Suze
„Takže jak dlouho máš v plánu se u mě ještě schovávat?" zeptala se mě Trin. Nenapadlo mě, že tuhle otázku vytáhne po třech dnech, kdy se u ní doslova schovávám před Chrisem. Po tom trapasu před třemi dny se mu vyhýbám seč můžu. Dokonce jsem kvůli tomu omezila i své chození do školy. Místo toho jsem našla útočiště u Trin doma. Chovala jsem se jako zbabělec? Možná, ale měla jsem k tomu své důvody.

„Netuším. Nevadí kdybych tu ještě chvíli zůstala? Tak den? Dva?"

„Možná tři až týden?" Cítila jsem se hrozně, že tak Trin využívám, ale doufala jsem, že Chrise vytočím natolik, že mi dá pokoj, i když jedna má část doufala v to, že mě hledá a nevzdá to se mnou. Jenže to byla část naivní romantičky. Ta reálná věděla co má dělat.

„Které?" Trin se vrátila do obývacího pokoje, který nyní sloužil jako moje noclehárna, oblečená do úzkých džínů a v rukách držela dvě trička. Jedno bylo modré tílko s tenkými ramínky a na mé poměry extra velkým výstřihem a druhé zase top s přiměřeným výstřihem, ale krátkým lemem. Vsadila bych se, že kdyby ho měla na sobě, odhaloval by jí to její dokonalé ploché břicho. Co bych dala za její postavu a sebevědomí.

„Chceš, aby ti někdo čuměl víc do výstřihu nebo na břicho?" vrátila jsem jí otázku. Trin se kousla do rtu a prohlédla si trička. „Máš pravdu. Asi bych víc lákala chlapy než ženské. Zvolím třetí možnost." Radši jsem se ani neptala co ta třetí možnost je.

Trin se vrátila k sobě do pokoje a já se vrátila k poznámkám, které jsem si dělala z knížky předtím než na rozdíl od Trin, co šla s kámoškami na nějakou párty, půjdu do práce. Dnes mě čekala druhá pracovní noc a já jen doufala, že se tam Chris neobjeví stejně jako včera. Trochu mě to zamrzelo, ale bylo to tak dobře. Bylo jen dobře, když pochopí, že se mnou si začínat nechce a najde si někoho, kdo k němu půjde líp než já. A i kdyby se tam objevil, mám v plánu se schovat u Tess v pracovně, kde jsem se dobrovolně přihlásila k tomu, že jí udělám pořádek v papírech. Když už mám bordel v hlavě co nejde uklidit, můžu aspoň udělat čisto u Tess.

„Víš doteď jsem se tě na to nezeptala, ale proč mu prostě neřekneš, proč s ním nemůžeš být? Proč s ním nemluvíš na rovinu jako s každým dalším?" Uložila jsem soubor a zaklapla počítač. Opravdu jsem doufala, že to s Trin nebudu muset rozebírat, ale asi nakonec není na škodu popovídat si o tom s někým.

Zvedla jsem se z pohovky a zamířila k Trin do pokoje, abychom na sebe nemuseli křičet přes její malý byt. Opřela jsem se o rám dveří s rukama v kapsách a sledovala, jak se Trin stále od pasu nahoru jen v podprsence maluje před zrcadlem.

„Jak chceš říct chlapovi, že nemáš v plánu do budoucna mít rodinu, o kterou on stojí a nevypadat jako totální magor? Jak bych mu měla říct, že je to super chytrý kluk..."

„Sexy, nezapomeň, že je sexy, na tom se všichni shodneme." Nevšímala jsem si její poznámky a pokračovala.

„...ale jsi natolik velký cvok s myšlenkovými pochody, které by nepobral a strachy, kterým by se vysmál? Že nemá cenu to s ním riskovat, jelikož mu nechceš ublížit tím, že si chráníš své srdce před rozbitím?"

„Zlato, bez urážky, ale napadlo tě, že právě tímto svým postojem mu ubližuješ? Nejspíš to s tebou myslí vážně, ale ty se místo toho před ním schováváš." Radši jsem se dívala na podlahu od pokoje, na které se válelo různě poházené oblečení než na Trin. Pořádek pro ni nejspíš nebyl.

„Já vím, ale je to tak lepší," trvala jsem na svém.

„Pro koho?" Podívala jsem se na Trin, která si zrovna oblekla upnutý červený rolák, který jí odhaloval jen kousek břicha a prohrabala si vlasy, aby jim dodala na objemu. V zrcadle, do kterého se dívala se nám setkaly pohledy. Trin mě nikdy nesoudila jako já ji, ale teď jsem měla pocit, že v jejích očích vidím vyčítavý pohled. Ona byla ve všem přímá s ničím se nepárala a s ničím a nikým si nebrala servítky. Byla sebevědomá a krásná. Přesný opak mě. Ona neví jaké to je stále se hledat jako osoba a snažit se aspoň trochu mít sama sebe ráda. Mít aspoň nějaké sebevědomí a o tu trochu co jsem měla jsem nechtěla přijít. Nevěděla, jaké myšlenky se mi honí hlavou, když po večerech na mě vše dopadne a já brečím tak dlouho dokud neusnu. Neví jaké to je bojovat s tou černou dírou uvnitř mě.

Na tyhle své pochmurné myšlenky jsem dnes nechtěla myslet, ale jak se jednou dostanou do hlavy, těžko zmizí. Proto jsem se vrátila do obývacího pokoje, sebrala všechny své věci, kterých stejně bylo natolik málo, že se vlezli do batohu a tašky na notebook, a oblékla si na sebe kabát s šálou a čepicí. Potřebovala jsem se rozptýlit a na poznámky do školy jsem teď neměla náladu, takže zbývala jediná možnost. Práce. Rozloučila jsem se s Trin a zmizela s jejího bytu se všemi věcmi jako i včerejší večer. Nevěděla jsem totiž zda se po práci nerozhodnu to risknout a jít domů místo toho, abych se schovávala u Trin, takže jsem radši sebou tahala své věci než je u ní nechávala.

Do práce jsem přišla s víc jak hodinovým předstihem, takže jsem tam byla první. Odemkla jsem si dveře a pro jistotu je znovu i zamkla, aby neměl někdo nutkání vejít dovnitř za mnou. Rozsvítila jsem a zamířila do místnosti pro personál, kde jsem si odložila věci. Když jsem se vrátila zpátky do baru a opřela se rukama o pult, rozhlédla jsem se po prázdné místnosti. Obdivovala jsem Tess za to, co vybudovala i za to jak se jí dařilo. Když jsem byla menší chvíli jsem taky snila o tom něco vlastnit a být úspěšná. Být svým vlastním pánem, ale postupem času mi došlo, že se to nikdy nestane. Odolala jsem nutkání nalít si víno do skleničky a místo toho si napustila prázdnou láhev plnou vody. Napsala jsem na papírek vzkaz, který jsem nechala položený na pultu, že jsem to já, aby se nikdo nelekl, že je uvnitř zloděj a zamířila rovnou do Tessiny kanceláře.

Vešla jsem dovnitř, zavřela za sebou dveře, ale místo toho abych se vydala ke stolu plnému papírů a šanonů a skříni s dalšími šanony, rozhodla jsem se posadit na hnědou koženou pohovku naproti stolu. Láhev s vodou jsem postavila na skleněný konferenční stolek a trochu zalitovala, že jsem si sebou nevzala alkohol. Opřela jsem si hlavu o opěrku gauče a zadívala se na strop. Myšlenky se mi vracely ke všemu co jsem za poslední dobu s Chrisem prožila. Nebylo to nic velkého, jen maličkosti. Maličkosti, které mi přirostly k srdci. Společné sledování seriálů, společně trávený čas u knížek do historie, společné jídlo, cesty na přednášky nebo chvíle, kdy mě doprovázel z baru domů. Když jsem tyhle maličkosti dala dohromady, bylo těžké věřit tomu, že chce být jen kamarád, ale bylo lehké uvěřit tomu, že chce být něco víc. Můj přítel. A proto bylo ještě těžší být ta chytrá a nepodvolit se svým citům, které mi říkaly, že tentokrát se nepletou a ten kluk o mě má zájem. Proč si jen nemohl najít někoho jiného?

Protřela jsem si pod brýlemi oči a zvedla se z pohovky. Trininy slova se mi dostaly do hlavy a já se jich potřebovala zbavit. Přešla jsem ke stolu s papíry, které bylo třeba protřídit stejně jako udělat pořádek v šanonech. Zrovna, když jsem se do toho chtěla pustit, někdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem hlavu od papírů a zadívala se na otevírající dveře, kde se zjevila Brianova vysoká postava. Rozhlédl se po místnosti a pak se jeho modrý pohled usídlil na mě.

„Ahoj. Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho, připravená odložit svou práci jen, abych pomohla jemu.

„Ne, nic nepotřebuji jen jsem se chtěl ujistit, že je ten vzkaz vážně od tebe."

„Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že jsem zloděj a volal poldy nebo si hrál na hrdinu," vysvětlila jsem mu. Skrz otevřené dveře, v kterých stál jsem si všimla pohybu za ním a bylo mi jasné, že už jsme se v myšlenkách ztratila nadlouho a bar už za chvíli bude otvírat a k práci mi bude hrát hudba.

Brian se pobaveně pousmál a pak pohledem sjel k papírům na stole a v obličeji se mu zjevila lítost. Všichni si mysleli, že jsem od Tess dostala úkolem tu udělat pořádek, ale pravdou bylo, že jsem si to zvolila dobrovolně, jen abych nebyla za barem a neriskovala, že potkám Chrise či Beccu. Už tak jsem jí zaslala esemesku, že jsem v pořádku a nemusí se o mě bát.

„No, nechám tě pracovat. Jen jsem ti chtěl, říct, že už jsem tu a kdybys cokoliv potřebovala stačí říct. Nahoře jsem já se Scotem, takže jak jsem řekl, stačí jen říct." Vděčně jsem se na něj usmála.

„Beru na vědomí." Brian přikývl a odešel zpátky do baru. Bylo načase vrátit se zpátky k práci, s kterou jsem stejně ještě nezačala.

Ani ne o půl hodiny od doby co jsem se konečně pustila do třídění papírů, pronikly skrz stěny pracovny první tóny hudby. Dnes měl být večer plný normálních písniček, žádných mixů ani kombinací, jak býval po většinu dní. V tomto jsem středy měla ráda. DJ vždy hrál staré dobré písničky, třeba jako teď, kdy pustil od Roxette píseň Listen to your heart. Přesně v tu chvíli jsem měla chuť praštit hlavou do stolu. Dnes se proti mně snad spikly, nebo je to šílená souhra náhod, která s emi nelíbila. Když se mi konečně povadlo uklidnit myšlenky a soustředit se na práci, musel DJ pustit mou oblíbenou píseň, kterou jsem si často pouštěla, když jsem psala nějakou zamilovanou část v mých příbězích. Odložila jsem si brýle na stůl a prohrábla si rukou vlasy. Nebyla jsem zastánce pití alkoholu v situacích, kdy na tom člověk není psychicky moc dobře, ale jestli bude Dj dnes pouštět víc takových písní, asi se budu muset něčeho napít. Naštěstí píseň brzo skončila a nahradila ji jiná, kterou jsem už neznala. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila a pokračovala v práci.

Zrovna jsem zakládala jeden z protříděných šanonů do skříně, když se hlasitost písní zvýšila a pak zase klesla. Otočila jsem se ke dveřím, kde opět stál Brian se zasmušilým výrazem v jinak veselé tváři.

„Děje se něco?" zeptala jsem se ho. Pokud bylo moc lidí a nestíhají, klidně to tu odložím, abych jim pomohla a nezbláznili se. Avšak jestli šlo o nějaký větší problém, budeme muset zavolat Tess. Mé představy se střídaly v tom co se asi muselo stát, že se Brian tak tváří.

„Je tady," řekl. Už jsme se ho chtěla zeptat na to, kdo, ale stihla jsem se zastavit v položení otázky, když mi to došlo. Sedla jsem si do židle za stolem a stiskla si kořen nosu. Nejlepší asi bude dělat, že mám práci.

„Chce s tebou mluvit, Suze." Popadla jsem do ruky nejbližší papír. Jednalo se o fakturu na nový dřez, který před týdnem instalovali do baru v druhém patře.

„Nemám čas," řekla jsem Brianovi a hledala šanon s fakturami ohledně úprav horního baru, abych papír založila.

„Suze o co sakra jde. Nepoznávám tě. Schováváš se zde už druhý den."

„Neschovávám se," odporovala jsem mu. Brian mi věnoval vševědoucí pohled.

„Nikdo normální by se do toho nevrhl."

„Pak asi nejsem normální."

„To nejsi." Vrhla jsem na Briana otrávený pohled. Neměl náhodou obsluhovat?

„Měla by sis s ním promluvit." Aha, takže další kázání. Proto tu byl a neobsluhoval. Asi si myslel, že jako jediný zadaný chlap má právo nám dávat rady ohledně vztahů. Jenže já o ně nestála.

„Jestli mi chceš dávat kázání, Briane, tak nemusíš. Jedno už jsem dostala od Trin, nepotřebuji další." Bylo mi jedno jestli můj hlas zněl podrážděně nebo ostřeji. Chtěla jsem jen, aby mě všichni nechali na pokoji a nepletli se do toho co mezi námi s Chrisem bylo. Ne že by mezi námi něco bylo. Mohli jsme být kamarádi, to jo, ale ne přátelé. Ne nic víc.

„Nechtěl jsem ti dávat kázání. Jen jsem ti chtěl říct, že je tady a že byste si měli promluvit."

„Není o čem," řekla jsem mu a doufala, že z mého hlasu pochopí, že to dál nechci rozebírat a má odejít. Jenže on místo toho přešel ke stolu, položil na něj ruce a probodával mě pohledem.

„S Megan to bylo podobný. Bála se toho co mezi námi je, protože já byl bohatý kluk, syn právníků, zatímco ona byla dcera auto opraváře a kadeřnice z maloměsta." Na to, že měl vysokou školu z ekonomie a rodiče právníky to moc daleko nedotáhl, když pracuje v klubu, ale tu uštěpačnou poznámku jsem si nechala pro sebe. Měla jsme Briana ráda, bylo mi jedno, odkud pochází nebo jak moc bohatý je nebo co chce se svým životem dělat. Bylo to jeho rozhodnutí a já se mu do něj nechtěla plést, ale teď mě vážně štval a já byla ochotná mu říct něco hrozného, jen aby mě nechal na pokoji.

„Před ní jsem chodil s dcerou od máminy kamarádky, ale v noc kdy jsme se rozešli jsem pak potkal ji. Seděla na okraji střechy a já si myslel, že chce skočit, ale dle jejích slov si jen chtěla připomenout, že jsou i horší věci, než jedna nepovedená zkouška." Brian se pousmál. „Já tam šel s plánem se zhulit, zatímco ona tam šla, aby si připomněla, že jsou na světě i horší věci. Myslím, že už tehdy jsem se do ní zamiloval, ale tehdy v tu chvíli jsem věděl jediné. Že ji chci víc poznat a podívej se na nás teď. Jsme spolu už čtyři roky a já dnes byl vybírat prstýnek, abych ji mohl zítra v den našeho výročí vzít na tu střechu od kolejí a požádat ji o ruku." Dívala jsem se kamkoliv jen ne na Briana.

„Blahopřeji. Jsem ráda, že váš příběh takto skončí." Myslela jsem to vážně. „Ale se mnou je to jiné. Bude líp, když zůstanu sama."

„Nevím čeho se bojíš, Suze, že tak jednáš ani se ti do toho nemíním plést, ale promluv si s ním. Nemůžeš dělat rozhodnutí za něj. Řekni mu co musí vědět, a nech ho ať se rozhodne sám." Konečně jsem se na Briana podívala a odolávala slzám, které se mi hrnuly do očí.

„Briane, potřebuji tě." Nevšimla jsem si chvíle, kdy Scot otevřel dveře, aby si zavolal Briana na pomoc, ale zmizel zpátky do klubu dřív než mu Brian stihl odpovědět.

„Měl bys jít," řekla jsem mu, možná skoro spíš zašeptala. Přikývl.

„A ty si s ním zase promluvit." Přikývla jsem, abych ho uklidnila a udělala mu malou radost. Brian se spokojeně usmál a zamířil ke dveřím.

„Briane!" zakřičela jsem na něj a on se otočil s rukou položenou na klice od dveří.

„Co, když se mu svěřím a on ve mně uvidí šílence nebo ty informace nějak využije?" zeptala jsem se ho na otázku, která mě děsila asi nejvíc ze všech. To, jak se na mě Chris bude dívat, až mu povím proč se chovám jak se chovám.

„Nemyslím si. Uvidí jaká skutečně jsi Suze a nevypadá jako někdo, kdo zneužívá svěřené důvěry." S těmi slovy, Brian otevřel dveře a odešel zpátky do práce. Já bych se měla do té své taky vrátit. Měla, ale nechtělo se mi. Možná vážně měli pravdu a měla bych si s ním promluvit. Buď bych ho tím získala nebo skutečně odehnala, jak jsem se bála. Avšak ne všechny představy se musí splnit a vždy můžeme ostatní překvapit a jednat tak jak nečekají oni, ani my. Otázkou bylo, zda to zvládnu i já. Jednat, tak jak je správné. Jenže co je v tomto případě správné? Na to jsem se stále snažila přijít.

Tak jsem tady s další kapitolkou. Školy je mnoho, času málo. Tuhle část jsem měla v hlavě už dlouho, ale nějak nebyl ani čas ani chuť ji napsat a já jsem ráda, že se mi to konečně povedlo. V díle Psaní pro radost je nová soutěž na téma první polibek. Sice nic originálního, ale květen, máj, kdy je lásky čas k tomu přímo vybízí, tak se chci zeptat vás, co váš první polibek. Byl takový jaký být měl nebo jste čekali něco lepšího?

P.S. Kolik z vás zná písničku nahoře v příspěvku?