Suze

Odemkla jsem dveře od bytu a uvítala, že uvnitř bylo ticho, které nasvědčovalo buď tomu, že tam nikdo není nebo Aiden s Becou ještě spali. Brala bych první možnost, jelikož jsem si chtěla nejdřív dát kávu, po noci strávené v klubu, kde jsem i přespala u Tess v kanceláři, a brzkém vstávání. A tu kávu jsem si chtěla vypít v klidu bez jakýchkoliv kázání. Chtěla jsem si srovnat myšlenky a ujistit se, že to co chci udělat je správné.

Hodila jsem věci k sobě do pokoje, rozepla si kabát a šla si do kuchyně připravit jak něco k jídlu tak i kávu. Přehodila jsem kabát přes opěradlo židle a začala si vařit kávu, zatímco jsem hodila dvě půlky chleba do toustovače a vytáhla si z ledničky měkký sýr, který jsem si chtěla na topinky namazat.

S připravenou snídaní jsem si sedla ke stolu a zakousla se do chleba s roztopeným sýrem. Byla jsem za klid vděčná, jelikož jsem tak aspoň mohla uvažovat nad tím, co se chystám udělat. Přemýšlela jsem, zda to má cenu a kde se v případě nezdaru zašiji. Možná zase využiji Trin nebo bych si asi měla hledat nový podnájem. Ať to skončí jakkoliv, věděla jsem že Brian měl pravdu. A já stejně neměla co ztratit, jelikož jsem za blázna už byla.

Dopila jsem zbytek kávy, uklidila nádobí do dřezu a oblekla si znovu kabát. Tašku jsem si tentokrát sebou nebrala, jen jsem si do kapes od kabátu dala mobil a klíče. Před odchodem jsem se podívala na čas. Bylo osm. Takže doba, kdy obvykle spím, obzvlášť ve čtvrtek, kdy mi vyučování začíná později. Jenže toto nebyl normální čtvrtek.

Stále jsem pochybovala o svém rozumu a jednání. Muselo mi hrábnout, i když to se stalo nejspíš už před Chrisem. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře od domu jeho bratrstva, kde bydlel. Nebo bych měla spíš zazvonit? Copak já jsem věděla, jak v takové situaci jednat? Vždyť jsem nikdy nebyla v domě bratrstva ani sesterstva, pokud nepočítám noc, kdy mě Becca vytáhla ven pod záminkou, že potřebuje odvoz. Noc, kdy jsem ze sebe poprvé udělala před Chrisem magora a určitě ne naposled. Brzy ho ze sebe udělám znovu.

Založila jsem si ruce na prsou a poklepávala si prsty o ruku, zatímco jsem čekala. Odvaha mě opouštěla s každou další vteřinou, která uběhla. Znovu jsem zaklepala na dveře a uvažovala zda tam vůbec někdo je nebo už jsou všichni pryč. Vždyť jsem ani nevěděla, zda tu Chris bude. Netušila jsem jestli nemá výuku nebo není na tréninku. Ach, byla jsem hloupá, že jsem sem šla.

Otočila jsem se připravená odejít, když se dveře od domu otevřely. Otočila jsem se zpátky k ni a našla tam Filipa stát jen v teplácích a šedém svetru. Když tu byl znamenalo to, že trénink nemají nebo jim už skončil.

„Páni, ty žiješ?" Tak takové přivítání jsem nečekala, ale nedivila jsem se mu. Chris totiž nebyl jediný člověk, kterému jsem se vyhýbala. Vyhýbala jsem se i jeho týmu, aby o mě měl co nejméně informací. Asi jsem se vážně chovala jako malá. Vložila jsem si ruce do kapes od kabátu.

„Jo žiji. Je tu Chris?" zeptala jsem se ho a nevěděla co si přát víc. Zda aby tu byl nebo ne. Možná jsem to vážně měla zabalit, jít domů a pokračovat ve vyhýbání než ze sebe znovu udělat idiota.

Filip se podíval na hodinky na své ruce.

„Měl by se vrátit každou chvílí," řekl a já byla na pochybách. Zda na něj počkat nebo zavčasu utéct.

„Aaa tady je." Tou větou mé myšlenky na nenápadný útěk vzali za své a já se zhluboka nadechla a otočila se směrem k chodníku, po kterém zrovna šel Chris. Hnědé vlasy měl schované pod šedou čepicí a přes tmavě modrou zimní bundu měl přehozenou černou sportovní tašku. Sledoval něco na mobilu, ale jakmile ho schoval jeho pohled směroval k verandě domu a tedy i ke mně. I očích se mu mihlo překvapení, když mě poznal a následně pohledem zaletěl k Filipovi, který se opíral o zárubeň dveří a mával mu.

„Máš návštěvu!" křikl na něj a zmizel zpátky do vnitřku domu. Na jednu stranu jsem byla ráda za to, že nás nechal osamotě, ale na tu druhou bych aspoň ze začátku byla ráda za jeho společnost.

Chris došel k verandě a pomalu vyšel schody od ní. Nejradši bych se propadla do země. Byl to pitomí nápad, ale už jsem byla tady a zničeho nic zdrhnout se zdálo jako ještě víc špatný nápad.

„Ahoj," pozdravila jsem ho ostýchavě. Netušila jsem, jak zareaguje. Překvapení z jeho očí sice zmizelo, ale stále jsem v nich viděla obezřetnost.

„Ahoj," oplatil mi pozdrav a položil svou tašku do haly od domu.

„Chceš jít dál?" zeptal se mě. Jak moudré bylo vejít dovnitř a řešit důležité téma s možností, že nás někdo z jeho spolubydlících odposlouchává? Moc moudré ne. Stačí, že ze sebe udělám idiota před ním, natož před ostatními.

„Ne, já... Chtěla jsem si s tebou promluvit," vysypala jsem ze sebe a držela si od dveří určitý odstup. Má povaha mi velela utéct, ale nechtěla jsem se jí podvolit.

„Já s tebou chtěl mluvit od té doby co jsi utekla z kavárny, ale ty ses mi vyhýbala." Jeho obviňující tón se mi zaryl skrz uši do srdce. Měla jsem to nechat být a pokračovat ve vyhýbání místo toho, abych mu to vysvětlila. Měla jsem to udělat, jenže za tu dobu co jsem Chrise znala jsem poznala jednu věc. Nebyl člověk, který by si zasloužil, aby s ním bylo manipulováno, ale jednáno na rovinu. Měl právo se na mě zlobit.

„Potřebovala jsem čas, abych si vše srovnala v hlavě a.." odmlčela jsem se a viděla nedočkavost v jeho očích, jak má věta bude pokračovat. Netušila jsem v co doufal, že uslyší, ale měla bych být k němu upřímná. Prostě měla, bylo to správné.

„..a musela jsem sebrat odvahu, abych se ti přestala vyhýbat a promluvila si s tebou."

„Dobře. Chceš to řešit tady u kávy či čaje nebo?"

„Nechceš se radši projít?" navrhla jsem mu. Nedokázala jsem totiž už nadále stát na místě. Potřebovala jsem se hýbat, chodit.

„Dobře," souhlasil, když mi v tom došla jedna věc.

„Teda, pokud na mě máš čas, pokud někam nespěcháš nebo nemáš nějakou přednášku, či seminář," vyhrkla jsem. Rozhodně jsem nechtěla, aby kvůli mně rušil své plány. Chris se pousmál a já nechápala, proč. Vždyť měl být na mě ještě stále naštvaný.

„V klidu. Žádné plány nemám a i kdyby jo, tohle je přednější. Nenechám tě znovu utéct. Promluvíme si," řekl to tak klidně až mě to děsilo. Chovala jsem se jako mrcha a on ke mně stále byl milý. Nechápala jsem to. Nezasloužila jsem si od něj takové chování.

„Půjdeme?" zeptal se mě.

„Jo," vydechla jsem a skoro jsem schody z verandy seběhla. Počkala jsem dokud je taky nesejde a až pak se pomalu rozešla po cestě. Chris šel mlčky vedle mě. Dával mi prostor začít, ale já netušila, jak nebo odkud. Tohle byl rozhodně špatný nápad.

„Vyhýbala ses mi, že?" Takže se nakonec rozhodl začít mluvit on. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se na lavičku u chodníku. Bylo mi jedno, že je studená a můžu se nějak nachladit. Ten kousek co jsme vedle sebe ušli, mi stačil k tomu, ab mě vysílil. Nebo to byly mé myšlenky, co mi odebírali sílu z těla?

„Jo," dostala jsem ze sebe. Čekala jsem, zda si vedle mě sedne, ale Chris zůstal stát. Opřela jsem se lokty o kolena a zadívala se na místo na chodníku. Bylo to lepší než se dívat Chrisovi do obličeje a vidět tam jakoukoliv emoci. Měla bych využít situace a konečně se rozhoupat.

„Chceš děti, Chrisi?" Neodolala jsem a při té otázce se na něj podívala. Obličejem se mu mihlo překvapení.

„Ehm jo, jednou," vydoloval ze sebe a já se znovu podívala k zemi. Hruď se mi začala svírat a přišlo mi jako bych místo srdce a orgánů měla jen jednu velkou černou díru. Nemohla jsem ho vinit za to, že byl ke mně upřímný. To já si zvolila tuto cestu, ne on. Nemělo cenu, aby se se mnou zahazoval.

„Tohle je ten důvod proč nemůžeme být spolu," dostala jsem ze sebe a odolávala nutkání se rozbrečet. Říct to nahlas vždy bolelo víc než mít tyto myšlenky jen v hlavě. Vložila jsem hlavu do dlaní a zajela si prsty do vlasů. Už mě unavovalo, jakými směry se mé myšlenky ubíraly. Už mě unavoval styl přemýšlení v mé hlavě. Věcí, které jsem si uvědomovala. Věci, na které jsem si pamatovala a hlavně ty, které se mi neustále vkrádaly do hlavy.

Chris mi odtáhl ruce od obličeje a jeho hlava se objevila jen kousek od mé. V očích se mu zračilo nepochopení, zmatení. Nezasloužil si, abych v něm tyto emoce probouzela. Měla jsem ho radši jako šťastného a smějícího se. Ne takto.

„Asi mi to budeš muset víc vysvětlit, protože to nechápu," přiznal. Myslela jsem, že mé ruce pustí, ale opak byl pravdou. Mé ruce spočívali v těch jeho. Byl to hrozně příjemný pocit, na který jsem si nechtěla zvykat.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala potřebnou odvahu.

„V té kavárně jsi chtěl vědět, proč by bylo tak špatné, kdybychom spolu chodili," řekla jsem opatrně a Chris mi stiskl ruce. Vyzíval mě, abych pokračovala, jenže strach, že vše zničím a udělám ze sebe hlupáka mi stahoval hrdlo. „Můj mozek přemýšlí hrozně dopředu, ale jde o to, že si zasloužíš být s někým jiným, lepším. Někým kdo je míň sobecký, víc hezký, chytřejší prostě někdo kdo se k tobě hodí víc než střelený Střelec jako já." Zavřela jsem oči, abych se na něj nemusela dívat. Čekala jsem, kdy mi pustí ruce, jako by ho pálili, ale nic takového se nedělo. Přesto jsem se neodvažovala otevřít oči. Tma, kterou jsem přes víčka viděla byla příjemnější než realita.

„Suze, podívej se na mě." Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem špatný člověk, sobecký s problémy, o kterých jsem radši nemluvila. Měl to vidět už dávno. Už dávno se ke mně měl otočit zády, tak proč to stále neudělal?

„Suze. To co ti chci říct, ti řeknu jen když ti uvidím do očí." Otevřela jsem oči jen proto, aby tohle mé ztrapnění už bylo za mnou.

„Nevidím sice do budoucnosti, ale jedno vím. Neznám jinou holku, s kterou bych chtěl být víc než jsi ty." Bože zase ta ohraná věta, která zněla jak z nějakého romantického filmu. Vytrhla jsem mu ruce ze sevření a postavila se. Napodobil mě.

„Ty to nechápeš co? Fajn teč o mě jevíš zájem, ale co za měsíc? Rok? Deset let? Najdeš si někoho lepšího, protože si uvědomíš, že být se mnou je příliš psychicky náročné a ty to už nedáváš. Že ti nestojím za to čím procházíš, ale co když budeme mít dítě? Nemůžu dovolit, aby si moje teoretické děti jednou museli projít tím čím já, když se mí rodiče rozešli. Nedovolím to, takže nechci děti a ty jo, takže my dva to se nestane. Nesmí. Nemůže, prostě..." Dál jsem se nedostala, protože mě Chris políbil v plné síle. Hlava mi radila, abych ho odstrčila, ale srdce říkalo něco jiného. Chtěla jsem se nechat tím polibkem unášet a přesně to jsem i udělala. Přestala jsem přemýšlet, což nikdy nevěstilo nic dobrého a oplatila mu polibek. Rukama jsem mu doputovala až ke krku a přitáhla si ho blíž. Prsty jedné ruky mi zaryl do boku a tou druhou mi zajel prsty do vlasů. Vychutnávala jsem si každou chvíli. Vnímala jsem ten polibek celým tělem a věděla, že brzy té euforie bude konec a toužila si ji užít plnými doušky. Nabažit se jí.

Chris přerušil náš polibek a přitáhl si mě do objetí. Bradu si položil na temeno mé hlavy a rukou mě hladil po zádech. Nejsem člověk, co má rád objímání, a když už jsem se s někým objímala byla jsem já ta objímající, ne naopak. Byl to neznámí pocit cítit jeho ruce kolem mého těla. Budilo to ve mně dojem bezpečí, radosti a štěstí a já se bála, že to zmizí.

„Moc přemýšlíš," přerušil Chrisův hlas mé myšlenky. Měl pravdu, jenže já neuměla vypnout svou mysl. Pohrávala si se mnou, nutila mě myslet na nejhorší, bát se. Má mysl byla můj největší nepřítel, kterého jsem stále nedokázala přeprat.

„Jinak to neumím," přiznala jsem a vnímala to, jak se mu zvedá a klesá hrudník. Chris mi dal pusu na temeno hlavy. Nevěděla jsem zda se pousmát nad tím sladkým gestem nebo protočit oči. Bylo to jak z nějakého přeslazeného romantického filmu.

„Řeknu ti to jen jednou, tak mě dobře poslouchej. Je mi fuk zda spolu jednou budeme mít děti, ale rozhodně mi není fuk, když se mi vyhýbáš. A taky mi není fuk jak se cítíš a co děláš. Přitahuješ mě víc než si umíš představit a já rozhodně chci vědět kam to povede, takže pokud jsi ty sobecká tak budu i já a zjistím co mezi námi je. Nevzdám se tě tak snadno Suze a ty se mě jen tak nezbavíš, jasné?" Nevěděla jsem, zda se s ním hádat, snažit se mu znovu vysvětlit proč nemůžeme být spolu. Proč nechci riskovat své srdce, ale pravdou bylo, že mě to k němu táhlo a já chtěla zjistit, zda právě on není klukem mých snů. Ten kdo tu pro mě bude, když ho budu potřebovat. Ten, kdo mě bude mít rád takovou jaká jsem a podporovat mě ve všem co dělám. Byl to souboj dvou stran, ale jen jedna mohla zvítězit.

„Rozumím," odpověděla jsem mu a rozhodla se pro jednou bojovat se strachem, který mě obvykle držel ve svých spárech. Bylo na čase znovu riskovat.

Tak mám zase den na dvě věci, ale aspoň něco z toho špatného dne vzešlo. Další díl znovu už ne, tak zase někdy sbohem. :)