude usmívat od ucha k uchu?

„Co když ta esej bude jedna z těch lepších a učitelka ji bude číst před ostatními jako to už jednou udělala u posledního úkolu s příběhem?" zeptala se mě Suze a objala se rukama.

Vstal jsem z postele a přešel jsem k ní, abych to byl já kdo ji objímá ne ona sama.

„Tak to bude znamenat, že jsi odvedla skvělou práci, na kterou můžeš být hrdá," odpověděl jsem jí. Suze se mi přetočila v náručí a přitulila se ke mně. Hlavu si opřela o mou hruď a taky mě objala kolem těla.

„Nechci, aby moji práci četla. Aby mi ona nebo ostatní viděli do hlavy, co ta kniha znamená. Co se mi honí hlavou," přiznala a já chápal její obavy. Věděl jsem, že má dvě stránky. Tu, kterou ukazuje ostatním a tu v ní. To že neodkrývá všem co si myslí ani co cítí. Chtěl jsem jí dát pusu na čelo, když se ode mě Suze odtáhla a stáhla si rukávy proužkovaného svetru, který měla na sobě. Tolik k tomu, že si mě asi už pouští blíž k sobě. Občas si stále držela odstup, což mě štvalo.

„Promiň, nesnáším tuhle svou stránku. Tu co moc přemýšlí a vyšiluje kvůli hloupostem," přiznala a vzala do ruky knihu z parapetu. Tentokrát se mi povedlo přečíst i název. Královna Tearlingu. Znělo to jak nějaké fantasy. Suze si ji přitáhla k tělu a zadívala se na mě s provinilostí v hnědých očích. Nešlo se na ni zlobit. Ne poté co otevřeně přiznala, že ví o chybě, kterou udělala. To, kdy se začne omlouvat za své chování dřív než jí stihnu říct co mi vadí.

„Každý máme své světlé a tmavé stránky," pověděl jsem jí a posadil se na kupodivu volnou židli u stolu. Chtěl jsem ji dopřát prostor, který nejspíš i chtěla.

„To zní jak z nějakého romantického filmu." Pousmál jsem se nad její schopností odpálkovat mou snahu o navození romantické atmosféry či mé pokusy k odlehčení.

„Máš přítele romantika, nevšimla sis?" dobíral jsem si ji dál. Chtěl jsem, aby se zas uvolnila stejně jako předtím, když mluvila o knize Dublin street.

„Stále je těžko uvěřitelné, že jsi můj přítel a nemáš mě po těch pár dnech plné zuby. Mě a té mojí náladovosti." Věděl jsem, že stále o nás pochybuje a nejspíš i ještě chvíli pochybovat bude. Snažil jsem se s tím srovnat, i když mě to štvalo. Nechápal jsem, proč se tak podceňuje. Byla krásná, chytrá, zábavná, pohodová holka, když zrovna nevyšilovala kvůli maličkostem nebo moc nad vším nepřemýšlela.

„Upřímně? Štve mě to. To jak o sobě i o nás pochybuješ, ale když se na chvíli otevřeš a zase hodíš do pohody, nejde tě nemít rád." Suze se zadívala k zemi. Tušil jsem, co se jí asi honí hlavou. Už mě začíná mít dost. Štvu ho. Určitě zase o všem pochybovala, jenže neměla důvod.

Vstal jsem ze židle přešel k ní a vzal ji hlavu do dlaní. Suze se na mě zadívala těmi svými hnědými kukadly a výrazem který mi připomínal psí pohled.

„Pokaždé se najde chvíle, kdy mě uchvátíš něčím novým. To když se rozplýváš nad seriálem nebo nad dobrým filmem. To když jsi mi teď vyprávěla o té knize. To když se zadíváš ke slunci a nastavíš mu tvář. Vždycky se najde něco co mě na tobě bude štvát a ty to vůči mě určitě budeš mít nebo už máš taky, ale jsou tu i věci, co mě na tobě přitahují. Ty dobré věci."

„Jenže co když ty špatné věci převáží ty dobré?" Vážil jsem si toho, když mi své myšlenky a obavy říkala. To když je vyslovovala nahlas a já nemusel hádat, co se jí honí hlavou. Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho a usmál se na ni.

„To si nemyslím."

„Nemyslíš si to teď, ale co když tomu tak jednou bude?"

„Tak to asi zjistíme až to jednou nastane. Teď je teď, tak co si to užít? Donesu nám jídlo, které jsme s Aidenem přinesli a vybereme nějakou knihu, o které napíšeš esej, a kterou se nebudeš bát odevzdat. Pokud chceš můžu být tvůj kontrolor zda to bude učitelce stačit nebo zda neříkáš ostatním to co nechceš, aby věděli," navrhl jsem. Suze se na mě zamračila. Co jsem provedl? Mě se to zdálo jako skvělý nápad.

„Pak, ale mé myšlenky ve spojitosti k těm knihám budeš vědět ty. Ne jenom k jedné, ale možná i k více." Jo tak tady byl problém. Usmál jsem se a tentokrát ji dal pusu na čelo než jsem se odtáhl.

„Jsem tvůj přítel a chci vědět o každé knize co máš v knihovně a co pro tebe znamená, tak to ber jako rozehřívačku. Z tohohle se totiž nevykroutíš." Suze se pousmála a konečně jsem poznal, že se trochu uvolnila. Dal jsem jí pusu a pak se od ní couvnul.

„Jdu pro to jídlo, než nám to ti dva nenasytové sní a pak se na to vrhnem, co říkáš?" Suze se rozhlédla po pokoji, než se opět podívala na mě.

„Že to zní jako dobrý plán." To byla asi jedna z nejkrásnějších vět, kterou jsem od ní kdy slyšel. Byl jsem hrdý na to, že se mi ji povedlo zklidnit a nejspíš už nevyšilovala tolik než když jsem přišel. Možná přece jen nebudu tak špatný přítel.